Reportérské srdíčko chce všechno dát na papír, vypráví Libor Michalec Novinář, cestovatel a spisovatel z Lubence napsal knihu Sametový Herodes, týkající se jeho boje s duševní nemocí

před dvěma měsíci  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

lm-cina1-nahled Novinář, spisovatel, cestovatel, jenž procestoval spoustu zemí světa, má za sebou šéfování v magazínu Koktejl či v časopisu Fénix, nemluvě o redaktořině v regionálním tisku, skvělý fotograf, jehož snímky byly oceněny (např. Czech press foto). Vedl rozhovory s lidmi jako Arnošt Lustig, Miroslav Zikmund, Emil Juliš, Lech Walesa a mnoho dalších, potkal se s Dalajlámou a Gorbačovem, je autorem mnoha cestopisných reportáží, napsal pět knih – Tenkrát na houpačce, Docela normální zabiják, Barevný svět (kniha o Koktejlu), Rozhovory z přelomu tisíciletí a teď nedávno román Sametový Herodes. Věnuje se také cínařině. Řeč je o Liborovi Michalcovi z Lubence.

 

Pane Michalče, můžeme začít klasicky? Co vaše rodina – dětství, kde jste se narodil, vyrůstal, chodil do školy?
Narodil jsem se v Žatci, ale asi do dvou let jsme s rodiči bydleli v nedalekém Výškově u Počerad, kam jsme i poté, co jsme se přestěhovali do Žatce, jezdili na víkendy. Pobýval jsem tam u babičky podstatnou část prázdnin. Myslím, že se mi idylický vesnický život v domě se zahrádkou tak vryl do paměti, že jsem se po asi osmi letech v Ústí nad Labem s manželkou a dcerou rád přestěhoval do Lubence. Do školy jsem chodil v Žatci, dodnes vzpomínám na skvělé třídní učitelky, a když se na třídním srazu setkáme se spolužáky, jako bych omládl o desítky let.
Klasičtí přistěhovalci
Odkud pocházejí vaši rodiče, prarodiče?
Jsme klasičtí přistěhovalci do Sudet, i když já jsem už třetí generace. Tátovi rodiče pocházeli z Dolní Rovně u Pardubic ve Východních Čechách, děda byl majitel statku, který mu po roce 1948 znárodnili, on se pak s rodinou přestěhoval do Žatce.  Mámy rodiče se přistěhovali do Výškova z Debře u Mladé Boleslavi. Děda se narodil ve Vídni, ale to by byla dlouhá historie.
Prý jste našel na půdě staré dopisy svého pradědy – mohl byste aspoň krátce o tom povyprávět?
Jsou to vlastně dopisy mého pradědy z tátovy strany, který je psal z 1. světové války. Přišlo mi neuvěřitelné, že je psal skoro každý den a nabízel mi tak úplně jiný obraz války, než jsem do té doby znal. Psal třeba prababičce, jak mají dobrého kuchaře a žádal jí o různé recepty, ona se zase strachovala, aby nenastydnul.  Dokonce za ním jednou jela do války, což jsem netušil, že vůbec bylo možné. Praděda byl velitel vozatajské kolony, zásoboval frontové oddíly, a i když o žádných dramatických událostech nepsal, asi je zažil. Dostal od císařepána medaili Signum Laudis. A ještě ke všemu vozil s sebou fotoaparát – fotilo se na skleněné destičky – a po návratu uspořádal fotoalba z bojišť. Prošel válkou v Polsku, Rumunsku a Itálii a alba vybavil i mapou s podrobnou trasou, tak jsem se po necelých sto letech vydal po jeho stopách a hledal podle starých záběrů, jak ta místa vypadají dnes.
Jaká je vaše původní profese, co jste vystudoval?
Vystudoval jsem stavební průmyslovku v Kadani, před tehdy ještě povinnou vojenskou službou pracoval jako mistr, ale pak jsem na vojně začal psát a zároveň přišel rok 1989, takže jsem z vojny odjel do Ústí nad Labem, kde mě přijali v redakci Severočeského deníku jako eléva. Pak už jsem studoval jenom „školu života“, když nepočítám novinářský kurz rádia Svobodná Evropa.
