Fotograf Jaroslav Noska nejen o projektu Hrdinové doby covidové

Soňa Šímová 2021-03-29 08:15:00

REGION (soš) — Rodák z Málkova, který se živí fotografováním se v současné koronakrizi rozhodl nepropadat trudomyslnosti a využít své dovednosti za hledáčkem fotoaparátu k ambicióznímu projektu s názvem Hrdinové doby Covidové. Přestože ho vládní opatření profesně poškozují, dívá se na pandemii jinak a zapojit do své tvorby nejen ty, kteří bojují v první linii, ale i širokou veřejnost. „Na začátku jsme si pomáhali a bylo to přes všechny nesnáze hezké období. A já bych rád opět stmelil rozhádanou českou společnost,“ říká Jaroslav Noska. Povídala jsem si s ním nejen o projektu a možnosti zapojení se do něj, ale i o jeho desetileté kariéře fotografa nejen českých a světových hudebních hvězd.

Jak jste se dostal k focení?

Byla to vlastně náhoda. Někdy před deseti lety jsem byl na plese a dostal jsem do ruky obyčejný kompaktní fotoaparát s prosbou, abych na něj udělal pár snímků. Od té doby už jsem foťák nepustil začalo mě to bavit. Prvotně jsem začal hledat různé zajímavé momenty, jako například východy slunce, přírodu a podobně. Všímal jsem si věcí, které běžně člověk přehlédne. Málokoho by například napadlo, jak se z dobře vyfocených rezavých dveří může stát skvělý obraz. No a pak jsem se postupně propracoval k tomu, co dělám primárně. A to k focení kultury a koncertů.

Fotíte nejen české, ale i světové hvězdy hudební scény. Jak složitá to byla cesta?

První koncert, který jsem fotil, byla kapela Mandrage. Tehdy hrála v Mostě a já tam byl jako standardní návštěvník. Dvě hodiny jsem stál v dešti v první řadě, potřeboval jsem na záchod, ale vydržel jsem. Potom jsem dal fotky na Facebook, označil kapelu a ona mi dala like. To byl nepopsatelně úžasný pocit. Pár let na to jsem už nestál za hrazením, ale vyjel jsem s nimi na některé koncerty jejich turné. Seděl jsem s klukama z Mandrage v šatně a vzpomínal právě na tenhle důležitý milník mojí kariéry. Těch důležitých okamžiků, které mě dobíjí a posouvají, je ale mnohem více. Třeba když dal zpěvák kapely Simple Plan moji fotku na Instagram skupiny, označil mě a napsal, že tu fotku miluje. To je pro mě takový ten vrchol. Člověk za to nedostane nic materiálního, ale hřeje ho ten pocit, že se mu něco povedlo. Nebo když jsem napsal mé oblíbené francouzské zpěvačce Zaz, která v Praze měla koncert, zda bych tam mohl fotit. A ona mi napsala, že ano, takže se podařilo. Dokonce jsem měl několikrát i nabídku od Kelly Family, když jeli turné.

Minulý rok byl pro mě top, když jsem mohl pracovat s Markem Ztraceným, který dvakrát vyprodal dvě O2 Arény. Ocenil jsem nejen to, že jsem dostal tuhle skvělou příležitost, ale hlavně důvěru, jakou ve mně vložil. To je hodně důležité, protože jako fotograf se často dostanu k věcem, které nemůžu pustit dál. To, že na pódiu požádá svou Marcelku o ruku, jsem věděl jako jediný fotograf. A také mám jako jediný snímky. Pro mě to znamená obrovské ocenění toho, že dělám svou práci dobře.

Takovou mojí srdeční záležitostí jsou Rybičky 48. Díky nim jsem se vlastně částečně dostal na vrchol, protože jsem jejich oficiální fotograf. A je to parta, která je prostě skvělá. A to nejen na pódiu, ale i mimo něj. Na nic si nehraje. Nebudu jmenovat, ale zažil jsem spousta zpěváků, nebo zpěvaček, kteří zkrátka nejsou ke svým fanouškům upřímní a na pódiu si jen na něco hrají. V podstatě to nedělají ani pro tu muziku, ani pro diváky, ale jen pro peníze. A to mi vadí. Při focení koncertů jsem se naučil být i trochu drzý. Takže jsem třeba kapele Kryštof vlezl na bicí abych udělal dobrý snímek. Taky musím být někdy nepříjemný. Třeba když mi jeden známý DJ řekl, že mám jít fotit mezi lidi.

