Do gulagu byl odsouzen na tři léta. Poté absolvoval cestu z Buzuluku do Prahy

Buzuluk - město na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu, se za během druhé světové války zapsal do historie naší země tím, že zde vznikla první československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu. První československý samostatný polní prapor byl sestaven a vyzbrojen pod velením Ludvíka Svobody. Bojoval po boku Rudé armády proti německým jednotkám. Vojáci se vyznamenali v bitvách u Sokolova, Kyjeva, Dukelského průsmyku, či Liptovského Mikuláše. Jedním z tisíce byl také Demeter Rosocha, který se narodil 26. 12. 1919 a zemřel 9. 2. 2002. O jeho cestě z Buzuluku do Prahy a jeho následném usídlení ve Zbrašíně na Lounsku jsme si povídali s jeho synem Petrem Rosochou.

    • Pane Rosocho, váš tatínek Demeter Rosocha absolvoval bojovou cestu československých východních jednotek z Buzuluku do Prahy. Jak k tomu došlo?

Tatínek pocházel z Podkarpatské Rusi. Proto na úvod uvádím: Podkarpatská Rus patřila Uhrům do roku 1918/1919. Od roku 1919 se toto území stalo součástí Československé republiky, a to trvalo až do jejího rozpadu 14. března 1939. 15. března 1939 toto území – Podkarpatská Rus – existovalo jako samostatný suverénní stát. Tentýž den ale svoji samostatnost ztratilo okupací Maďarskem (Horthy). Tato okupace trvala do podzimu roku 1944. Od podzimu území opět patřilo osvobozenému Československu... 6. ledna 1946 se ale Podkarpatská Rus stala součástí SSSR (Ukrajiny). V rámci SSSR bylo území přejmenováno na Zakarpatskou oblast.

Tatínek zde na Podkarpatské Rusi žil, chodil do školy, vyučil se řemeslům – zámečníkem a truhlářem. Když měl nastoupit do vojenské služby (základní - do vojenských jednotek Hortyovského Maďarska), tak se nějakou dobu skrýval, aby nemusel na vojnu nastoupit. A pak se se svými kamarády – celkem jich bylo asi pět – domluvili, že k Maďarům nepůjdou, ale raději k Rusům. Tam to bude jistě lepší, nebudou bojovat za Hitlera. Budou moci bojovat proti Hitlerovi. Na cestu byli různě vybaveni. Jeden měl nůž, jiný brambory a dokonce jeden pistoli. Jak se dostali na Ruské pomezí, byli zajati a označeni za špiony.

    • Zatkli je?

Ano, zatkli je a byli vyslýcháni. Taťka říkal, že pořád opakoval to samé. Že není špion, že utekl před službou v armádě Hortyovského Maďarska, přesto mu nevěřili. Pak byli zavřeni ve věznicích na různých místech SSSR.

Vzpomínám si, jak jednou vyprávěl, že byl třeba vyslýchán. Venku byl velký mráz. Cca čtyřicet stupňů. Nepřiznal se, že je špion. Byl tedy vyveden ven, nahý. Venku na něj stříkali studenou vodu… Ta na něm mrzla. Na tom místě – v tom lágru, jsme se byli s taťkou podívat v roce 1983. Tehdy jsme absolvovali cestu „Vlakem přátelství“ až do Buzuluku a pak zpět. Trasa byla po významných místech bojů naší vojenské jednotky (československé).

Místo působilo velmi deprimujícím dojmem. Taťka se zcela chvěl. Na to místo se díval jenom z povzdálí a říkal: „Z těch dveří vpravo mě vyvedli a tam na mě stříkali vodou!“. Byla to taková ulička široká cca pět metrů mezi baráky.

Odsouzeni byli k „pobytu v gulagu“ v různých časových délkách. Kdo a kam nevěděli, protože byli vyslýcháni a odsouzeni každý zvlášť.

Do gulagu jel s vězni celý vlak. Jeli v obyčejných vagonech (dobytčácích). V každém vagoně byl jeden „záchod“ – plechový kbelík. Ten se vyprazdňoval, když vlak zastavil. To se z venku otevřely dveře strážným. Ten přepočítal počet vězňů uvnitř zdali někdo z vlaku – vagonu – neutekl, i když byly pod střechou vagonu jenom malá větrací okénka.

