Přemysl Rabas: „Třicet let v zoo a pořád je to práce snů“

Chomutov – Přemysl Rabas nastoupil před třiceti lety jako ředitel chomutovského zooparku. Před deseti lety se stal šéfem zoo ve Dvoře Králové. Jak se k práci se zvířaty dostal? Jaký měla vliv na jeho život milovaná Afrika? A čeho by chtěl dosáhnout v politice? Rozhovor jsme dělali před jeho další cestou do Afriky, tentokrát do Namibie a Jihoafrické republiky.

Kdy jste u sebe objevil pozitivní vztah ke zvířatům? Už v dětství, nebo to přišlo později?

Začala to asi u mého dědy, který měl rád přírodu, byl to myslivec, bral nás do lesa a na chatu na Křivoklátě. Viděl jsem tam poprvé vydru, mloka, později bobra. Od dětství jsem se zajímal o zvířata a knížky o nich. Velmi mě ovlivnila kniha Ráj divokých zvířat od Bernharda Grzimka, bývalého ředitele frankfurtské zoo, se kterým jsem si psal. Později se k tomu přidal Gerald Durrell a také pochopitelně Josef Vágner. Ti mě přitáhli k Africe. Na základce mě zajímala i etnografie, přírodní národy, nakonec to vyhrála zvířata.

Tahle záliba v Africe vedla ke studiu na Vysoké škole školu veterinární v Brně, kde jste mimo jiné studoval také veterinární medicínu v tropických a subtropických oblastech.

Rodiče považovali můj zájem o zvířata jako přechodné pomatení smyslů, takže jsem se vyučil v Chomutově na energetickém učilišti. S maturitou z automatizace a řízení jsem dělal přijímačky na veterinu, což byla trošku drzost, musel jsem hodně dohánět, ale vystudoval jsem. Při vysoké škole jsem všechny praxe, které se odehrávaly běžně v kravínech, vepřínech a slepičárnách, dělal v ústecké, liberecké a dvorské zoo. Naštěstí byli hodní a tyhle výjimky mi povolovali.

Už při studiu jste věděl, že budete dělat v zoo?

Bylo to pravděpodobné. Po škole jsem měl tři nabídky. Zůstat na škole na katedře tropické veterinární medicíny, jít dělat do Košic do anatomického ústavu a třetí byla nabídka do královédvorské zoo. Vybral jsem si zoo a nastoupil tam do prvního zaměstnání.

A jak jste se dostal do Chomutova?

Už na učňáku jsem z vyučování utíkal do chomutovského zooparku, pomáhal jsem tam jako dobrovolník. Učitelé už věděli, že nebudu dělat v oboru elektro, tak mě tam často pouštěli. Trávil jsem tam několik let hodně času, všechny jsem tam znal. Vlastně to přerušilo moji sportovní „kariéru“, protože jsem skákal padákem a vyhrál jsem i paravíceboj. Chtěli, abych více trénoval, ale tím bych přišel o návštěvy zoo.

Ani nevím, že skákání padákem je sport.

Byl to paravíceboj, střelba, běh, plavání a seskok.

Jak vedla cesta z prvního zaměstnání ve Dvoře do Chomutova?

Oslovil mě tehdy ředitel Jan Králíček, protože jeho zástupce odešel dělat ředitele do Ústí nad Labem. Nezajímalo mě, kolik budu brát, ale měl jsem dvě podmínky. Chtěl jsem bydlet přímo v zoo a chtěl jsem navštívit Afriku, což tehdy po revoluci bylo konečně možné. To se splnilo, do Afriky mě pan ředitel pustil na čtvrt roku na neplacené volno a celých osmnáct let jsem bydlel v domku v zooparku.

A jak jste se stal ředitelem?

Když jsem se po Mikuláši v roce 1991 vrátil z Afriky, řekl mi ředitel Králíček, že končí a mám prý týden na podání přihlášky do konkurzu na ředitele. Byl to pro mě šok. O ničem takovém jsem nikdy neuvažoval. Přihlášku jsem však podal a vyšlo to.

To vám bylo jenom 29 let.

Byl jsem asi nejmladší ředitel zoologických zahrad vůbec. Celou dobu jsem měl pocit, že to je drzost.

A za jak dlouho tenhle pocit přešel?

Pořád si myslím, že to byla drzost.

Vybavíte si ještě, v jakém stavu zoopark byl, když jste do něj nastupoval?

