Dlouholetý ředitel lounského archivu Bohumír Roedl přispívá do Wikipedie. O encyklopedii tvrdí, že je jedinečným fenoménem

Přes třicet let působil ve Státním okresním archivu v Lounech na pozici ředitele. V roce 2010 dokonce získal medaili ministra vnitra Za zásluhy o české archivnictví. Řeč je o historikovi Bohumíru Roedlovi, který se dlouhou dobu věnuje popularizaci dějin, především regionální historie Lounska, Žatecka a Podbořanska prostřednictvím knih. V posledních letech své znalosti zužitkovává na internetové encyklopedii Wikipedie. Co ho nejvíce bavilo na práci v archivu, jaký má názor na stavbu nové moderní budovy a co z historie svého města by podle něho měli znát občané Loun, Žatce a Podbořan? Na to naleznete odpovědi v rozhovoru s doktorem Bohumírem Roedlem.

    • Pane Roedle, více než třicet let jste působil jako ředitel Státního okresního archivu v Lounech. Když se řekne archivář, lidé si často nedokáží představit, o jakou práci se jedná, můžete ji naším čtenářům přiblížit?

Když jsem nastupoval do archivu, lidé měli představu, že archivář jen sedí a oprašuje listiny. Já jsem se je z toho však snažil, po dobu svého působení, vyvést.

Představte si, že v archivu v Lounech je dva a půl kilometru písemností, které jsou většinou v krabicích. Jedním z hlavních úkolů archiváře je, aby zjistil a popsal formou inventáře, co v krabicích je, aby to mohl zájemcům o historii nabídnout. To je jeden z hlavních úkolů zpřístupňování písemností.

Druhou důležitou věcí je pečovat o písemnosti – ty, které jsou poškozené zubem času, dávat restaurátorům a zachraňovat je.

Třetím úkolem archiváře je pečovat o nejnovější archiválie v rámci okresu. Okresní archiváři mají totiž dohled nad okresními institucemi. Například je na obecních úřadech třeba dbát na to, aby se zachovaly zápisy ze zastupitelstev. Ve školách je třeba dbát o to, aby se zachovaly třídní katalogy. Na středních školách je třeba dbát na to, aby se zachovaly maturitní protokoly. U okresních soudů je třeba dbát na to, aby se zachovaly rozsudky. A takto bych mohl dlouho pokračovat.

My archiváři projíždíme kraj a jezdíme na takzvané předarchivní dohlídky. Archiválie, které jsou taxativně vymezené v zákoně, od původců přebíráme do archivu. V archivu totiž nejsou jenom středověké písemnosti, ale jsou tam také písemnosti, které jsou třeba jen dvacet nebo třicet let staré.

Specifickou věcí, kterou archiváři mají sbírat, jsou již dopsané školní a obecní kroniky. I ty se mají předávat do archivu. S tím však bývá potíž. Na obcích si je totiž chtějí nechávat. Dnes už to ale funguje tak, že si je od nich vypůjčíme, nafotíme a originál necháme na obci.

    • Prozraďte, co vás konkrétně na práci v archivu bavilo, že jste tam vydržel pracovat takto dlouhou dobu?

Mě zejména bavila čtvrtá část práce archiváře, o které jsem ještě nemluvil, a tou je popularizace historie. Archivář by totiž měl historii rovněž zpřístupňovat široké veřejnosti. My jsme například jezdívali po obcích a přednášeli občanům o dějinách dané vesnice. Pak s prací archiváře souvisí ještě psaní odborných prací – studií a článků. Mě nejvíce bavila právě publikační činnost.

Kopiář a kancionály

    • A co je vlastně tím největším pokladem, který archiv skrývá? Nejstarší či nejhodnotnější archiválie?

To je těžké říct, ale první, co mě napadne, je kopiář Jana ze Žatce, který byl městským písařem v Žatci ve 14. století. On do kopiáře přepsal všechny panovnické listiny a privilegia, které v žateckém městském archivu do doby, kdy zde on působil (1380-1411), byly. Žatec měl nesmírnou smůlu, že se velká část středověkých písemností ztratila. My je však máme, právě díky Janovi ze Žatce, opsány.

