Výstava Město a katastrofy, díl devátý - Ve víru válek do třicetileté války

před sedmi dny  |  Zprávy |   0 komentářů

Člověk se všemožně snaží zmírňovat následky přírodních katastrof a bojovat proti jejich příčinám, ve válkách ovšem působí násilí sám a organizovaně. Už první zemědělci si kvůli tomu museli budovat opevněná sídla, která dokládají potřebu chránit životy a majetek před nájezdy loupeživých band. K nejstarším dokladům u nás patří nedaleké hradiště Na Šachtách v Březně z doby bronzové, jehož část zničila stavba postoloprtského obchvatu. Louny měly podle pověsti první hradby brzy po svém vzniku. Vystavěli je legendární Lučané Vlasták a Soběš poté, co vesnici Lúnu přepadli a obsadili. Ale i historické počátky města provázel válečný konflikt. V letech 1248–1249 v prostoru Žatce, Litoměřic a Mostu probíhaly boje mezi Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II. Záhy po nich bylo v Lounech založeno město, jehož opevnění se budovalo a stále vylepšovalo během následujících 350 let.

 

Válečné útrapy postihly středověké Louny vícekrát. Braniborské zajetí Václava II. provázely lokální násilnosti a hladomor, v letech 1306–1311 se u Loun střídaly vojska Albrechta Habsburského, Jana Lucemburského i míšeňských, kteří se k městu dostali znovu roku 1401. Zásadním způsobem však
Louny ovlivnily husitské války. Město v té době mělo svojí vojenskou hotovost, jejímž úkolem bylo stíhat loupežníky a jménem krále ve svém okolí střežit zemský mír. V květnu 1420 byla městská hotovost rozmnožena o husity, kteří chtěli bránit své náboženské postoje před Zikmundem Lucemburským.
Lounští válečníci se tehdy u Smolnice spojili s Žateckými i Slánskými a než vyrazili na pomoc Praze, vypálili klášter v Postoloprtech. Po odchodu svých vojáků se Louny bez boje poddaly králi, ale již následujícího roku se přidaly k Pražanům a po třech letech na stranu radikálního Žižky. Oddíly žatecko-lounského svazu dobývaly okolní města a hrady, dostaly se až za hranice království.
Bitvou u Lipan boje neskončily. Válečné události se k Lounům vrátily koncem září 1438 poté, co Jakoubek z Vřesovic se saským a míšeňským vojskem porazil žatecké a lounské oddíly v bitvě u Želenic nedaleko Bíliny. Tehdy se Jakoubek položil na jednom vrchu blízko Loun a pokusil se dobýt předměstí. Byl však odehnán za pomoci 400 táborských jezdců.
O deset let později se k Lounům opět sjížděla vojska, aby se přidali k útoku na Prahu vedenému Jiříkem z Poděbrad. Ten však hodlal provádět restituce církevních majetků, které si město chtělo uhájit třeba i se zbraní v rukou. Když se však koncem září 1452 Jiříkovo vojsko objevilo před hradbami, Louny se vzdaly bez boje, tak jako předtím např. Tábor a Žatec. Moc táborských
měst byla definitivně pokořena, ale lounské polní vojsko fungovalo dál a dostalo se i za hranice státu. Ale zatímco v době husitských válek se vojsko Lounských počítalo na stovky, o sto let později mělo jen desítky žoldnéřů.
Během 15. století se lounské oddíly scházely téměř každoročně v září po žních. Později se od tohoto nákladného modelu ustupovalo. Vzhledem k účinnějším palným zbraním muselo město investovat hlavně do svého opevnění.
Dalekosáhlé následky měla paradoxně vojenská neúčast města ve šmalkaldské válce. Lounští se spojily se stavovskou opozicí proti králi, který pak po vyhrané bitvě uložil neposlušným městům vysokou pokutu a Lounům kromě toho zabral 9 vesnic. Zásadní katastrofa pro město však nastala až o 70 let později při druhém stavovském povstání.
Po pražské defenestraci roku 1618 se Louny přidaly k odbojným stavům, na obléhání Plzně vyslaly 103 vojáků a i jinak je finančně podporovaly. Ale strašně na to doplatily. Po dvou letech bylo město obsazeno císařským vojskem v čele s Albrechtem z Valdštejna. Nejprve pobil asi 70 chabě ozbrojených vesničanů a tovaryšů, druhý den vypálil obě předměstí a čtvrtého dne mu město otevřelo brány. Lounským byla uložena obrovská pokuta a své mrtvé mohli pohřbít až za několik měsíců. Následující léta byla pro město nejtěžší v historii. Louny přišly o své zádušní vesnice, přitom musely neustále penězi i proviantem podporovat armádu a živit posádku ubytovanou ve svých domech. Oslabené město nebylo schopné obrany, táhnoucí vojska se snadno vlámala do města, kde nastalo rabování, znásilňování a vymáhání vysokých sum peněz. Největšího plenění se dopustili Švédové na přelomu let 1639–1640, kdy kromě obvyklého vyloupení kostelní pokladny a domů byly
spáleny masné krámy i most přes Ohři. Mezi tím probíhala násilná rekatolizace, ale emigrantů z Loun moc neodešlo. Obyvatel ubývalo hlavně kvůli moru, chudobě, nebo že jejich domy se staly neobyvatelné.
Třicetiletou válkou se uzavřela jedna dlouhá kapitola historie Loun, které do té doby hrály v rámci českého království významnou úlohu. Snad se dá odhadovat, že z následků (co do počtu obyvatel a domů) se město vzpamatovávalo ještě 200 let; ovšem srovnatelného významu mezi ostatními
městy už nikdy nedosáhlo. Jaroslav Havrlant

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: