V roce 1950 Vilém šel do učení na kaolinku, kde začínal jako zámečník, v roce 1953 tam pak přišla pracovat Anna. Seznámili se tedy v práci, byly to tehdejší Kaolinové závody Hlubany v Podbořanech. Po tříleté známosti v roce 1956 vstoupili do stavu manželského. U sňatku byli Vilémovi rodiče, kteří se pak stali i rodiči Anny – byla totiž sirotek. Matka jí zemřela, když byla ještě malé dítě, otec se nevrátil z války. Ten den také uzavřeli církevní sňatek. „Po civilním obřadu jsme šli do kostela, sundali jsme si prstýnky a šli jsme složit manželský slib také před oltářem,“ vzpomínají oba manželé.
Tři roky si užívali jako bezdětní, jezdili na rekreaci na hory. V roce 1957 dostali v Podbořanech byt „od fabriky“, jak se tenkrát říkalo. Pak už přišly děti – v roce 1959 se radovali z narození první dcery Alenky a po šesti letech jí přibyla sestřička Stanislava. S prvním dítětem si také pořídili motorku Javu – s vozíkem, v němž Vilém vozil ženu i dítě. V roce 1969 se manželé Klasnovi přestěhovali do Blatna. Mohli zůstat v Podbořanech, ale vrátili se do Blatna, kde bydleli spolu s rodiči Viléma.
„Spolu jsme zůstali 60 let, v práci na kaolince jsme odpracovali také skoro celý život – oba přes 40 let,“ říkají. Ze zámečníka se Vilém postupně stal mistrem údržby, mechanikem závodu, Anna pracovala v laboratoři, byla vzorkařka.
Nyní se těší z rodin svých dětí, čtyř vnoučat – Vladislava, Víta, Petry a Anny a jedné pravnučky Adélky. Obě dcery jsou učitelky – starší Alena je vedoucí mateřské školy Mšené-Lázně, mladší Stanislava učí na 1. stupni v základní škole v Podbořanech. „Dcery jsou magistry, zeťové i vnuci také, dokonce jeden inženýr, Milan je vedoucí odboru na podbořanské radnici. Vladislav se věnuje zemědělství v Ředhošti. Šikovní kluci. S manželem si teď říkáme: my jsme nejhloupější z rodiny,“ směje se paní Anna.
V Blatně jsou pořád moc rádi. Vyrostly tam jejich děti i všechna čtyři vnoučata pravidelně trávila prázdniny u babičky a dědy, od nichž se jim prý nikdy nechtělo vracet do města… „Dovolenou jsme nejčastěji trávili na Berounce, na ní vyrůstala naše děvčata,” vzpomínají manželé.
Pan Vilém se již přes půl století také věnuje myslivosti. „Přesně 52 let jsem myslivcem, mám rád také muziku, i dnes ještě občas s kolegy muzikanty zahraji na zábavě,“ říká. Hrával ve slavné blatenské Dudařince, na heligonku a bicí. 23 let také včelařil, říká si „tak trochu domácí kutil“.
„Přesně takový život, jaký jsme žili, se nám líbil. Klidně bychom ho chtěli prožít ještě jednou, ne víc, ne méně, to bychom brali,“ uzavírají s úsměvem náš krátký rozhovor manželé. Pak už vyrážejí na rodinnou oslavu do podbořanské „Kuželny“. „Tam jsem vlastně také jednou hrál – na svatbě!“ vzpomněl si ještě na závěr docela symbolickou tečkou pan Vilém a potom už se loučíme.
Blahopřejeme a hodně zdraví do dalších let!
