V Podbořanech vojančil můj otec, vzpomíná Zdeněk Troška

před dvěma měsíci  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

troska-nahled Město pod Schillerovou rozhlednou navštíví pan režisér Zdeněk Troška. Je tak trochu výjimkou mezi filmovými tvůrci, kteří stávají za kamerou a nikoli před ní. Ti totiž bývají filmovým fandům (alespoň do jisté míry) utajení, jejich tvář si v mnoha případech neumíme spojit se jménem, které samozřejmě známe.

 

V případě Zdeňka Trošky je to ale jinak. On je totiž nejenom vynikajícím režisérem, on je i skvostným vypravěčem. A o to v Kryrech samozřejmě půjde.
Nejenom o to: Zdeněk Troška (aby se na pódiu necítil zcela osamocen?) si ke svému vystoupení v našem městě přizval i partnerku: zpěvačku a kytaristku, autorku textů i hudby Simonu Klímovou. To je sympatická dlouhovlasá dívka ze Slaného, která má krásnou barvu hlasu a je výborná kytaristka, jejíž písně mají dobré texty a melodie. Dávno už není zpívajícím děvčátkem, je mladou ženou, která ví, co chce sdělit.
Ještě před návštěvou pana Zdeňka Trošky jsem panu režisérovi položil několik málo otázek.  Ochotně na ně odpověděl, přičemž nepochybuju o tom, že všichni ti, kdo jsou zvídaví, se budou moci pana režiséra na to, co je zajímá, zeptat osobně. A možná nepůjde jen o „veselé příběhy z natáčení“, byť o ně – stoprocentně – především.
Tímto krátkým rozhovorem si vás všechny dovoluji pozvat 15. března na setkání s režisérem Zdeňkem Troškou, vtipným, moudrým a nesmírně laskavým člověkem. Není mnoho takových.
Pane Troško, vaší oblíbenou destinací je jih Čech, co ale jejich sever? Znáte Podbořansko nebo přímo Kryry? Byl jste tu někdy?
V Podbořanech vojančil můj otec a rád vypravoval, jak si s kolegy v zeleném užívali veselého života. Proto jsem byl zvědav, jak toto město vypadá a při jeho návštěvě si představoval, kudy všude chodil a v jaké hospůdce popíjel. Samozřejmě jsem u vás několikrát byl a hlavně v blízkém okolí, ať už v Žatci, kde jsem měl tu čest natáčet s hollywoodskou hvězdou Barbrou Streisandovou film Yentl; znám zámek v Krásném Dvoře i ten ve Valči. Rád bych si prošel památky v Petrohradu, vím jen, že byly léta nepřístupné kvůli vojenskému záboru. V Kryrech máte barokní, sice trochu opelichaný kostel Narození Panny Marie, jako u nás v Hošticích, tudíž pouť 8. září, proto si to pamatuju. Teď když církev dostala tolik milionů, věřím, že určitě ráda váš svatostánek k větší slávě boží opraví. I křížovou cestu. Možná je všechno už opravené, byl jsem tam před mnoha lety!  Krajina je ale krásná, půvabná, to se musí nechat.
Patříte k našim nejvýznamnějším současným režisérům. Většinou točíte pohádky nebo komedie. Ale na co, na koho chodíte do kina Vy? Kdo patří k Vašim oblíbeným filmovým tvůrcům – našim a zahraničním?
Přiznám se, že do kina moc nechodím. Ani na televizi nekoukám. To máte stejné jako byste si bral zaměstnání domů a po večerech si soustružil, vařil a pekl, prostě pokračoval v tom, co děláte celý den. Neumím se už dívat na film jako běžný divák, sleduji chtě nechtě kameru, osvětlení, střih, hudbu, prostě celou tu filmařskou kuchyni za plátnem. Ale jsou filmy, na které se rád znovu podívám, nedávno to byly Počestné paní pardubické a Divá Bára. Pro mě jsou filmy pro pamětníky pořád velikou radostí! Anebo teď v televizi Sňatky z rozumu. Herecký koncert všech zúčastněných, pohlazení po duši. Mám na DVD oblíbené filmy svého mládí, italské, francouzské, ruské, filmy Bergmana, Viscontiho, Felliniho, Russella, Pasoliniho, Michalkova. A z našich snímky Friče, Kachyni, Moskalyka, Františka Filipa, Kršky, Vláčila a dalších. Ale přiznám se, že když se mám ve volné chvíli rozhodnout, jestli si pustím nějaký film nebo si vezmu knížku, vždycky zvítězí knížka. Jsem vášnivý čtenář, už do dětství.
Určitě je některý Váš film, který máte rád, o kterém si myslíte, že se povedl. Jsou jistě i takové, které byste udělal jinak. Jak to je?
Každý film je jako vaše dítě, každý je jiný, každý nese v sobě radosti a strasti doby, ve které vznikal, vaše soukromí i profesní zápal a boj. A každý režisér vám řekne, že by ve svém filmu toto opravil, přetočil, přestříhal, vystříhal, to je normální, to jde s věkem. Nemohl bych být malířem, protože bych obraz takto stále opravoval, přemalovával, až bych ho nakonec zahodil. Možná je dobře, že do filmu už nejde zasáhnout. Určitě by jich většina dostala na frak. Za svůj nejlepší film po stránce filmařiny považuju Andělskou tvář. Ale úspěch filmů se měří jen odezvou a oblíbeností u diváků. A o tom to je.

Pavel Ďuran

 

Celý rozhovor najdete v tištěném Regionu Podbořanska, který je od 16. února k dostání ve Vašich novinových stáncích 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: