Učitel hudby Bohuslav Ptáček se stále věnuje žákům v umělecké škole: Neměnil bych, říká osmdesátiletý učitel hry na flétnu a klarinet z Lubence

před jedenácti měsíci  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

b-ptacek-nahled Láska k hudbě, důslednost a pedagogický cit učitele dokáže divy. Život a práce Bohuslava Ptáčka, učitele hudby v Lubenci, jsou toho důkazem. Čtvrtého října pan Ptáček oslavil osmdesátiny, nadělil si k nim nevšední hudební zážitek – koncert známé operní pěvkyně Lívie Ághové s účastí i jeho žáků flétnistů a klarinetistů v kulturním domě v Lubenci, kam ten den vpodvečer spolu s ženou zavítal. Očekával od svých žáků, ať vydají ze sebe to nejlepší, co je naučil a co umí, potlesk a gratulace na svou počest naopak nečekal a přijímal je s rozpaky, dojetím a pokorou. Přišli mu popřát jeho přátelé z Masarykovy základní školy v Lubenci, kde dlouhá léta působil jako učitel a stále tam vyučuje hudbu, bývalí žáci a kolegové, kamarádi i starosta obce. Už druhý den (byla to středa) pan učitel zase měl nabitý školní rozvrh – dodnes totiž učí v ZUŠ Podbořany – odloučené pracoviště v Lubenci. Letos má sedmnáct žáků, hodiny jsou pečlivě rozepsány po celý týden. Povídali jsme si před odpolední výukou hry na klarinet v jeho učebně v přízemí budovy ZŠ v Lubenci.

Tak tohle je vaše malé „království“, pane učiteli?
Ano, sice malé, ale svítí sem přes okno podzimní sluníčko, mám tu svoje hudební nástroje, noty i stojánky na noty, vše, co je třeba k výuce. Právě díky velké podpoře vedení školy a obce Lubenec tu mám zázemí jako učitel odloučeného pracoviště ZUŠ Podbořany. Vytvořili pro hudební výuku dobré podmínky, pomáhají mi i s administrativou, například když potřebuji něco vytisknout, nakopírovat.
Starý pan učitel
Učíte děti od šesti – sedmi let věku, kdy začínají v ZUŠce. Kolik bylo vám, když jste se začal učit hrát na hudební nástroj, a na jaký vlastně?
Rodiče se přestěhovali do pohraničí v Plzeňském kraji, u Svojšína, žili jsme téměř na samotě, byly tam tři usedlosti. Ve Svojšíně byl starý venkovský učitel německé národnosti, bylo mu už 84 let. Ten mě začal učit hrát. Bylo mi 9 let. Jezdil jsem na výuku na kole zhruba 8 kilometrů. Začal jsem hrát na housle, pak mi pan učitel dal do ruky klarinet a ten se mi zalíbil… Bylo nás šest kluků, co jsme k němu chodili, dva kluci hráli na klarinet, dva na baskřídlovku, dva na trubku. Bavilo mě to. Pak přišla škola v Plané u Mariánských Lázní, kde tamní ředitel založil dětskou kapelu se 46 muzikanty od 11 do 14 let. V kapele jsem hrál na klarinet. Měli jsme mnoho vystoupení v roce, často jsme hráli v Mariánských Lázních. Nároky v kapele se zvyšovaly, tak jsem začal chodit k mému druhému učiteli, panu Lafatovi. To byl bývalý vojenský kapelník.
U hudby jste zůstal i v dalším studiu?
Po základní škole jsem šel na Pedagogickou školu pro učitele národních škol do Karlových Varů. Hrál jsem v lidové hudbě a v různých orchestrech na klarinet a saxofon. Na ten jsem se učil sám, uměl jsem hrát na housle, flétnu, klarinet, tak jsem chtěl zvládnout i saxofon. Lidová hudba při škole – to byla taková klasická chodská hudba, která vyhrávala na různých akcích – klarinety, housle, basa. Vedl nás pozdější ředitel školy, výborný houslista, pan Jan Šindelář. Hudbě nás učil pan profesor Jiří Štěpánek, také hudební skladatel. S oběma jsem se setkával i po skončení studií.
Na vojně jsem si zahrál i ve velkém orchestru, který byl založen při vojenském útvaru v Bzenci. Hráli jsme na soutěžích a i po mnoha místech Moravy.
Po návratu z vojny jsem učil 3 roky v Libořicích. Pak hned v roce 1960 jsem byl se ženou přeložen na školu v Lubenci. Manželka na škole založila pěvecký sbor a já se věnoval lidové hudbě, která pěvecký sbor doprovázela. V dalších letech jsem začal učit žáky na klarinet.
On hrál, ona zpívala
Jak jste se seznámili s manželkou?
