Buditel Ota Blail: Snažím se navrtávat stereotypy

Jsem učitel biologie a zeměpisu, jsem organizátor výdejů farmářských nákupů známých jako „Scuk“, jsem vedoucí kulturního a vzdělávacího klubu Budík, jsem muzikant a jsem dvojnásobný otec a jednonásobný manžel.

Učím na žateckém gymnáziu.

Učím biologii a zeměpis.

Od 2005, ale moje studia probíhala i poté, protože jsem si chtěl doplnit „glejty“ pro základku i střední a ještě jsem k tomu dělal další rozšiřující studia. První studium jsem ukončil bakalářskou prací na Pedagogické fakultě v Plzni v roce 2003, druhé studium jsem na stejné fakultě v Plzni ukončil v roce 2008 a v roce 2009 jsem dokončil rozšíření biologie pro střední školy. Nejdříve jsem učil v Plzni, později jsem začal učit i v Žatci a ten poměr obou měst se postupně přeléval, až jsem zůstal učit pouze v Žatci.

Scuk, od výrazu scuknout se, je vlastně on-line farmářské tržiště.

V reálu to vypadá tak, že existuje obrovský e-shop, na kterém nabízí své produkty aktuálně kolem šesti set farmářů a drobných výrobců. Tam si zákazník zboží nakliká a on-line zaplatí. Prodejci vše doručí do centrálního skladu a z něj se to v konkrétní den (u mě jsou to čtvrtky a další skupina funguje u paní kolegyně v MŠ Alergo) rozváží do měst, kde jsou výdeje. Nabídka pokrývá naprosto komplexní sortiment potravin, drogerie a poslední dobou přibývá i třeba drobný textil. Důraz je kladen na kvalitu, takže označení bio či eko je zde velmi běžné.

Pro začínajícího scukaře může být zprvu prostředí trochu nepřehledné, protože například máslo, párky či jogurty vyrábí samozřejmě spousta farem, ale od toho jsme tu my, organizátoři, abychom případně zájemcům prvotně poradili, doporučili atd. Za mě jde o super záležitost, protože svým konceptem Scuk podporuje výrobce kvalitních a k přírodě šetrných produktů, a současně umožňuje lidem dostat ty produkty domů, a díky pochopitelně vyšší ceně také snižuje plýtvání potravinami, které mě hodně trápí, protože si dvakrát rozmyslíte, co do svého košíku přikliknete.

Je to vlastně všechno zmíněné dohromady, ale ještě tam zásadně chybí pojem čajovna. Jinak je Budík prostě klub - čajový kulturní a vzdělávací klub, aby bylo jasno, že jsme sice víc zatížení na čaje, ale k dostání je u nás pitivo všeho druhu, pouze čaje by v současném Žatci neměly šanci. A hlavně samozřejmě kvůli pořádání různých typů veřejných akcí, nejvíc koncerty, přednášky, workshopy či minifestiválek Pestrofest.

Mám. Jmenuje se Jahtec Jammin’ Job a zabýváme se reggae hudbou a jejím odkazem.

Hraju na kytaru. Ale mimo to je mojí vášní a srdcovkou baskytara, se kterou si i nejvíc rozumím. Zpěv spíš proto, že to nechce dělat nikdo jiný. (úsměv)

Já bych se rád ptal ještě na hudbu, ale děláš toho hodně. Někde jsem u tvého jména nalezl i slovo buditel. Jsi buditel? A co to vlastně znamená?

Dělám Budík a skrze něj se snažím probouzet naše mimořádně ospalé centrum, tak mě občas někdo nazve buditelem. Snažím se skrze své aktivity probouzet v lidech otázky a úvahy o věcech, které jsou podle mě dobré, ale dostává se jim ve společnosti, nejen v našem městě, méně pozornosti, než si podle mě zaslouží.

Snažím se obecně navrtávat některé stereotypy a přežitky, například ve školním prostředí, kde pozitivně nastavený vztah mezi žákem a učitelem vnímám jako to zdaleka nejdůležitější, jakousi vstupní podmínku úspěchu toho, co spolu přišli dělat. Zrušil jsem třeba před lety taková ta šílená hlášení třídní služby na začátku hodiny, a v současnosti se snažím odnaučovat študáky vstávat, když vejdu do třídy, když pro to není důvod, a prostě celkově víc polidšťovat to klima a právě vzájemný vztah. Ani tykačky nejsou výjimkou, pokud má naše spolupráce i nějaký mimoškolní rozměr. Jsem totiž velký fanda tykání.

V Žatci poměrně jo, protože s tímhle účesem (zvedá rukou velký a těžký svazek dredů) je nás tady málo, možná dva nebo tři. Rodiče žáků si mne samozřejmě pamatují na první dobrou, naopak je to už někdy horší. Každopádně posun vidím v tom, že si mě třeba starší sousedé po těch deseti letech už nepletou s Ivanem Bartošem (ne, že by mi to vadilo). (Smích.) Já do toho totiž šel až po třicítce, kdy jsem si řekl, že už jsem na to dost starý.

No, sice jsem krátce po zapletení hlavy skončil postupně na dvou z mých tří tehdejších škol, ale nemám jediný důvod si toto spojovat. Na jedné prostě skončila mateřská, za kterou jsem byl záskok, a na druhé se po sloučení dvou škol změnilo vedení, řekněme v neprospěch té naší. To bylo tehdy dost mrzuté, protože se mi krátce předtím narodila dcerka a přišel jsem o místo v pololetí, což nebylo moc solidní. Ale nakonec jsem za to byl vlastně rád, když jsem to pak zpovzdálí sledoval. Navíc mi to otevřelo nové možnosti. Takže ve skutečnosti jsem příjemně překvapený, že jsem se se žádným negativním projevem za těch prvních deset let nesetkal. Vnímal jsem tu změnu vlastně i jako takový „sociální experiment“, tedy jestli se přístup okolí nějak změní. Nezměnil, a pokud ano, tak si to jen špitají, což samozřejmě neřeším. Žatec prostě, zdá se, bere mě i tebe, nás, „máničky“, podle toho, jak nás zná, a ne jak vypadáme. A tak je to správně.

Droga je původní označení pro jakoukoli sušenou bylinu a v tomto smyslu jsem velký fanda. Pojem se ale vyvíjel a dneska označuje mnohé, naprosto zrůdné látky, které dokážou člověku neskutečně ublížit. Přesto zachovávám postoj svobodné volby pro každého (aspoň plnoletého). Očekávatelně jsem ale fandou a nadšeným propagátorem kladných vlastností konopí, kde na rozdíl od všeho ostatního disponuji osobní, a to výhradně pozitivní zkušeností s léčebnými účinky či podporou kreativity, u mě hlavně té hudební. Velmi mě zároveň zlobí, když se státní moc snaží lidem diktovat, které dary přírody nemohou užívat, natož je za to užívání trestat.

Výborně! Nejsem nositelem pravdy a nikdy jsem se do téhle role nepasoval. U mne v hodinách můžou žáci používat mobil a vyhledávat cokoli je k tématu, které probíráme. Mrzí mne, že nemůžu mít s žáky více hodin v počítačové třídě nebo že na naší škole není wi-fi. To je teprve ta správná výuka, když učitel nabízí směr, úhly pohledu, vysvětluje nejasné, ale základní informační materiál se studenti učí vyhledávat a hodnotit sami.

Děti mám dvě, ale nemáme dvě holky, máme „páreček“. Desetiletou Elišku a čtyřletého Otíka, který má ale dlouhý vlasy, takže si ho devět z deseti lidí plete s holkou. Jo a učím je samo sebou, aby se uměli se životem poprat, ale především, aby milovali lidi, přírodu a život, to je to nejdůležitější, a zároveň to v našem světě nejvíc chybí.

