V Galerii Sladovna jsem nechala kus srdce, říká Štěpánka Kee

V prvním patře unikátní budovy Renesanční sladovny v Masarykově ulici sídlí galerie moderního umění. Zároveň sladovna nabízí informační kancelář s prodejem suvenýrů, přednáškový sál, výstavu Žatec ve filmu i prezentaci archeologických nálezů z celé výstavby turistického komplexu Chrám Chmele a Piva, do něhož je sladovna zapojena. Od března 2018 zde na pozici průvodkyně pracovala Štěpánka Kee, která však na konci minulého roku z galerie odešla. Tento měsíc by měl nastoupit nový pracovník vybraný na základě výběrového řízení, který ji ve funkci nahradí. Než bude veřejnosti představen, rozhodli jsme se společně se Štěpánkou Kee poohlédnout za jejím působením v Galerii Sladovna.

• Na konci roku 2020 jste skončila ve funkci průvodkyně v Galerii Sladovna v Žatci. Jak dlouho jste vlastně v galerii působila?

Působila jsem tam od března roku 2018. Takže necelé tři roky.

• Proč jste se rozhodla odejít? Sehrál v tom roli koronavirus, kvůli němuž musela být řada kulturních institucí zavřena?

Ano, odešla jsem kvůli tomu, že jsem díky omezením nemohla dělat svojí práci. Bylo to ubíjející, jsem člověk, který potřebuje, aby se stále něco dělo, aby to, co dělá, dávalo smysl, mám ráda sdílení, akce, hudbu, umění...To vše vládní opatření zničilo. Koncem roku jsem nabyla dojmu, že to ani letos nebude lepší, takže když jsem dostala nabídku zaměstnání ve zdravotnictví, neváhala jsem. Nejen kvůli náplni práce, musím se přiznat, že také kvůli - pro mě osobně lepší, pracovní době.

• Prozraďte, co všechno bylo náplní vaší práce v galerii?

Zhruba dva roky, kdy jsem pracovala pouze v Galerii, jsem tam měla na starost skoro vše. Byla jsem tam jediný HPP zaměstnanec, takže jsem si výstavy, koncerty a všechny ostatní akce organizovala a připravovala víceméně sama. Naštěstí byli a jsou na Chrámu hodní a šikovní brigádníci, ale také pan ředitel. Všichni mi kdykoliv, když jsem potřebovala, ochotně s čímkoliv pomohli. A ve chvíli, kdy do CHCHP nastoupila nová posila Lenka Ondříčková, jsme zároveň začali konečně praktikovat i nové prohlídkové okruhy, která jsme měli vymyšlené již delší dobu. Sladovna a Chrám se spojili v jednu prohlídkovou trasu, kde jsme se s kolegyní na těch místech také střídaly. Bylo to osvěžující…

• Jak jste se vlastně k práci v Galerii Sladovna dostala?

Jak slepý k houslím (smích). Moje předešlé zaměstnání nebylo ideální volbou, proto jsem z něj odešla a zaregistrovala se na ú-řadu práce. Tam mě hned po týdnu paní zprostředkovatelka poslala na pohovor a za necelý týden jsem do Sladovny nastoupila. Musím říci, že vzhledem k mému vzdělání a předchozí praxi, to pro mě byla velká výzva, ze které se však nešlo jen tak vyvléknout. Teď musím uznat, že tato pracovní pozice byla zatím ta nejlepší, která mě v životě potkala. Nakonec jsem se v ní trochu i našla a objevila skryté talenty…

• Jaké byly vaše začátky a jak jste pronikala do světa umění?

Hodně nesebevědomé. Postupně jsem ale zjišťovala, že i umělci jsou jen lidé a navíc moc fajn, jsou velice inspirující, mají otevřená srdce. Jsem za všechna setkání moc vděčná.

• Kdo vám pomáhal a kde jste získávala kontakty na umělce a vlastně nápady na výstavy?

Až na čtyři výstavy jsem si všechno našla vždy nějak sama. Přicházelo to jakoby „náhodou“. Co se dalších akcí a výstav týká, tam jsem mohla uplatnit zkušenosti nabyté před lety v Praze, kde jsem dva roky pracovala a navštěvovala všemožné akce, které tady v Žatci do té doby nebyly. Takže inspirace odjinud a nebo od mých inspirativních přátel, hudebníků a umělců…

• Kolik výstav se za dobu vašeho působení v galerii uspořádalo?

Asi 21 výstav. (28 promítání, 13 koncertů, 9 besed, 2 taneční vystoupení, 3 workshopy, 3 celodenní semináře a 2 Stand Up vystoupení).

• Která z nich byla nejnavštěvovanější?

Nejvíce lidí přišlo asi na první, mnou pořádanou výstavu Kořeny, umělců Kryštofa Vitnera a Ivy Mottlové. Oba jsou to žatečtí rodáci. Děti a školy zaujala výstava Františka PONa nesoucí název Kočky ve Sladovně. Další nemalý úspěch sklidila výstava obrazů Svetozara Rusakova Jen počkej zajíci, kterou nám doporučil a pomohl zprostředkovat Petr Šimáček se spolkem Rodáků Žatec.

• A je nějaká, která se vám navždy vryla do paměti? Čím byla originální?

Všechny pro mě byly něčím zásadní. Nechci nějakou vyzdvihovat, jen bych snad mohla zmínit výstavu sochaře Karla Hájka. Ten mě vlastně jako první navedl na to, že se umělců nemusím bát. Zároveň jsme z jistých důvodů, které bych tu nerada zmiňovala, museli jeho výstavu v polovině celou vzít a přestěhovat do přízemí. S tím mi tehdy velmi pomohl můj přítel, muselo to být přestěhované hodně rychle. Pan Hájek to vzal s nadhledem a pro něj typickým humorem, bylo to úlevné.

• Kromě výstav jste v galerii uspořádala také řadu akcí. Čemu se převážně věnovaly?

Vnitřní seberozvoj člověka a ožehavá témata tohoto světa, která média nezveřejňují.

• Myslíte si tedy, že prostory galerie nejsou určené jen pro vystavování uměleckých děl?

To každopádně. Podle mého názoru, by bylo skvělé mít v Žatci galerii určenou pouze pro moderní umění, ale tím, že jsme malé město a zaměřené spíše na chmel a pivo, tak by mohla být Galerie Sladovna většinou lidí spíše nepovšimnuta, jako tomu bylo i v minulosti. Ale pevně věřím, že se toto v budoucnosti změní, že si lidé k modernímu umění najdou cestu a více se mu otevřou. Sladovna má překrásné prostory, zejména hlavní výstavní galerii – bývalou sladovou půdu a přednáškový sál, nacházející se nad bývalým hvozdem. Má skvělou akustiku a příjemnou energii. Také její pasáž s funkční studnou je při letních akcích kouzelným zpestřením a vítaným osvěžením při koncertech.

• Jak jste se jako galerie vlastně poprali s loňským rokem? Stihly se nějaké akce a výstavy vůbec odehrát?

Bylo to těžké. Moc mě to mrzí. Poslední vernisáž výstavy v březnu 2020 patřila norskému umělci Floydovi Erinu Vawterovi. Bohužel si jí prohlédli asi jen dva návštěvníci den poté. Pak se galerie zavřely. Klášterní zahradu, která je součástí celého komplexu Chrámu Chmele a Piva, na konci léta navštívila kapela Zrní, to byl velký úspěch, z toho mám radost. Výstavou, kterou jsem chtěla zakončit své působení v galerii, měla být výstava Devět vrstev duše malířky Radky Brůnové. Její termín jsme několikrát po-sunuli, ale nevzdáváme se. Letos její čas snad přijde.

• Náplní vaší práce byla také organizace výstav a kontakt s umělci, které má mnoho lidí za podivíny. Jak se vám s nimi vlastně spolupracovalo? Můžete vypíchnout nějaké zajímavé momenty? S kým vším jste se mohla setkat? A jakého setkání si nejvíce ceníte?

Spolupráce byla velkou zábavou, miluji podivíny. Všichni jsme svým způsobem divní a to mi na světě připadá právě krásné. Každý máme svůj vnitřní svět, který nikdo jiný nemůže nikdy úplně poznat a tím pádem ho ani objektivně hodnotit. Takže je lepší se podivínstvím druhých asi moc nezaobírat, je to ztráta času. Ale, kdo mě nejvíce zaujal, byl stand up komik Jiří Charvát.

