Věřil jsem, že vyhrajeme, říká dvojnásobný mistr světa Ondřej Vít

před pěti měsíci  |  Rozhovory | Sport | Zprávy |   0 komentářů

vit-nahled Jedna část Žatečanů zná Ondřeje Víta díky jeho lékařské praxi, další coby velmi úspěšného sportovce. V nohejbale už toho v domácím i mezinárodním měřítku dokázal opravdu hodně. Skvělé sportovní výsledky korunoval začátkem listopadu v Brně, kde na Mistrovství světa v nohejbale 2016 jako jediný účastník šampionátu vybojoval hned dvě zlaté medaile. Odmalička byl vedený k mnoha dalším sportům, hlavně míčovým, ale nohejbal byl v jejich rodině na prvním místě, kdysi ho hrála dokonce i jeho matka. Ondra s ním začal v deseti a po dvaadvaceti letech, strávených na kurtech, mu v jeho sbírce úspěchů chybí titul jediný, a to ve trojicích na Mistrovství ČR.

 

Ondro, kdy jste se dozvěděl, že s vámi reprezentační trenér Gulda počítá jako s jedničkou do singlu? Kdo byl vaším konkurentem?
Od konce září jsem od trenéra věděl, že se bude rozhodovat mezi mnou a Jakubem Mrákavou. Oba jsme spolu odehráli spoustu tréninkových zápasů a známe se již skoro dvacet let, takže se nemáme moc čím překvapit. Mně se na všech soustředěních dařilo více, tak se trenér rozhodl pro mě. Definitivní jistotu jsem měl ale až týden před začátkem světového mistrovství.
Jak vypadala společná příprava českého týmu?
Začínali jsme od začátku října. Nejdříve se scházel širší výběr po nedělích v Brně, ze kterého postupem času vykrystalizovala sestava. Na poslední dva víkendové kempy, pořádané v listopadu v Nymburce, již jel jen užší výběr cca deseti lidí, ze kterého trenér vybral výsledných „sedm statečných.“ Bohužel se krátce před šampionátem zranil Pavel Kop, který měl nastoupit do dvojic.
Na Mistrovství světa se hraje na jeden dopad, naše soutěže na dva dopady. Bylo těžké se na tento styl přeorientovat? A který vám více vyhovuje?
V singlu se pravidla nemění, tam je vše jako u nás v soutěži, jen se hraje do jedenácti bodů. V tomhle ohledu mi přeorientování nedělalo problémy. Co se týče hry trojic, musím se přiznat, že se mně hra na jeden dopad zamlouvá více než na dva dopady. Vyžaduje to lepší kopací techniku, zpracování míče i více dynamiky a fyzické připravenosti. S tím jsem také neměl větší problém, přeci jen už se na jednodopadové mezinárodní scéně pohybuji nějaký pátek.
Fandila mu celá hala
Můžete popsat vaši pouť za světovým titulem v singlu? S Bobisem z Rumunska jste, tuším, nejdřív dvakrát prohrál, ale ve finále to vyšlo… Čím to bylo?
Začínal jsem zápasy ve skupině s kvalifikantem a právě loňským mistrem Evropy a úřadujícím mistrem světa Bobisem. S baskickým reprezentantem to bylo spíše takové zahřívací kolo a poté přišel asi nejvíce očekávaný souboj dne s Bobisem. Prohrál jsem na pár nevynucených chyb těsně v obou setech (15:13 a 14:12). Tím jsem se jako vloni na Evropě sice dostal do čtvrtfinálové skupiny, ale už se započítanou prohrou, takže jsem si už nemohl dovolit ani jedno zaváhání. To se povedlo, porazil jsem jak Maďara, tak Ukrajince a postoupil do semifinále. Tady na mě čekal nevyzpytatelný a výborně hrající Švýcar.  První set jsem kontroloval hru a on udělal pár nevynucených chyb. V setu druhém jsem si vybudoval dvoubodový náskok a ke konci ale trochu polevil, což jemu vlilo čerstvou krev do žil a začal hrát velice dobře. Nakonec jsem zvítězil až posledním možným míčem 15:14. A pak přišla finálové neděle, kde jsem si chtěl ještě jednou zahrát s Bobisem. To mi vyšlo. První set začal dobře pro mě, celý jsem ho odehrál v několika bodovém vedení. Druhý byl těsnější, ale opět jsem díky více chybám soupeře zvítězil. Myslím si, že na něj mohla dolehnout jednak atmosféra, víceméně celá hala fandila mně, ale asi i únava. Přeci jen hrál všechny tři disciplíny, já jen dvě.
V Brně jste kromě singlu nastupoval i ve trojicích. Odehrál jste všechny zápasy nebo vás trenér více šetřil?
Ve trojicích jsem hrál až do semifinále vždy jen první set, pak jsme s Honzou Vankem přepustili místo Pospíšilovi s Müllerem. Semifinále jsem odehrál téměř celé a finále už od začátku až do konce.
V souboji o druhé zlato jste působil velmi klidným dojmem. Pomohla vám psychicky výhra v singlu? Necítil jste únavu? A jak se vám hrálo s modřickým mladíkem Rosenberkem a Vankem z Karlových Varů?
