Nový domov: mělo by to vypadat, jako bychom tu žili odjakživa

2018-07-30 06:49:00

Málokterý kolemjdoucí se nevšiml, jakými změnami prochází prvorepubliková vila na Vroutecké ulici v Podbořanech. Poslední dva roky ji zabydluje rodina Moniky Čížkové, která této stavbě z roku 1927 chce vrátit ztracený lesk a daří se jí to. Co pro to musela udělat, jaké postupy zvolila a proč se vydala na tu těžší cestu, se ptala komunitní koordinátorka projektu Místa zblízka Edita Langpaulová.

Do vily jste se nastěhovali před dvěma roky. Měla jste nějaké vazby na Podbořany, nebo jste to tu vůbec neznala?

Já jsem se přistěhovala z Teplic, ale narodila jsem se v Podbořanech. Žila jsem tady do svých jedenácti let, pak jsem s mamkou a sestrou řekla na delší dobu Podbořanům sbohem. V Teplicích jsem byla spokojená, ale bydleli jsme s dětmi v paneláku. Měla jsem představu, že by děti měly mít víc prostoru a hlavně kontakt s přírodou. Přestože jsem typický „paneláčák“, začali jsme se s manželem porozhlížet po baráku. Manžel je ze Stebna, kde má malou chatu, a shodou okolností jsme objevili tuhle nemovitost.

Byla to láska na první pohled?

Vůbec ne. Když jsme tu byli poprvé a chtěli si prohlídnout zahradu, prodírali jsme hustou džunglí, kde ještě navíc můj syn ztratil telefon. Pak jsme vešli dovnitř a v přízemí viděli popadané stropy. „Tak tohle nikdy“, řekli jsme si. Jenže oběma nám vila ležela v hlavě. Já jsem na manžela napojená a moc dobře vím, proč se v noci převaloval a ne-mohl spát. Pořád myslel na ten barák, já na tom byla stejně. Bylo to složité rozhodová-ní, roli sehrálo i to, že původní majitel nám slevil. Tak jsme si řekli, že do toho půjdeme.

Jaké byly tehdy vaše plány?

Jeden z argumentů, proč jsme to nakonec koupili, bylo i to, že jsme ji chtěli zachránit. Já si hned představovala, že vilu koupí ně-kdo, kdo všechno pozlatí a udělá z toho podnikatelské baroko. Anebo naopak, že ji někdo zateplí polystyrenem a všechny krásné venkovní štuky oseká. Určitě mojí představou bylo, že chci uchovat její původní krásu. Protože vychovávám tři děti, myslela jsem také, že přízemí bude sloužit hlavně dětem. Z toho nakonec sešlo.

Máte s manželem podobné smýšlení nebo musíte dělat kompromisy? Rekonstrukce bydlení často způsobuje rodinné krize.

Máme úplně jiný vkus. Já se snažím, aby ta vila vypadala tak, jako bych v ní celý život bydlela. Jako že tu mám kořeny a historii, i když to samozřejmě není pravda. Většina lidí chce mít alespoň něco nové a hlavně, aby to vypadalo draze. Já jdu opačnou cestou, i když ta je někdy ještě dražší. Navíc na nic nespěchám. Slyšela jsem někde, že když koupíte po někom dům, měli byste v něm alespoň rok bydlet, abyste se s ním sžili. Přesně takhle to dělám já a myslím, že je to tak dobře. Ten dům na mě promlouvá a říká si, co potřebuje. Můj manžel by raději volil jednodušší a modernější řešení. Dneska stavět a opravovat je snadné, protože exis-tují nové technologie. Ty ale nejsou slučitelné se starým domem.

Čím jste začali jako první, když jste nemovitost koupili?

Samozřejmě jsme vyklízeli, poodnášeli jsme vodou zničené věci, protože v prvním patře prasklo topení. Proto se taky hroutil strop. Dávali jsme dohromady právě to první patro, tedy podlahu, radiátory, ty původ-ní se nepovedlo zachovat. Pár kousků nábytku, zřejmě po prvních majitelích, se za-chovalo. Ten postupně renovuji, stejně jako původní dveře a okna.

Renovace dřevěných oken? Není to zbytečně drahé?

Vůbec ne, pokud si to děláte sami. Okna já osobně brousím a natírám. Není to drahé, jen pracné, a když těch oken máte třicet, tak dost zdlouhavé. Se sedmi okny mi pomohl mistr a učňové ze zdejšího učiliště. Zbytek je moje práce.

Proč jste nešli cestou plastových oken a zateplení?

Já jsem si vše pečlivě nastudovala a při zjištění, že máme sedmdesát centimetrů tlusté zdi, jsem došla k tomu, že žádné zateplení nepotřebujeme. Navíc jsem chtěla obnovit původní venkovní výzdobu, kterou bychom polystyrenem přikryli. Takže jsem volila cestu tradičního štuku, což ale, jak jsem vzápětí zjistila, není moc snadné. Musíte totiž najít zedníky, kteří to umí a chtějí to dělat, a pak je to o něco dražší. Plastová okna do těchto starých budov vůbec nejsou vhodná. Je to nejkratší cesta k plísním.

Když mluvíte o řemeslnících, jak jste je hledali?

Na venkovní omítky jsem hledala opravdu dlouho a nakonec jsem si vybrala partu z Teplic. Doma jsme vedli boj, jestli tuhle tradiční omítku nebo mnichovskou, která se teď hodně používá. Mnichovská omítka je silikátová a nepropouští vlhko, což by byla pro tenhle dům zkáza. Mnichovskou jsme už dokonce měli koupenou, no ale po době přesvědčování mi teď leží ve sklepě. A co se týče obnovy zdobných štuků, tak ty tady dělal jeden manželský pár z Dubí. Mnohé z nich byly rozpadlé, takže si s tím museli vyhrát, aby je zcelili.

To asi muselo být dost finančně náročné…

Tak průměrný zedník chce 2000 Kč za 10 metrů čtverečních. Což je super cena a když třeba dáváte probarvený štuk jako je mnichovská omítka, tak je to za hubičku. Já jsem dala omítku, na kterou ještě přijde barva, navíc jsem ještě denně proplácela cestu. Obnova dekorativních štuků mě stála den-ně 2000 Kč. Jednu hlavici ten manželský pár dělal dva dny plus musíte připočítat pronájem lešení. Takže ano, je to ta dražší cesta, které ale samozřejmě nelituju. Podle ohlasů lidí, kteří se tu zastavují, vidím, že to mělo smysl.

Ta vila asi hodně lidi přitahuje…

Jo, i mně i manželovi se vždycky líbila a líbí se i teď a okolí ty změny vnímá hodně pozitivně. Lidé se tu zastavují a chtějí se sem podívat. Nedivím se, jako malá jsem se sem chtěla podívat i já.

K vile patří velká zahrada. Co jste dělala s ní?

Tak to je taky dlouhý příběh. Zahrada byla opravdu strašně zarostlá, já jsem ale dělala hlavně pročišťovací práce. Zachovávám původní stromy, keře, je to nádherná myrta a ovocné stromky. Trávník je také původní, jen ho sekám. Manžel snil o anglickém, ale já jsem byla proti. Možná příchozím přijde, že je to plevel, ale myslím, že anglický by působil moc uměle.

Náš projektový botanik by z vás měl radost. Jedna z nejhorších věcí pro přírodu je, když jsou rostlinné plochy jednodruhové…

No, vidíte to. Ten trávník prostě jen sekám. Nechci se ani zbavovat keřů za plotem směrem k ulici, dělají mi tady příjemné zátiší. A ani zahradu jsem nechtěla „kazit“ záhony. Manžel miluje rajčata, takže ty máme podél plůtku a na záhony jsem využila betonové ohradníky, kterých tu je hojně. Původně se používaly k něčemu jinému, ale já do nich nasypala hlínu a to, co chci, pěstuju v nich. Prostor zahrady tak zůstal kompaktní. Možná ještě prozradím, že tady v rohu mám ohrádku pro slepice. (A opravdu Monika chová pět slepiček a kohoutka, které pravidelně vypouští na trávník). Není nad to, mít každý den čerstvá vejce!

