Zapojovat kreativní místní lidi, udělat z veřejnosti aktéry stojí za to: To tvrdí zakladatelky podbořanského Okapu Romana Havrdová a Edita Langpaulová

před dvěma roky  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

havrdova-langpaulova-nahled Říká vám něco název Okap? Je to zkratka sdružení Obnova kulturních aktivit na Podbořansku, které v Podbořanech pořádá divadelní představení, koncerty, má na svědomí několik workshopů a akcí pro rodiny. Kdo vůbec stojí za touto neziskovkou, jaká je její současnost a nejbližší budoucnost? Na to odpovídají zakladatelky Romana Havrdová a Edita Langpaulová.

 

Kdo tedy stojí za sdružením Okap? Dámy, představte se prosím čtenářům.
Ed: Jistě. Jsem novinářka na volné noze. Žiji v Praze a do Podbořan, kde jsem vyrůstala, jezdím celkem často. Okap je naše dobrovolnická činnost.
Ro: Jsem učitelka, učím hlavně na gymnáziu a k tomu i léta na ZŠ Husova v Podbořanech. Bydlím od narození v Podbořanech.
Sdružení Okap v poslední době pořádá akce v kostele Božího Spasitele. Jak došlo ke spolupráci a znamená to, že svoje aktivity soustředíte jen tam?
Ro: Už delší dobu jsem si říkala, že je škoda, když je tak krásný prostor uzavřen a veřejnost vlastně ani nemá možnost ocenit jeho jedinečnost… Přitom koncerty by si takový prostor zasloužilo.
Ed: Určitě to ale neznamená, že bychom se omezily jen na kostel. Ne všechny aktivity se hodí do tohoto prostoru. Minimálně pravidelné uvádění večerních divadelních představení se bude odehrávat v Kulturním domě. Máme s městem gentlemanskou dohodu.
Jaké jsou vaše nejbližší plány? Prozradíte program alespoň do konce roku?
Ed: Na říjen a listopad připravujeme představení amatérských souborů Žlutičan a teplického 4 pod peřinou. Žlutičan je už u nás zavedený a hodně oblíbený. Když jsme je poprvé pozvali, měly jsme radost, že přišlo alespoň šedesát lidí. Loni jsem měla strach, že se diváci do sálu ani nevejdou. Nutno podotknout, že k nám soubor jezdí velmi rád, miluje podbořanské publikum. Co se týče teplického souboru, bude tu letos poprvé. Přivezou své úspěšné představení Válka ve třetím poschodí, které bodovalo na přehlídce Děčínská brána. Doufáme, že si také najde svoje příznivce. Po Novém roce přijede Klapý s Rozmarným létem.
Ro: Cítíme trochu dluh vůči dětem, pro které neděláme divadlo tak často, jako dřív. Bylo to dáno tím, že se představení konala v rámci mateřského centra Jonáš, takže jsme si řekly, že nemá cenu se dublovat a soustředily jsme se na něco jiného. Teď je situace jiná, dětská představení nejsou, což chceme napravit. V listopadu si zopakujeme dušičkovou akci, která tentokrát bude s laserovou show. Chystáme také vánoční koncert.
Jaké jsou dlouhodobé plány?
Ed: Rády bychom zavedly pravidelná amatérská představení. Výborných souborů v okolí je několik a je škoda, že se o nich u nás neví. Nejenže chceme podporovat kreativitu ochotníků, ale některá představení patří mezi amatérskou špičku, proč je nevyužít. Navíc jsou tato představení cenově dostupná, to taky hraje svoji roli. Dále se spolu s místní náboženskou obcí snažíme o revitalizaci kostelní zahrady. Požádaly jsme jménem sdružení o grant, a pokud tahle šance nevyjde, budeme žádat dál a dál.
Ro: Chceme vybudovat s pomocí dobrovolníků městskou zahradu, kam si lidé mohou přijít odpočinout, popovídat. Sloužit by měla i jako místo pro venkovní produkce jako plenérová představení, koncerty nebo i jako místo, kde si lidé společně opečou buřty. Výhledově by měla být v kostele kavárna, ale to už je hudba budoucnosti.
Kdy vlastně sdružení vzniklo a co za jeho vznikem stálo?
Ed: V roce 2007 jsem dokončila studium filmové a divadelní vědy a nějakou dobu, než jsem si našla práci, jsem bydlela tady u svých rodičů. Vrátila jsem se z Olomouce, kde to kulturně opravdu žije, a ve srovnání s ním mi přišlo, že je tady mrtvo. V hlavě se mi začaly rojit nápady, co by se tady dalo udělat, kdyby bylo alespoň trochu peněz a dobrá vůle. Oslovila jsem Romču s vizí, že budeme žádat o granty a uděláme kulturní akce zásadního významu (smích). Jsem ráda, že u Romanky padla moje prosba na úrodnou půdu, protože neváhala a šla do toho.
