Ten dělá to a ten zas tohle. Práce jako sám život: Pečovala od miminek po seniory

CHOMUTOV (soš) — Lýdii Popovičovou můžete potkat v Domově pro seniory Na Písečné, kde již 17 let vykonává funkci vedoucí úseku přímé péče. Stále usměvavá a s jiskrou v oku každý den usedá v kanceláři, kde koordinuje desítky zaměstnanců z řad sester, pečovatelek a dobrovolníků.

„Jsem už čtyři roky v důchodu. Kdybych tu práci nedělala ráda, už tu nejsem a už vůbec ne v této době,” říká na úvod sociální pracovnice. Než vyhrála výběrové řízení na vedoucí funkci, sama si předchozí tři roky vyzkoušela práci zdravotní sestry v ordinaci: „Říkám tomu že mám pupeční šňůru s tímto zařízením. Neumím odtud odejít, dokud mám pocit, že ještě tady můžu nějak pomoci a můžu být něčím platná.”

Tým, který vede, čítá dobrovolníky, dohodáře, přes čtyřicet pečovatelek, tři rehabilitační pracovnice a dvanáct sester. Ty se střídají po třech vždy na 12hodinovou směnu a každá má na starost kolem padesátky lidí. „Často slyším takový despekt vůči sestrám na >důchoďáku<. Lidé se ptají >co tam asi tak dělají?< Podají léky, napíchají injekce, udělají odběry, cévkování, zkrátka základní úkony… Je sice pravda, že my tady příliš té odborné práce nemáme, ale je tu jeden velký vykřičník. Sestra tu nemá neustále k dispozici lékaře, jen jednou za týden přijede obvodní doktor. Ten je samozřejmě i na telefonu, ale sestra musí umět vyhodnotit stav klienta, jestli už zavolat záchranku nebo jen obvodního doktora a komunikovat s ním, jak dál postupovat, co dělat nebo jestli je to ještě v kompetenci její ošetřovatelské práce, kdy ještě může sama rozhodnout, posoudit a udělat nějaký ošetřovatelský proces. V tomhle vidím náročnost práce v tomto zařízení,” shrnuje Lýdie.

Mimo to práce se seniory obnáší i velkou dávku komunikace i empatie, nelze jen přijít, udělat úkony a odejít, ale je nutné jim vše vysvětlit, zopakovat, popovídat si s nimi a hlavně na ně nepřenášet jakýkoliv stres. Dalším rozdílem oproti nemocniční péči je věková kategorie pacientů. Ta je v nemocnici smíšená, zatímco v domově pro seniory jsou ti nejstarší klienti, se kterými se občas musí mluvit opakovaně a dlouhodobě vysvětlovat a zdůrazňovat, co je podstatné.

„Tím, že tu je tolik starých lidí, není tu chvíle, kdy byste si řekla teď půjdu jinam, protože je to jednodušší. Není. Opravdu všichni potřebují tu péči a hlavně tu pozornost. Chtějí se i vypovídat a potřebují kolem sebe cítit klid. Protože když se dostaneme někam, kde je pořád jen někdo vystresovaný a spěchá, tak to na toho druhého přenese. V téhle době je to obzvlášť důležité, abychom klienty neděsili,” vysvětluje paní Lýdie.

V životě vrchní sestry je ještě jedna zajímavost — v podstatě stárne spolu se svými pacienty. Když byla ve věku mladé maminky, pracovala jako porodní bába, potom přešla do jesliček a krátce po revoluci začínala v Domově pro osoby se zdravotním postižením tehdy ještě na Kamenné. „Vlastně jsem tu momentální práci žila, všechno se mi krásně prolínalo. Teď jsem se dostala do důchodového věku a starám se o lidi, kteří jsou sice starší, než já, ale už se k nim pomalu blížím a tak je umím lépe pochopit. Zdejší klienty často vnímám jako svoje známé, s některými jsem se před jejich příchodem sem už znala. Už na škole nás učili, že ta práce je posláním. Já jsem si možná v té době ve škole říkala >jo poslání<, ale to byl věk, kdy člověk ještě pořádně neví co to znamená. Teď si na to vzpomenu, když mi doma občas říkají, proč už neodpočívám. Já to zatím nepotřebuji nechci to zakřiknout, ale zatím si myslím že jsem tady ještě co platná. Jsem rozhodnutá že až zjistím, že to nejde, tak s tím skončím. Ale zatím to každopádně v každém případě zatím dělám ráda,” usmívá se Lýdie.

Kromě pracovních záležitostí ji v domově naplňují různá setkání a programy pro zdejší osazenstvo. „Před lety jsme dělali Královnu krásy domova pro seniory. To byly úžasné zážitky. Ty ženy to opravdu prožívaly, upravily se, oblékly a když procházely, vypadaly jako modelky na mole. Další hezké zážitky mám spojené, když se jednou za měsíc (mimo koronavirovou dobu) ve společenské místnosti sejdou ti, kteří měli ten měsíc narozeniny. Posedí u velkého stolu s malým občerstvením, mohou tam přijít i rodinní příslušníci. Tam potom vzpomínají a vypráví svoje zážitky z dětství, chlapi často z vojny, to už dneska nikde neuslyšíte. Ženy vzpomínají třeba na svatbu nebo když byly děti malé. Tam si člověk s nimi tak pěkně popovídá, je to takové neformální, úplně něco jiného. Poznáme je z té obyčejné lidské stránky.” V současnosti je v Domově pro seniory situace složitější. „Samozřejmě, že nám chybí zaměstnanci. Pokud máme někoho, kdo je pozitivní na Covid–19, tak každý, kdo s ním přišel do kontaktu si musí nechat udělat test a být v karanténě. Tudíž nám chybí minimálně pět dní do toho prvního testu. Slouží se na sedmi patrech minimálně po dvou, takže se zaměstancům různě přehazují směny a pracují na přesčasy. Ale jsme tu dobrý kolektiv. Sami se nabízí, že kdyby byla potřeba, přijdou. Řekla bych že je to taková klasika českého národa. Když jde do tuhého tak se dáme dohromady. Když nám třeba chyběly čtyři sestry, tak jsme se domluvili, že nám budou pomáhat z vedlejšího střediska,” říká Lýdie a dodává, že situace je náročná i pro klienty, kteří jsou v domově již dlouho zavření bez osobního kontaktu. „Samozřejmě, že mají třeba tablety a většina z nich má i telefon.

Personál jim pomáhá třeba s nastavením videohovorů, aby se viděli s někým z rodiny. Ale je samozřejmé, že přímý kontakt je přímý kontakt. Oni jsou ze staré školy, jsou zvyklí, že k nim někdo přijde, že si k nim s sedne poplácá po rameni vezme za ruku…” I pro tyto příležitosti v domově stále přivítají pomoc dobrovolníků.

A jaká by dle Lýdie měla být osobnost člověka, který chce pracovat se seniory? „Musí být trpělivý a tolerantní ke starým lidem. Opravdu jim ten čas věnovat. Pokud někdo říká, že to zná, protože se doma staral o babičku nebo jiného příbuzného, tak to je chabý argument, protože doma se staráte o člověka, který je vám blízký, a jsou v tom emoce. Když potom přijdete k cizím lidem, je to daleko těžší.” Lýdie Popovičová je také ráda, když nastoupí někdo nový a podělí se s ní o nové postřehy. „Když jste dlouho na jednom místě, začnete trpět profesionální slepotou. Myslíte si, že to děláte nejlépe, ale protože jste nebyla dlouho někde jinde, neviděla jste to z jiného úhlu. Můžeme tak převzít dobrou praxi odjinud.” Lýdie prací žije i doma, stále je na telefonu, kdyby se dělo něco zásadního. Nicméně přiznává, že je důležitý i relax. „Nejraději si doma sednu do křesla s kočičkou na klíně. Také s mým partnerem hrajeme žolíky. Když je hezké počasí, tak jsem nejraději na zahrádce,” uzavírá Lýdie Popovičová.

Foto: Lýdie Popovičová ve své kanceláři. Foto: Soňa ŠÍMOVÁ