Jak pošetilé…

Jsou to dva týdny, co celé republice hrozila stávka řidičů autobusové dopravy. A já se k téhle záležitosti vrátím a brzy pochopíte proč. Nejprve musím podotknout, že jsem tuto akci schvalovala. Jeden den to jako „rukojmí“, my cestující, kteří jsme dopředu varováni, přežijeme, žádná katastrofa a řidiči, co si budeme povídat, si ty peníze, o které jim šlo, bezesporu zaslouží. Celodenní zodpovědnost za nás lidi v podmínkách mnohdy krutých, od náledí až po sněhovou či jinou kalamitu, by přece měla být, jak se patří oceněna. Tak proč ne? A tak jsme se my – cestující, co spolu pravidelně jezdíme, a nejen my, navzájem se informovali, co a jak bude, každodenně před blížící se stávkou vyzvídaly na řidičích a šli jsme jim tím jistojistě na nervy, plánovali a přece jen i doufali, že… Sounáležitost se v těchto dnech jako pozitivní opar doslova vznášela nad každým, kdo jezdí, protože potřebuje a ví, jaké to je, nedostat se kamkoli! Tak jsem to celé vnímala já. Ne každý z nás je mobilní, ať už na dvou či čtyřech kolech nebo se nebojí jít tmavými ulicemi. Co si budeme povídat, v ulicích již není zdaleka tak bezpečno, jak bývalo a osamocená osoba ženského pohlaví potencionálního neřáda spíše nabudí, než odradí! Ano! Stále existují starostliví, obětaví a spolehliví muži a partneři, kteří zcela automaticky své polovičky vozí a nenechají je mrznout na autobusových zastávkách, nenechají je bát se v tmavých ulicích, mnohdy plných divných existencí, a nenechají je zbytečně utrácet za taxi. Jsou ale muži i zcela odlišní, kteří jisté věci nepovažují prostě za normální, popř. důležité. Naši ústečtí řidiči přece jen jeli a nepopírám, že mě potěšili. Ono dát 15 korun tam a zpět anebo 200 za taxi je věru rozdíl, avšak i s tou dražší variantou jsem počítala. Do práce se přece dostat musím. Když bude třeba, podělím se klidně i s dalšími „zoufalými“ o taxi, i s tím jsem počítala.

A teď se konečně dostávám k jádru věci. Ono totiž nic není mnohdy takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nakonec jsem to ráno, kdy již byla stávka zažehnána, zjistila, že téměř já jediná jsem byla tou, která opravdu neměla na výběr. Najednou měli všichni, krom mne o dopravu vlastně postaráno, kdyby… „No tak by se vytáhlo auto z garáže; no tak bych řekla chlapovi, ať mě odveze; no tak bych jel na kole; no tak si vezmu dovolenou… Jak já byla naivní!!! Sounáležitost a přátelská a informační výpomoc, kterou jsem považovala já osobně za něco velmi důležitého, vždyť přece pomáhat si musíme, se mi vlastně nejen že nevrátila, což by mi ani tak nevadilo, ale ani by se mi svým způsobem možná nevyplatila. Vzpomněl by si na mě někdo, kdyby…? Nabídl by svezení? Neodvažuji se hádat… Ivana Žáčková