Tehdy byl starý patnáct let. První ředitel Walter Markel, který tam byl pět let, byl vizionář, založil nadčasové specializované zařízení, které v tom mělo proti jiným zoo náskok. Tehdy byly jen dvě specializované zoo, Chomutov na Evropu a Dvůr na Afriku. Další ředitel Jan Králíček vybudoval velice potřebné zázemí, zoopark měl jednu z nejmodernějších přípraven krmiv, dobré garáže, dílny, to byl výborný vklad do dalšího rozvoje.

Nicméně tam byla zvířena jen střední Evropy. Nechtěl jsem tím zoopark omezovat a tak jsme zaměření rozšířili na celou Eurasii, tedy palearktickou oblast. Zároveň nám nestačilo jen vystavovat zvířata, ale usilovali jsme o to věnovat se těm ohroženým. Řada druhů se tedy nahrazovala těmi vzácnějšími. Zoopark do té doby nebyl brán jako plnohodnotná zoo, ale to se rychle změnilo. Přivezl jsem soboly, charzy, tchoříky, rosomáky, orly, pižmoně, sajgy a tuleně z Litvy, Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Vstoupili jsme do Unie českých a slovenských zoologických zahrad, následně i do evropské a světové asociace a pak jako první česká zoo do Euroasijské asociace zoologických zahrad se sídlem v Moskvě. Chtěli jsme radou a příkladem pomoci změnit poněkud smutný stav zahrad na Východě. Dnes je členem řada evropských zoo. Dvorská a pražská zoo a také chomutovský zoopark byly ale první, kdo po napadení Ukrajiny na protest vystoupily.

Zoopark se zaměřil na severní polokouli. Nešlo to proti té zamilované Africe?

To ano. Paradoxně jsem byl ředitelem jediné zahrady v celé republice, která měla z Afriky jen kamerunské kozy. Můj předchůdce to někam nasměroval a mě se zdálo nevhodné to předělávat. Chtěl jsem to respektovat a posunout to někam dál.

Může mít ředitel nějaké neoblíbenější zvíře? Nebo je to jako s dětmi - máte rád všechny stejně?

Na to se lidi dost často ptají. Občas říkám, že bych při reinkarnaci chtěl být hroch, který žere trávu, nemusí se honit za kořistí a celé dny se válí ve vodě. Nicméně rád mám všechna zvířata a vždycky jsem měl snahu ukazovat návštěvníkům především ta méně známá, bizarní a archaická.

Co považujete za největší úspěch v chomutovském zooparku?

Je to asi paradoxní, ale to, že se podařilo udržet pozemky zooparku. Tam byly různé snahy sem tam něco ukrojit, takže považuju za nejdůležitější, že se podařilo odolat těmto tlakům. Na části měl vzniknout supermarket, což bylo velké ohrožení. Proto jsme si řekli, že volné pozemky musíme začít využívat, aby nikdo nezpochybňoval, že patří k zooparku. To urychlilo stavbu skanzenu a vznik eurosafari.

Důvody k vašemu odvolání ze zooparku byly politické. Jaké byly hlavní důvody?

Myslím, že to bylo kvůli kritice tehdejšího postupu radnice u evropských dotačních programů, a také kritika tehdejšího nevýhodného pronájmu Kamencového jezera. Čas ukázal, že jsem měl ve všem pravdu.

Jak to hodnotíte s odstupem času? Přineslo vám to něco pozitivního?

Přestože jsme byli v koalici (P. Rabas byl zastupitelem za Stranu zelených – pozn. red.), kritizovali jsme vznik supermarketu na místě bývalého zimáku i jiné kroky města. Tehdejší koaliční partner to ale neřešil v rámci koalice, paní primátorka Řápková zazmatkovala a rozhodla se, že mě potrestá tím, že se mě zbaví jako ředitele zooparku. Tím to eskalovala. A co to přineslo? Já jsem dostal do Dvora Králové, byť s odstupem času, který má ještě větší kredit než zoopark. Pracuje se mi tam, ve vztahu ke zřizovateli, v mnohem příjemnější atmosféře. Naopak ti, co tady tu aféru tehdy rozpoutali, většinou dopadli špatně. Jeden byl zastřelený, další dva zavření a  paní primátorka nějaký čas chodila kanálama.

Je vám líto, že jste kvůli náhlému odvolání něco nestihl udělat v Chomutově?

