S Martinem Štrossem o cestě do Afriky: Po návratu rozjel sbírku psacích potřeb pro vesnickou školu v Ugandě

Do Ugandy jsem v loni na podzim vyrazil se svojí sestrou a jejím manžele. Při treku v horách Rwenzory, nedaleko vesnice Kalifornia, tam zemřel v roce 2007 můj starší brácha Pepa. No a my cítili, že nastal čas vydat se na místo, kde se to stalo. Prostě jsme to všichni potřebovali a dlužili mu to. Pepa byl pro mě vždycky velkým vzorem a kamarádem. Cesta nám moc pomohla, myslím, že i rodičům, když jsem jim po návratu mohl říct, že umřel mezi dobrými lidmi. S sebou jsem vezl pamětní desku a kamínky, které darovali jeho kamarádi z celého světa. Byla to od nich neskutečná sila a energie, vlastně se tak i oni mohli s Pepou rozloučit. Z darovaných kamínku jsme pak na místě vytvořili rám okolo pamětní desky, kterou jsme umístnili na škole v Kalifornii, kde na Pepu dodneška vzpomínají. Všichni k nám byli neskutečně přátelští a vstřícní. Místní učitelé nám vyprávěli o své práci s dětmi a také o nedostatku učebnic a psacích potřeb. Nestěžovali si proto, že by po nás něco chtěli, jen je těšil náš zájem o jejich školu. V Ugandě hodně dbají na vzdělání, skoro každý tam umí anglicky a také se hodně učí o ekologii a udržitelném rozvoji své země. Došlo nám, že oproti nim máme doma opravdu všechno, a že bychom na oplátku mohli udělat něco pro ně. Sbírka učebnic nebo psacích potřeb nám přišla jako dobrý nápad. Sbírku jsme vyhlásili v říjnu loňského roku. Sestra s manželem ji rozjela v listopadu také na Novém Zélandu, kde žije. Okamžitě se do ní zapojili jednotlivci i školy ze Žatce. Ale balíčky nám začaly chodit třeba až z Českého Těšína. Všem bych chtěl moc poděkovat.

Sbírku nechceme časově omezovat. Kdo chce přispět, může celoročně nosit nebo posílat psací potřeby k nám do Fotospouště na Hošťalkově náměstí (u kostela) v Žatci. Sbíráme jen psací potřeby (tužky, pastelky). Ty v Ugandě nekoupíte ani v dobře zásobovaném hypermarketu ve větším městě, což nás opravdu šokovalo. Učebnic angličtiny máme zatím díky školám sesbíráno dost. Jiné věci, kvůli rozměrům a váze nemůžeme přijímat.

Doprava je opravdu velmi nákladná. Zásilky z Nového Zélandu moje sestra parádně vyřešila. Do projektu se jí podařilo zapojit nejen drobné dárce a třeba Air New Zealand, ale i novozélandskou poštu, která posílání balíku na místo určení kompletně financuje.  U nás to řešíme tak, že ve Spoušti naplníme balík, který předáme sponzorovi a ten ho pak na vlastní náklady pošle na místo určení. Tři velké balíky jsme na konci roku už odeslali. Tuhle první zásilku zaštítila naše šikovná senátorka a starostka Zdeňka Hamousová a místostarosta Žatce Jaroslav Špička. Poslání dalších balíků nám již přislíbily žatecké firmy Grape a Saniba, když se přidají další, budeme moc rádi. Se školou jsme v kontaktu a byli jsme moc rádi, když nám na Štědrý den volali novinku, že se rada jejich městečka rozhodla pojmenovat školu po bráchovi. Nese tak nově jméno – Stross memorial community care nursery school.

V žateckém divadle začala výstava fotografií, které jste s Pepou při svých toulkách po světě nafotili. Odkud snímky jsou? Jak ty cestuješ nejraději a kde se ti zatím nejvíc líbilo?

Naše fotky budou z různých koutů světa, třeba z Barmy, Laosu, Vietnamu, Namibie, Lhesotha, Jar, Nového Zélandu, Mexika, Peru, Ugandy, Indonésie a dalších zemí. Kromě našich fotek, jsme na výstavu přizvali ještě moc šikovného astrofotografa Libora Richtera. Jeho fotky galaxií jsou úžasné. Stejně jako brácha, jezdím po vlastní ose a přespání si zařizuji většinou až na místě. Pepa kolikrát spal i pod širákem. V cílové oblasti se přepravuju autobusy, vlakem a někdy i stopem, podle toho, jaká v té konkrétní zemi panuje nálada. Někdy to neodhadnete a přijedete fakt dost nevhod. To se nám stalo třeba s kamarádem Bodlákem a Silvou v Hondurasu, odkud jsme po čtyřech dnech doslova utíkali. To byl asi můj nejhorší zážitek, jinak bylo cestování pokaždé parádní, čím skromnější region, tím lepší lidé. Zatím se mi nejvíc líbilo v Guatemale a teď v Ugandě. Je to nádherná země. Je tam bezpečno. Já tam třeba potkal 65letého Holanďana, který celou zemi projížděl sám na kole.

Krátce před naším příjezdem se přes karibskou část Hondurasu, kterou živí hlavně turisté, a kam jsme zamířili i my, přehnala bouře a všechno poničila. Sice jsme o tom slyšeli ve zprávách, ale vůbec jsme si nedovedli představit, jaká to bude katastrofa. Místní byli bez práce a žili na ulicích. Všude hlídkovali po zuby ozbrojení vojáci. Některé čtvrtě byly obehnané ostnatými dráty. Všichni, od dětí až po staré lidi, přemýšleli, jak by tě mohli okrást. Stalo se nám třeba, že jsme šli po nábřeží, kde stál policista. Rychle k nám přiběhl a nahnal nás do taxíku s tím, že se na ulicích střílí i za bílého dne. Ve finále jsme museli čekat čtyři dny na místo v autobuse, protože se všichni cizinci snažili rychle ze země vycestovat. Sranda byla, že všechno tohle popisovali v Reflexu, který jsme měli na cestu přibalený, ale četli ho až namístě. Závěrečnou perličkou našeho krátkého pobytu byl docela drsný zážitek na pláži, kde nás okradli tři zakuklení chlápci ozbrojení mačetami. Nahnali nás dále do moře a sebrali naše věci. To jsme si už opravdu říkali, že je nejvyšší čas tuhle zemi opustit. Naštěstí moje kreditka zůstala v hotelu, a my tak mohli pokračovat dál do Nikaragui a Kostariky.

Představit si to určitě dovedu (smích). Třeba na Novém Zélandě by se mi líbilo. Žatec mám ale rád, mám tu rodinu, okruh výborných kamarádů, zavedenou firmu, vlastně mi tu nic neschází. Až se mi zase někdy podaří skloubit volný čas s rodinou a prácí, tak bych rád navštívil Asii, kde jsem ještě nikdy nebyl. Brácha tam jezdil často a byl z těch lidí nadšený. Konkrétně mě láká Barma, nebo Indie.

Děkuji za rozhovor, ať se sbírce daří.                     (Text: Iveta Drlíková)