S Jitkou jsme se seznámili na střední škole – na vystoupeních, já hrál, ona zpívala. Ženil jsem se na vojně. Žena vedla úspěšně pěvecký sbor, který patřil k předním dětským pěveckým tělesům v rámci kraje. Asi v roce 1974 přišel na školu na jeden rok vynikající sbormistr Vladimír Petržilka. Se ženou na vedení pěveckého sboru spolupracoval. Od té doby začala i spolupráce s pěveckým sborem Kvítek, který v Lounech pan Petržilka založil. Dodnes trvá spolupráce a přátelství s tímto sbormistrem. Dlouhá léta vede manželka pěvecký sbor žen v Lubenci a s tím jela v sobotu 29. 10. do Loun na oslavu 40. výročí založení Kvítku.
Lubenecké ženy také na slavnostním koncertě vystoupily.
Pojďte také ještě zavzpomínat na své začátky v Lubenci.
Ve škole v Lubenci jsem učil na základní škole hudební výchovu a mnoho jiných předmětů.  To víte, malá škola, bylo mi 24, když jsem tady nastoupil. Učil jsem všechno, co bylo zapotřebí. Vedle vyučování jsem pak měl i své žáky na klarinet. A tak jsem třeba od 6.30 ráno do 8 hrál, pak jsem učil.
Měl štěstí na žáky
Několik vašich žáků úspěšně pokračovalo a pokračuje na různých konzervatořích a jsou úspěšní muzikanti, například vynikající klarinetista Milan Řeřicha…
Měl jsem štěstí na žáky. Ano, mám velkou radost z úspěchů Milana Řeřichy. Milana jsem učil odmala, byl žákem ZUŠ Podbořany, odloučeného pracoviště v Lubenci. Začal hrát na zobcovou flétnu, od 10 let na klarinet. V jeho hře ho výrazně podporovala jeho rodina. Často vystupoval a zúčastňoval se soutěží ZUŠ, vždy s velkým úspěchem. Jeho výrazný talent nás vedl k tomu, že jsme od 7. třídy začali spolupracovat s konzervatoří v Teplicích. Tam nám pomáhal s přípravou na konzervatoř pan profesor Zika. V roce 1988 se stal vítězem Ústředního kola celostátní soutěže ZUŠ v Uničově na Moravě. Další hudební vzdělání získal při studiu na konzervatoři v Teplicích. Svůj talent dále Milan Řeřicha rozvíjel na dalších hudebních institucích u nás i za hranicemi. Na svou první ZUŠ Milan nezapomíná. Pomohl mně i s přípravou na konzervatoř další žákyně Zlatky Vohryzkové, která se tam dostala před čtyřmi lety. Úspěšně vykonala zkoušky na konzervatoři v Plzni a v Praze. Vybrala si Prahu.
Její teoretickou přípravu si vzala na starost paní učitelka Hana Řeřichová. Zlatka po úspěšném složení maturitní zkoušky pokračuje dále ve studiu.
Vídáte se spolu s bývalými žáky?
To víte že ano. Víme o sobě. Například Milan mi zrovna včera večer volal ze Švýcarska. Před několika dny se vrátil z USA, zítra koncertuje v Miláně, v příštích dnech odlétá do Číny. Je příkladem velmi pracovitého a cílevědomého člověka, který je důstojným reprezentantem české hudby ve světě. Často koncertuje, nahrává, pořádá ve světě kurzy, podílí se na výrobě RZ klarinetů, které ve světě prezentuje. Je pozoruhodné, čeho dosáhl. Na tom já už nemám žádnou zásluhu, já jsem ho jen naučil tu klarinetovou abecedu.
Před dvěma roky měla absolventský koncert výborná žákyně hrající na zobcové flétny Eva Forejtová. Svou účastí a vystoupením ji podpořili bývalí spolužáci Zlatka Vohryzková, Mája Pavlíková (má konzervatoř ve hře na klavír), Lucka Pavlíková, Anička Michalcová a Tomáš Kupček. Bylo úžasné poslechnout si i bývalé žáky.
Píle dokáže divy
Učil jste hudbě také Vítka Šáška, upoutaného na vozík?
Ano, skvělý hoch a vynikající žák, hodně toho dokázal. Také hlavně díky svým rodičům. Vítek krásně hraje na flétnu a saxofon, vystupuje s kapelou Modrá kost. Kromě toho je úspěšný plavec. Na příkladě těchto svých žáků vidím, že hlavní roli hraje, kromě samozřejmě vloh a talentu, píle a vytrvalost. Prostě to dítě musí mít hudbu, nástroj rádo, chtít se tomu věnovat. A pak dokáže divy.
Takže co je, podle vás nejdůležitější při studiu hry na hudební nástroje, a zvlášť na dechové?
Odhodím-li odborné řeči o intonační a zvukové čistotě, tónové kvalitě, které jsou důležité při hře na dechové nástroje, pak je to právě vytrvalost, o které jsem se zmínil. Nikoho z žáků nenutím, když hrát nechtějí, přestane je to bavit, pak s tím už nic neudělám. Zrovna mám jednu nadanou dívenku, hraje velmi dobře, hrála několik let, ale oznámila mi, že už chodit na klarinet nebude, že ji to nebaví. Je mi to líto, ale nemůžu ji k hraní přesvědčovat.