Co se týče třeba Loun, tak jsou v okresním archivu úžasné památky umělecké. Jde o soubor tří kancionálů, což jsou zpěvníky, které se zpívaly při mších v kostele. Všechny tři jsou z 16. století a mají bohaté iluminace – obrázky, které písně doprovázejí.

    • Vypůjčují si tyto cenné archiválie muzea do svých krátkodobých či dlouhodobějších výstav?

Kancionály se zapůjčovaly někdy ke konci mého působení, kdy byla v Kutné Hoře veliká výstava umění doby Jagellonců. V každém z obou muzeí na okrese jsme připravili výstavu nejcennějších listin k dějinám Žatce a Loun. Ale výstav, na kterých jsme se podíleli, bylo mnohem víc.

    • Jaký máte názor na to, že lounský archiv dostane zcela novou moderní budovu? Je nová budova potřeba? Z jakého důvodu?

Myslím si, že archiv nemohlo potkat větší štěstí. My jsme měli, nebo stále ještě máme, centrální budovu na náměstí, kterou pořídil můj předchůdce doktor Bořivoj Lůžek v polovině 50. let. Do budovy se toho ale moc nevejde a celá potřebuje nutně rekonstruovat. Druhý náš depozitář je židovská synagoga a tam se nachází většina písemností v zoufalých ukládacích podmínkách.

My jsme se po roce 1989 dlouho snažili získat novou budovu, jenže nás nikdo z hlediska restitucí nevyháněl, takže jsme byli trošku upozadění. Teď se ale konečně hnuly ledy. Chodím se dívat na stavbu nového archivu a nesmírně mě to těší.

    • Okresní archiv se ale dříve nacházel v Žatci, je to tak?

Ano, kdysi býval v prostorách, kde dnes sídlí městská policie. Po roce 1960, kdy byly okresy Podbořany a Žatec integrovány do okresu Louny, se písemnosti přesunuly. S kolegy muzejníky, mými přáteli Holodňákovými, jsme trošku uvažovali, jestli by nebylo dobré zřídit v Žatci nějaký depozitář, kde by byly uložené především žatecké písemnosti, ale pak to padlo. A abych pravdu řekl, bylo to trochu na můj popud, protože vždycky je výhoda, když jsou písemnosti soustředěné na jednom místě.

Badatelé v archivu

    • A co badatelé? Byli v archivu častými návštěvníky?

Ročně jsme měli, pokud si pamatuji dobře, kolem 400 až 500 návštěv. Většinou se jednalo o studenty, kteří psali diplomové práce.

    • Do archivu mohou docházet studovat jen studenti, nebo jakýkoli zájemce?

Přijít a studovat do archivu může každý, což lidé moc nevědí. Můžete studovat písemnosti, které jsou starší třiceti let. Mladší můžete studovat pouze, když máte potvrzení, že je to pro vědecké účely, protože se týkají také záležitostí žijících lidí.

    • Jak to vlastně funguje? Člověk si může přijít a říct si, jaké téma ho zajímá nebo musí předem napsat?

Když člověk dopředu napíše nebo pošle email, je to pro něho lepší. Když přijde, musí vyplnit takzvaný badatelský list, do kterého napíše, co studuje, svou adresu a tak dále. To je z důvodu ochrany archiválií, aby se náhodou něco neztratilo. Pokud dokumenty máme, tak je člověk dostane. Je to jednoduché.

Jestliže se například příchozí zajímá o dějiny Libočan, tak mu nabídnu obecní kroniku a on si v ní může ve studovně číst. Pokud se ale chce věnovat hasičům ve Slavětíně, tak mu dám hasičskou kroniku Slavětína. Když jde v případě diplomek o širší dotazy, jako třeba spolkový život v Žatci před první světovou válkou, tak už badateli nedám kroniku, ale písemnosti okresního úřadu. V případě složitějších dotazů pracuje badatel s inventářem, kde je napsáno, ve kterých krabicích se písemnosti k tématu nacházejí.

Důležité je ovšem podotknout, že zabýváte-li se dějinami Žatecka a Podbořanska před druhou světovou válkou, tak to většinou vyžaduje znalost němčiny, protože se zde úřadovalo převážně německy. Pokud chcete dělat starší dějiny Žatce, třeba 18. století a méně, tak musíte umět číst kurent, což je písmo, které se tehdy používalo a ne každý ho umí. A jestliže chcete dělat středověk, tak byste měla umět latinsky, protože písemnosti jsou v latině.