Chtěl jsem ještě rozjet obnovu Ahníkovského zámku, což je smůla, že se nepodařilo. Je to mimořádná památka, Chomutov mohl mít architektonický skvost, stylově nejčistší příklad saské renesance v Čechách. Rozebrané kamenné prvky zámku jsou uloženy v zooparku a chátrají. To mě mrzí. Zoopark se nestará jen o zvířata, ale i o kulturní dědictví. Skanzen má reflektovat obce zaniklé kvůli těžbě uhlí, odsunu Němců, stavbě přehrady nebo vzniku doupovského vojenského prostoru. A tenhle přesah měl mít i zámek ze zbourané obce.

Chodíte do zooparku v Chomutově i teď? Jak na vás působí?

Chodím. Nepovažuji za kolegiální mluvit nahlas o negativech jakékoliv zoo v Česku. Vidím snahu o to zoopark posouvat. Myslím, že si město plně neuvědomuje obrovský potenciál, které to území má. Jedno z dřívějších vedení dovolilo, aby se privatizovaly některé oblasti, které měly do areálu patřit. Soukromé pozemky narušily původní Markelův koncept rekreační zóny, která měla zahrnovat zoopark, skanzen, Kamencové jezero a přilehlé Otvické rybníky. Ten potenciál by byl ještě větší, mohli se nasávat turisté z Německa, dneska i z Prahy, pro Chomutov by to mohl být velký přínos. Ve Dvoře vidím, jak si kraj zoo váží a snaží se pomáhat, chová se k ní jako k rodinnému stříbru. Širší ekonomický přínos pro region je tam kolem půl miliardy korun ročně. U zooparku to mohlo jít také touhle cestou a mohl být někde jinde.

Považujete za možné, že byste se někdy v zooparku v Chomutově objevil jako ředitel?

To ne.

Od roku 2012 jste ředitelem ve Dvoře Králové. Je vám zaměřením na Afriku bližší, je to vysněná práce?

Zoopark byl velmi srdeční záležitost. Baví mě to i ve Dvoře. Po zkušenostech z Chomutova jsem si to ale nechtěl tolik pustit k tělu. Jsem teď více úředník a správce. Ale podařilo se propojit zoo s africkou kulturou, uměním, kuchyní i užitečnými projekty přímo v Africe. Zoo by měla mít duši. Tu tvoří styl zoo a lidé, kteří v ní pracují. Bylo to tak v Chomutově a podařilo se to i ve Dvoře.

Kdybyste měl shrnout uplynulých deset let ve Dvoře, byla to jízda?

Nedávno jsme měli správní radu, kde jsem skládal účty, a zrovna tam zmiňovali, že těch deset let, co tam jsem, vlastně byla zábavná jízda. Zoo se intenzivně rozvíjela a měnila, výrazně se zlepšila ekonomika a také návštěvnost. Když jsem nastupoval, byla 370 tisíc, v letošním roce překročíme 650 tisíc návštěvníků.

Poslední roky nebyly zrovna standardní, do životů všech zasáhl covid. Co vám vzal a co vám naopak přinesl?

Museli jsme dělat opatření, aby nám nelehli všichni zaměstnanci. Sehnat někoho, kdo by nahradil všechny ošetřovatele, nejde, zvlášť když pracují s nebezpečnými zvířaty, na to je potřeba mít výcvik a zkušenosti. Takže jsme zajišťovali, aby se nepotkávali, nechodili společně na jídlo, nebyli ve stejné šatně. U některých zvířat jsme viděli, že jim lidé opravdu chyběli. Šimpanzi na jaře ve výběhu běhali od skla ke sklu a byli hrozně překvapení, že je úplně prázdno. Vylezli na strom, rozhlíželi se, byl to pro ně šok. Chtěli jsme jim zprostředkovat zábavu, tak jsme je propojili přes video se školkou, kde na sebe děti a šimpanzi koukali. Pak jsme to ještě posunuli, že jsme udělali přenos mezi rodinami šimpanzů z jiných zoo. Vzali si ráno žrádlo a koukali, co se děje u šimpanzů v Brně nebo Hodoníně. Dojemná byla obrovská pomoc lidí, když se propadly tržby, v jednu chvíli se vybralo 30 milionů korun, což byla solidarita, která mě dodneška dojímá.

Co je největší tahák?