V tomto prvním gulagu pobyl taťka cca dva roky. Vězni zde pracovali na stavbě plynovodu – ropovodu a k tomu příslušných zařízení.

Vyprávěl mi třeba, že dostávali denní pracovní úkoly. Například za 200 gramů suchého chleba museli „vykopat“ díru o rozměrech 50 x 50 x 30 cm. To v padesáti stupních mrazu nebyla žádná legrace. Půda byla zmrzlá jaké kámen – beton.

Po této době byl taťka přesunut na Novou Zemi - souostroví Novaja Zemlja v Severním ledovém oceánu, na severu Ruska, což je za severním polárním kruhem. Zde byl přidělen do skupiny pro těžbu plynu a ropy. Pracoval na vrtné věži.

    • A tam byl váš tatínek jak dlouho?

Cca jeden rok.

    • Nezkoušel někdy utéct?

Několikrát, ale tam není kam utéct, říkal! Například vzpomínal, že šel asi týden po rouře plynovodu a jedl borůvky, kořínky a podobně. Pak ho odchytla jakási služba, tak prý slezl a řekl, že byl na houbách a zabloudil. Tři dny jeli autem zpátky. Tam jsou šílené vzdálenosti!

Z Buzuluku do Prahy

    • Počátkem roku 1942 se začala v uralském městě Buzuluku formovat vojenská jednotka, která měla být základem nové československé armády. Mohli se do ní hlásit českoslovenští občané, kteří byli po přechodu hranic SSSR vězněni v táborech, gulazích. To byl případ vašeho tatínka?

Ano, když byl na Nové Zemi, tak se k nim dostala zpráva, že se utváří československá vojenská jednotka a jestli se chtějí přihlásit. Tak se přihlásil. Z gulagu byl propuštěn a dostal se do Buzuluku, kde se podílel na stavbě kasáren. Zde pak měli - absolvovali - (v přilehlém nedalekém terénu) základní vojenský výcvik. Na jeho průběh dohlíželi ruští velitelé. A po ukončení tohoto základního výcviku proběhlo velké cvičení, které shlíželi a hodnotili vysocí vojenští činitelé SSSR.

    • A pak se z Buzuluku vydali do Prahy?

Vydali se směrem ke Kyjevu. Šli pěšky, jeli vlakem,… Při jízdě vlakem byl taťka určen jako velitel vagonu.

Říkal, že všichni, kdo v něm jeli byli proškoleni i důrazně upozorněni na to, že museli mít svoje batohy, zavazadla, uložené kolem dokola vagonu – na vnitřní stěně, aby byly v případě náletu nebo jiného

útoku ochráněni od třísek, které vznikaly od střepin granátů a jiné munice a také pronikaly do vagonu. Vojáci byli při útoku na vlak uvnitř vagonu uprostřed a leželi na podlaze. Tím byli před oněmi třískami zásadně chráněni. Taťka říkal, že někteří nedbali a stali se tak obětí napíchnutí (propíchaní) na „třísce – na třískách - jako na párátku“.

Taťka mi vyprávěl jednu z historek z této cesty, kdy údajně kus cesty vlakem jeli a zastavili. Pak zase jeli a zase zastavili. To se několikrát opakovalo. Pak tam byl výpravčí, který křížil ruce a říkal, že dál už nelze jet. Vystoupili proto z vagonu ven. Za nějakou chvíli viděli, jak přilétá ve výšce letadlo. Pomysleli si, že to jsou asi Němci. Letadlo se obrátilo a letělo pryč. Všichni se vrátili do vlaku a stále čekali co bude. Za cca dvacet minut přiletěla německá letadla. Začaly na koleje a vagony padat bomby. Strašný! Někteří z vojáků, ačkoli bylo řečeno, že nikdo nesmí ven z vagonů, utekli ven z vlaku. Prý je stříleli z letadel jak „prasata“! Až zlikvidovali vlak, odletěli pryč. Vagony byly rozbité a všude se válely hromady věcí z rozbitých vagonů, zabitých i zraněných vojáků...

