Nařízení vlády rozdělilo rodiny pracujících v Německu

REGION (soš) — Tisíce lidí z příhraničních oblastí denně či týdně dojížděly za prací do Německa. Pendlerů a pracovníků v zahraničí se nyní dotklo přísnější opatření vlády, které je po překročení hranic nutí dodržovat čtrnáctidenní karanténu. Rodiny, kterých se toto týká, tak řeší zásadní otázku — zda se na nějakou dobu rozloučí se svými blízkými, nebo s nimi budou s tím, že se dostanou do existenciálních problémů. Oslovili jsme čtyři rodiny, kterých jsme se zeptali, jak tuto situaci řeší a jak se k ní postavili jejich němečtí zaměstnavatelé.

Petr Černoch pracuje v Německu už několik let jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Ke své partnerce Janě Červené, toho času na rodičovské dovolené, a jejich třem malým dětem a jedné školačce, se vracel vždy o víkendu. „Když jsme se loučili naposledy, byla neděle. V týdnu se pak vyhlásilo předběžné opatření a doporučení, která se pak měnila ze dne na den.

V situaci, kdy jsme nevěděli, jak to nakonec bude, se partner rozhodl, že raději v práci zůstane, protože zkrátka nebylo jisté, jestli by ho pustili zpět,“ popisuje Jana Červená počátek změn.

„Nejsem klasický pendler, mám výjimku a nevztahují se na mě opatření turnusu 21/14 a karantény. Ale jelikož naše vláda přijímá opatření vcelku rychle a mnohdy mají okamžitou platnost, obávám se, že v případě víkendového dojíždění domů a následného přijmutí opatření už by se mi nemuselo podařit vycestovat. A ve chvíli, kdy zůstanu doma, musel bych to řešit dovolenou. Pokud bych si jí nevzal, zůstanu doma úplně zadarmo; a to si nemůžeme dovolit,“ doplňuje partnerku Petr Černoch. Kdyby musel do karantény, dotklo by se to nejen celé šestičlenné rodiny. „Jelikož se starám ještě o babičku, tetu a další rodinné příslušníky, nepřichází tato varianta v úvahu,“ vysvětluje Jana Červená.

Petr Černoch má naštěstí v práci své zázemí s noclehem, odloučení od rodiny je ale pro všechny zúčastněné těžké. „V dnešní moderní době se dá komunikovat přes různé aplikace, jsme tedy hodně na facebooku nebo používáme viber. Když se dětem stýská, prostě jen zvednou telefon, a zavolají s kamerou. Díky tomu jsme spolu pořád, i když jen virtuálně. Chybí nám fyzický kontakt, ale musíme to zvládnout,“ říká Jana Červená. „Je to hodně těžké. Pokud jsem zůstával v práci přes víkend, nebyl to takový problém. Ale tohle je docela jiná situace a zůstávám v práci, protože musím. Vidím svou rodinu sice virtuálně, ale nemoci obejmout své děti nebo partnerku je frustrující. Člověk si tyto všední maličkosti uvědomí, až je ztratí,“ dodává Petr Černoch.

Kromě praktických záležitostí celou rodinu samozřejmě svírá strach o zdraví.

„Vymýšlím dětem aktivity, abychom se zabavily, nejstarší Terezka si dělá domácí úkoly, ale ve chvílích oddychu samozřejmě pomýšlím i na strach o partnera. Na druhou stranu si myslím, že pokud bude dodržovat pravidla a hygienu, nemusel by být až tak ohrožen. V kamionu je sám, ale nakazit se jistě může třeba v obchodě,“ zamýšlí se Jana Červená.