    • Vše ale funguje formou prezenční výpůjčky, že? Badatelé si z archivu nemohou půjčit nic domů...

To se ani nesmí! Dnes už si ale badatel může všechno nafotit. Vezme mobil a celou kroniku si vyfotografuje a doma v klidu prostuduje. V případě německy psaných textů mu pak může pomoci někdo, kdo jazyk ovládá. Souhlas se v tomto případě uděluje automaticky.

    • A jsou některé písemnosti, které se do rukou badatelům vůbec nepůjčují? Třeba v případě hodnotných listin, o kterých jste mluvil?

Většina nejstarších listin vyšla už dříve v edicích. Například Žatecký kopiář je celý přepsaný a vyšel knižně.

    • Vzpomenete si například na badatele, který přišel do archivu s tím nejpodivnějším požadavkem?

Na nejkurióznějšího badatele si pamatuji ještě v 80. letech. Tehdy přišel do archivu vojáček a chtěl vědět, zda máme nějaké dopisy od Sáma. V době, kdy Sámo žil, tedy v 7. století, se však u nás žádné písmo nepoužívalo. Na to si občas s úsměvem na tváři vzpomenu.

Zájem o historii

    • Vy se rovněž věnujete regionálním dějinám a předpokládám, že zejména z důvodu vašeho dlouholetého působení v okresním archivu. Zajímal jste se o historii již v dětství? Kdo vás k ní přivedl?

Když jsem byl malý, maminka mi četla knihu od Waltera Scotta Ivanhoe, která byla o rytířích a moc se mi líbila. Můj tatínek vystudoval také historii a vedl mě k ní.

Lounský archiv byl už moje páté pracovní místo, ale před tím jsem s historií moc společného neměl. Jeden čas jsem však pracoval v podnikovém archivu v Příbrami, kde už jsem začal publikovat.

    • K regionálním dějinám jste si přičichl až v okresním archivu?

Samozřejmě. Když jsem měl k dispozici dva a půl kilometru písemností k regionálním dějinám, začal jsem se jimi zabývat.

Pocházím ze Žatce, což byla pro okresní archiv umístěný v Lounech obrovská výhoda. Nikdy jsem archiv necítil pouze jako lounský, pro mě to bylo vždy okresní zařízení. Já mám ale třeba z našeho okresu ze všeho nejradši Podbořansko.

    • Myslíte si, že je pro občany důležité, aby znali historii města či regionu, ve kterém žijí? Někteří lidé totiž tvrdí, že bychom se v minulosti nimrat neměli. Jaký je váš názor?

Záleží na tom, jak má ten který člověk nastavené kulturní hodnoty. Jsou lidé, a možná, že jich jsou dvě třetiny, kterým je to naprosto lhostejné, ale jsou i lidé, kteří zájem mají. A největší zájem mají právě lidé o místo, kde žijí. Když jsme publikovali knihy o vesnicích, a nebylo jich málo, tak byl na tom vždycky nejhezčí křest. Přišla celá vesnice a lidé si knížky kupovali po dvou i po třech a měli z nich velkou radost. Je velice důležité upevňovat u lidí zájem o historii svého regionu.

V Žatci je to ale těžší. Já teď hodně dělám na Wikipedii, protože mě to moc baví a považuji to za užitečné. Před pár týdny jsem objevil člověka, který se jmenoval Anton Witek, jenž se narodil v roce 1872 a umřel roku 1933. Byl to houslista a představte si, že se vypracoval na koncertního mistra Berlínské filharmonie, což je jeden z nejlepších světových orchestrů. Pak odešel do Ameriky a tam dělal koncertního mistra u Bostonských filharmoniků, kteří jsou jedni z pěti nejslavnějších ve Spojených státech. V Žatci o něm ale vůbec nikdo neví! Já dokonce znám i dům, kde se narodil. Být to v Lounech, tak je čestným občanem a má na domě desku.

Přemýšlel jsem, že bych o něm napsal k vám, ale pak jsem si říkal, zda to má vůbec cenu. V Žatci byl totiž obrovský přeryv. Tím, že došlo k poválečnému odsunu obyvatelstva, lidé k dějinám Žatce před rokem 1945 nemají moc vztah. Možná, že se nám podařilo s kolegy muzejníky do podvědomí dostat Adolfa Seiferta, historika, který umřel na začátku 20. století a napsal o Žatci šest knih německy, bez nichž se dneska neobejdeme. Když měl výročí, tak na jeho hrob město alespoň položilo věnec. Jde o výsledek naší společné práce, že jsme se snažili takového člověka dostat do povědomí, protože udělal pro Žatec mnoho.

    • Ano, vím, že jste společně se Zdeňkou Petrovskou vydal Biografický slovník okresu Louny, který obsahuje cirka čtyři sta osobností, které měly (mají) vztah k Lounsku, Žatecku nebo Podbořansku. Řekněte mi, o které další osobnosti se moc nemluví nebo vůbec neví?

Nepamatuji si všechny, ale vím, že jsem dělal heslo na Wikipedii Eugena Gury který byl strašně slavným operním pěvcem. Narodil se v Břežanech a jeho hlas zaujal slavného skladatele Richarda Wagnera natolik, že vystupoval na jeho Hudebních slavnostech v Bayreuthu.

Nevím, jak je znám v Žatci Carl Schlimp, který se narodil Veleticích, stejně jako Seifert. Byl to elitní architekt, který projektoval například budovu Základní školy Komenského alej v Žatci nebo nádraží Praha-Těšnov. Zkrátka o Němcích se ví hodně málo. Nikdo se jim moc nevěnoval.

    • Rozčílí vás nebo zamrzí, když se setkáte s člověkem, který nemá o historii svého bydliště sebemenší ponětí?

Ne, to je jeho věc. Já se zase nezajímám o věci, které zajímají jeho. Snažím se být liberální a tolerantní člověk.

    • Řekněte, co z historie svého města by měli znát a neměli by si plést občané Loun, Žatce a Podbořan?

Občané Žatce by měli vědět, že byl Žatec ve středověku jedním z nejvýznamnějších měst ve státě, jeho gymnázium patřilo k nejlepším v Čechách, byl obrovskou chmelařskou velmocí od 18. století a bylo zde sídlo kraje. Také by měli vědět, že zde před rokem 1945 žila spousta vynikajících a slavných osobností.

Podbořansko byl vždycky takový bohem zapomenutý kraj. Lidi na Podbořansku by mohlo třeba zajímat, že tam byly vždycky spíše centrem Buškovice, od kterých máme v archivu pět panovnických privilegií, a teprve postupem doby převzalo jejich místo Podbořany. Byly sídlem okresu. Myslím si, že lidé na Podbořansku by měli také vědět, že ve Vroutku se nachází úžasný kostel, což je památka, která přesahuje region. Měli by si vážit toho, že mají tak krásnou přírodu, jaká široko daleko není. Mně osobně Podbořansko hodně připomíná Českomoravskou vrchovinu.

A Louňáci toho o historii vědí spoustu a těm asi nemusím nic připomínat.

Analogie

    • Myslíte si, že se máme z historie poučit? Může se historie opakovat? A opakovaly se některé momenty?

Víte, lidé se podle mého názoru nemění. Už lovci mamutů měli hodně podobné tužby, vášně a přání jako máme my, jenom neměli technologii, kterou máme dneska.

Bleskově mě napadají dvě analogie. Vždycky mě zajímala třicetiletá válka. Psal jsem, že po Bílé hoře u nás došlo k obrovskému pohybu majetku, kdy se dalo za babku skoupit spoustu panství, hradů a zámků po šlechticích, co emigrovali. Nepřipomíná vám to něco? Druhá analogie, co mě napadá, když ještě během třicetileté války od vydání obnoveného zřízení zemského v roce 1627 museli všichni býti katolíky, ale Čechy byly z osmdesáti až devadesáti procent evangelické. Katolíci byli považování za něco podřadného a postupně, jak šel tlak, všichni přešli ke katolictví, ale jen na oko, v duchu si pořád drželi tu svoji evangelickou víru. Mně to velice připomíná prověrky po invazi armád varšavského paktu v roce 1968. Lidé si mysleli své, ale také přešli na normalizační víru.

Nevím, jestli se lidé mohou poučit, ale rozhodně lze najít mnoho a mnoho analogií.

    • Prozraďte, jaké jazyky vlastně ovládáte? Umíte přelouskat staré německé knihy? Zvládáte i latinu?

Německy jsem uměl od malička. Narodil jsem se roku 1950 a moje maminka, když šla do práce, mě vždycky dala na hlídání paní Šecové. To byla Němka, která nebyla odsunuta, protože se vdala za Čecha. Bydlela u nás v domě a neuměla pořádně česky, mluvila na mě tedy německy a já jsem tak nějak pořád německy uměl. Byla to pro mě obrovská výhoda.

Základní latinské věty si přeložím, ale nejsem si vůbec jistý v kramflecích, a to je také důvod, proč nedělám středověk, ale dělám období až od roku 1500 a dál, kdy už jsou prameny v češtině a němčině.

    • Zaujalo mě, že jste vydal knihu ,,Svědectví z morového času. Kniha svědeckých výpovědí u městského soudu v Žatci z let 1580–1587“. Jak vás napadlo zpracovat zrovna toto téma? Co je na něm zajímavé, že si zasloužilo vaši pozornost?

Mimo jiné je zajímavé proto, že zachycuje dobu obrovského moru, který zde řádil. To bylo ještě horší než to, co se tady děje dnes! Je možné, že v Žatci tenkrát umřelo 1 500 lidí.

Mě totiž na historii nejvíce zajímala každodennost. Ve svědeckých výpovědích se dozvíte, jak spolu manželé žili a jak se hádali. Máte tam dokonce i nadávky a přísloví. Dozvíte se, kolik toho chlapi vypili v hospodě, kolik stál kožich a kolik peněz dostávali za práci. Najdete toho tolik!

Historie je, jako když se díváte do místnosti klíčovou dírkou. Vidíte jen výsek, ale nevidíte zdaleka všechno. V této knize jsou lidé alespoň trochu hmatatelní. Já bych mohl chodit po Žatci v roce 1585 a znal bych více lidí než dneska.

Nová kniha

    • Pracujete v současnosti na nějaké další knize?

Letos vyjde knížka, která se jmenuje ,,Postoloprtsko“. Iniciovala ji tajemnice městského úřadu paní Jana Fišerová. Jsou v ní obsaženy dějiny všech dvanácti vesnic, které k Postoloprtům patří, a třináctou jsou Postoloprty. Byla to dost velká práce, ale nesmírně mě to bavilo. Rovnocenným autorem knihy je fotograf Václav Mach z Postoloprt, který už vydal krásnou knížku o chmelařském Žatci na fotografiích.

Já už se teď ale odbornou historií nezabývám, protože jsem se jí zabýval léta. Hodně se teď realizuji ve Wikipedii, a to už asi dvanáct let. Pracuji na regionálních heslech. Když totiž napíšete nějakou odbornou studii, tak si ji přečte jen specialista, který se problémem zabývá. Když udělám třeba heslo Janu Kotěrovi, který projektoval lounskou dělnickou kolonii, tak má čtyřicet až padesát návštěv denně. Heslo operní zpěvačky Boženy Kacerovské z Loun si prohlédne přes třicet lidí za měsíc.

Myslím si, že dneska je Wikipedie pro poznání historie možná důležitější než psaní knížek. Lidé si knížku prohlédnou, mají z ní radost, možná ji i přečtou a dají do knihovny. Wikipedie je živá. Pořád se dá doplňovat o nové a nové poznatky, a to je hrozně důležité. Wikipedie je jedinečný fenomén.

    • Snažíte se o to, aby se stala důvěryhodným zdrojem pro získávání informací? Nám například na univerzitě bylo zdůrazňováno, že můžeme čerpat odkudkoli, ale hlavně ne z Wikipedie…

Myslím si, že dnes už to neplatí. Je to jen předsudek akademiků. Slušní wikipedisté citují prameny. Já jsem na to z odborných prací zvyklý, takže vždycky důležitá tvrzení odkáži na prameny.

    • On si totiž může každý do hesla zasáhnout, že ano?

