Rozhovor s Janem Kouteckým: Sedlačím už přes třicet let

Našemu setkání v Milčevsi na dvoře u domu rodiny Kouteckých vévodil štěkot psa. Sice mne ten chlupáček Asta zná, ale naposledy mne viděla na Honzových šedesátinách. Soukromý zemědělec Jan Koutecký nalil ochucené nealko pivo do dvou sklínek a já se začal ptát. Asta i sousedovi psi přestali štěkat a naše povídání v počátku lehce „narušila“ jen Honzova manželka, když nakoukla do místnosti a optala se mne, zda si dám něco sladkého k zakousnutí. Se slovy, že už jsem letos sladké měl, jsme se pustili s Honzou do rozhovoru.

Jak ses dostal, Honzo, k zemědělství? Tvoji rodiče nebo rodiče tvé manželky měli zemědělskou usedlost nebo pracovali v zemědělství?

Celý život žiju na vesnici a v roce 1991 byla možnost začít soukromě hospodařit, tak jsem se do toho pustil. Rodiče v zemědělství pracovali, ale jako řadoví zaměstnanci statku.

Měl jsi nárok na restituce a Státní statek Žatec ti vrátil pole a dobytek. Kolik to bylo hektarů?

To si samozřejmě pamatuju přesně, bylo to šestnáct hektarů.

Hospodářská zvířata jsem ti tehdy vydával, aspoň papírově, právě já, protože jsem dělal na žateckém statku hlavního zootechnika, který měl mimo jiné toto v dikci. Ale už si vůbec nepamatuju, zda to byly v uvozovkách jenom krávy a jalovice, nebo i jiná hospodářská zvířata. Ty si to budeš pamatovat určitě přesně.

Tak to si úplně už nepamatuju, ale myslím, že to byl jenom skot, a to konkrétně krávy a březí jalovice, a bylo jich, to vím přesně, celkem dvanáct kusů.

Dokupovals později další pozemky?

Ne, nedokupoval, ale manželka zdědila po své babičce nějaké hektary orné půdy, přibližně třicet dva hektarů to tehdy bylo.

Jaké plodiny jsi pěstoval v úplném začátku a jaké v posledních letech?

Na začátku to byly hlavně obiloviny, ale i cukrová řepa, vojtěška a kukuřice, a v posledních letech převážně pšenice, vojtěška a řepka olejka.

Chmelnice vlastníš také?

Ne, chmelnice jsem ani nechtěl.

A co lesy a třeba rybník?

Blázníš, nejsu Bolek Polívka alias Bohušu, takže žádný lesy ani vody.

Jsme stejný ročník a oba máme určité problémy s páteří, ale psát knížky asi bolí míň, než tahat pytle s obilím a řídit traktor. Ještě stále hospodaříš?

Tak napůl. Již téměř rok marodím a ze zdravotních důvodů to už vážně skoro nejde.

Vím, že máš dceru Janu a syna Jirku. Podědí nebo podědil jeden z nich tvoji živnost?

Ne, ani jeden z nich nechce v mojí práci pokračovat. Jirka dělá zámečníka ve „chmelárně“ a Jana pracuje jako účetní a oba jsou spokojení s tím, co dělají.

A co vnoučata? Máš dvě, viď?

Jo, máme dvě, obě od dcery, ale ty jsou na sedlačení zatím hodně malý.

Využíval jsi při svém farmaření nějaké formy dotace nebo jsi vše financoval z vlastních příjmů?

Samozřejmě, že jsem využíval nabízené státní i evropské dotace, v takovém, myslím si, běžném rozsahu, jako mě podobně velcí, tedy spíše malí zemědělští hospodáři.

Jestli se dobře pamatuji, choval jsi i býky na žír, tj. na maso. Kolik vážil ten nejtěžší, kterého jsi zpeněžil na jatkách?

To byl pěkný obr, jeho váha na jatkách byla určitě přes 750 kilogramů…(smích)

Čemu se směješ?

Jenom mi napadlo, když ty máš rád ty sedmičky a jak říkáš, že je v Žatci sedmičková soustava, tak že jsem si vzpomněl, že ten býk vážil 777 kilo.

Tak to se mi samo sebou líbí. A co krávy? Choval jsi čistokrevné plemeno nebo křížence?

Určitě to byly všechno kříženci s různými podíly krve, ale mám za to, že markantně převažovalo procento krve čestr (český strakatý skot nebo česká straka – poznámka autora). Ale jedna kravka byla černá, už neznám název toho plemene.

To muselo být holštýnsko-fríské plemeno a asi ne stoprocentní, ale možná 75 nebo 88 % téhle krve.

Když to říkáš, tak určitě. Ale měl jsem ještě jednu kravičku a ta byla plemene jersey, a ta byla podle mne čistokrevná.

Jo, tak ta asi byla 100% jersey. Kolik asi tak nejvíc nadojila tvoje nejlepší dojnice?

Já to nikdy moc neměřil. Ta holštýnka dala za den víc než dvacet litrů, ráno jedenáct až dvanáct a večer osm až devět litrů mléka. Měření dojivosti jsem neměl od plemenářů povinné.

Potrkala tě někdy tvoje kráva nebo jalovice?

Nepotrkala, protože já byl opatrný a navíc ty moje holky byly moc hodný.

Neříkej, že tě nikdy ani žádná nekopla? A většinou se uměly, potvory, trefit do chlapského citlivého místa…

No tak přiznávám, jedna mne jednou kopla, ale nějak jsem se stačil zrovna včas otočit, takže jsem měl jenom hematom na sedacím místě.

Jednou jsem byl přítomen u tebe na zabíjačce a všechny ty jitrnice, jelita, černá polévka alias prdelačka či tlačenka byly exkluzivní dobroty. Uměl bys to všechno vyrobit sám?

Člověče, asi bych to dokázal, ale nikdy jsem to sám nedělal, ani tomu nevelel. Vždycky tu zabijačku dělal známý řezník. Já mu všechno připravil, místnost, vodu, nářadí, střeva jsem vyčistil, ale nikdy jsem nedochucoval. To by ti ode mne nikdy nechutnalo tak, jak vzpomínáš. Řezník je řezník.

Kolik těch zabijaček celkem bylo?

Hmmm, hodně. Tak přes šedesát určitě. To je na dnu, nemoc králů, dost, viď?

Občas mívají farmáři na svém statku nějaké zvláštní zvíře, myslím třeba jako páva, vietnamské prase, býka skotského náhorního skotu nebo třeba klokana. Chovals někdy nějaký takový kus?

Ne, to mne nikdy nelákalo. Pokud tedy nepočítám tu „džerzejku“.

Když jsem dělal vedoucího zootechnika v Čeradicích, tak jsem zavedl do praxe, že narozená telata – jalovičky, dostávala nejen povinné náušnice s přiděleným číslem, ale i jména. A byl jsem mile překvapen, že v tom pojmenovávání pokračovali i mí zootechničtí následovníci. Měla všechna tvoje zvířata také jména?

A víš, že měla (úsměv od ucha k uchu), dokonce i prasnice měly jména.

Neke…Fakticky? A i kluci prasečí?

No tak to ne, to už by mi přišlo, jako kdybych dával křestní jména vepřovým řízkům. (Smích.)

Vzpomeneš si, jak se jmenovala ta jerseyka?

Ta se jmenovala…(dlouze přemýšlí)…teď si nemůžu vzpomenout, ale moje tchýňová si vedla přesnou evidenci veškerého zvířectva, tak když ještě vydržíš, musíš vydržet…

Vydržím.

A už nemusíš, já už to vím. Když si nemůžu vzpomenout na nějaké jméno, tak projíždím abecedu a většinou mi to podle prvního písmene naskočí.

A naskočilo?

Jo, ale trvalo to dlouho, protože se jmenovala Žofka.

Honzo, děkuji za rozhovor a ať zdraví slouží aspoň v rámci rámce.