Skvěle se mi třeba pracuje se starou gardou typu Lucie Bílé. Tu jsem fotil v hudebním divadle v Karlíně. Tihle lidé si váží každého, s kým pracují. Dobré zázemí a vztahy jsou pak znát i na výsledných fotkách.

Je práce fotografa na koncertech náročná?

Je. Asi nikdo si nedokáže představit, co všechno zatím je. Každý si myslí, že mám jen skvělou práci, že se potkávám se známými lidmi, užiji si koncert a ještě mám za to zaplaceno. Ale ať si to každý zkusí. Třeba zrovna ten koncert Marka Ztraceného. Z generálky jsem věděl dopředu, co se bude dít, rozmyslel jsem si, kde budu stát, odkud budu kterou scénu fotit a pak jsem si to celé musel oběhat. To znamená, že kvůli jednomu snímku jsem běžel přes celou arénu nahoru, pak zase na druhou stranu pódia.

Z toho koncertu jsem ve finále nic neměl. Samozřejmě kromě lepší fyzičky a skvělých záběrů. Ale dodatečně jsem si ho užil až ze záznamu, který běžel v televizi na Silvestra.

Samozřejmě jsou i koncerty, kde je povolené fotit první tři písničky, pak všem fotografům zamknou techniku a vydají ji na dalšího interpreta. To se děje u celosvětových hvězd, kde jednoduše nechtějí, aby někdo vyfotil něco, co by mohlo daného promotéra nějak poškodit.

Focení je zkrátka dřina a posedlost. Pořád se chci posouvat a samozřejmě vždy usiluji o to, abych měl lepší snímky, než kolegové, se kterými se potkám na akci. Konkurence je velká, plno z nich je mladších a přitom zkušenějších, než já. Ale obvykle je to zdravé konkurenční prostředí. Umíme si snímky vzájemně pochválit, popřát si, ať se daří…

Na Chomutovsku jste známý i tématickým focením...

Ano, jsem rodák z Málkova a stále tu trávím spoustu času. Nafotil jsem tady toho spoustu. Obešel jsem třeba místní vodopády, známé jsou mé fotky bouřky, které vznikly na jednom z experimentů. Krajinu si fotím pro radost, ale je na ni stále méně času. Také fotím svatby a plesy.

Rodinná tematická focení dělám například ve spolupráci s jirkovským zámkem nebo chomutovským zooparkem. Zájem je stále větší a třeba loňské Vánoce byly hodně hektické, i kvůli tomu, že jsme museli všechno stihnout v té krátké době rozvolnění. Do 23. prosince jsem pak seděl do noci u počítače, aby všichni dostali fotky do Štědrého dne. Vždy se samozřejmě najde pár jedinců, kterým všechno vadí a nejsou spokojení. To už k práci s lidmi patří. Při jednom z jarních focení jsem třeba dostal výtku pro týrání zvířat. Z jedné místní farmy jsem si totiž půjčoval kuřátka a kachňátka a zatímco focené děti byly nadšené, když je poprvé v životě držely v ruce, našli se jedinci, kterým to vadilo. Přitom jsem se zaručil, že opravdu žádnému zvířeti nebylo ublíženo, to bych sám nesnesl. Naštěstí je stále více těch, kteří umí ocenit dobrou práci, zastat se a nehledat všude jen problémy.

Letos má proběhnout pohádkové focení na Červeném Hrádku. Původně mělo být v únoru, ale teď to vypadá, že bude až v půlce dubna. Jako vždy vymyslíme rekvizity a kostýmy.

Jak se stát v dnešní době fotografem na plný úvazek?

V dnešní době je to těžké a v době pandemie ještě více. Dříve byl ve městě jeden fotograf a tím to haslo. Dnes si každý za pár tisíc koupí foťák a hned se vydává za fotografa. Lidé se mě často ptají, jak na to, ale já mám jen jednu radu: prostě fotit. Samozřejmě musí mít oko a cit, ale nejvíc se člověk naučí tím, že má zkrátka foťák stále u sebe a zkouší.

Poslední rok byl ve znamení koronakrize a poměrně zmatečných vládních opatření. Jak se projevila ve vaší práci?

Jako kulturní, svatební a plesový fotograf jsem samozřejmě přišel o hromadu zakázek. Na loňské jaro přesto vzpomínám v dobrém, protože to jsme se všichni zastavili a užívali si rodiny. Já jsem měl vlastně štěstí, že jsem fotil do posledního víkendu, než vše stopli. Pak vláda přišla s kompenzačními bonusy, o které jsem si zažádal. Prvních 25 tisíc jsem ale nakonec musel vrátit. Bylo to tak zmatečné, že vlastně nikdo pořádně nevěděl, na co má či nemá nárok, ale musím říct, že dámy z finančního úřadu byly příjemné. Peníze jsem měl ještě na účtu, takže jsem je zaslal hned zpět. Méně příjemná už byla pokuta 750 korun, kterou jsem za tuhle transakci obdržel na podzim, protože vláda samozřejmě zapomněla na to, že by mohla udělat nějaký generální pardon pro ty, kteří jednoduše netušili, jestli nárok mají, nebo ne.

V létě se to zase trochu rozjelo, takže jsem vyfotil nějaké menší koncerty. Ale nebylo to nic co by mě uživilo. První prázdninové týdny ještě fotím tábor Blaník v Počátkách. Dříve jsem tam jezdil jako zdravotník, teď už tam nějakých 5 let dělám fotografa a snažím se zajistit i nějaký program se známými osobnostmi. Děti se tam tak mohly setkat třeba s kapelou Rybičky 48, Pavlem Calltou, Sebastianem, Pekařem…. Je to pro ně vždy zážitek. O oblíbenosti tábora svědčí i to, že se místa rychle plní, ale stále ještě nějaká jsou, takže na letošní turnusy se mohou děti hlásit na www.taborblanik.cz, kde najdou veškeré informace.

No a podzim jak hezky začal, tak rychle skončil. Jediný prostor na focení byl jen chvíli v září a pak až před těmi Vánoci. Našel jsem si náhradní zaměstnání, kdy jsem pomáhal s logistikou ve firmě Zdravé láhve. Ale i tam se po čase zastavila spousta zakázek.

Nakolik mě opatření poškodila finančně, to ani nespočítám. Mnohem víc mě mrzí všechny zážitky, o které jsem přišel a samozřejmě kariérní posun. Domlouval jsem si třeba spolupráci s kapelou Aerosmith. Jednoduše to nebylo jen o penězích, ale také o tom, koho jsem mohl potkat a kam jsem se mohl dostat. Peníze by člověk stejně za chvíli neměl, ale znovu vše nastartovat po pandemii bude těžké.

I přesto všechno se stále snažíte být pozitivní a ukázat na všechny hrdiny této nelehké doby. Proč vznikl projekt Hrdinové doby covidové?

Od jara, kdy jsme drželi všichni spolu, se naše společnost posunula opačným směrem. Najednou je všechno špatně, vidím na lidech kolem sebe, nakolik je celá koronakrize semílá, hlavně psychicky. Ti, kteří byli naprosto normální z toho všeho začínají blbnout, blbneme z toho všichni, všechno jde z extrému do extrému. Je to zkrátka dlouhé a konec v nedohlednu. Když se k tomu přidají nesmyslná vládní opatření, která chvíli platí a pak zas ne, vlastně se nedivím, že už toho má každý dost.

Ale vadí mi, jak na sebe lidé začali být hrozně zlí. Například vyčítají zdravotníkům, že dostanou odměny, protože samozřejmě „Covid neexistuje“. Ale nikdo už se nejde podívat na ta covidová oddělení, aby se přesvědčil na vlastní oči. Pak samozřejmě policie a armáda, ti nás podle mnohých utlačují. Jenže my jsme národ, který se vše snaží obejít a oni zkrátka dělají svou práci. A koho z těch lidí napadlo jim třeba v mrazech dovézt na hranice teplý čaj? Učitelé… Já samozřejmě chápu, že největšími hrdiny jsou teď ti rodiče, kteří jsou na distanční výuce taky, ale podle lidí teď učitelé sedí doma a berou peníze, ale tu jejich práci prostě nikdo nevidí. Pokladní jsou od začátku v první linii a nikdo jim ani nepoděkoval. Kdo by jim děkoval? Je to jejich práce. Nebo třeba hasiči, kteří u hranic testují až čtyři stovky lidí denně. Tam se lidé zase ohrazují, že si hrají na zdravotníky a mají jít hasit. Ale nikdo už nevidí, že z těch v průměru čtyř miliónů testů, jsou dvě procenta zachycených pozitivních nálezů. To je 80 tisíc lidí, kteří neměli příznaky a mohli ohrozit nejen své blízké.

Z toho, jak to na jaře bylo hezké, jsme se přesunuli do zloby a těch ošklivých věcí vytržených z kontextu. Všichni jsme frustrovaní, že nemůžeme dělat to, co nás baví, nemůžeme jet za přáteli, nemůžeme jít na koncert…. Ale není právě teď čas si uvědomit, že si máme vážit toho, co máme?

No a právě tahle naštvanost mě inspirovala k projektu Hrdinové doby covidové. Chci ukázat společnosti opačnou tvář toho, jak je tahle doba hrozná. Ukázat ty, kteří v téhle době pracují a snaží se pomáhat. Zároveň chci, aby lidé viděli realitu toho, jak to vypadá na těch odděleních JIP a podobně. Rozhodně nechci řešit, kdo na tom vydělává nebo nevydělává, jestli je to špatně, nebo dobře. Nikdo nejsme epidemiolog, odborník ani politik, takže do toho nechci vůbec zabředávat. Ale rád bych dostali lidi z toho ošklivého negativismu. A až všechno toto bude za námi, tak každý bude generál a rychle se zapomene na obyčejné příběhy lidí.

Jaké fotky už vznikly a kam se chystáte v nejbližší době? Co přesně chcete zachytit?

Oslovil jsem Krajskou zdravotní, která mi vyšla vstříc a pomohla. Zároveň spolupracuji se záchrannou službou Ústeckého kraje a vlastně i armádou, která v nemocnicích pomáhá. Chci udělat celý koncept od chvíle, kdy člověk sedí doma a špatně se mu dýchá, tedy si zavolá na záchranku. Budu to sledovat od operačního střediska, přes příjezd záchranářů, příjem v nemocnici, laboratoř, kde se vyhodnocují testy, až třeba po intubaci, která je rozhodně méně příjemná, než tolik kritizované nošení roušek a respirátorů. Další koncept vznikne v jirkovském domově důchodců. Musím uznat, že ředitelka a veškerý personál jsou tam naprosto skvělí nejen tím, jak opatrují naše rodiče a prarodiče. Fotil jsem tam očkování. Jak jsem zmiňoval, zapojili se také hasiči. A samozřejmě policie a armáda, kteří teď hlídkují na hranicích okresů. Ty jsem fotil minulý týden a musím říct, že spolupráce byla skvělá. Za celý den jsem objel několik stanovišť, na kterých v průměru zastavilo asi padesát aut. A přes ty nenávistné komentáře na sociálních sítích, jsem se nepotkal s nějakým potížistou. Policisté se snažili vše vysvětlit a pomoci, řidiči byli v klidu a usměvaví… I když jsem se policistů zeptal, tak mi potvrdili, že nezaznamenali nějakou špatnou reakci, nebo jen v úplném minimu případů.

Pak se chystám fotit pokladní a v neposlední řadě zamířím i do fabriky. Budu fotit v Chemopetrol Litvínov, kde chci zachytit například, jaké tam mají podmínky při stravování. Nakonec do projektu zapojíme ještě očkovací centrum od jeho přípravy do doby, kdy pojede naplno. A určitě přijdeme na další hrdiny a příběhy, které do projektu zapojíme.

Jaký bude mít vaše focení výstup?

Spolupracuji s Galerií Jirkov, kde chci na podzim udělat výstavu, která by měla odstartovat ve Dnech evropského dědictví. Tam by to mělo všechno začít, ale výstava by měla být putovní nejen po České republice, ale vypadá to, že se dostane i do zahraničí.

Kromě toho chcete přidat projektu ještě další rozměr a to zapojením lidí z celé republiky. Jak?

Ano, v rámci toho spojování lidí jsem vymyslel výzvu „Spojme Česko — daruj roušku”. Protože na začátku nás spojily, všichni je šili doma, rozdávali… No a o pár měsíců později nás zase totálně rozdělily na dva neslučitelné tábory, kdy jeden roušku má pomalu i doma, kde je sám, a druhý je zase důrazně odmítá. A já jsem zkrátka chtěl, aby se to loňské jaro alespoň symbolicky vrátilo. Už nám začaly chodit roušky z celé republiky, výzvu sdílí města, lidé… Máme radost z tak velkého ohlasu. Ze všech těch roušek chceme ušít obrovské srdce. Uvidíme kolik se jich z toho udělá. Měly by být nejen symbolem té výstavy a té doby celkově, ale když jich bude dostatek, byl bych rád, kdybychom tím podpořili třeba kavárny po republice, kam by si lidé přišli na výstavu pár těch roušek sešít. Abychom takhle opět spojili národ. Každý, kdo nám šitou roušku posílá by měl na ni dopředu napsat svoje jméno a město odkud ji posílá a zaslat na adresu Galerie Jirkov.

Jaký má projekt ohlasy?

Samozřejmě se opět ozývá kritika, ale mnohem více je těch, kteří jsou nadšení a třeba se i aktivně podílí. Chodí nám roušky z celých vesnic, fotky, jak je lidé posílají… Jsem rád, že mohu v téhle době přispět něčím užitečným a třeba předat něco pozitivní nálady.

Co byste lidem v této těžké době vzkázal?

Vím, že je těžké ještě vydržet, je to dlouhé. Ale pojďme zkusit trochu změnit myšlení a pokusit se najít i ve zlé době hezké věci. Zkrátka myslet trochu pozitivně, ale zůstat negativní.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Jaroslav NOSKA, Soňa ŠÍMOVÁ  

Napsal(a): Soňa Šímová

Komentáře

Nabídky práce

VÝKUPČÍ DRUHOTNÝCH SUROVIN, ŽATEC

Wastemat s.r.o. Žatec přijme výkupčího druhotných surovin.TEL: 728880155; EMAIL: wastemat@seznam.cz
Tel.: 728880155
E-mail: wastemat@seznam.cz


Hledáte práci v Žatci?

Základní umělecká škola Žatec hledá HOSPODÁŘKU - ROZPOČTÁŘE. Práce na plný úvazek, od 1.8.2021. Požadavky: minimálně střední vzdělání ekonomického směru, znalost MS Office (Word, Excell, Outlook), orientace v účetní, mzdové a daňové oblasti. Nabízíme: příspěvek na stravování, 5 týdnů dovolené, možnost dalšího vzdělávání a příjemný kolektiv. Své životopisy zasílejte do 10.5.2021 na email: i.maresova@zuszatec.cz
Kontakt: Irena Marešová
E-mail: i.maresova@zuszatec.cz


OPERÁTOR VÝROBY a SKLADNÍK

Pracovní příležitost v Podbořanech, mzda až 26 500,- Kč! Pracujte u jednoho z nejlepších zaměstnavatelů na Podbořansku! Valeo Podbořany nabírá SKLADNÍKY a OPERÁTORY VÝROBY. Smlouva na neurčito, 28 dní volna, vhodné pro ženy, muže a absolventy, plně hrazené stravenky, práce na 3 směny.
Kontakt: Zdenka Hlavánová
Tel.: 415 232 268
E-mail: zdenka.hlavanova@valeo.com


KUCHAŘ/KA

Restaurace U ŽIDA, Česká 182, Louny hledá kuchaře/ku. Info: uzida@restauraceuzida.cz; tel.: 603193198.
Tel.: 603193198
E-mail: uzida@restauraceuzida.cz


TESAŘ, TRUHLÁŘ, ZÁMEČNÍK, ŘIDIČ (skupina C)

Práce v Žatci s dobrým platovým ohodnocením! Prefa Žatec s.r.o., česká firma s férovým přístupem hledá zaměstnance na pozice: TESAŘ, TRUHLÁŘ, ZÁMEČNÍK, ŘIDIČ (skupina C). Pracovní doba od 6:30 do 15:00 hod., stravenkový paušál, týden dovolené navíc. Požadujeme vyučení v oboru nebo minimálně 2 roky praxe.
Kontakt: Iveta Ptáčková
Tel.: 601 549 488
E-mail: ptackova@prefazatec.cz

Poslední videa

Místo, kde hodil útočník kámen do vlaku

Místo, kde hodil útočník kámen do vlaku

Přehrát video
Žatec: Na zahradě MŠ U jezu vznikají vrbové stavby

Další zajímavé prvky přibudou na školkové zahradě v Podměstí. Děti z MŠ U jezu - Mašinka se mají na co těšit.

Přehrát video