I mentálně postižení mají právo žít mezi námi. Příběh Barbory M.

Ústecký kraj (red) Ústecký kraj usiluje, aby klienti domovů pro mentálně postižené nebyli celoživotně uzavřeni za zdmi ústavů. Chceme, aby měli možnost zařadit se do běžného života. Náš příběh je o ženě, která díky své píli, odvaze a pomoci svých přátel z řad veřejnosti dnes žije úplně jiným životem, než který jí byl předurčen narozením do sociálně špatného prostředí se zdravotním omezením. Na začátku mladá dívka trávila svůj dosavadní život v dětském domově a poté v zařízení sociálních služeb. Dnes již dospělá žena s lehkým zdravotním postižením žije v pronajatém bytě, chodí do zaměstnání, má kolem sebe přátele a známé, kteří jí podporují. Na život v domově však nezanevřela, pravidelně chodí na návštěvy, jak sama říká, „za klienty a tetami“.

V 80. letech minulého století, kdy nastoupila do domova, byla plně odkázána na služby a péči v sociálním zařízení.  Postupem času se naučila různým dovednostem: prát, žehlit, šít na stroji, různé ruční práce a veškeré domácí práce. Jejím koníčkem bylo pomáhat při pečení cukroví, což dělá dodnes a občas přinese nějaké pečivo k ochutnání. Svými dovednostmi vynikala nad ostatními klienty. Měla snahu a zájem se posunout dál.  Úkolem Domova bylo najít jí práci, kterou by zvládla a zařadila se do pracovního procesu mimo domov. To se podařilo. Nastoupila do zaměstnání jako pomocná uklízečka. Díky vedení a pomoci zaměstnanců domova se postupně zaučila v práci. Osvojila si používání hromadné dopravy, aby mohla do zaměstnání dojíždět. Našlo se pár dobrovolníků z řad veřejnosti, kterým nebyl její osud lhostejný, rozhodli se ji podpořit. V cestě za vysněným samostatným bydlením jí výrazně pomohli. Poté přišla nabídka nové práce v prádelně jako pomocná síla. Po zvládnutí zkoušek mohla nastoupit do nového zaměstnání, které jí těšilo. Dalším krokem bylo opuštění našeho zařízení a stěhování se do pronajatého bytu – nového domova.  Bývalá klientka zařízení sociálních služeb zvládá samostatný život mimo zařízení již sedm let.
V minulosti představa o tom, že by člověk s postižením žil mezi námi, byla nereálná. Dnes je tomu jinak. Společnost si uvědomuje, že i takový člověk má stejnou příležitost bez ohledu na to, jestli má zdravotní znevýhodnění. Lidé jako paní Barbora museli ve svém životě překonat mnohem více překážek než běžná populace. Mějme to na paměti a neohrnujme nad nimi nos.