• Pojďme si rozebrat prostory Galerie Sladovna. Nejde o typickou bílou krychli a prostorů, kde lze vystavovat je zde hned několik. Jak na prostory reagovali umělci a jak vlastně probíhala instalace uměleckých děl?

Všichni byli nadšení, Sladovna je unikátní a rekonstrukce velice zdařilá. Instalaci si umělci dělali sami, já byla vždy k ruce a byla jsem za to moc ráda. Více jsme se poznali.

• Podle mého názoru nejsou výstavní prostory galerie zrovna těmi nejideálnějšími, i když mají něco do sebe. Stalo se někdy, že se kvůli stísněnějším prostorům nějaké rozměrnější dílo do galerie nevešlo? Musel být brán ohled i na tyto nedostatky výstavních prostorů?

Za mého působení takový problém nenastal. Větší díla obsahovala snad jen sbírka manželů Zemanových, ale s tím si pan Zeman a jeho pomocníci poradili.

• Zpětně mi povězte, co vám práce v Galerii Sladovna dala a naopak vzala? Převažuje to pozitivní?

Vzala mi můj osobní čas, hodně mentální energie, kterou jsem Sladovně dávala i po pracovní době, ale jinak jsem to neuměla. Asi to k této práci patří, pokud to má dávat smysl. Nechala jsem tam kus srdce, což mi vůbec nevadí, zůstaly mi vzpomínky a zážitky, o kterých jsem před tím ani nesnila. Dostala jsem díky všem účinkujícím a umělcům velkou dávku inspirace, životního nadhledu a pozitivní energie. A to je k nezaplacení. Takže převažuje to pozitivní. Byl to velký dar.

• Naplnily se vaše představy o fungování galerie, co jste chtěla vystavovat a organizovat? Byl někdo, kdo schvaloval výstavní plán nebo jste měla volnou ruku?

Ano, naplnily. Vždy jsem svoje návrhy prezentovala svým nadřízeným, kteří mi pravděpodobně důvěřovali a žádnou akci vyloženě nezakázali.

• Mohly bychom společně probrat také finanční stránku? Zdálo se vám, že máte dostatečné finance, abyste mohla výstavy realizovat?

Protože jsem vybírala normální podivíny, tak stačilo i skromnější občerstvení a podmínky. A také jsem se to snažila brát rozumně. Bylo by skvělé, pozvat známější umělce, ale ta investice do přípravy výstavy, lepšího rautu a podobně, by se na vstupném nevrátila… To jsem nechtěla. Turisty, přijíždějí do Žatce převážně za chmele a pivem, moderní umění moc nebralo.

• V jaké výši se pohybovaly honoráře pro umělce? A podle čeho se stanovovaly?

Vždy to záleželo na počtu účinkujících, ale všichni byli rozumní, pokaždé jsme se domluvili. Také herec Vladimír Javorský mile překvapil. Setkání s takovou osobností, která má v sobě zároveň v přirozenosti pokoru, skromnost a vděčnost, na to nezapomenete. Co se týče honoráře pro kapelu Zrní, tam pomohlo město a sponzoři.

• Stalo se někdy, že jste umělce oslovila a on nabídku vystavovat v galerii odmítl?

Ano, byl to právě jeden z těch známějších umělců - malířů. Od té doby jsem už nikdy nikoho takového nekontaktovala.

• Je nějaká výstava či akce, kterou jste si přála uspořádat, ale z nějakého důvodu to nevyšlo?

Vánoční koncert minulý rok, již zmiňovaná výstava Radky Brůnové a beseda Zdeňky Miarkové.

• Kdo je v galerii teď po vašem odchodu? I když je nyní situace jaká je a galerie patří mezi instituce, které jsou stále veřejnosti nepřístupné, mělo by asi proběhnout výběrové řízení…

Pokud vím, výběrové řízení již proběhlo a měl by být už někdo vybraný. Jméno nevím, necháme se překvapit. Těším se, nový svěží vítr je vždycky dobrý…

Děkuji za odpovědi.

Hedvika Mašková