    • Jak se o nich Němci dozvěděli?

Taťka říkal, že měli skupinu, kde předváděli vysílačky, povídali si a kolem chodil asi desetiletý klouček, který říkal: ,,To je parádní, taťka má taky takový!“. Ptali se ho, jak to, že má takový. A kluk jim vysvětloval, že jeho táta (výpravčí této stanice) si povídá s kamny, s pecí. Pomysleli si, jak může mluvit s pecí? Prověřili to a hádejte, co zjistili? Že měl v kamnech, v peci, vysílačku! A tou dával zprávy Němcům o situaci na kolejích… Tudíž ten výpravčí zastavil vlak, dal echo Němcům, ti se přiletěli podívat (to malé samotné letadlo ve velké výšce), a pak provedli nálet více letadly – bomby, střelba….

Zdravotní četa

    • Jakou funkci zastával váš tatínek u jednotky?

Taťka nebyl voják se zbraní, který by zabíjel lidi, ale byl u zdravotníků, čili měl na starosti poskytování první pomoci zraněným.

    • Kde získal zdravotní průpravu?

V Buzuluku. Tam měli klasický vojenský výcvik a pak je specializovali. Taťku vybrali do zdravotní čety.

    • Nevyprávěl vám někdy o tom, jaké to pro něho bylo, když se poprvé setkal s tak velkým množstvím zraněných?

Jako malý kluk si vzpomínám, že v rádiu jednou začali hrát sovětskou hymnu, tak taťka vyskočil od stolu, chytil do ruky koště a stál u dveří jako na stráži (… JAKO PŘI POVELU… K POCTĚ ZBRAŇ). Takže byli po psychické stránce tak zpracovaní, že si to nedovedete představit. Asi si to zcela nepřipouštěl. Ale někdy se zmínil, že to bylo hrozné. Hlavně, když musel ošetřit nebo zjistil, že ošetření je už zbytečné u blízkých kamarádů – vojáků.

    • I když jste výše zmiňoval, že váš tatínek zastával funkci zdravotníka. Nestalo se někdy, že by musel použít zbraň proti nepříteli ke své vlastní obraně?

Jednou v lese, když šli každý samostatně a ne v houfu, kdy by je bylo snazší je postřílet, musíte mít stále na vědomí, že vás má někdo pořád v hledáčku. Jednou taťka šel a najednou bum a čepici má pryč. Šel dál a po chvíli zjistil teplo na hlavě. Otřel se a…krev! Přesně uprostřed hlavy na temeni měl jizvu (tu pak také mj. ukazoval).

Jako vojáci byli také školení, že Němci někdy v lesích bývají na stromech, větvích, schovaní a ostřelují - odstřelují vojáky dole, pohybující se v terénu. Věděli o tom. Taťka takhle jednou šel a najednou ,,pink - bác“ - tito ostřelovači měli pušky jednoranné. Schoval se za strom a dával svoji čepici na klacek a vystrčil ji, aby věděl, odkud se střílí. A zase „pink – bác“. Neměl u sebe samopal, jako zdravotník na svoji obranu měl jen pistoli. Proto skočil šup sem, šup tam a sebral jednomu mrtvému Němci samopal. Schoval se zase za strom, vystrčil čepici a zase ,,pink- bác“! Už věděl, odkud na něj bylo stříleno. „Pustil“ do koruny stromu celou dávku. Němec spadl. Opatrně se k němu přibližoval. Němec znovu na taťku vystřelil. Tak pak taťka toho Němce dávkou ze samopalu zastřelil. Taťka měl štěstí, přežil.

A to byl prý jediný Němec, kterého zabil.

    • Měl tatínek ještě nějaké další zranění?

Někde před hranicemi, při bojích před Duklou, dostali pokyn se stáhnout do výchozích pozic. Jak šel taťka lesem, tak cítil najednou, že má velké teplo na zádech. Rukou si chytil na krk a záda. Zjistil, že je ruka celá zkrvavená. Tak si krk obvázal a šel dál dle rozkazu – na výchozí stanoviště. Tam mu zjistili, že má prostřelený krk. Střela naštěstí pronikla napříč krkem ven, jenom kousíček od míchy. Na krku měl dvě jizvy – jedna po vniknutí střely a druhá jak vyšla střela ven.

