Výtvarno mi otevřelo cestu k jinému a novému vnímání světa a života, říká malíř Tomáš Novák

V raném mládí jsem se kreslení a malování nevěnoval, dostal jsem se k němu až během vojny. Chtěl jsem nějak smysluplně využít volný čas. Jeden kluk tam kreslil, líbilo se mi, že uměl namalovat portrét, zachytit co vidí apod. Takže jsem ve volnu buď sportoval, nebo se začal učit kreslit. Kluci si také sami vyráběli vlastní stokorunové bankovky jako symbol sto dní před koncem vojny či metr. Podílel jsem se víc na jejich výrobě a líbilo se mi to. Kreslení a malování jsem se ale více začal věnovat až po konci vojny.

Po vojně jsem začal chodit do umělecké školy v Chomutově k akademickému malíři Kamilu Sopkovi, který mě během následujících čtyř let vedl. Seznamoval jsem se postupně s jednotlivými technikami. Začínali jsme od tužky a končili olejomalbou. Vývoj byl ale na každém jednotlivci, co bude chtít rozvíjet. Potom jsem dva roky studoval i uměleckou školu ryteckou v Praze, kde jsem se zdokonaloval v grafice a v technice rytí, která je hodně náročná na přesnost. Od přesné techniky písma až po volnou techniku přírodních motivů. Zároveň jsme si zde osvojovali i kulturu a dějiny umění.

Ta přesnost se mi hodila nějakou dobu poté, když jsem pracoval asi tři až čtyři roky ve zlatnické dílně v Jirkově, pod niž spadala síť obchodů v Jirkově, Chomutově a Kadani. Zlatničina je velmi přesná práce, člověk v ní sice musí projevit um a kreativitu, ale hlavně přesnost, preciznost a samozřejmě je důležitá znalost oboru. Vyráběl jsem jak konfekční, tak volné šperky – vlastní tvorbu prsteny, přívěsky a náušnice. Dělal jsem také opravy šperků, které tvořily velkou část té práce. V tomto oboru je velmi důležitá znalost práce s materiálem, každý má svou vlastní specifiku. Pokud je ve šperku nějaký kámen, perla či diamant, už je to jiné. Člověk se k tomu musí chovat jinak, ať už s větší citlivostí, přesností, s větším respektem, nebo to naopak nedělat vůbec a svěřit to nějakému specialistovi. Zlatnická práce člověka také dovybaví určitou přesností a smyslem a citem pro výtvarno.

Kreslení a grafika zůstává, člověka stále doprovází. Ať chce udělat cokoli, pokud tedy ne přímo nějakou abstrakci, tak ta tužka je primární – je to základ. Člověk s ní zachytí myšlenku, okamžitě naskicuje nějaký nápad, pohled, studii. Potom se mi otevřou další dveře a vidím, že by to mohlo být zajímavé v barvě. Buď v pastelové, akvarelové, nebo naopak, že už je to hodno oleje, že je to velký námět, který si zaslouží zvolit techniku mistrů – olej.

Přes výtvarno se mi spustilo, že jsem život začal vnímat ve vícero úhlech pohledu a více rovinách. Šlo to potom ruku v ruce i s literaturou, filosofií, historií, politikou, sociologií, architekturou a dalšími vědami, které v dřívějších dobách ovlivňovaly životy a myšlení lidí. Začaly mě zajímat a bavit, začalo se mi to všechno propojovat. Výtvarno mi tak otevřelo cestu k jinému a novému vidění světa a života, který jsem začal vnímat ve více rozměrech. Výtvarnu vděčím za to, že jsem se začal sebevzdělávat a pracovat na sobě. Díky němu jsem pak také při práci vystudoval gymnázium a vysokou školu obor učitel výtvarné výchovy na pedagogické fakultě v Praze.

Každá má něco do sebe. Mám rád pastely, protože do nich můžu sáhnout, takže tam je taky ten haptický – dotekový vjem z tvorby, který není možný třeba u olejomalby, kde je prostředníkem štětec. K tvorbě pastelem se také jde vracet s odstupem a stále na něm pracovat. Olej a akvarel zasychají, takže člověk musí pracovat rychleji, i když olej lze zase vrstvit, vytvářet hloubku a pracovat tak na něm také po delší dobu. Mám tak hodně rád pastely, oleje beru jako takový vrchol, kde se líp zaskví hodnota toho námětu. Hodně jsem se v případě olejů pouštěl do krajin, kde lze použít velkou škálu barev. Hrozně rád maluju i portréty a figurativní umění. Málo, skoro vůbec, jsem se pouštěl do abstraktního umění. Mám rád také duchovní náměty, ale na ty potřebuji více času.

Navštěvuji výtvarný spolek v Chomutově u akademického malíře Kamila Sopka, pod jehož dohledem malujeme modely. Kamil Sopko je vynikající pedagog i člověk, který nás zkušeně ale přitom nenuceně vede. Vnitřní tok tvorby nechává na autorovi, on ho pouze přidržuje, aby to v rámci určitých mantinelů bylo správně. Scházíme se jednou za měsíc, vždy druhou sobotu v měsíci, ve Středisku kulturních služeb Chomutov. Setkávají se tam jak většinou umělci z Chomutova a okolí, tak i ze Žatce. Jednou z nich je právě i kolegyně Mirka Ježková ze Žatce, která mě přizvala na společnou výstavu do Městského divadla v Žatci.