Můj tchán Petr Dvořák alias Burma, jehož dcera Terezka je mojí manželkou, umí kosit trávu kosou, což je v Praze, kde bydlí, velice uznáváno.

Určitě. Tak třeba exkluzivní sypané čaje a kávu, piva z několika řemeslných pivovarů, chilli sortiment od dvou nadšenkyň z Moravy, víno od velkých srdcařů z blízkých Vičic u Nechranic, kvašené limonády, včelí a konopné produkty či kadidla a jiná vykuřovadla.

Je to těžké, protože jde stále hlavně o zájmovou aktivitu, ale nějaká je. Snažíme se mít otevřeno každou středu většinou od osmi večer, a pak víkendy – pátek a sobotu určitě, samozřejmě pokud s rodinou nejedeme na víkend pryč, což má přednost absolutní. Jinak ještě každý čtvrtek od 16.00 do 18.30 hodin Budikrámek, což je vlastně totéž, ale poukazuje to na to, že v tomto prostoru kombinujeme klub a obchůdek se zmíněnou srdcařskou produkcí.

Je to tak, bohužel učitelství není ideální zaměstnání pro dálkové cestovatele. Nejdál jsem zatím byl „jen“ na mysu Knivskjellodden v Norsku. Leží těsně vedle známého Nordkappu, ale zasahuje o kousíček severněji, takže jde o nejsevernější místo Evropy dosažitelné díky podmořskému tunelu suchou nohou. Nevede tam žádná silnice, ale pouze šikmá kluzká cesta po skále a kamenech. Zde jsme byli prvně stopem, po několika letech pak znovu autem. Stopem jsem svého času cestoval zcela ortodoxně, hlavně právě na sever, ale i hromadu let do Plzně na pajďák a vlastně všude, kam jsem tehdy po republice i mimo ni jezdil.

Docela se domluvím anglicky a trošku německy.

Já čtu tisíckrát méně než bych chtěl. Pro své aktivity na to prostě nemám dostatek času, a pokud mi po rodině a práci nějaký čas zbývá, věnuji ho komplet tvorbě a poslechu muziky, takže mi i relativně tenká kniha může trvat dlouhé měsíce. Ze zásadních knih, které bych doporučil, mě bez přemýšlení napadá třeba Silmarillion od J.R.R. Tolkiena, Jamajka a její bojovníci od Stephena Foehra a můj oblíbený cestopis od Joshuy Slocuma Sám na lodi kolem světa. Jinak čtu knihy už jen víceméně odborné.

No jéje. Vlastně už je taky sleduji mnohem míň než dřív, ale pokud jeden za všechny, tak bez mrknutí oka je to určitě M*A*S*H. Dále Černá zmije, Monty Pythonův létající cirkus a v poslední době mě zaujala třeba Okupace, šestidílný Černobyl a velmi příjemná a vtipná oddechovka je nový seriál Osada.

To mám vcelku jednoduchý. Permanentně, když to jde, tak nepřetržitě především reggae a příbuzné žánry. Dále u mě má své pevné místo třeba jazz, mám několik ikon v oblasti hip hopu a zvláštním obdobím pro mě bývá pozdní podzim a advent, kdy jedu hodně irskou lidovou muziku, Jethro Tull a sólového Iana Andersona, z české scény třeba Majerovy brzdové tabulky či Bratry Ebeny. A nad tím vším samozřejmě Beatles!

Nejvýraznějším nedostatkem je podle mého malá motivace občanů trávit společný čas ve veřejném prostoru. K tomu chybí výraznější účast města, které by mělo nadšencům více pomáhat v jejich aktivitách, aby se, ideálně nejen v centru, děly menší, ale zato časté, pravidelné akce, aby si skrze ně lidé navykli chodit se potkávat ven jako věc běžnou, takřka obdenní, nikoli sváteční.