Zpovídal Kiliána
Dělal jste rozhovory se zajímavými lidmi, osobnostmi i celebritami, koho jste zpovídal naposledy?
Jednoho z nejzajímavějších lidí, jaké jsem potkal, Oldřicha „Kili“ Kiliána. Procestoval hodně přes sto zemí, pohyboval se před „listopadem“ v disentu, poté cestoval s minimálním rozpočtem po celém světě, ale pak si zařídil velkoobchod s etnickými věcmi, které mu vyráběli „na míru“ domorodí indiáni. Prožil spoustu neuvěřitelných dobrodružství a před několika lety si koupil zámek Horní Libchava.
Od novinařiny k cínařině je daleko, nebo se mýlím?
Je to opravdu jiný svět, a asi proto mě to také lákalo. Když jsem jezdil na víkendy k babičce do Výškova, obdivoval jsem řemeslníky a jejich manuální zručnost. Při cestách po světě jsem rád vyhledával místní řemeslníky a vážil si ruční práce. A protože cínařství provozoval můj tchán, stal jsem se, poté, co jsme se přestěhovali do Lubence, rád tovaryšem tohohle řemesla.
Procestoval jste hodně zemí – kolik jich bylo, a kde jste byl nejdál?
Přesné číslo nevím, tuším, že jich bylo kolem čtyřiceti. Nejdál to asi bylo v čínské Šanghaji a na Kubě.
Uvěřitelná Tramtárie
Prý jste vymyslel Tramtárii?
Vymyslel jsem si Tramtárii jako takovou „cimrmanovskou“ ztracenou zemi, kde vládne tramtarijský buddhismus, laskavost a tolerance a zdejší lámové dokáží dělat zázraky. Měl jsem o ní rozhovor v silvestrovském vysílání Českého rozhlasu a přednášku na „apríla“ a asi to bylo uvěřitelné, protože se mě občas lidé ptali, jak se do té země dostat.
Cestujete pořád? Kam jste jel zatím naposledy?
Cestuji teď hlavně s rodinou o prázdninách. Loni jsme byli u italského jezera Lago di Garda a bylo to pěkné.
Máte nějaký oblíbený dopravní prostředek?
Myslím, že každý způsob cestování má něco do sebe – letadlo, auto, i pěší chůze. Rád bych se na delší cestu vypravil na kole, ale to bych si musel zlepšit fyzičku.
Stopem do Saint Tropez
Určitě jste cestoval stopem – jak je to dlouho a jak daleko jste takto dojel?
Za nejkrásnější cestu stopem považuju, když jsme se v roce 1991 s mou ženou Janou vypravili přes Paříž do Saint Tropez a stopem jsme dorazili i zpátky. Spali jsme tenkrát třeba v parčíku přímo pod Eiffelovkou, což už dávno není možné.
S kým jste cestoval nejčastěji – s kamarádem, rodinou, sám?
Zpočátku s kamarádem, což je asi nejpraktičtější, potom párkrát sám, což je zase asi „nejvýživnější“ na zážitky, a v poslední době nejvíc s rodinou.
Také jste psal scénáře pro Toulavou kameru pro ČT – vzpomenete na nějaký konkrétně?
Nejradši jsem měl, když se mi podařilo prosadit místa v našem okolí – třeba zámek Chyše anebo naučnou stezku okolím Lubence – zdejší krajina je nádherná a nejsem asi jediný, který se sem hlavně kvůli ní přistěhoval. Byla by velká škoda, kdyby tu mělo být úložiště jaderných odpadů.
Jste taková spisovatelská rodina – píše i vaše manželka Jana Michalcová, a vaše dcery, je to tak?
Ano, mladší dcera Markétka už dvakrát po sobě vyhrála literární soutěž na motiv Doktora Who. A starší Anička druhým rokem studuje bohemistiku na UK v Praze a v šuplíku má rukopis fantasy románu. Manželka napsala několik sbírek poezie, ale pak zjistila, že když básně zhudební, získá daleko širší publikum. Tak vlastně vznikla kapela Modrá kost.
Ideální spolupráce
Jak se vám spolu tvoří, jak třeba vznikla vaše společná sbírka detektivních povídek Docela normální zabiják?
Rozebrali jsme si tehdy s manželkou skutečné „případy“ z tisku a napsali je každý ty své. Ideální spolupráce.
Na koho ze známých osobností, s nimiž jste připravoval rozhovory, vzpomínáte nejvíc? A proč?
Asi na Ludvíka Vaculíka. Měl svůj originální jazyk, kterým nepsal jenom knížky, ale i spontánně odpovídal na otázky. A měl i svůj originální svět. A pak samozřejmě Arnošt Lustig.
Když se řekne (někde hodně daleko) Lubenec – jak ho popíšete, představíte, co o něm řeknete jako první?
Třeba v himálajských zemích často ani nevědí, kde leží Česká republika, tak je těžké jim vysvětlovat Lubenec. Ale jinak jsem dřív říkal, že je tam nejlepší motorest mezi Prahou a Karlovými Vary. Teď je podle mě nejlepším poznávacím znamením firma SkloArt, která vyrábí krásné vitráže.
Tvoříte něco právě teď, plánujete něco – ať už výpravu, výstavu, knihu, výlet?
Rád bych literárně zpracoval Tramtárii, ale nejsem si jistý, jestli by v dnešní době plné teroristů a uprchlíků ještě někoho zajímala.
Kolik vám je let? Na kolik se cítíte – razíte heslo „je to jenom číslo“?
V roce 2019 mi bude padesát. Je to sice jenom číslo, ale opravdu kulaté. Člověk už, mám pocit, začíná tušit, co všechno v životě nestihne.
Byl to zběsilý kolotoč
Váš nejnovější román Sametový Herodes líčí váš život s duševní nemocí. Povíte o tom víc?
Těžko se mi to shrnuje do několika vět, ale pokusím se: možná, že cestování je něco jako droga a já jsem po exotických zážitcích chtěl ještě víc dobrodružství a emocí, a když nepřicházely, mozek si je začal „vyrábět“ sám nezávisle na „normálním světě“. Začalo to tím, že jsem si myslel, že se nějací hackeři nabourali do mého počítače a moje literární pokusy se staly hitem internetu. Pak jsem měl pocit, že se mnou komunikují noviny svými titulky a potom i moderátoři v televizi. Byl to takový stále se zrychlující kolotoč, kdy se okamžiky extáze střídaly s depresemi. Prý to postihne zhruba 1% populace a já měl tu smůlu, že jsem spadl do téhle množiny.
Kdy nemoc vypukla, co obnáší, co vám vzala, léčil jste se, léčíte se?
První ataku jsem měl v roce 2001, a možná to souviselo i s přelomem tisíciletí, protože podruhé se mi to vrátilo v roce 2012, kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Když jsem byl v „tranzu“, cítil jsem se skvěle, ale ten propad, když si vyléčený člověk s touhle diagnózou uvědomí, co se vlastně stalo, je těžký. Psychiatři mluví o oploštělých emocích, ochabnutí vůle. Naštěstí dnes již existují léky, které dovedou vrátit pacienta zpátky na zem. Beru je dodnes a pravidelně jednou za měsíc chodím na kontrolu.
Třináctá komnata
Vaši nejbližší jsou ti, co vidí tu opravdovější, „horší a smutnější“ stránku vaší osobnosti… Nechal jste tam nahlédnout i čtenáře knihy?
Ano. Když se vám něco takového přihodí, cítíte, že vztah lidí k vám se změní. Nevědí ale, co se vlastně stalo, kam si vás zařadit. A do toho máte reportérské srdíčko, které si nepřeje nic jiného, než všechno to neuvěřitelné, co jste „prožil“, dát na papír. Otevřít tu třináctou komnatu s tím, že se vám uleví od toho tajemství. Také jsem věřil, že to může pomoci dalším pacientům, ale třeba i doktorům. Snad se to podaří.
Děkuji vám za rozhovor. Alla Želinská

 

Kniha, v níž se Libor Michalec vypisuje ze svého nuceného soužití se „schízou“, vyšla v edici 13. komnata a syrově naléhavý text je ozvláštněn ukázkami z poezie autorovy ženy.

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: