Karatista Vladimír Švehla složil v Japonsku důležitou zkoušku

Jednou z hlavních věcí, která mě tam táhla je to, že Japonsko je Mekka karate. Je pravda, že semináře se konají po celé Evropě, ale v Japonsku jsou i jiní mistři, kteří sem nejezdí. Chtěl jsem okusit atmosféru tamních tréninků a být s lidmi, kteří se tam sjíždějí z celého světa. Setkávají se a společně cvičí. To je na tom to krásné. Potkal jsem tam například své známé ze slovinských seminářů.

Na konci pobytu jsem se zúčastnil tréninku v Hombu Dojo, hlavní tělocvičně svazu SKIF, i to pro mě byla obrovská zkušenost.

Žádný rozdíl v tom není. Cvičenci si nastoupí do řad stejně jako jinde a vzdají hold instruktorům a zdraví se. Po pozdravu nás rozdělili do dvou skupin, podle našich zkušeností. Pořadatelé a překladatelé způsobili mírný zmatek, a tak jsem se dostal do té zkušenější skupiny, která byla od 3. danu výš. Trénink byl pro mě o to náročnější, ale zvládl jsem ho. Vlastně mi to z kraje ani nedošlo, musel jsem se o jen víc snažit. Na každou hodinu jsme měli jiného instruktora, takže jsme měli možnost vystřídat všechny a obohatit se jejich zkušenostmi. Prvního tréninku se osobně zúčastnil můj velký vzor Soke Hirokazu Kanazawa. Je to hlava a zakladatel SKIF (Shotokan Karate-do International Federation). Soke znamená první dan, nyní je tento mistr emeritním předsedou svazu, který řídí jeho syn Nobuaki Kanazawa.

Etiketa je opravdu přísnější, vše je striktně dané. Mezi účastníky vládne vzájemná úcta, nikdo se nikomu nestraní. Když přijde někdo cizí, i když ho neznám, ukloním se a pozdravím. Je tam také vidět úcta ke stáří. I Nobukai Kanazawa prezident SKIF, projevoval patřičnou úctu ke starším cvičencům. Slušnost je tam vždy na prvním místě.

Z tělocvičny jednoznačně, když jsem mohl zase po několika letech vidět Soke Kanazawu a samozřejmě cvičení s jinými mistry, kteří se do Čech nedostanou. Mají jiné vedení a pojetí technik a každé takové setkání člověka něčím obohatí. Z Japonska pak to neskutečné množství lidí, představ si metro v Praze a počet lidí vynásob dvěma, to bylo i na ulicích, ale vše mělo řád, i na ten počet lidí tam bylo všude čisto. Dále pak, že tam jsou všichni ohromně pracovití. Asi týden jsme bydleli v jednom tokijském hotelu. V přízemí byl minimarket, kam jsme chodili nakupovat. Za celou dobu tam byla stále tatáž obsluha a stále milá a vstřícná, s tím se tady u nás tak často nesetkám.

Byla to moje první cesta do Japonska i první letadlem. Navíc mám strach z výšek a létání. Nevěděl jsem, jak zvládnu přestup v Pekingu. Měli jsme na něj jen čtyři hodiny a celé odbavení trvalo strašně dlouho, snad všechny prohlíželi, protože každý pípal. Úředníci byli strozí, přísní a bez úsměvu, měli jsme obavy, jak projdeme kontrolou my, naštěstí nikdo z nás nepípal. O to víc mě překvapilo Japonsko, kde byli usměvaví a ochotní, vše nám ukázali a poradili, vše měli skvěle zorganizované. Zaskočilo mě jen na pevno zavázané zavazadlo, ze kterého mi v Číně vyndali power banku, naštěstí nic jiného mi nechybělo.

První den jsme šli do suši baru, jídlo tam jezdilo po kolejničkách a objednávalo se s pomocí tabletu. Obsluhu jsme také přivolali přes tablet, cenu pak určovala barva talířků, na kterých bylo jídlo doručeno. Překvapilo mě, že se neplatí u stolu jako u nás, ale u pokladny. V centru pak byly restaurace, kde bylo vyskládané jídlo vytisknuté na 3D tiskárně, nepoznali jsme, že není pravé. Objednal jsem si třeba špagety s boloňskou omáčkou. Nudle byly studené k tomu teplý masový přeliv a miska rýže. Jeden kolega si dal něco, co na obrázku vypadalo jako rýže s cibulkou, když mu jídlo přinesli měla cibulka očička a vyklubaly se z ní krevetky. Skončilo to tak, že šel radši do MC Donalda. Jídlo je tam oproti pití nepoměrně levné, dali jsme za něj pár jenů, ale s pitím to bylo horší.

Líbila se mi třeba středověká ulička Asakusa s chrámem v Tokiu, byla to nákupní ulice, všude prodávali suvenýry a byla tam spousta lidí, přišlo mi to zajímavé. Tokio jako takové je velmi přemodernizované. Dále na mě zapůsobilo Kyoto, bylo kdysi hlavním městem Japonska, staré město je plné chrámů a starých uliček. Je tam i největší dřevěný chrám na světě, zdobený dřevoryty, se zlatými oltáři. Dovnitř můžete vstoupit jen zutí a boty si nesete v sáčku s sebou.

Hrad v Hirošimě mě naopak trochu zklamal, většina hradů byla kdysi vypálená a Japonci je podle původních vzorů postavili znovu. Ovšem vnitřek je hypermoderní, různé 3D ukázky, promítání, je tam třeba vystaveno samurajské brnění a výklenky s vybavením pokoje, ale není to tak jako u nás. Navíc z venku mi všechny hrady připadaly skoro stejné.

V Hirošimě jsme navštívili pomník a muzeum na místě dopadu atomové bomby, to bylo velmi působivé. Vládla tam pochmurná a nostalgická atmosféra, ale myslím, že člověk musí poznávat i hrůzy z historie. Byly tam vystavené osobní věci lidí z doby výbuchu. A figuríny představující lidi těsně po výbuchu, také autentické fotografie lidí z nemocnic. Člověk si teprve na místě uvědomí, co to bylo za hrůzu.

Jednou za mnou o přestávce přišel kamarád ze třídy, to mi bylo 13 let, zeptal se, jestli nechci chodit na karate. Já jsem si tenkrát přišel jako nesportovec. Nevěděl jsem, jestli jít. Nejdřív jsem mu to slíbil, ale pak jsem se rozhodl, že nepůjdu. Slušnost mi však velela, abych mu to zašel alespoň říct. Povídal, pojď se aspoň podívat, a pak uvidíš. Přivítal mě tam Vlastimil Šmíd, já neměl ani tepláky na převlečení, řekl že to nevadí, a tak jsem trénoval s nimi a od té doby mě to chytlo a věnuji se karate už 14 let. Ze začátku mi Vlasta říkal Brumla, protože jsem, když mi opravoval techniku, vždycky něco zamumlal.

Doma jsem cvičil, hlavně když jsem se učil novou katu (přesně stanovená sestava různých technik). Později, když jsme měli připojení na internet, jsem doslova nasával nejrůznější informace o karate. Chodil jsem pak na brigády a začal si kupovat knihy o karate, mám jich doma již slušnou sbírku, připravuji se z nich třeba na zkoušky. Také jsem si v roce 2007 úplně sám zajistil svůj první seminář, bylo to ve Strakonicích. Nyní už absolvuji tak čtyři semináře do roka.

Do poslední chvíle jsem váhal, jestli jsem dost připravený. Zkoušející byli například Nobukai Kanazawa, Manabu Murakami či Masaru Miura, celkem jich bylo šest. Když volali mé jméno v japonštině byl to zvláštní pocit. Největší strach jsem měl z poslední zkoušky, kdy musí cvičenec prokázat synchronizaci rukou a nohou. Zkoušející držel v ruce propisku, různě s ní hýbal a já musel útočit různými údery a skončit tak 2 až 3 centimetry od ní. Nejlepší pocit byl ten, když jsem po zkouškách slyšel z úst samotného Soke Kanazawy „nidan“, tedy druhý dan, má to pro mě osobně velkou váhu.

