Na oplátku

V minulých dnech vítr pěkně provětral naši připravenost. Co nebylo přikurtované, přibité, přivázané, uklizené nebo přilepené, letělo. A nejen to. Létalo i to, čím denně my všichni obdarováváme naší přírodu. Jakoby nám chtěla tou větrnou smrští jen připomenout, jaká že jsme to prasátka, protože s čím kdo zachází, tím také schází. Ty prokleté všudypřítomné igelitové pytlíky poháněné větrem, až téměř „brutálně“ útočící na chodce, kutálející se pet-lahve, miliardy cigaretových špačků, papíry, kelímky, cokoli trochu lehkého. Odpad z neuzavřených popelnic, či pohozené cokoli ze zahrádek a stavebních parcel, unesený větrem, nám dával v těchto větrných dnech setsakra na srozuměnou, že něco je každopádně špatně. Místo čistých ulic, parků, břehů u Ohře, zelených ploch a parkovišť u hypermarketů máme všudypřítomné smetiště, kam jen oko dohlédne, no fuj! A přitom pod tímhle nechutným chlívkem mohou tam nebo i jinde klidně kvést první jarní kytičky, ke kterým se včely, které už také vylétly z úlů ani nedostanou… Ivana Žáčková