Ro: Oficiálně jsme vznikly na konci roku 2007, činnost jsme zahájily po Novém roce. Poprvé jsme dostaly od města příspěvek 7000, což nám přišlo nádherné. První rok jsme udělaly dětská představení, Žlutičan se nám představil svou hrou Sborovna a uspořádaly jsme divadelní workshop pro učitele.
Vidím, že máte rozličné aktivity. Máte něco jako koncept nebo dramaturgii?
Ed: Máte pravdu, dramaturgii nemáme a přiznám se, že záměrně. Zaprvé nás baví různé věci, a aby nás bavilo Okap dělat, nechceme si nic odříkat. Romča má ráda ruční práce, hudbu, mě baví divadlo, film… Ono se ani nedá dopředu nalinkovat, jaké příležitosti se naskytnou. Například když jsme začaly spolupracovat s kostelem, přirozeně z toho vyplynulo, že by bylo dobré oslavit náboženské svátky. Máme v úmyslu je trochu přiblížit jejich tradici, duchovní podstatě a zároveň je udělat jako rodinnou akci.
Ro: Zároveň z toho vyplývá, že ne všechno umíme na sto procent. Vlastně se organizovat pořád učíme. Kostel je prostor se specifickými zvukovými vlastnostmi, někdy se osvědčí, jindy ne.
Cíle ale jasné máte, ne?
Ed: To ano. Chceme dělat kulturní akce a volnočasové aktivity, které odráží současné trendy nebo jsou jinak zajímavé. Nejde jen o to, kohokoliv sem pozvat. Záleží mi na tom, aby to byli lidé známí ve svém oboru. Proto jsme tu měli Vojtu Švejdu, Matija Solceho, Marcelu Máchovou, to všechno jsou jména, která v divadelním světě rezonují. Taky chceme podporovat místní umělce. Zapojovat veřejnost, kreativní místní obyvatele, udělat z veřejnosti aktéry stojí za to. Obzvlášť tady by si lidé mohli být víc vědomi, že jsou součástí nějakého celku. Ale důležitou součástí, a mají právo se v něm projevit.
Ro: Dá se říci, že se pokoušíme naši konzumní společnost směrovat k jiným hodnotám, představit jim lidi, kteří svět vidí jinak. Chceme nabídnout všem zajímavá setkání při divadle, nejrůznějších workshopech, přednáškách, zastavit se, sblížit se.
Jaký ohlas měla vaše poslední výzva, o které jsme nedávno informovali také v Regionu – Měj svoji lavičku?
Ed: Docela slušný! Máme tři nové lavičky v kostele. Ideální by ale bylo mít jich pět, výzva proto pořád platí. I tak jsme rádi, že se našlo několik lidí, kteří na koupi skládacích laviček přispěli. Už teď se těšíme, že je využijeme na Dušičkovou akci.
Ro: Věříme, že se najdou ještě skupiny nebo jednotlivci ať už z Podbořan, nebo i dalších měst či obcí, kteří se přidají. Jedna lavička stojí 1100 korun. Na oplátku na lavičku umístíme cedulku se jménem, nebo jakýmkoliv textem či reklamou, které si donátoři budou přát. Zájemci nám mohou poslat zprávu přes FB.
Co vás během fungování Okapu potěšilo a co zklamalo?
Ed: Určitě nás potěšil rostoucí zájem diváků. Nevíme, čím to přesně je. Zda tím, že znají Okap jako takový, nebo tím, že si prostě zvykli sledovat program třeba přes Facebook. Určitě bude fungovat i nějaká šuškanda. Také nás potěšila pomoc města a některých našich fanoušků, kteří nám sem tam přihodí nějakou tisícovku. Naposledy to byl milý mecenáš, který zaplatil kostelu znovuzapojení elektřiny. Taky nás moc těší, že začíná fungovat spolupráce napříč neziskovkami. Máme dobré vztahy s Kantovými z Lubence, s Davidem Šebestou z vrouteckého Budíčku chystáme jeden menší projekt…
Ro: Skvěle se také rozběhnul facebookový profil Žijeme Podbořany, který děláme s Mírou Švarcem z Podbořan. Trochu nás zklamal malý zájem lidí, kteří by nám mohli dlouhodobě pomáhat. Většinu akcí děláme ve dvou. Během těch let se k nám připojilo pár lidí a vždy velmi brzy odpadli. Teď naposledy nám pomáhala Zuzka Moravcová, která byla nejvytrvalejší. Nyní je ale v Německu, takže jsme osaměly. Tohle je asi naše největší bolest – malá pomoc při organizování. To je větší problém než peníze.
Děkuji za rozhovor.
Alla Želinská
Foto: Václav Oktábec.
Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: