Vysídlení je hrůza, ať jde o „Odsun“ či „Veřejný zájem“

KRUŠNÉ HORY (tos) — Vyhledáme–li na internetu encyklopedické heslo Přísečnice, dozvíme se, že šlo o krušnohorské horní město, připomínané od roku 1335. V dobách největšího rozkvětu na přelomu 19. a 20. století mělo asi čtyři tisíce obyvatel převážně německé, ale také české národnosti.

Vlivem poválečného vysídlení Němců počet místních klesl zhruba na třetinu předválečného stavu. Obec poté částečně „dosídlili” lidé ze Slovenska, Maďarska i středních Čech. Ironií osudu museli za necelých dvacet let odejít i tito obyvatelé, protože v místě jejich domova měla „ve veřejném zájmu“ vzniknout přehrada. Mapování historie zatopeného města a hlavně osudům vysídlenců z obou zmíněných období se věnuje spolek „Přísečnice žije — Pressnitz lebt“, jehož duší je Veronika Kupková.

Třiatřicetiletá učitelka zeměpisu, základů společenských věd a angličtiny se k tématu zaniklého sídla dostala úplnou náhodou. Před sedmi lety pracovala jako evropská dobrovolnice v saském Zethau nedaleko Freibergu, kde se podílela na zajišťování prázdninového programu pro tamní děti a také na organizaci česko–německých vzdělávacích projektů. Organizace Grüne Schule grenzenlos, která ji zaměstnávala, byla logicky nejvytíženější v letních měsících. „Protože přes zimu se nic moc nedělo, napadlo mě do Německa pozvat v Česku velmi oceňovanou výstavu Zmizelé sudety od spolku Antikomplex. Její součástí byl i panel věnovaný městu Přísečnice. A já si na výstavě všimla staršího pána, který před ním stál tak dlouho, až mě to upoutalo. Když jsem se s ním dala do řeči, vyšlo najevo, že se v Přísečnici narodil. Nakonec jsme skončili u kávy a pro mě doposud abstraktní slovní spojení >vysídlení obyvatelstva< získalo novou, osobní tvář,“ vzpomíná Veronika.

Téma ztráty domova i dojetí, s jakým onen pán jménem Simeon Schlosser na své rodiště vzpomínal, ji zasáhlo velmi silně. Až natolik, že se s kolegyní–dobrovolnicí z Ruska rozhodly společně natočit dokument Generation „N“: Deutschböhme (Generace „N“: Čeští Němci; šlo o lidi, kteří po válce museli nosit pásku s označením „N” jako Němec). Pro dokument vyhledaly účastníky a účastnice poválečného odsunu ze Sudet, od nichž získaly autentické vzpomínky a navštívily s nimi jejich původní domovy. Následně také uspořádaly desítky veřejných projekcí v obou zemích a získaly za svoji práci několik ocenění (mj. Česko–německou novinářskou cenu za rok 2017).

Když se posléze Veronika vrátila do Čech a začala učit na Gymnáziu Kadaň, hledala vhodné téma pro školní projekt, které by studentům mohlo přinést přidanou hodnotu. Vzpomněla si znovu na městečko Přísečnice a když se ukázalo, že dědeček jedné z jejích studentek odtamtud také pocházel, bylo jasno. Gymnazisté tentokrát nezpovídali jen po válce vysídlené Přísečničany, ale i jejich o generaci mladší nástupce, které odtamtud dostala stavba přehrady. Ve spolupráci se studenty partnerské školy v Annaberg–Buchholzu účastníci projektu zaznamenali nejen stopy po zmizelém městě a jeho historii, ale i vzpomínky tří desítek zástupců obou generací „vyhnanců“ z české i německé strany hranice. „Bylo zajímavé zjišťovat, jak — navzdory změně dobových reálií — jsou si jejich příběhy podobné. Říkali v podstatě tytéž věci a shodovali se na tom, že kdesi daleko od jejich domova bylo >rozhodnuto o nich bez nich<, nikdo z nich si nepřál svůj domov opustit,“ shrnuje výsledky školního projektu učitelka. Jako jeho „druhotný“ přínos lze označit skutečnost, že studenti obou partnerských škol se při společné práci vzájemně poznali tak, jak to nedokáže žádná „oficiální návštěva“ jedněch u druhých. Pronikavě se jim zlepšila schopnost komunikace v cizích jazycích a během veřejných setkání s pamětníky i českou a saskou veřejností se naučili bez ostychu prezentovat i výsledky svého snažení.

„Nashromážděných materiálů najednou bylo tolik, že vyvstala otázka, co s nimi dál. Úplně původně jsme pomýšleli na vybudování naučné stezky u Přísečnické přehrady, což se ukázalo jako velmi obtížné. Bylo by nutné získat povolení a další náležitosti, což rámec školního projektu značně přesahovalo. Nakonec padlo rozhodnutí vydat získané poznatky knižně,“ vypráví Veronika. Díky spolufinancování Českoněmeckého Fondu Budoucnosti a městům Kadaň a Chomutov tak vznikla unikátní dvojjazyčná publikace, kterou například Petr Karlíček z Archivu města Ústí nad Labem označil za nejspíš nejpodrobněji a nejpoctivěji zmapovanou historii zaniklé obce v ČR; možná s výjimkou starého Mostu. Název pozorného čtenáře těžko překvapí, zní: „Přísečnice žije — Pressnitz lebt!“. První vydání vyšlo v říjnu 2019 (Gymnázium Kadaň), druhé přesně o rok později (vydavatelství Telescope Verlag z Mildenau). O projektu a zrodu knihy je možné zhlédnout stejnojmenný dokument, natočený samotnými studenty, který je volně přístupný na internetovém kanálu YouTube.

Na „běžnou“ školní aktivitu, plánovanou původně asi na půl roku, která nepřetržitě běží už zhruba tři roky, docela slušný výsledek. Žáci, kteří se projektu zúčastnili, jsou se svou učitelkou stále v kontaktu, i když už dávno odmaturovali. Potkávají se i se svými protějšky ze školy v Annaberg–Buchholzu a podobné je to i s pamětníky — na začátku to byli cizí lidé, ale teď se společně přátelí. Protože původní nápad přerostl hranice školy i regionu a začal žít vlastním životem, rozhodli se zúčastnění ustanovit v úvodu zmíněný spolek „Přísečnice žije — Pressnitz lebt“. „Ten měl vzniknout už vloni na podzim, ale koronavirová omezení tomu nepřála. Je nás hodně a spolupracujeme přes hranice, tak doufáme, že se co nejdřív podaří svolat ustavující shromáždění, nechceme to dělat on–line. Zatím uskutečňujeme drobné krůčky, například jarní úklid odpadků z Krušných hor nebo letní mezinárodní workcamp v Krušnohoří (za dodržování protipandemických pravidel),“ vysvětluje Veronika Kupková. Aktuální činnost je možné sledovat na stejnojmenné facebookové stránce.

Školní projekty a přeshraniční partnerství nejsou v dnešní době ničím novým, často ale zůstávají pouze formalitou, kterou je „nutné“ splnit. Učitelům se do nich často nechce, protože je to práce navíc. Jak si pedagožka vysvětluje úspěch právě popsaného projektu? Nebo jinak: Co ji samotnou na něm tak baví? „To je zajímavá otázka,“ zamyslí se. A po chvíli přemýšlení říká: „Bylo bezvadné nechat studenty objevovat a přicházet na nové a nové věci. Taková práce přinášela radost mně i jim, hodně jsme se na tom naučili. Lidé se nám sami ozývali, posílali fotografie, dokumenty, staré pohlednice, dopisy, chodili na naše prezentace a sdíleli s námi svoje osobní zážitky, stali se pro nás zkrátka těmi, kdo spojují — historii se současností i sousední národy… To pro nás bylo mimořádně cenné a chtěli bychom jim za to poděkovat. Také pro mě jako učitelku bylo velmi důležité rozvíjet u studentů praktické dovednosti, které budou pro život potřebovat. K tomu přeshraniční projekty moc dobře slouží. Náš pracovní vztah byl založený na velké důvěře a respektu ke všem, kteří na projektu spolupracovali. Ačkoli mě s Přísečnicí žádný osobní vztah nepojí, citově se mi stal region velmi blízkým; nehledě na to, že můj dědeček pocházel z českoněmeckého rodiny, a tak mi naše bádání pomohlo objasnit mnohé z historie mé vlastní rodiny. A lépe teď rozumím tomu, jak „velké dějiny” dokáží ovlivnit každodenní životy lidí.“

Foto: Krájení dortu na slavnostním křestu knihy Přísečnice žije — Pressnitz Lebt! Veronika Kupková s nožem uprostřed, po její levici Erich Enzmann z generace německy mluvících předválečných rodáků z Přísečnice a po pravici Štěpán Kostelník, zástupce českých poválečných obyvatel.

Foto: Vlastimil HELEBRANT