Spěchejme milovat lidi, tak rychle odcházejí!

V srpnu letošního roku uplynulo již čtyřiadvacet let od doby, kdy římskokatolický farář Alexander Siudzik přijel z rodného Polska poprvé do České republiky, tenkrát na Svatou Horu. Pak byl vyslán do farního obvodu Podbořany a tam jeho služba trvá třiadvacet let. V červenci oslavil šedesátiny. O životě v Polsku i u nás, o tom, co ho přivedlo na dráhu duchovního a co může víra nabídnout modernímu člověku, jsme si s otcem Alexandrem povídali na faře v Podbořanech, která spolu s kostelem sv. Petra a Pavla stojí stranou centra města na pěkném návrší v ulici Na Kopci. Ve skromné útulné kuchyňce nám do setkání příjemně předl kocour Mourek, který na faře také bydlí.

Narodil jsem se 16. července 1955, pocházím z přístavního města Elblag, je to 60 kilometrů od Gdaňska a asi 50 od hranice s Ruskem, Warminsko – mazurski kraj. Tatínek pracoval v reprezentační společnosti a přišli na to, že má rodinu na Západě, a to se v té době nenosilo, pak dělal jako dělník ve výrobně turbin používaných na lodích. Maminka ukončila školu na vedoucí školních družin, ale neměla možnost se v tom uplatnit kvůli víře, pak zůstala doma. Mamince je 81 let, dodnes je čilá a pracovitá, jezdí pravidelně za mnou až sem už 20 let každý rok na návštěvu. Když přijede, neumí dlouho odpočívat, pořád se mi snaží pomáhat, uklízet (smích). Maminka s tatínkem byli z rodin s mnoha dětmi a měli pak nás – tři bratry. Já jsem nejstarší, pak mám dva bratry – o 2,5 roku a o 12 let mladší. Byl jsem pokřtěn brzy po narození 15. srpna. Narodil jsem se na svátek Panny Marie, pokřtěn na svátek Marie Nanebevzeté, panna Marie mě vede…

Odmalička jsem pociťoval touhu po kněžství. Když mi bylo pět, už jsem v rámci hry „sloužil“ mše dětem ze sousedství. Místo vína a hostií jsem měl silný odvar čaje a placky z mouky. Ve škole mi dobře šla biologie, v maturitní třídě jsem vyhrál dokonce krajskou soutěž z biologie. Dostal jsem se na Gdaňskou univerzitu, kde jsem začal studovat oceánologii. Ale nevydržel jsem tam dlouho. Během studia jsem se setkal s kardinálem Wojtylou, budoucím papežem. i to mě přimělo poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě pořád volal do duchovního života. Vidíte, byl by ze mě oceánolog, kdybych se nestal knězem. (úsměv)

V Polsku můj představený provinciál se na mě obrátil, jestli bych nejel sloužit do Čech. Působil jsem tehdy v Mierzynie u Szczecina. Přemýšlel jsem a pak jsem přijal tuto nabídku. V srpnu 1991 jsme vyrazili s tatínkem a bratry autem do Čech. Cesta byla zvláštní. Například měli jsme na mapě napsaný Gottwaldov, hledali jsme tedy toto město, ale už nebylo… byl to znovu Zlín. V noci jsme dorazili k cíli – na Svatou Horu. Dva dny ještě tam se mnou táta a bratři pobyli, pak už odjeli domů. Zůstal jsem sám. Pamatuji si ten zvláštní pocit osamocení, že se musím vydat na svoji vlastní cestu.

Půl roku jsem sloužil soukromě, vedl hodiny náboženství pro děti učitelů a lékařů. A po 40 letech poprvé se tam uskutečnilo svaté přijímání. Učil jsem se jazyk vlastně od dětí, byly to moji učitelé, písemky jsem psal, dostával jsem od nich známky, samozřejmě jedníčky. Poprvé jsem tam zavedl dětskou mši svatou, to není obvyklý jev. Přijely tam na ni jednou i děti z Polska, celý autobus. Bylo to krásné setkání. Ty dětské mše svaté byly hodně i veselé – děti se už dopředu těšily a čekaly, co legračního řeknu, jak jsem neuměl dobře jazyk. Takto jsem strávil rok na Svaté Hoře.