Hra na hudební nástroj rozvíjí u žáků intelekt, učí je překonávat překážky, zažívají radost z úspěchu, učí se veřejnému vystupování a je posilováno jejich sebevědomí. To vše přispívá k zdravému duševnímu rozvoji mladého člověka.
Hodně dětí obecně se už od školky věnuje zobcové flétně, je to populární nástroj, který mj. posiluje bránicové svalstvo a zvyšuje kapacitu plic. Flétna je jeden z nejzákladnějších nástrojů pro děti, který jim otevře cestu ke znalosti not a hraní na hudební nástroje, ale jen někteří se pak tomu věnují dlouhodobě, nebo i celý život. Pro všechny je to obohacení života o krásu a cit.
Žáci a kolegové
Počítal jste, kolik žáků prošlo vaší hudební výukou za těch více než padesát let?
Dalo by se to spočítat, ale musel bych mít k dispozici veškerou dokumentaci od roku 2003, která je uložena v Podbořanech. Pokud jsem učil na základní škole, měl jsem vždy tak 3–5 žáků, od založení odloučeného pracoviště se počet žáků pohybuje od 15 do 20.
Kdo s vámi ještě učí a učil na ZUŠce v Lubenci?
Byla to skvělá učitelka hry na klavír Hana Řeřichová, o níž jsem mluvil. Od počátku vyučovala v Lubenci i v Podbořanech hře na klavír. Protože byla místní, mohli jsme se důkladně věnovat korepetici náročných skladeb. Ona se žáky dotvořila skladbu, kterou jsem já sólové hráče naučil. Zařídila nám účast dvou žáků na mezinárodní soutěži v Ostravě. Zlatku Vohryzkovou a Víťu Šaška tam na klavír doprovázela.
Velmi dobrá byla i spolupráce s paní učitelkou Janou Kvěšovou. Obětavě se věnovala i těm nejmenším žákům. Když to bylo nutné, doprovody nám zajistila paní učitelka Zdeňka Fantová. Nyní u nás klavírní hře a korepetici vyučuje paní učitelka Jaroslava Jirásková.
Jak dlouho existuje odloučené pracoviště ZUŠ Podbořany v Lubenci?
Od roku 2003 je v Lubenci zřízeno odloučené pracoviště ZUŠ Podbořany. Stalo se tak na návrh Bohumila Řeřichy, Milanova otce. Obecní úřad jako zřizovatel ve spolupráci s vedením základní školy vytvořil potřebné podmínky pro fungování výuky v Lubenci. Máme jednu malou stálou učebnu a klavírní výuka probíhá v odpoledních hodinách ve třídě. Těšíme se velké podpoře od všech zaměstnanců školy. Malé děti chodí na hodiny přímo z družiny, větší pak samostatně.
Jsem rád, že naše děti mají po této stránce aspoň trochu srovnatelné podmínky s dětmi ve větších místech. Nemusí nikam dojíždět.
Vroutecká kapitola
Po roce 1968 jste několik let působil mimo Lubenec, ve Vroutku, je to tak?
Bylo to v letech 1970 až 1975. S ohledem k hudebním aktivitám nemohu vynechat tuto dobu svého působení ve Vroutku. Tam jsem učil také žáky na klarinety a vedle toho jsem s dětmi zpíval. Byli tam výborní zpěváci, se kterými se nám podařilo během krátké doby nacvičit slušné trojhlasy. S tímto souborkem v počtu 18 žáků jsme vystupovali v místě školy a zúčastnili jsme se úspěšně jedné celostátní soutěže. Na všechny tyto žáky vzpomínám a rád se s nimi setkávám.
Máte v rodině další muzikanty?
Máme dva syny, jeden hrál na kytaru, oba na klavír. Vnučky, ty hrají na housle, starší má dokonce konzervatoř. Synovec je výborným klarinetistou a saxofonistou. V minulosti jsme hrávali společně na rodinných oslavách.
Neměnil bych
Byly ve vaši práci i krušné chvilky, když se ohlednete za vaší šedesátiletou kariérou, měnil byste?
Krušné chvilky jsou vždy, když se nedaří podle mých představ. Problémy jsou s tím, dosáhnout souladu hodin žáků s rozvrhem a vedlejšími činnostmi žáků. Učím celý týden, někdy začínám už v 11.45, jindy od 12.30 a přibližně do 17 hodin. Někdy to bylo a i teď je náročné, ale… ne, neměnil bych.
Který žák vám přijde nyní na hodinu?
Je to žákyně 4. třídy, která hraje na sopránovou a altovou flétnu. Je velmi nadaná, rychle vše pochopí, hraje s obdivuhodnou přesností. Je z Libkovic, patří mezi žáky dojíždějící, kterých mám celkem sedm.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně zdraví a chuti do další tvůrčí práce.
Alla Želinská
Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: