Kluci, co vzít kola a jet se kouknout do Chorvatska? Malému Danielovi můžete přispět i vy

CHOMUTOVSKO (tos) – Tak trochu „jinou“ dovolenou, než většina ostatních, absolvoval letos o prázdninách Daniel Valuška (28) z Chomutova s kamarády Janem Ašenbrenerem (28) z Otvic a Martinem Kotulou (29) ze Spořic. Trojice se takřka ze dne na den rozhodla, že vyrazí na kolech do Chorvatska, což obnášelo ujet během deseti dnů skoro rovnou tisícovku kilometrů. Nebyl by to až tak pozoruhodný výkon, nebýt dvou neobvyklých okolností: Žádný z trojice není trénovaným cyklistou a k dosavadním vrcholům jejich „kariéry“ patřilo dojet na kole na Třetí mlýn a na cestě zpět si v Chomutově za odměnu dopřát pět chlazených a topinku. Druhá zmíněná okolnost už tak banální není; trojice výlet zároveň pojala jako dobročinnou jízdu ve prospěch malého synovce Jana Ašenbrenera, který se vloni narodil bez známek života a od té doby trpí dětskou mozkovou obrnou s postižením všech čtyř končetin. Za každý odšlapaný kilometr mu strýček na transparentní účet poslal deset korun a jeho dva kamarádi korunu. Ale pojďme si příběh převyprávět od začátku.

„To, že bychom mohli jet na kole do Chorvatska, napadlo čtvrtého kamaráda, který nakonec ani nejel. A pokud si vzpomínám, nebyl to vlastně žádný konkrétní nápad, jen to při nějaké příležitosti plácl jako takovou hypotetickou možnost,“ vypráví Daniel, jinak učitel odborných předmětů na Střední podnikatelské škole v Mostě. „Hypotetická možnost“ se ale v hlavách ostatních tří uhnízdila, až nakonec dostala pevné obrysy – pojede se do přístavu Rijeka a termín bude na přelomu července a srpna.

Jako definitivní prověrku svých schopností uspořádala trojice výlet na kole do Karlových Varů, odkud se domů dopravila vlakem. V Chomutově nemohla chybět klasická „občerstvovací“ zastávka. „Když jsme do Chorvatska vyráželi, neměl jsem za měsíc najeto ani 200 kilometrů a myslel jsem si, že cestu zvládnu na kole, které jsem dostal v páté třídě. Teprve zpětně mi dochází, jaký jsem byl debil,“ směje se Daniel.

Když zmíněné kolo pět dní před cestou prodělávalo odbornou kontrolu a seřízení, ukázalo se, že jet na něm takovou dálku by celkem jistě znamenalo nedojet. Cestu nakonec amatérský jezdec absolvoval na dámském (!) kole své sestry. Dlužno podotknout, že zcela obyčejný bicykl vše zvládl s přehledem. Jediný defekt se odehrál ještě na našem území a jednoznačně jde na vrub „pilota“. „Chtěl jsem v Železné Rudě sjet ze schodů. Rozbil jsem si hubu, narazil bok a udělal >osmu< na zadním kole,“ přiznává mladickou nerozvážnost středoškolský pedagog. Když trojici v deset večer spatřil náhodný kolemjdoucí, jak se snaží kolo narovnat ohýbáním mezi plaňkami plotu, poradil jim, ať toho nechají, protože i kdyby se ráfek narovnat povedlo, jízda na něm by byla pokusem o sebevraždu. Pak jim ukázal, kde se mohou utábořit, a dal jim tip na mechanika, který jim (snad) ráno kolo opraví. Mechanik skutečně zázrakem nalezl prachem pokryté díly na letitý stroj a znovu jej zprovoznil.

Setkání s ochotnými lidmi jakoby předznamenalo průběh celé cyklistické „tour“. Lidé po cestě prý byli neuvěřitelně hodní a milí. „Třeba u německého Hohenau jsme se ztratili. Navigace GPS v mobilu každého z nás ukazovala něco jiného nikoli o pár metrů, ale o několik kilometrů, pršelo, začínalo se smrákat, došla nám voda... A najednou jsme narazili na nějakého zemědělce, který jako jeden z mála tamních obyvatel mluvil anglicky. Jak se ukázalo, byl to Angličan, který se do Německa přiženil. Nechal nás na svém pozemku rozbalit stan, dal nám vodu, popovídali jsme si a ráno nám přinesl snídani a mapu, abychom nebloudili. Nebyli jsme prý první, kdo se v tomhle kraji záhadně ztratil,“ vypráví Daniel Valuška.

Podobných zážitků prý měli na cestě několik. Během deseti dnů se koupali celkem třikrát, z toho dvakrát pod sprchou a jednou pod okapem. Stanovali porůznu; stan jim prý už na začátku cesty zmokl a až do cíle nikdy docela neuschl. Stavět ho nemuseli během deseti dnů dvakrát – jednou, když jim místní člověk dovolil přespat v přístřešku neurčitého účelu stojícího volně krajině, a podruhé, když se „vloudili“ do volně přístupného (a prázdného) party stanu na okraji vesnice v Itálii. Byla v něm tekoucí voda, fungující lednička a tím pádem i elektřina k dobití mobilů a další elektroniky. K tomu výše zmíněný okap, co šel použít jako sprcha. Člověk si prý v takové chvíli připadal jako v ráji. A poznal, jak málo stačí k pocitu nefalšovaného štěstí.

K jediné nepříjemné příhodě – pomineme-li neslavný „držkopád“ v Železné Rudě – došlo až v cíli, v chorvatském přístavu Rijeka. „Byli jsme už ubytovaní, kola jsme odstrojili a jeli se vykoupat k moři. Kola jsme nechali zamčená u zídky kousek od pláže, ale kluci si na nich nechali nezabezpečené některé drobnosti, jako brýle nebo vak s jídelními potřebami. Teprve když jsme se vrátili a jeli zpátky, došlo nám, že někdo ty volně přístupné věci ukradl. Je to jediná kaňka na jinak skvělém zážitku,“ vypráví Daniel.

Zpátky z Chorvatska trojice silničních dobrodruhů cestovala vlakem. A co si krom skvělých zážitků hlavní hrdina našeho vyprávění odvážel domů? „To nejzásadnější je potvrzení staré pravdy, že i cesta může být cíl. Spousta lidí to nechápala – to budete deset dní šlapat? A v Rijece strávíte jen tři? Vždyť si tu dovolenou strašně málo užijete! Nám přeci vůbec nešlo o nějaké cachtání v moři!“ – vysvětluje chomutovský cykloturista.

Ve druhém plánu výprava měla vliv i na chápání žebříčku hodnot všech zúčastněných. „Ono je dobré čas od času vystoupit ze své komfortní zóny. V běžném životě člověk mívá sklon přisuzovat význam malichernostem – to tričko mi nesedí! – a nevidět to podstatné – že to tričko hlavně hřeje. Člověku to zpřehází priority. A ke všemu cesta pomohla mému malému jmenovci Danielovi Černému, synovci kamaráda Honzy Ašenbrenera. Na Danielův transparentní účet jsme poslali celkem 12 tisíc korun,“ uzavírá Daniel starší.

Příběh obdarovaného klučiny si můžete přečíst na webových stránkách www.daniel-nasmalybojovnik.cz, kde je též zveřejněno číslo účtu, na který mu lze v zápase s následky dětské mozkové obrny přispět: 4399284073/0800.

Foto: Tři kamarádi na cestě. Zleva: Jan Ašenbrener, Daniel Valuška a Martin Kotula.

Foto: Archiv D. Valušky