Ani ne. Měl jsem pocit, že je to v podstatě stejné jako v Polsku. Poutníci proudili ve svátky i ve všední dny. Není divu, vždyť Svatá Hora je známé poutní místo v České republice. Teprve když jsem se po roce české služby, v srpnu 1992, přemístil do Podbořan, kam jsem nastoupil po otci Vladimírovi Jedličkovi, tady jsem zjistil ten obrovský rozdíl. Ve farnosti bylo velmi málo lidí, když jsem přijel, poměrně lepší situace byla v samotných Podbořanech. I tak ale v kostelích žádná mládež, žádné děti nebyly. Viděl jsem najednou před sebou velkou výzvu.

Nejprve jsem oslovil všechny školy v okolí, začal jsem vést hodiny náboženství – zhruba dvě stě dětí chodilo na ně – v Novém Sedle, Krásném Dvoře, Podbořanech, Libědicích, Chbanech, Nepomyšli… Uspořádali jsme poprvé po mnoha letech hromadný křest 43 dětí najednou. Byly to děti ve věku zhruba 9 – 14 let. Byla to velká nezapomenutelná událost. Děti vyrostly, některým z těch tehdy pokřtěných dětí už jsem později křtil i jejich děti. Například Lenka z Prahy, Kačenka z Vroutku a další na nás nezapomínají a vracejí se.

Snažil jsem se a snažím se je co nejvíc zaujmout. Není to jen čtení bible, hrajeme divadlo, zpíváme, recitujeme, tančíme, hrajeme stolní fotbal, ale i uklízíme okolí, něco vyrábíme… Složil jsem například scénář a děti během hodin náboženství nacvičovaly a pak hrály scénku život sv. Mikuláše, bylo to na pouti v Nepomyšli. Snažím se oslovovat přímo děti osobně, v kapse pro ně vždy musím mít nějakou sladkost. Všiml jsem si, že mnohdy i děti by třeba rády na náboženství chodily, ale doma jim to dospělí zatrhnou.

Ve Stebně jsem před několika lety sloužil mše pro utečence z bývalé Jugoslávie,většinou z Bosny a Hercegoviny – na římskokatolické liturgii byli muslimští chlapci. Takový jakoby paradox, ale z lidského pohledu to bylo úplně normální. Byla tam holčička Maja, které se úplně rozsvítila očička, když mě viděla a hned ke mně běžela. Byla s nimi i řeholní sestra, která dostala speciální povolení nenosit řeholní šat. I díky těmto zkušenostem se dívám na člověka nikoliv z pohledu jeho náboženské příslušnosti, ale obyčejných lidských vlastností.

Farní obvod Podbořany, to je celkem kolem padesáti obcí, jsou to čtyři města – Podbořany, Vroutek, Kryry, Blšany. Mám na starosti sedmnáct farností – takřka od jesenické křižovatky po Nechranickou přehradu, jak já říkám. Letos od 1. července mi k dosavadním třinácti přibyly další čtyři farnosti Kryry, Vroutek, Vidhostice a Strojetice, k nimž patří další vesnice. Mám takový krásný čerstvý zážitek – po pravidelné nedělní mši v Kryrech jsem se rozhodl ještě zajet podívat na moji nově přidělenou farnost do Mukoděl. Zastavil jsem auto u jednoho z pár domků, co tam jsou, vyšla babička a měla radost. Vy jste náš pan farář? – ptala se vřele. Pozvala mě dovnitř, uvařila mi kafe, pěkně jsme si popovídali. Oni to jsou někdy tak malé vesnice, a zajímavé statistiky na papíru, v písemných záznamech naši diecéze například najdete, že v Mukodělích žije 8 lidí, z toho 7 katolíků, v Příběnicích 17 obyvatel, devět z nich katolíci. Je to ale na papíře. Rád za těmi lidmi jdu osobně, abych je poznal doopravdy.