Dá se říci, že jsou atraktivnější zvířata, za kterými lid chodí raději. Táhnou zvířata hezká i nebezpečná. Mohou to být sloni, žirafy, surikaty, opice nebo i jedovatí hadi. Oblíbenost často ovlivní i filmy. Když běžel Madagaskar, tak byli populární lvi, lemuři, fosy, hroši i zebry. Letos lidé jezdí na novou expozici tučňáků. Řada lidí ani neví, že také pocházejí z Afriky.

Co chystáte do budoucna?

Vedle zoo byl takový brownfield, stará slévárna a několik hal. To se zbouralo a chystáme expozice, které ukazují zvířata z jihozápadní Afriky, bude tam několik velkých voliér s ptáky, tučňáci, hyeny a celé se to dokončí do začátku sezóny v příštím roce. Je to největší investice za deset let. V dalším období bych chtěl vyřešit dvě věci. Jedna je parkování, které nedostačuje. Rádi bychom to řešili s nějakou snahou o energetickou bezpečnost, chceme solární elektrárnu jako stínění parkoviště a na plochých střechách budov. Velmi rád bych rozšířil safari o další část a dostal do volného výběhu nosorožce a hlavně kaferské buvoly, kteří jsou teď v nedůstojném prostoru.

Jste senátorem, byl jste poslancem, obecním i krajským zastupitelem. Jaká z rolí/funkcí vám byla nejbližší?

To se nedá úplně říci, každá má něco svého. V roli obecního zastupitele, pokud jste součástí koalice, tak za vámi může být velmi rychle vidět pozitivní změna.

Jako poslanec nebo senátor, přestože rozhodujete o důležitých věcech, nebývá často výsledek pro veřejnost okamžitě zřejmý a  vaše práce tak může být voliči vzdálenější.

Dá se v politice uspět ze zkušenostmi ze zoologické zahrady?

Jako s divokou zvěří? To, že se člověk dokáže orientovat v džungli nebo pralese, to může být jistá výhoda.

Co je v politice vaším cílem? Čeho byste chtěl dosáhnout?

Celou dobu, co jsem senátorem, apeluji spolu s kolegy na státní úřady, premiéry i ministry, aby stát konečně začal se systematickou pomocí tzv. méně rozvinutým regionům, jako je ten náš. A kromě pár miliard, které sem stát nasměruje vždy, když jsou zdroje z EU, se nic neděje. S ústeckým senátorem Martinem Krskem jsme proto začali připravovat návrh speciálního zákona na pomoc chudším regionům, který by ministerstvům jasně vymezil, jak srovnávat ty propastné regionální rozdíly. Nejde přitom jen o peníze, ale taky o dobré plánování, protikorupční opatření nebo zřizování poboček státních úřadů u nás v regionu, nejen v Praze.

Velmi by mě těšilo, kdybychom dokázali posunout ať už vznik přírodního parku střední Krušnohoří, který se snaží prosadit několik obcí na okrese, nebo připravit půdu a pomoc, aby časem Krušné hory měli svoji chráněnou krajinnou oblast. Je to jediné pohoří, které chráněnou krajinnou oblast nemá, a je to škoda.

A řešíte v Senátu nějaká nadregionální témata?

Mě celou dobou zajímala lidská práva, kultura, ochrana příroda, rozvoj turistiky. V případě lidských práv je to otázka Tibetu, který je symbolem ochrany lidských ve světě, a to je něco, co je potřeba pořád zmiňovat. Bylo období, kdy se v České republice tohle téma odsouvalo stranou na úkor ekonomických vztahů s některými podivnými zeměmi ve světě.

Bydlíte v Blatně, kde je vaše žena starostkou, pracujete ve Dvoře Králové a v Senátu. Jak se to dá stihnout?

Vyzkoušel jsem si to před lety, kdy jsem byl poslancem a zároveň ředitelem zooparku. Ani jedna práce na to nedoplácela. Zoopark se rozvíjel, návštěvnost i prestiž rostly. Ve sněmovně jsme prosazovali témata, která jsou dnes mimořádně aktuální. Senát pracuje o dost rychleji než Poslanecká sněmovna a dvorská zoo se řídí snáz než zoopark. Je to i díky zázemí, atmosféře a kvalitním spolupracovníkům. Nicméně na tu vzdálenost a časovou náročnost doplácí rodina. Času s nimi trávím méně a domácnost i starost o děti leží hlavně na mé ženě. A má toho, i jako starostka, někdy dost. Je to dočasná daň za práci snů a jsem vděčný, že mě v tom rodina podporuje.

Foto: Rostislav Stach