Věřil jsem tomu, že vyhrajeme. Na soustředěních nám to v téhle sestavě šlapalo. I když jsme prohráli těsně první set, stále jsem věřil, že je v našich silách Slováky porazit. Což se také další dva sety ukázalo, měli jsme je plně pod kontrolou. S Lukášem i Honzou se mi hrálo výborně, jsou to na svých postech opravdu nejlepší hráči této planety. Já jsem byl celkem slušně fyzicky připraven, takže jsem s únavou neměl problém.
Fandil vám v hale někdo z blízkých? A co oslavy, byly bouřlivé?
V hale jsem měl tátu a mé tři strýce a pár kamarádů s partnerkami. Táta a strejdové už takhle za mnou byli na mistrovstvích Evropy i světa, párkrát i v cizině. A oslavy? Ano, museli jsme ty naše úspěchy pořádně oslavit, takže byly bujaré a trvaly pár dní.
Pro medaile na focení jste si musel zajít vedle do ordinace ke svému otci? Vy doma nemáte žádnou „síň slávy“?
U našich mám v mém bývalém pokoji nějaké medaile a poháry. Ale skoro všechny důležité medaile visí u táty v práci. Má z nich radost a pro mě je to poděkování, za to, že mě k tomu sportu vedl a co mi do života předal.
Nohejbalová rodina
Takže k nohejbalu vás přivedl otec. V kolika letech jste začal? Dělal jste, nebo ještě děláte i jiný sport?
Ano, můj otec a vlastně celá má rodina. Moji strejdové také hráli nohejbal. Dokonce i mamka s námi s bráchou, když jsme byli opravdu malí, nohejbal hrávala. Začínal jsem s ním kolem 10 let. Co se týče ostatních sportů, byli jsme s bráchou vždy vedeni k všestrannosti, takže nás rodiče vedli ke sportu všeobecně. Museli jsme umět tenis, basket, volejbal, fotbal, stolní tenis, badminton, bruslit, hrát hokej, lyžovat, dělat karate. Teď už mi zůstal jen nohejbal, závodně hraji ještě futsal a florbal.
Nohejbalisté, i na špičkové úrovni, nejsou profesionálové, netočí se tam velké peníze, takže i vztahy mezi soupeři jsou určitě spíš kamarádské. Je to tak? S kým jste se na mistrovství rádi potkali i mimo palubovku?
Máte pravdu. Musím říct, že většina kluků ze všech států, a na letošním MS jich bylo devatenáct, jsou moji kamarádi. Skoro s většinou jsem za ty tři dny stihl prohodit aspoň pár slov. Nejblíže mám ke klukům ze Slovenska, ale rád mám i Švýcary, Angličany, Francouze i další.
Co jste říkal na atraktivní styl Francouzů, hlavně jejich smeče nůžkami? Umí to u nás někdo?
U nás podobným typem útoku nesmečuje nikdo, trochu se tomu blíží svým stylem Jan Chalupa, ale jeho provedení je daleko efektivnější. Ale co se týče atraktivity úderů, mně se více líbila hra Korejců. I když nejsou tak efektivní, je to více dynamické a akrobatické než u Francouzů.
V Brně vám komentátoři dali přezdívku „Malý, velký muž“. Je menší postava v nohejbale handicapem?
Jak v čem, ale kdybych měl o pár centimetrů více, nezlobil bych se. Myslím, že ale svou pohyblivostí, myšlením a technikou dokážu vyšším klukům stačit. A třeba je i občas předčít.
Povoláním jste praktický lékař, doporučil byste svým pacientům nohejbal jako rekreační sport?
Já jim doporučuji jakýkoliv sport, i když samozřejmě s ohledem na jejich stav šlachově – kloubního aparátu. Nohejbal je krásný sport, jeho nevýhodou ale je, že si ho nezahraje úplně každý. Vyžaduje totiž aspoň minimální technické dovednosti. Ale vřele a rád doporučím, ať si ho každý zkusí.
Vánoce stráví s pacienty
Letos jste vybojoval dva tituly mistra světa, ale s žateckým týmem jste znovu neudrželi extraligu. Zůstáváte? Nelanaří vás jiné kluby? Přeci jen v nižší soutěži nebudete tolik vidět a za dva roky je MS v Rumunsku.
Zatím jsme v klubu nerozebírali budoucnost. Všem jsem oznámil, že to hodlám řešit nejdřív až po šampionátu. Snažil jsem se letos, společně se spoluhráči, abychom nespadli. Bohužel marně. Podepsala se na tom marodka, a s tím spojený moc úzký kádr. Nějaké nabídky z extraligových klubů jsem dostal. Do Rumunska bych se za dva roky určitě rád podíval, ale je to ještě daleko. Záležet bude na mém zdravotním stavu a na formě. Už mi bude přeci jen 34 let.
Máte ještě nějaký sportovní sen?
Já myslím, že ke zkompletování všech úspěchů mi chybí jen titul ve trojicích na Mistrovství ČR. Ale budu rád, když u sportu zůstanu a zdraví mi vydrží.
Blíží se Vánoce. Jaké budou ty vaše?
Já je letos budu trávit v práci. Sloužím totiž na lékařské pohotovosti.
Děkuji za odpovědi a přeji stálou formu a pevné zdraví. Iveta Drlíková

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: