Trojúhelníkovou skulpturu věnoval umělec Václav Jíra svým kamarádům

Přepracovaný původní sloup z autobusového nádraží stojí na Tyršově náměstí

Loni v září byla na Tyršově náměstí v Lounech instalována skulptura lounského umělce Václava Jíry. Jedná se o přepracovaný sloup ze sedmdesátých let minulého století, který stával řadu let mezi markety Albert a Penny u autobusového nádraží. Proč ji lounský malíř a sochař umístil právě zde, jak došlo k jejímu přepracování, komu dílo a proč věnoval, jaká je historie původního sloupu i co umělec v následujících měsících chystá, jsme se Václava Jíry zeptali.

Kdy vznikla myšlenka na přepracování sloupu, který desítky let stával u autobusového nádraží?

Na začátku roku 2016 mě požádala lounská radnice, na jejímž pozemku sloup stál, zda-li by se sloup dal použít. Já souhlasil.

Co poté následovalo?

Zjišťoval se technický stav a možnost použití materiálu pro zpracování nového objektu podle návrhu. Použily se části, které ještě nebyly zkorodované.

Jak konečný návrh vznikl?

Ve svém archivu jsem našel doposud nerealizovanou skulpturu z roku 1969, kterou jsem v té době konzultoval se svým kamarádem Zdeňkem Sýkorou. Podkladem pro novou verzi „sloupu“ Pocta kamarádům tedy byla původně schválená koncepce tehdejší uměleckou komisí.

Kde přestavba díla probíhala?

Sponzorsky zhotovení bylo projednáno s firmou Legios. Po demontáži byl sloup odvezen do Legiosu. Tam byly vybrány nepoškozené části, z kterých se provedla realizace. Z původního návrhu byla konečná verze přizpůsobena dostupnému materiálu. Celá rekonstrukce trvala rok.

Popište nám vzniklou skulpturu.

Skulptura je sestavena z trojúhelníků. Původní návrh byl základem pro vznik této nové. Je z pozinkované oceli. Vysoký je 420 centimetrů a váží tři čtvrtě tuny. Jedná se o pokovené ocelové kovové dílo, umístěno na betonovém základu podle projektu Pavla Čermáka. Autorské ocenění je stanoveno na 250 tisíc korun. Jako autor jsem v roce 2016 obdržel za návrh včetně zhotovení modelu v měřítku 1:10 a výtvarný dozor při realizaci a osazení díla 25 tisíc korun.

Jaké je historie původního sloupu?

Jeho autorem je zřejmě pan Jirkovský a s velkou pravděpodobností byl vyroben v tehdejších dílnách Českých drah. Sloup sloužil jako nosič komunistických symbolů a hesel od sedmdesátých let minulého století. Po revoluci byly symboly odstraněny a sloup zůstal dál stát.

Dílo nese název Pocta kamarádům. Proč?

Původně měl být název jen Pocta Sýkorovi. Nakonec je ale dílo věnované všem z umělecké sféry, s nimiž jsem udržoval přátelský vztah, a za všechny rady jsem jim dodnes vděčný. Věnováno je tedy Kamilovi Linhartovi, Vladislavovi Mirvaldovi a samozřejmě Zdeňkovi Sýkorovi a dalším kamarádům. Mám z toho dobrý pocit, když lidé chodí kolem a skulpturu chválí.

Proč umístění zrovna na Tyršově náměstí?

Jedná se pro mě a mé přátele, zvláště o Zdeňka Sýkoru, o významné místo. Na Tyršáku měl Sýkora byt i svůj ateliér. Společně s ním jsme tam chodili do hospody Slavie. Je umístěn tedy ve středu pomyslného trojúhelníku mezi bytem, ateliérem a hospůdkou.

Svoji tvorbu jste často konzultoval se Z. Sýkorou?

Se svými pracemi jsem za ním chodil. Důvodem byla věta, kterou o mě prohlásil. „Nakonec jsem přijal návrh, abych napsal několik slov do katalogu k výstavě Václava Jíry. Nejdříve jsem se bránil, jako vždy, když mám něco psát, a nadto o tak mnohotvárném člověku, jakým Jíra bezesporu je. Na-konec jsme to pocítil jako povinnost k sobě i jemu, neboť za jeho malířskou činnost určitě nějakou odpovědnost nesu. Jíra patří k vzácným lidem, kteří dovedou celý život, a to všechny jeho podoby, dobré i zlé, chápat jako výzvu k prožitku. Tak je třeba chápat i mnohostrannost jeho zájmů, ke kterým ho přitahují možnosti prožít něco nového.“

Jak rychle se z Vás a Sýkory stali nerozlučitelní přátelé?

Prakticky ihned. Se Sýkorou jsme se sblížili a začali si tykat. Jemu se říkalo Sejda, já jsem byl Vajda. Měli jsme i společné zájmy. Dělali jsme spolu jachting. Za obraz jsem vyměnil jachtu a plachtili jsme na Nechranické přehradě. Dokonce jsme byli v širší nominaci na olympiádu. Za Sýkorou tam jezdili další výtvarníci, jako byli Karel Malich nebo Ota Slavík. V Lounech se v okruhu Zdeňka Sýkory zase pohybovali Ladislav Mirvald, Kamil Linhart…

Ve svém depozitu máte na sedm stovek obrazů. Jaké byly Vaše začátky?

V roce 1960, bylo mi 21 let, jsem přišel do výtvarného kroužku Zdeňka Sýkory v Lounech. Bylo nás tam víc zájemců. Sýkora nás obešel, podíval se na naše výtvory a mně povídá: Tak vy můžete příště přijít zas. Neměl jsem žádné výtvarné vzdělání, bylo to pro mne vyznamenání. V kroužku jsme malovali, kreslili podle modelu. Scházeli jsme se v pronajatých prostorách v Lounech, zpravidla dvakrát týdně v úterý a v pátek. Sýkora byl přísný, nic nám neodpustil. Po kreslení a malování mě obvykle poslal pro pivo. Pak jsme seděli a rozjímali o umění.

Jak se Vaše tvorba vyvíjela?

Začínal jsem krajinami. Sýkora se svými studenty z pedagogické fakulty jezdil na krajinářské kursy do jižních Čech a já jezdil s nimi. Vzpomínám si, když jsem dělal se Sejdou první krajinku. Nakreslil jsem na plátno keře, stromy a stráně a vymaloval je barvami. Chtěl jsem to nechat zaschnout a pak do toho namalovat detaily. Přišel ke mně Zdeněk Sýkora a povídá: Člověče, vždyť ty to máš skoro hotový! To byly rady k nezaplacení. Později jsem začal malovat podle hudby. V pořadu Českého rozhlasu Rondo Wandy Dobrovské jsem slyšel skladbu Rybí kosti od Ondřeje Adámka. Bylo to plné cinkání a zvláštních zvuků jako ty mé strojky z kovošrotu. Natolik mě to zaujalo, že jsem si hned napnul plátno a začal podle toho malovat. Vyšel jsem z prvků z odpadového železa a začal je vrstvit na sebe. Vypadá to jako linie, čáry, ale nejsou to linie. Tady je čára vyjádřením tónu. Čím je to větší drama a tóny hlubší, tím je barva tmavší – hnědá nebo černá, jemnější tóny jsou vyvedeny veselejšími barvami.

Do Vaší tvorby patří i strojky.

Strojky jsem začal dělat v 60. letech z materiálů, nalezených na skládkách nebo v kovošrotech. Jeden z nich, Myslící stroj, dokonce hrál ve filmu Případ pro začínajícího kata od Pavla Juráčka v roce 1969. Jak se mění technologie, mění se i odpad. Přibývá elektronického odpadu. Strojky z elektrosoučástek dělám v posledních asi deseti letech. Jsou menší a lépe se skladují.

Najdeme na území Loun ještě nějaké Vaše dílo?

Kromě Pocty kamarádům je to ještě Oktíbolz. Umělecké dílo umístěné v roce 2003 do modrých bazénu zvaných „ledviny“ na Suzdalském náměstí. Jako dominanta tam Oktíbolz zůstal i po zbourání bazénů.

Připravujete nějaké dílo na letošní rok?

Ano, připravuji malbu helikoptérou na velké plátno. Spolupracuji s Vlastimilem Sedláčkem. Obraz vznikne podle skladby již zesnulého Milana Adamčiaka s názvem Capriccio (8:07 minuty), kterou mi pro tentok účel složil. Už jsme udělali zkoušku, abychom věděli, jak se bude barva, kterou budu na plátno nanášet z tuby, chovat. Chtěli bychom to uskutečnit letos na jaře. Připravuji také monografii pro budoucí rozsáhlou výstavu. Tu bych chtěl uspořádat v roce 2019 ke svým osmdesátinám.

Děkuji za rozhovor. Lucie Steklá