Při bojích na Dukle bylo více útoků proti opevněným německým jednotkám a zase ústupů při jejich protiútocích. Padlo zde velice mnoho vojáků!

Mezi obcemi Nižný a Vyšný Komárnik na Slovensku táhli polní cestou zpevněnou hatěmi (hatě, jde o zpevnění cesty – komunikace – v blátivém terénu nebo močálu pomocí proutí, slabších kmenů stromů a apod. aby byl možný pohyb vozidel po této komunikaci).

Věděli, že trasa je zaminovaná. Před nimi šli ti, kteří prostor odminovávali a oni nesměli sejít z cesty vlevo ani vpravo. To bylo vyznačeno. Najednou taťka slyší pár výbuchů a v zápětí volání o pomoc vojáka v minovém poli (volání bylo jen stručné ,,první pomoc“). Taťka viděl, že voják je celý zkrvavený, měl utrhnutou ruku a další zranění. Taťka na něj volal, že tam za ním nemůže, že jsou tam miny. Voják velmi naříkal. Tak si taťka řekl, že mu dá alespoň první pomoc. Udělal prý dva kroky a…skončila pro něj válka.

Jen si pamatuje, že slyšel volání: ,,Neběž tam, jsou tam miny!“ (byl výbuchem miny dále odhozen do toho minového pole). V šoku tím minovým polem běžel k cestě. A uvědomoval si, že má na sobě jenom „DOHODUa opasek s pistolí“. Pak už jen slyšel ,,doktore, dejte mu injekci!“. Doktor mu injekci dát nechtěl, že jich má málo a v tomto případě jí už není potřeba. Ještě dvakrát údajně zaslechl prosbu o injekci a pak už si nic nepamatuje.

Probudil se ve voze, když ho převáželi do nemocnice v Krosnu v Polsku. Tam se léčil.

    • Co konkrétně?

Po válce, ještě tady na Lounsku měl v těle 37 střepin v hrudníku a v obličeji. Střepiny byly viditelné na rentgenu. Měl rozseknuté obočí a ret, proto nosil knír, aby zranění maskoval. Doktoři prý říkali, že se střepiny v těle pohybují – cestují. A prý by se mohlo stát, že by mohly poškodit nějaký důležitý orgán. Jedna střepina, asi patnáct milimetrů dlouhá, průměru sedm milimetrů - kuželovitého tvaru a špičatá, se mu dokonce vytlačila na prsou ven. Tu jsme dlouho schovávali, ale pak se někde ztratila. A pak se vytlačila ještě jedna, ale ta byla menší. Na prsou byly vidět střepiny pod kůží, jako různé tmavé skvrny.

    • Zřejmě si v dnešní době nedokážeme vůbec představit, jakých nepěkných událostí byl během cesty váš tatínek svědkem…

Taťka často mluvil také o bojích o Kijev, u Bílé Cerkve, kde byla mnoho zraněných. Žádné detaily si ale nepamatuji.

Existuje také celá řada názorů na jejich rozhodnutí jít přes Dukelský průsmyk. Prý to bylo absolutně nevýhodné. Byla to ,,jatka“.

Když taťka zaslechl volání o pomoc, hlavou se mu vždy honily myšlenky, zda je území zaminované nebo ne. Zda tam může nebo nemůže jít? Nacházel vojáky ležet v krvi, bez končetin… Vyprávěl mi, že jednou našel vojáka, kterému viselo oko jen na žíle. Ptal jsem se ho, co dělal? A taťka říkal, že mu ho musel utrhnout. To nešlo vrátit zpátky! Zraněné oko – místo, kde oko bylo mu zavázal, vojáka položil a trochu zahrabal do listí. Když k němu přišel druhý den, ležel o třicet metrů dál a mrtvý.

Alkohol a LSD

    • Jak mohli vojáci vytušit, že přijde útok?

Víte jak? Když dostali vodku! Ruská vojska dostávala alkohol, německá vojska už tenkrát dostávala LSD (malé kuličky). To proto, aby si vojáci připadali jako Supermani. Proto byly ztráty někdy velice ošklivé.