„V Německu je momentálně obdobná situace, jako byla na začátku v Itálii a potažmo ještě zhruba 14 dní nebo 3 týdny zpět u nás. Lidé si z toho nic nedělají, moc se nezajímají, nehledají si informace na internetu a z médií mají informace, že to vlastně není až tak vážné. U nás taky nikdo nenosil roušku, dokud to vláda nenařídila. No a tady je to to samé,“ popisuje situaci u sousedů Petr Černoch. Dodává ale, že opatření už se zavádí i tam. Školy jsou zavřené od minulé středy. Rovněž jsou zavřené restaurace, hospody, kosmetické salony a podobně. V některých obchodech mají u vchodu dezinfekci a všude na zemi jsou čáry, aby lidé dodržovali odstup dva metry. Je zakázáno pohybovat se na veřejnosti ve větším počtu než dvě osoby, mimo pracovního prostředí nebo osob, které sdílejí společnou domácnost.

„Opatření se zde pomalu zavádějí zhruba se čtrnáctidenním zpožděním proti ČR. Vypadá to, že už to lidem dochází. Českou republiku s Německem ovšem nelze příliš srovnávat. Žije tu 83 miliónů lidí s trvalou adresou a další stovky tisíc, ne–li milióny zaměstnanců s adresami z celého světa. Tedy hrubým odhadem 100 miliónů lidí. Testů zde provedli kolem 600 tisíc a nakažených je někde k 60 tisícům. V ČR je 10x méně obyvatel a provedli tam cca 30 tisíc testů, z čehož je zhruba 3 tisíce nakažených. Pokud bych bral přímou úměru s Německem, až bude u nás provedeno 60 tisíc testů a bude 6 tisíc nakažených, budeme na tom úplně stejně jako Německo. A pokud v tu dobu u nás bude i 50 mrtvých, i to bude stejné. Jen s tím rozdílem, že Německo má několikanásobně větší rozlohu. Rozdíl nakažených oproti počtu obyvatel je tak minimální,“ zamýšlí se Petr Černoch.

Do svízelné situace se dostala i rodina Aleny Bretzkové: „Manžel má tady hospodu a zároveň pracuje v Německu jako elektrikář. Já jsem byla na úřadu práce bez nároku na podporu, ale už se mi rýsovalo několik nabídek. Bohužel mi po nařízeních vlády byly veškeré pohovory stopnuté, hospodu jsme museli zavřít a manžel musel zůstat v Německu. Místo dojíždění se tam byl nucen ubytovat. To mu samozřejmě vezme část výdělku. Dále pořád platíme za nájem hospody, protože se soukromým vlastníkem jsme se nedomluvili.“ Rodina tak musí vyjít s naprosto minimálním příjmem. „Je to pro mě samozřejmě těžké i z toho důvodu, že jsem na našeho desetiletého syna zůstala doma sama. Táta mu nemůže přijet ani na narozeniny. Bude měsíc pryč a pak měsíc doma. A samozřejmě je třeba dodržet karanténu,“ uzavírá Alena Bretzková.

O něco lépe je na tom pendler František Chlup: „Mám teď nařízenou měsíční dovolenou. Ještě mi zbyla z loňska. Opatření se mě ještě příliš nedotkla, ale jsou tu i lidé, kteří mají dluhy a velké rodiny a bojí se, co bude. Všichni jsme dostali dopis, podle kterého bychom mohli pracovat ve zkráceném režimu a zbytek úvazku by mohl doplatit stát. Ale informace jsou zatím jen obecné, a jak budou fungovat v praxi, nikdo neví. A samozřejmě jsou obavy z propouštění.“ Situaci sleduje i Milan Holý, který má práci 300 kilometrů od hranic, kde v současnosti mají provozní pauzu do konce dubna: „Jezdím tam vždy od pondělí do pátku a na víkendy se vracím. Momentálně bych musel buď zůstat tam, nebo doma. V tuto chvíli ještě nevím, jak to bude, nařízení se pořád mění, tak uvidíme.“

Foto: Ještě začátek března trávily děti Jany Červené a Petra Černocha čas s oběma rodiči.  Jak dlouho budou vídat tátu jen na monitoru počítače, nikdo neví. Foto: Rodinný archiv