Je systém správců a patrolářů, což jsou wikipedisté, kteří vidí každé poslední změny. Když někdo napíše, že v nějaké obci žijí samí idioti, tak to správci hned smažou, ale když napíši, že Libočany koupil nějaký šlechtic v roce 1530, ale on je koupil v roce 1540, tak to správci nemohou uhlídat. Samozřejmě, že se může objevit chyba, ale dělal se takový průzkum, kdy se ověřovala reálná pravdivost hesel na Encyklopedii Britannica a Wikipedii, a dopadlo to skoro fifty-fifty.

    • Můžeme se ještě vrátit ke knize o Postoloprtsku? Na co se mohou čtenáři těšit? Čím vás konkrétně třeba Postoloprtsko překvapilo?

Překvapily mě Skupice. Na nich jsem strávil hodně času a strašně mě to těšilo. Jednak se na zvonici kostela nachází český nápis, na kterém stojí, že tato komora byla postavena v roce 1633 a jsou tam vyjmenovaní lidé, kteří se na stavbě podíleli. Když si vezmete do ruky akademický soupis památek ze 70. let nebo oficiální památkářskou evidenci, píše se všude, že zvonice je z roku 1633. Já ale studiem archiválií zjistil, že se nápis týkal staré kostnice, která byla zbořena v roce 1903 a vůbec se nevztahuje k věži. Ze kdy zvonice pochází, to je otázka…

Na Skupicích mě pak zaujala ještě jedna věc. Vždycky se říkalo, že nejsou na místě, kde byly původně. Že prý byly přeneseny kvůli povodním. Dříve se měly nacházet dole u řeky pod kostelem. Já se po tom nesmírně dlouho pídil. Prostudoval jsem všechny možné písemnosti, staré mapy, josefínský katastr, ale nic jsem nenašel. Začal jsem věřit tomu, že je to opravdu jen legenda. Kdysi dávno jsem si ale dělal do počítače výpisky z kroniky Pavla Mikšovic, který žil v Lounech v letech 1570-1632 a kde je spoustu zpráv o vesnicích. A on tam najednou píše, že v roce 1602 byla povodeň obrovská na Ohři, která mnoho škody učinila, zejména pak Skupice byla tak poničená, že z ní kámen na kameni nezůstal. A bylo jasno.

    • Otázka na závěr, kterou si nemohu odpustit. Vy jste žatecký rodák, ale, jak už jsme zmínili, pracoval jste dlouhá léta v okresním archivu v Lounech. Jak vnímáte lehkou nevraživost mezi žateckým a lounským obyvatelstvem? A mohl byste ji vysvětlit na nějakých historických meznících? Z čeho vyplývá?

Ve starší historii, řekněme v raném novověku v 16. a 17. století, si města pomáhala. Když byl v nějakém z nich požár, tak tam posílali peníze na obnovu. Žádná averze nebyla. Vztahy se zvolnily poté, co byl Žatec po třicetileté válce germanizován a Louny zůstaly české. Ke kontaktům už tolik nedocházelo, ale nikdy jsem si nevšiml, že by se města nějak napadala nebo na sebe nevražila. Žatečtí si žili v německojazyčné části a lounští v českojazyčné části našeho státu.

Myslím si, že k hlavnímu sporu došlo v roce 1960, kdy byl zrušen okres Žatec a přešel pod Louny. Kolega Matyáš o tom napsal studii, ale v ní se také přímo nedopídil, čí to byl popud. Asi krajského výboru komunistické strany. Já to vždycky vnímal jako rozhodnutí nesprávné, protože Žatec byl v té době větší, byl uprostřed regionu a nedávalo mi to smysl. Byly v tom zřejmě nějaké zájmy, které se dají po tolika letech těžko určit a už se asi nerozšifrují.

Vím, že se to v roce 1968 žatecké vedení města, zejména starosta pan Zábranský, snažilo rehabilitovat a znovu udělat Žatec okresním městem. Pak se to ještě opakovalo začátkem devadesátých let, ale již z logiky věci k tomu nedošlo. Dneska jsou okresy zrušené a je to pasé. Určitá nevraživost byla pouze v souvislosti s tímto, ale já osobně si myslím, že už dnes prakticky není.

V Lounech jsem na averzi vůči Žatci nikdy nenarazil. Přesto, že věděli, že jsem Žatečák, mě zvolili dvakrát do městského zastupitelstva a nikdy jsem nezažil narážku, že jsem ze Žatce. Nikdy mi ani v Žatci neříkali, že jsem odrodilec.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková