Lidská soudržnost i nedostatek techniky. Jak zvládli pandemický rok v dětském domově?

VYSOKÁ PEC — Vládní opatření spojené s pandemií COVID–19 přinesla takříkajíc vrásky na čele nejednomu rodiči. Jak to ale probíhalo v dětském domově, kde dětí různého věku mají rovnou 32? O všech peripetiích, které přinesl rok s koronavirem, jsem si povídala povídala s ředitelkou dětského domova ve Vysoké Peci Libuší Houdovou.

Kolik máte v současnosti v dětském domově dětí a vychovatelů?

Máme pořád plný stav, tedy 32 dětí.

Jakmile některé odejde, okamžitě sem místo něj dostaneme další. Dokonce tím, že tu máme jednu vysokoškolačku, která zde téměř není, jsem vzala jedno dítě navíc. Takže postele máme všechny obsazené. Jsou ve skupinách po osmi v různých věkových kategoriích. Stará se o ně devět vychovatelů, jeden je střídající. A pak jsem tu já a zástupkyně. My jsme též pedagogičtí pracovníci.

Jaké pro vás bylo loňské jaro a první setkání s koronakrizí?

Když to loni na jaře začalo, všichni se báli, ale okamžitě jsme se semkli. Měli jsme strategii pro všechny případy. Nikdo u nás nemůže pracovat home office, protože jíst se musí, uklízet se musí, všichni musí pečovat o děti. Měli jsme tedy dohodnuté služby, také zásobování a podobně. Naštěstí musím říct, že loňské jaro nikdo neonemocněl a vychovatelé tedy sloužili od rána do rána. Běžně je tu dopoledne jeden vychovatel na pár dětí, které tu zůstávají a ostatní chodí odpoledne, když končí škola. Celodenní služby ve školním roce jsme zažili poprvé, když vyhlásili nouzový stav. Vždy tu byli čtyři vychovatelé. Pro každou skupinu jeden.

S distančním studiem dětí to bylo hektické. Nejen my, ale i učitelé hledali cesty, jak na to. Když přišly úkoly, zástupkyně je vytiskla, a kdo měl ruce a nohy tak šel pomáhat. Pak jsme je museli do odpoledne odeslat a mezitím se nám některé vrátily, že byly špatně udělané. Takže to byl takový kolotoč a vážně jsme se už těšili na to až nám děti zase odejdou zpátky do školy. Jenže se to pořád Prodlužovalo. Nakonec se mi podařilo sehnat na tři neděle lázně v Krkonoších pro 12 školních dětí. Díky tomu si vychovatelé trochu oddychli před prázdninami. Protože ty jsou pro nás také o celodenním provozu. Jak mají učitelé celý rok službu a o prázdninách volno, tak to my samozřejmě nemáme. Pokud děti nepošleme na tábor, musíme se o ně postarat na celý den.

Loňské jaro nám hodně pomohla Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, která nám nabídla pomoc studentů při distanční výuce. Já tedy odmítla, aby to opět probíhalo přes internet, protože by tak byly děti celý den na počítačích, ale nakonec se přihlásili tři lidé z denního a pak dva z nástavbového studia mostecké školy a ti se střídali se ve výuce.

Ani další školní rok děti moc dlouho do školy nedocházely, jak jste to zvládli?

Když skončily prázdniny a začalo září, tak jsme si říkali, že je je konečně klid. Ale v říjnu to nastalo znovu. Naštěstí tedy mohly chodit alespoň děti do mateřské školy a také první a druhá třída. I tak nám tady ale samozřejmě zůstaly třeba tři starší děti na skupině. Ale to už se dalo lépe koordinovat.

Jak jste na tom s technickým vybavením?

Ze začátku jsme měli problém. Měli jsme jen jeden úplně starý počítač na skupinu dětí, které ho měly na splnění domácích úkolů. Naštěstí se mi loni v lednu podařilo sehnat počítače do vychovatelen. To také pomohlo. No a když nastal ten jarní nouzový stav, tak mi nabídly pomoc některé nadace. Přes jednu jsem sehnala tři nové počítače pro děti, a pak se mi podařilo sehnat jeden počítač a sedm mobilů z další nadace. S tím jsme tak nějak vycházeli. Takže na podzim, když opět nastalo distanční studium, už jsme věděli jak na to. Jedno dítě šlo do vychovatelny druhé k počítači, zbytek byl na mobilech. Komu nestačily jejich, tomu půjčila vychovatelka její vlastní.

Snažili jsme se to nějakým způsobem pokrýt, ale pořád toho bylo málo. Teď před týdnem jsme dostali použité notebooky od Innogy. Jsem za ně hrozně ráda a postupně je uvádíme do provozu. Díky nim už bude to distanční studium zas o trochu lehčí. Zpočátku jsme také měli problémy s internetem, protože se nám odpojoval. Naštěstí máme šikovného správce sítě, který nám poskytuje internet zdarma, a ten nám zesílil signál.

Jak složitá je distanční výuka v dětském domově?

Jedna z nejsložitějších záležitostí je, když máte na skupině osm dětí, nemáte je pořádně kam dát, aby se nerušily. Nemají sluchátka, nemám na ně bohužel rozpočet. Takže byly v obýváku a kuchyni. V pokojích mohli být spíš jen ti starší, kteří zvládli pracovat sami. U menších dětí do té šesté třídy, které navíc potřebují podpůrná opatření musí pořád někdo být, protože nezvládají pracovat samostatně a po třech hodinách u počítače už se také hůře soustředí. Vychovatelka mezi nimi tedy neustále chodí. Pak mě třeba zarazilo, když prošla za dítětem, a učitelka se ozvala „kdo to tam za tebou pořád běhá“. Opravdu tu máme jen málo dětí, kterým nemusíte občas říct, aby dávaly pozor, zapisovaly si, zkrátka je musíte tu a tam postrčit.

Také nám přišly nové děti a ty třeba odesílaly prázdné domácí úkoly. Takže jsme to, že nemají splněno zjistili, až třeba po týdnu od učitelky. Při distanční výuce jsme poznali, kolik hodně slabých dětí tu máme, ale i když si třeba učitelky myslí, že za to můžeme my, není to tak. Snažíme se ty děti v ést, ale některé v sobě mají tu genetiku, nebo zvyky ze svého domova a někdy se to zkrátka nedá ovlivnit.

Během koronakrize se zavřela také většinu zájmových aktivit. Jak probíhají odpoledne s dětmi?

Děti na kroužky nechodí, jsme tady v přírodě, což je velká výhoda. Takže když skončila škola, šly na zahradu. Také hodně chodily pěšky a různě na tůry třeba až na Lesnou nebo na Pyšnou. V zimě chodily bobovat, ale musely stihnout i ty domácí úkoly. Těch bylo zpočátku od některých pedagogů tolik, že jsem se nakonec byla domluvit, že to takhle nezvládneme. Přeci jenom naši vychovatelé nejsou učitelé a teoreticky by měli jenom dohlížet na to, že to dítě pracuje s tím, co se naučilo ve výuce. Jenže to dítě to nepochopí na jednou ukázání. Některé ani neví, co se po něm chce. A po nás zas nemůže nikdo chtít, aby ty odevzdané úkoly měly všechny správně.

Mohly se zdejší děti během pandemie setkávat se svými rodiči?

Máme tu málo dětí, které chodí domů. Vlastně jen tři sourozence a pak jednu holčinu. Teď to samozřejmě nešlo, ale rodiče mohli chodit sem. Přišli jednou nebo dvakrát z každé rodiny.

Byli si vědomi toho, že by mohli ohrozit nás nebo děti. Také jsme jim vysvětlili, že nemohou děti chodit domů na víkend nebo delší pobyt, protože se distančně připravují a ty rodiny nemají doma ani počítač. Když sem rodiče přijdou, tak se setkávají s dětmi jenom v roušce a na zahradě.

Testujete u vás děti?

Těm, které chodí do školy, dělají testy v pondělí a čtvrtek tam. A ty malé, nebo ty, které zůstávají na distanční výuce, si tady testuji já. Takže minulé pondělí a čtvrtek jsem testovala asi osm dětí, protože všechny ostatní byly pryč. Tento týden jich testuji 14. Většina vychovatelů a ostatních zaměstnanců je již očkovaných.

Ani vám se ale nakonec nevyhnula karanténa. Jak probíhá?

Máme tu jedno dítě s Covidem, naštěstí úplně bezpříznakové. Je tedy v karanténě společně s dalšími sedmi dětmi ze skupiny a spolu s nimi je tam vychovatelka, která je očkovaná. Má ten druh karantény, kdy může do práce a domů. Domluvily jsme se, že tam bude šest dní a po ní nastoupí další. Dohromady se v téhle skupině vystřídají tři.

Co vás v nejbližší době čeká?

Letos mám děti opět navržené na tři týdny do lázní, protože vychovatelé jsou už unavení a někteří si potřebují vybrat ještě starou dovolenou. V tomto období v podstatě nemají moc šanci si vybrat ani novou. A jestli nebudou tábory, tak budeme zase sloužit celodenní směny. Mělo odjet 15 dětí, ale čtyři z toho jsou v karanténě, takže nikam nemohou. Doufám, že ty ostatní projdou testy a budou moci odjet. Pro předškolní děti máme navržené ozdravovny na konci května. Pak bychom mohli zase nějakým způsobem sloučit skupiny, ale nesmí do toho přijít zase karanténa.

Touhle dobou už mívám naplánovanou minimálně půlku prázdnin a v květnu už vím, které děti kam odjedou. Letos nemám vůbec nic, protože nikdo neví co bude. Jak si doma nemůžete plánovat dovolené, tak my jsme na tom stejně. Zatím tedy víme, že s našimi vychovateli pojede část dětí v srpnu na kola, čtyři další pojedou poprvé na vodu a pár dětí bude na prázdninovém pobytu na chalupě v Boleboři.

Dostalo se vám v době koronakrize nějaké pomoci?

Nemusela jsem kupovat jedinou roušku ani dezinfekci. O to se postaral kraj. Hodně nás také zásoboval cyklista Tomáš Slavata, který byl teď vyhlášen mezinárodním filantropem roku. Pak nám také pomohla nadace Veroniky Kašákové. A na podzim nám vyšel rozvojový program, díky kterému mohli naši vychovatelé dostat vánoční odměny.

Mohou vám lidé nějakým způsobem pomoci?

Určitě nikdy neodmítneme kola a další sportovní vybavení pro děti. Teď jsem si napsala projekt na stanové vybavení a spacáky, protože už máme staré a potřebujeme je obnovit. Co ale hlavně potřebujeme, jsou peníze třeba na tábory a pobyty dětí. Spousta firem je teď v nouzi, takže nám skončili sponzoři a tábor pro jedno dítě stojí v dnešní době třeba pět tisíc korun. Když tam vyšlete dvacet dětí, už je to slušná suma.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Soňa ŠÍMOVÁ