Je to pro mě velmi náročné. Závodů se účastní i kluby, které nejsou v SKIF, každá asociace má totiž trochu odlišné pojetí technik. U dětí se na to tak velký důraz nedává, technika nesmí být přehnaná, ale nemůže být ani uvolněná. Strašně špatně se to hodnotí. Vidím třeba pěkně zacvičenou katu, ale není podle pravidel SKIF, musí se pak svolat přísedící sudí, kteří rozhodnou, jak budeme dál postupovat.  U vyšších kategorií se preferuje technika SKIF a rozdíly se tolik netolerují.

Mám z toho občas těžkou hlavu. Jednoduší je rozhodovat na praporky, kdo z dvojice vypadne a kdo postoupí. Hodnocení na body nemám moc rád, člověk musí sledovat spoustu věci, naštěstí tam jsou další dva rozhodčí. Člověk výkon hodnotí, jak to cítí. Musí vnímat chyby, které žák udělal, ale dává i na osobní dojem. Hodnocení je tím pádem i trochu subjektivní.

Cvičení karate napomáhá nejen k fyzické zdatnosti, ale obohacuje i ducha. Jako bojové umění je etické, musí se dodržovat pravidla a učí nás úctě k lidem, nejen v tělocvičně a k trenérům, ale i v běžném životě. Pomáhá také s řešením různých stresových situací. Člověk pracuje s dechem a dostane se tak do pohody. Pomáhá uvolňovat napětí.

Mým velkým vzorem je Soke Hirokazu Kanazawa, který je světově proslulý instruktor Šótókan karate. Je zakladatelem organizace SKIF. Jsou samozřejmě i různé další asociace, ale ty nemají přímou linii. Soke Kanazawa dohlíží, aby se vše dělalo podle pevně daných pravidel a lidé ho proto velmi respektují, SKIF má díky tomu úctu k tradicím, jeho filozofií je udržovat stálé tradice cvičením tradičního karate a závody ve stylu sportovního karate jsou brány spíše okrajově a pro určitou motivaci žáků.  Sportovní kluby, třeba ty pod JKA, nemají přímou návaznost na mistry, jde tam hlavně o dril kombinací technik, které jsou rychlé a tvrdé. U nás každou techniku zpracováváme do detailu, velký důraz klademe na její perfektní zvládnutí.

Mým dalším vzorem je také můj první trenér Vlastimil Šmíd, který mi ukázal cestu, která se později stala mou cestou životní. Na karate je krásné, že ho může člověk cvičit do vysokého věku.

K trénováni jsem se dostal čistě náhodou, měl jsem představy, že někdy v budoucnu budu mít klub,  který povedu, a budu učit další generace, ale že to bude takto brzy, jsem nečekal.

Jednou jsem Vlastovi volal, že jsem byl na semináři a že jsem se naučil zajímavé techniky, které bychom mohli na tréninku vyzkoušet. Řekl mi, že to není špatný nápad, ale že díky zdravotním problémům leží již dva týdny doma. Nabídl jsem se, že to za něj vezmu. Nakonec se ukázalo, že nemoc je na delší dobu, než předpokládal. Klub Sakura, který založil a já v něm začínal, má dlouholetou tradici, tak mi bylo líto vše jen tak zahodit. Domluvil jsem se proto s Vlastou, na vedení klubu po dobu jeho nemoci. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ještě se dvěma kolegy klub přebral celý a od jara 2016 ho vedu.

Snažím se jít ve stopách Vlasty, který se poté vrátil mezi nás a trénuje mladé karatisty. Motivuje mě, když vidím úspěchy žáků a také to, když je karate baví. Koncem léta mám v plánu přestěhovat se zpět do Žatce. Byla by škoda, kdyby někteří z nich přestali cvičit jen proto, že nemají kde trénovat. Pokud někdo bude chtít vědět o nás víc, najde náš klub na Facebooku, nebo na webu www.sakurazatec.cz. Přijít se podívat na trénink a nastoupit na cestu Karate – Do může úplně každý.