Možná se budete divit, ale naštěstí se mi podařilo trochu ztratit mentalitu polského kněze, vžívám se už hodně do místních lidí a podmínek. Dušičkové pobožnosti, průvody na boží tělo na velikonoční čtvrtek, pastorační návštěvy v období Vánoc, míval jsem i 40 návštěv na pozvání rodin, jsou vesnice, kde nás už čekají s koledou, žehnání nových domů, bytu během celého roku. Vysvěcení kaple sv. Barbory v Brodech, sochy sv. Prokopa u Buškovic… To vše považuji za úspěch hlavně zdejších lidí a cením si každého dne, kdy se mohu pomodlit i za ně.

Ano, v kostele mám kromě starších lidí i rodiny s dětmi. Máme tam výstavku dětských obrázků, které nám věnují, i dětský koutek s plyšáky, stolkem na omalovánky. Mám na náboženství každý rok děti – učí se na faře, v klubovně. Vždy ve středu ve 14 hodin. Když je teplo, tak v klubovně, kde máme i stolní hry, stolní fotbálek, pokud je nás méně a nedá se vytopit klubovna, pak v kuchyni. Máme tu přímotopy, peníze na normální topení nejsou… V Kryrech a Krásném Dvoře mi při hodinách náboženství pomáhají dva lidé, muž a žena – pastorační asistentka, na dalších místech vyučuji sám. Snažím se, aby se děti naučily zachovávat Boží přikázání. Každý rok pořádám pro děti na konci školního roku slavnost. Naposledy starosta z Nového Sedla děti přivezl až sem, opékali jsme buřty, grilovali. Děti se na to moc těší.

Vzal jsem děti párkrát i do Polska, k Baltyku, jak my říkáme, k Baltskému moři – jeli jsme tam autobusem na jeden až dva týdny. Čistý písek, jantar, mušle, svěží mořský vzduch bohatý na jod, pro zdraví je to moc dobré.

Město je nechtělo, ale převzalo je pod svou správu občanské sdružení za záchranu kostelů. Jsem tomu rád, jsou to nejen místa pro shromáždění věřících, ale především památky, kulturní odkaz tohoto národa.

Už se tam bohužel neslouží. Je to asi patnáct let zpátky, co jsem v tamním hostinci U Emči vedl nedělní školu. Romské děti byly tak disciplinované, ani nedutaly, byla pro mě radost s nimi trávit čas.

Někdo si myslí, že se na faře pije jen svěcená voda a každého hned nutí klást se na zem před křížem. Ale kdo přišel, zjistil, že je to úplně jinak. Nedávno jsem měl pohřeb a na setkání potom jsem poznal spoustu lidi, mezi nimi mladých i dětí, většinou z Německa, děti instinktivně potřebovaly setkání s duchovním, rodiče měli radost, jedna 14letá dívka před nedávnem měla biřmování, byla s rodinou překvapena, že někde mohou být v kostele jen dva tři lidé. Přesto doufám, že zejména pokřtění najdou cestu k Bohu a najdou radost z prožívané víry. Lidé zdejší jsou sympatičtí, je v nich hodně dobra a chuti pomáhat.

Mám radost, když děti i mládež přicházejí na hodiny katecheze a na bohoslužby. A i tímto způsobem, pokud dovolíte, je také chci srdečně pozvat – přijďte! Je to čas se zamyslet v tichu kostela, každý z nás má něco k přemýšlení, uslyšet boží slovo, homilii, věřím, že každý něco najde pro své nitro a v dětech to zanechá své stopy. Mám oblíbený citát z básní kněze Twardowskieho: spěchejme milovat lidi – tak rychle odcházejí, zůstávají po nich jen boty a hluchý telefon. Přeji všem čtenářům hodně požehnání, kdybychom si navzájem víc přáli, než proklínali, svět kolem nás by byl mnohem lepší.