Je to výstava obrazů tří autorů – Mirky Ježkové, Janiny Kokeš a mě. Není tematicky zaměřená, jedná se o jakousi introspekci a průřez tvorbou nás tří autorů. Na výstavě mám já sám 23 prací s portrétní, krajinářskou a duchovními náměty. Použité techniky jsou od grafiky – tužky, přes pastel až po oleje. Nemám tam žádný akvarel, protože tomu se v podstatě nevěnuji. K vidění jsou zde moje práce od mých začátků až po současnou dobu. Nemám tam některé nejpozdější věci, protože je ještě nemám zarámované. Výstava začala v pondělí 2. listopadu a potrvá až do konce letošního roku. Jedná se o takovou volnou výstavu, neměla vernisáž, ani nějaký jiný úvod.

Ano, párkrát už jsem je vystavoval např. v Chomutově, Kadani, Klášterci nad Ohří, Mostě. Většinou v rámci našeho výtvarného společenství spolu s ostatními kolegy.

Mám rozpracovány věci z dřívějška, které nemám dodělané, a tak je chci dotáhnout. Rád bych teď ale udělal nějakou reflexi na Žatec jako na staré město, na jeho památky. Ještě přesně nevím, jak to uchopit, aby to nebyla pouze kopie reality, nebo fotografického zachycení místa. Spíše bych to chtěl hodit do nějaké imprese – dojmu, který člověk z daného místa má, jaký v něm jeho návštěva vyvolá. Rád bych zkusil zachytit něco jako genia loci – ducha místa.

Zaujala mě Kněžská brána s kostelem a náměstí Svobody i Hošťálkovo. Perfektní je samotná městská zástavba s kostelem a okolní zákoutí, která si často vybírají i filmaři. Problémem trochu je, že zde vznikají velké podhledy, že nejde získat v tomto případě nadhled. Takže si musím vybrat nějaké fragmenty. Hodně zajímavé je také náměstí s podloubími. Nejprve to chci zkusit v pastelu, abych z toho získal nějaký dojem a nastudoval to. Když uvidím, že je to dobré, tak bych to zkusil i v oleji. Nevyhýbám se ani tomu, že bych jednou udělal nějaký větší obraz zachycující větší celek, třeba panorama náměstí s kostelem. Žatec je krásné staré město, které je hodno zachycení. Je škoda to nevyužít, ba právě naopak by to mělo být zachyceno. Proto ho chci zachovat nejen pro mě, ale i pro další lidi, kteří mají sklon vidět krásno kolem sebe. Začal jsem si už dělat nějaké studie, některá místa jsem si nafotil, postupně to ve mně krystalizuje.

Mám docela široký záběr, dělal jsem dřevořezy, dřevoryty, plastiky – basreliéfy. Dřevo má pro mě také velké kouzlo. Dělal jsem také šperky ze dřeva i sochy. S panem Sopkem jsme dělali i velké sochy z pískovce nebo taženého betonu, kdy jsem mu pomáhal, takže jsem tím také trochu načichl. Má to také své specifika a kouzlo. Zpočátku jsem samozřejmě pracoval s hlínou a učil se tvořit z ní, takže jsem vytvořil i nějaké terakoty. Hlína je základ pro práci s kamenem, něco jako tužka pro malbu, studie pro větší dílo. Zkoušel jsem také práci s kovem, kdy jsem vytvářel repliky samurajských zbraní. Ve výtvarnu všechny techniky člověka obohacují, všechno se vším souvisí, každá technika pomáhá rozvíjet i ostatní techniky. Nikde to nekončí. Je to jako ptát se, kde je střed vesmíru – všude. Hranice nikde a střed všude.

Pana učitele jsem zatím ještě ze sebe nevypustil. Učil jsem pár dětí na kroužku, který jsem vedl v rámci praxe na základní škole v Chomutově. Rád bych ale učil.

Výtvarné umění mě fascinuje napříč žánry a věky, všude byli vynikající umělci, i když byli někteří v dřívější době anonymní. Od klasiky až po moderní umění, kde jsem trochu na vážkách, protože je ve většině případů hodně subjektivní. Někdy to pak hraničí až s arteterapií, kdy si umělec v díle vylévá své nitro a často je pak to dílo hodně negativní. Mám ale rád abstrakci, v níž jde cítit hloubka, kdy v sobě nese přesah do duchovna, nebo do přírody či nějaké pozitivní sdělení.

Rád bych se tvorbou proboural až do duchovního rozměru, protože každé místo má svého genia loci, kterého bych já rád vytáhnul. Toto mě na tom hodně láká, přetavit a zachytit to, co na nás působí. Plánuju proto zachytit také nějaká zajímavá místa okolo řeky Ohře a jejich impresi a ducha.