Honza Stejskal: Při psaní stavím rohlík ze strouhanky

Když jsem dostal od Honzy Stejskala jeho knihu i s podpisem, měl jsem obrovskou radost a hned jsem ji pak doma začal číst. Mám ale takový letitý zvyk, že čtu současně střídavě více knih, tak pět až sedm jsem jich schopen mít rozečtených. A tak mi přečtení knihy Honzy Stejskala trvalo trochu déle. Nicméně hned po dočtení jsem plný emocí Honzovi zavolal a poprosil ho o rozhovor. Dali jsme si spicha v restauraci U Medvěda, kde jsme si sedli ke kulatému stolu pod hlavou pakoně.

Ahoj Honzo. Máš z Medvěda nějakou veselou příhodu?

Jednou jsem prohrál sázku a musel políbit hlavu pakoně, která tu čouhá ze zdi. Na tenhle stůl jsem si musel stoupnout, abych na to zvíře dosáhl. Musím říct, že zamilovaný pár, který tu zrovna večeřel, to celkem překvapilo.

Díky za historku. Chtěl jsem úmyslně začít humorem, protože je ho v tvé knize požehnaně dost. Ale vezměme to hezky popořádku. Kniha se jmenuje Konec emocí. Proč?

Emoce hlavní hrdince komplikují život a někdy by ráda žila bez nich. Ale jakmile se v jejím životě objeví na chvíli bezvětří, začne si rychle život zase sama komplikovat. Někomu to možná bude znít povědomě.

Jak hodně je kniha autobiografická? A pokud není, což bych si tipnul, tak jsou některé pasáže o konkrétních a skutečných lidech? Stalo se opravdu někomu z tvých známých něco z děje?

Autobiografická moc není, ale asi to bude jako u řady jiných knížek – dost lidí se tam pozná, i když to s nimi nemá nic společného a zase naopak.

Pokud sis všechno od á do zet vymyslel, tak prozraď, jak tě takové téma napadlo?

Inspirací mi byl komiks „Předstírat je prostě lhát“. Tématem je, že buď v životě najdeme odvahu čelit svým problémům, nebo je jen předáme další generaci.

Já když píšu povídku, tak je několik možností: buď už umím celý text nazpaměť a jen to přepíšu z mozku na papír nebo do počítače, nebo vím, jak bude děj probíhat, ale mám jen holou kostru, anebo sednu a začnu psát a vůbec netuším, kam mne moje psaní povede a jaký děj vůbec vznikne. Jak to bylo u tebe u knihy Konec emocí?

Snažím se to kombinovat. Udělám si kostru a pak při psaní zjišťuju, že to vede úplně jinam. Tak se nechám vést, a pak zjistím, že to vlastně nedává smysl a vracím se zase k nějaké kostře. Vlastně mám většinu psaní pocit, že stavím rohlík ze strouhanky a jsem si naprosto jistý, že se to nikomu nebude líbit, že tím marním čas a měl bych dělat něco užitečného. Ale snažím se vydržet, a pak se občas mezi mraky objeví slunce. A i když zase rychle zmizí, já už vím, že tam někde nahoře je. A ten výhled, když člověk vystoupá až nad mraky, to je ta odměna za výdrž. To jen aby ten rozhovor byl trochu poetický.

V knížce se mi kromě děje, popisů postav a jejich přemýšlení o sobě a o ostatních postavách líbil především tvůj smysl pro humor, ale také tvoje kolikrát nečekané slovní obraty a hlavně i několik vlastních citátů, což se již téměř nenosí. Už jsi je měl vymyšlené předem a do děje jsi je pak narouboval, nebo ty citáty vyplynuly sami při psaní textu?

Děkuji za uznání, ale já si vůbec neuvědomuji, že bych nějaké citáty vytvořil, natož před psaním knížky.

Nechci prozrazovat nic z děje knížky, tak budu opatrný na otázky, ale chci se optat a ptám se, zda se vyznáš ve zdravotnictví a ve farmacii?

Po té knížce už ano.

Jak se ti podařilo sehnat na vydání peníze?

Prací.

A jaké je tvoje povolání? Čím se zabýváš?

Oceňuju nemovitosti.

Kde je kniha k dostání?

U všech bodrých knihkupců.

Vím, že jsi již publikoval povídku ve sborníku. V jakém sborníku?

Povídek mi vyšlo víc, každá na jiné téma a v jiném žánru. Zatím jsem psal vždy povídku jen do nějaké soutěže a zatím všechno klaplo. Takže moje povídky lze najít ve sbornících Krajina Háďat, Pokřivenej svět a Můj první polibek.

Jsi rodilý žatečák?

Nejsem, narodil jsem se v Mostě, což před seriálem Most! nikdy nikoho nezaujalo. Ale v Žatci a okolí už žiju přes 20 let.

Většina žateckých lidí, kteří se zajímají o kulturu ve městě, tě znají i jako spoluscénáristu (společně s Jardou Wagnerem – pozn.autora) a herce hereckého spolku Opera. Říkám to správně?

Zčásti je to pravda – Jarda mě ke psaní přivedl a už jsme spolu několik her uvedli. Podle zájmu diváků vypadá, že je to spolupráce úspěšná. Ale moje herecké působení na jevišti je spíš boj se sociální fóbií, než skutečné hraní.

Jaké hry teď Opera hraje?

Posledním přírůstkem hereckého uskupení Opera je komedie „Kdy to bylo naposledy“, která měla nedávno premiéru v žateckém divadle. A již několikátým rokem hrajeme „Kurz sebedestrukce“ a nově i volné pokračování „Večírek pro otrlé“. Jde o komedie z prostředí skupinových terapií, kde pacienti bojují se sarkasmem, sebelítostí nebo závislostí na sexu. Se souborem jsme se rozhodli přenést divadlo i do netradičních míst a jít divákům tak trochu naproti.

Kde jinde tedy, než v divadle hrajete?

Hrajeme v některých malých divadlech, ale i v hospodách, sokolovnách nebo minipivovarech. Diváci si užijí necelou hodinku nekorektního humoru, dají si pár piv a zažijí příjemný večer s divadlem, aniž by se museli soukat do kvádra.

Já mám moc rád rockovou muziku, ale ta se v tvé knize neobjevuje, ale místo ní je tam vážná hudba. Jakou hudbu ve skutečnosti poslouchá Jan Stejskal?

Bohužel musím zvolit tu nejvíc zprofanovanou odpověď, že poslouchám skoro všechno.

Hraješ na nějaký hudební nástroj?

Moje hudební nadání se velmi podobá tomu hereckému. Takže, kdo má rozum, drží mě od kytary dál.

A co sport, Honzo? Honíš se za míčem nebo za míčkem?

Sport je pro mě poznaná nutnost. Hory, běhání, nohejbal, florbal, kolo, bazén, běžky…, je to jedno. Jedna z mých nejoblíbenějších závislostí.

Knížka Konec emocí je tvoje prvotina. Máš už rozepsanou další knihu?

Na začátku roku jsem dokončil další soutěžní povídku a poslední měsíce se věnuji dopsání televizního scénáře pro komediální seriál. Dokonce vypadá, že se otvírá prostor k jeho realizaci, ale nechci to zakřiknout.

Já ti moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí a výborných nápadů při tvorbě. To byl spisovatel a scénárista Jan Stejskal.