    • Vraťme se k vašemu tatínkovi, vrátil se po ošetření z nemocnice ještě k rotě?

Vrátil a dorazil s nimi až do Postoloprt. Tam byl ještě v kasárnách. Po demobilizaci v Postoloprtech šel do civilu pracovat jako dělník. Nějakou dobu dělal v BENARu v Litvínově, a pak také pracoval v Lounech na dráze - ČSD.

    • Jak se seznámili s vaší maminkou?

Taťka si našel mamku v Líšťanech. Její rodiče, děda s babičkou, tam měli obchod se smíšeným zbožím.

Taťka se šel v Líšťanech ptát do nějakého domu, zda je tam volné bydlení a byl tam na kole. Jenže to mu někdo schoval. Hledal ho a našel ho v domě, kde bydlela moje maminka. Schoval mu ho tam můj pozdější strýc. Dostal se tedy do domu, kde mamka bydlela, čirou náhodou.

    • Takže vy jste se narodil v Líšťanech?

Ano já se narodil v Líšťanech a mám ještě sestru Pavlu, která je mladší.

Pak jsme ale domek v Líšťanech prodali a přestěhovali jsme se do Zbrašína. Tatínek je ale pohřbený v Hořanech, protože Zbrašín hřbitov nemá.

    • A tatínek vám zřejmě za svůj život o válce hodně vyprávěl…

Pamatuji se, že když jsem byl malý, tak k nám chodila spousta lidí, kteří se taťky ptali na zážitky z války. V kuchyni bylo téměř neviditelno, téměř všichni kouřili. A kuchyň byla malá. Já jsem seděl pod stolkem, hrál si a poslouchal. Mě došlo, že bych mohl dávat taťkovi nějaké otázky, až když jsem byl starší, a to už zase taťka moc vyprávět nechtěl.

Povídal mi ale také o tom, že si téměř všichni vojáci nechávali hádat z ruky. To bylo ještě přímo v Buzuluku. Byly tam nějaké ženské, co to uměly, co to dělaly. Ptal jsem se taťky, co jemu hádaly. Říkal, že mu říkala: ,,Vojáčku, vojáčku, buď opatrný, chraň si život. Nevidím tu vůbec, kdy, jak a proč umřeš.“.

Některým říkaly: „vojáčku, užívej si života co nejvíc můžeš…“

A představte si třeba obrázek - situaci, že rota zastavila někde v lese, kde chtěla přenocovat. Nebylo to tak, že by šli do hospody a objednali si jídlo. Bylo rozděleno, kdo postaví „spaní“, kdo zajistí chleba, kdo mléko, kdo vejce nebo maso. Takhle to bylo. Šlo se do vesnice a lidé museli dávat. Válka byla válka. Taťka dostal za úkol zajistit mléko, ,,moloko“. Šel po vesnici a uviděl krávu za barákem na zahradě. Šel do baráku, protože předpokládal, že kde je kráva, bude i mléko. Zaklepal na dveře, otevřela mu žena a on povídá: ,,Chaču moloko!“. Ona ale pokrčila rameny a odpověděla: ,,Moloko net!“. On ale na ní stále: ,,Daj mne moloko!“. Poprosil jen o trošku a ona, že to není možný. On už praštil do stolu, tak šla dozadu, že mu tedy trochu donese. Běhal tam ale takový malý kluk a potichu mu povídal: ,,V škafu (skříni) german!“. Když se vrátila žena, plakala, že má mléka málo. Ale taťka na ni zakřičel: ,,Otkryj škaf!“. Zpanikařila a říkala ,,net, net, nevazmožno...“, že ,,moloko“ bude. Taťka vytáhl pistoli a dožadoval se, aby tu skříň otevřela. Nevěděl, jestli Němec bude mít také zbraň a zastřelí ho. Žena otevřela skříň, táta připraven s pistolí a.... Němec tam byl jen ve spoďárech a kšandách. Taťka mu páskem svázal ruce a odvedl ho na rotu.

Ono to totiž ve filmech třeba není tak vidět, ale v Rusku byli i lidé, kteří s Němci spolupracovali.

Děkuji za poutavé vyprávění.

Hedvika Mašková