Syn válečného hrdiny: Jsem hrozně rád, že lidé nezapomínají

BLATNO (soš) — „Jsem hrozně rád, že existují lidé, které období druhé světové války zajímá a dají si práci vytvořit něco takového. Od srdce. Že nezapomínají. Jsem trochu špatný z novodobé mládeže, která to všechno vidí jinýma očima a faktologii toho všeho zapomíná. O to víc si vážím, těch, kteří vytvoří něco takového. Nutí mě to až k slzám. Až se za to stydím,“ neskrýval dojetí Lubor Chvalovský, syn jednoho z důstojníků chomutovského pluku 46, kteří jsou zvěčněni na nové naučné tabuli osobností z řad tohoto útvaru v Muzeu čs. opevnění Na Kočičáku. Zúčastnil se jejího slavnostního odhalení a při té příležitosti zavzpomínal nejen na svého otce, ale také na nelehkou dobu po nástupu komunistického režimu.

Psal se rok 1919, skončila I. světová válka a Josef Chvalovský se vrátil do vlasti s transportem legionářů. V meziválečném období postupně vystřídal velitelská místa u třech pěších pluků v Levoči, Chomutově a Kadani. Během mobilizace v roce 1938 byl nasazen jako velitel 1. praporu pěšího pluku 46 do oblastí Falknovska, kde se velmi dobře osvědčil při potlačení nepokojů vyvolaných henleinovskými ordnery.

Po březnové okupaci zbytku okleštěného Československa se zapojil do odboje a počátkem srpna 1939 ilegálně překročil hranici Polska. V Krakově se zapsal ke vznikající československé zahraniční armádě a v polovině srpna 1939 odjel jako velitel posledního vojenského transportu do Francie.

„Vzpomínám na něj tak často, až si připadám velmi slabý. Jeho morální vlastnosti jsem částečně zdědil. Miluji tuto vlast a miluji tuto republiku. Nikdy nezapomenu, co pro ni všichni tito stateční lidé udělali. O to víc si nevážím té protistrany, která na to na všechno hází špínu a touží pouze po svých vlastních ziscích,“ zavzpomínal na osobnost svého otce Lubor Chvalovský. Ten se narodil v Praze a následně žil s rodinou v Chomutově. Když synovi bylo šest let, musel emigrovat a Lubor s maminkou přesídlili do Jičína, kde měla své původní bydliště.

Po komunistickém převratu doba nepřála veteránům ze západní fronty a v dubnu roku 1949 musel Josef Chvalovský za dramatických okolností uprchnout před zatčením do americké zóny v Německu. Podruhé tak ilegálně opustil republiku a odešel do exilu.

„V té době jsem byl v podstatě ještě dítě, bylo mi 15 chtěli jsme utéct i s maminkou a mojí sestrou, protože nás režim pronásledoval, mě vyhodili ze školy. Bylo neštěstí, že nás chytili na hranicích, rozdělili nás, mě zavřeli do samovazby v Domažlicích. Jen mojí sestře se to podařilo, ta utekla. Tenkrát mi při výslechu řekli, že tatínek nám šel naproti a byl zastřelen. To bylo něco hrozného. Byl jsem v samovazbě, chycený, sám a ještě mi řekli, že tatínek je mrtvý. To si nikdo neumí představit,“ vybavil si Lubor Chvalovský těžké časy po válce.

Tatínka potom naživo viděl až v roce 1967 v USA, kam se po všech trablech přestěhoval a kde bydlel u své dcery. V texaském Houstonu nakonec Josef Chvalovský zemřel 27. srpna 1986. Navzdory československým úřadům byl tajně pohřben v rodných Podmoklách.

„Tatínek byl žákem doktora Edvarda Beneše. Ten mu dělal profesora ve škole a setkali se samozřejmě při všech těch vojenských akcích. Byli přátelé. Hrozně moc ho uznával jako hrdinu a o to víc mě těší, že i on je tady zvěčněn jako hrdina, kterým bezesporu byl. Vždyť získal spoustu nejvyšších vyznamenání. Třeba Řád královny Alžběty. Když jsem si o něm mohl přečíst tady na té tabuli, je to něco neskutečného. Abych byl upřímný, ani jsem nečekal, že se ještě něčeho takového dožiji,“ řekl s dojetím Lubor Chvalovský.

On sám sloužil 2,5 roku u neblaze proslulých „pétépáků” na dole Antonína Zápotockého na Kladně. „Všichni ti nadřízení, ti důstojníci, věděli, čí jsem syn. A dávali mi to, lidově řečeno, sežrat. Já byl za to na tatínka hrdý. A dnes jsem si to mohl znovu připomenout,“ uzavřel Lubor Chvalovský.

Více fotek z odhalení najdete zde: http://www.ohremedia.cz/clanek/

Pod foto: Lubor Chvalovský se členy Muzea čs. opevnění Na Kočičáku při odhalení pamětní desky osobnostem chomutovského pěšího pluku 46.

Foto: Soňa ŠÍMOVÁ