Kluci z Chomutovska vyrazili znovu na kolech, tentokrát k moři do Polska

Chomutovsko - Pozorní čtenáři Nástupu mohou již třetí rok po sobě číst podobný článek, nikoliv ale stejný. Vše začalo tím, že se v roce 2021 partička kluků vydala z Chomutova chorvatské Rijeky (950 km), minulý rok si Dan a Honza vyšlápli na jeden z největších hudebních festivalů Evropy, který byl blízko Bruselu - Tommorowland (850 km).

A letos se vydali opět k moři, ale na sever, do polského Ústí nad Svinou(600 km). A jako vždy na kole.

Letošní příběh začal loni, když jsme jeli z Tommorowlandu, vypráví třicetiletý Daniel Valuška. Stejně starý Honza Ašenbrener se ptal, kam příští rok a já jsem říkal, že když jsme byli na jihu, západě, tak zbývá sever a východ. Na sever už jednou dojel náš kamarád Martin Kotula (31), ten byl s námi i na našem prvním výletu a přislíbil, že pokud mu nebudou bránit pracovní povinnosti, tak se k nám rád přidá. Termín výjezdu jsme tedy stanovili na 15. července a přizpůsobili tomu naše diáře.

Trénink jsme letos trochu podcenili, klasický přístup typu na „Třeťák“, dolů, topinka a pár piv, se smrskl na minimum.

Výjezd

Je ráno a je to tady, tašky plné nejnutnějšího vybavení, ale i tak vše váží s bicyklem přes 30 kilo. S Martinem vyrážíme v 6:00 do Otvic, kde nabíráme Honzu. Když zvedneme hlavu, tak všichni víme, že dnešní den bude náročný. Je teplo a jedeme kolem vysílače „Jedlák“, stoupání stojí hodně sil.

Když dojedeme do Nové Vsi v Horách, tak si dáváme svačinu u místních potravin a nabíráme síly. Zde potkáváme klučinu, který přišel pěšky z Chebu, tak se trochu stydíme a sedáme opět do sedla. Je vedro a občasné tlačení mého kola má svůj úspěch, chytré hodinky mě popichují a ukazují, že jsem splnil dnešní cíl = 8 000 kroků. K večeru se blížíme k Drážďanům, bohužel má Honza asi úžeh, tak musíme 20 kilometrů před cílem najít místo na přespání, evidentně to nikomu nevadí, chceme si již odpočinout.

Nacházíme krásné místo nad městem, děláme si večeři a jdeme spát. V tom přichází obrovská bouře, která hýbe stanem, a s ní také technoparty, která je evidentně v naší bezprostřední blízkosti.

Ráno balíme náš cirkus, vždy se divím, že se to vše dá sbalit do těch našich taštiček. Odpoledne dorážíme do Drážďan, kde pracuje naše kamarádka v jedné restauraci, tak si tam dáme oběd a pár radlerů, ty jsou naším hnacím motorem po celou cestu. Můj cyklistický dres s potiskem bavorského národního kroje je velice dobře přijímán, snad se všichni otáčí za ním a nikoliv za naší sportovní "vůní".

Německé Benátky

 Večer hledáme místo, kde složíme hlavu, otevřené parkoviště pro karavany se jeví jako nejlepší varianta, součástí místa je i sociální zařízení a to přijde vhod. Ráno vyrážíme a směr nás táhne přes Benátky Německa, je vcelku teplo a při hledání správné cesty, u plotu jednoho domu, nám pomůže jedna Němka, s širokým úsměvem nám nese sklenice s džbánem studené vody, ukazuje cestu a my jedeme dále, dobří lidé stále existují. Spreewald skutečně připomíná Itálii, jezdí tu na gondolách, my si dáme pár radlerů, kocháme se okolím, ale musíme jet dál. Slunce zapadá a my opět hledáme místo, kde rozložíme náš cirkus. Narážíme na kemp, ale 40 euro za osobu a spaní ve vlastním stanu nám přijde poněkud dost.

Hledáme tedy v okolí, bingo! Obrovský přístřešek u rybníka je to, co jsme hledali. Koupeme se, večeříme a stavíme stany uvnitř obydlí. Se západem slunce nám komáři a bouřka říkají, že jsme udělali dobře. Ráno se nějak umoudřil signál a mapa ukazuje, že jsme nocovali 8 km od Tropical Islandu.

Vyrážíme směr Berlín. Cesta rychle ubíhá a po pár radlerech již míjíme Checkpoint Charlie, pomník obětem holokaustu a děláme si fotku před Braniborsko bránou. Symbióza mezi cyklisty a auty je až neskutečná.

Zlatá ubytovna

Hledáme vhodné ubytování, ale koncert Rammsteinu nám do toho háže trochu vidle. Nejlevnější ubytování nám známý srovnávač ukazuje za 350 eur na noc, to je vcelku dost, tak zkoušíme Jungendherberge, tedy mládežnickou ubytovnu. Výhra, mají volno a my si můžeme i vyprat. Večer dáme pár radlerů, užíváme si teplou sprchu a jdeme spát.

Brzy ráno vyrážíme na další cestu, cyklostezky jsou hezké a ubíhá to. V jednom městě zapadáme do indické restaurace, hodujeme, jako bychom přijeli autem, v sedle toho pak trochu litujeme. Počet větrných elektráren roste a každý z nás ví, že se cíl blíží. Večer nacházíme krásné místo za městem na stany. Turistický přístřešek, řeka a ticho přírody.

Každému se vstává dobře, dnes nás má čekat posledních pár desítek kilometrů do Eckermünde, tam nás má nabrat trajekt do Kamminke a pak je to kousek na přejezd do Ústí nad Svinou, našeho cíle. Trháme asfalt, chceme tam být co nejrychleji, míjíme vojenský prostor Bundeswehru a jejich kasárny.

Přívoz

Přijíždíme do Eckermünde a hledáme přívoz. Vidím menší trajekt, kde na můstku kouří ležérně kapitán. Z mola na něj vznáším dotaz, kdy vyjíždí, odpověď mi je, že v 17:00, ale úplně někam jinam. Další převoz do Kamminke, a tím naším směrem, je až zítra v 10:00. Zklamání přichází, už jsme se viděli, jak večer oslavíme příjezd a dáme si koktejl a sprchu. Navrhuji Štětínský záliv objet, je to ale dalších 65 kilometrů. Další problém najde Martin, pokud to chceme objet, tak je tam stejně přívoz u Kampu, nejdříve jede zítra v 10 h. Shodujeme se, že zde přenocujeme v kempu, ráno vezmeme přívoz a dojedeme na oběd do Ústí nad Svinou.

Cesta ráno ubíhala krásně, než jsme se otočili, tak jsme byli na hranici Německa s Polskem, také zde byla cedule města, kterou jsme od prvního dne vyhlíželi, Ústí nad Svinou a reklama na McDonald's, hned jsme se hned vrhli na Happy Meal.

V cíli

Následně jsme zamířili po promenádě k moři, děláme fotku a hledáme ubytování. Užíváme si hotel, který má vlastní bazén a spa, vyrážíme do města a fish&chips k večeři je jasná volba. Teplo vypadá jinak, ale jsme rádi, že jsme to dokázali, jsme tu přátelé! Cesta trvala šest dnů a byla dlouhá 600 kilometrů.

Na konci výletu jsme došli k určitému bilancování, žijeme ve zrychlené době a spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Toto vystoupení z komfortní zóny vám rychle srovná priority a ukáže vám, že zdraví máte jen jedno, máte si vážit maličkostí, voda je nejcennější artikl a občas zmoknout není špatně.

Když jsme se vydávali poprvé na cestu, tak nám všichni říkali, že to nedáme a nikdo nám nevěřil. Dnes už to nikdo ani nevysloví a to je pro nás ta největší satisfakce. Plňte si svoje sny, ať jsou jakkoliv šílené.