Vraťme se ještě do interiéru. Jaká byla vaše vize?

No, my jsme měli byt v Teplicích zařízený kompletně z Ikey. Krásný nábytek, o kterém si manžel myslel, že ho sem přestěhujeme. Chyba lávky. To se sem vůbec nehodí a já interiér zařizuji úplně od začátku. Nezničený nábytek, který tu byl, postupně renovuji a používáme ho. Naštěstí dveře se zachovaly, kredenc, stoly... Postupně je doplňuji kousky, které zapadnou. Interiér není kompletně zařízený, jde to postupnými kroky jako všechno ostatní.

Teď uděláme odbočku do historie. Máte nějaké informace o původních majitelích?

Vilu nechal postavit majitel továrny na zpracování cukrové řepy, a to v roce 1927, jak je na štítu. Pravděpodobně nahoře žila rodina a dole měl spíš pracovní zázemí. Mimochodem dole byla i luxusní koupelna se zapuštěnou vanou do země, ta se ale nezachovala. Během okupace to zabrali Němci a po osvobození zase strana. Nejsou to ale ověřené informace, vím to jen z doslechu. Po jejich odchodu to mělo majitele, od kterého jsme to koupili.

Obýváte jen vrchní místnosti, co přízemí? Jaké s ním máte plány?

Dole je k dispozici velký prostor, tři velké místnosti a jedna menší. Nejsou ještě kompletně zrekonstruované, ale myslím, že už to nebude moc práce. Protože jak jsem říkala, spousta lidí chce vilu vidět na vlastní oči, myslela jsem, že vytvořím nějaký poloveřejný prostor, kam budu zvát návštěvy a veřejnost. Nakonec to spojím ještě s něčím – uvažuji o otevření kavárny a prodejny s lokálními výrobky. Byla jsem na Doupovském jarmarku a přesvědčila se, že o zdejší výrobky místní mají zájem a že lokální produkce tu je. Teď jen hledám způsob, jak to udělat.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Místa zblízka, který realizuje Fond dalšího vzdělávání.


Komentáře

Nabídky práce

UČITEL/UČITELKA V MŠ

ZŠ a MŠ Jesenice, okres Rakovník přijme kvalifikovaného pracovníka na pozici UČITEL/UČITELKA mateřské školy. Nabídky včetně strukturovaného profesního životopisu zasílejte spolu s kontaktem do 30. dubna na adresu Školní 323, 270 33 Jesenice.
Tel.: 724 926 290
E-mail: konir@zsjesenice.cz

PANÍ NA ÚKLID

Hledáme paní na úklid. Žatec.
Tel.: 605 885 121

ŘIDIČ NA ROZVOZ PEČIVA

Přijmeme řidiče na HPP. Rozvoz pečiva v Žatci. ŘP skupiny B, možno i brigádou.
Tel.: 604 409 637

ŘIDIČ/KA NA ROZVOZ JÍDEL

Přijmeme řidiče/ku na rozvoz jídel. Pracovní doba cca od 6:15 až 12:30, vhodné i pro důchodce nebo ženy na MD.
Tel.: 603 591 676

KUCHAŘKA

Přijmeme kuchaře/ku do výrobny chlazených jídel. Velice dobré platové ohodnocení.
Tel.: 603 591 676

Poslední videa

Vítání občánků v Blšanech

V sobotu 13. dubna přivítali čtyři nové občánky, zarecitovaly a zazpívaly jim děti z mateřské školy.

Přehrát video
Louny: Recitační přehlídka Puškinův památník

(2. video)

Přehrát video

Odběr novinek

Aktuality do vaší emailové schránky!

Pro odběr novinek zadejte vaší emailovou adresu:

Textová inzerce

NEMOVITOSTI - PRODEJ

Prodám družstevní byt v Radíčevsi 3+1 s balkonem a zahradou. Více info na tel.: 731 158 233.

PRONÁJEM

Pronajmu zcela nově zrekonstruované byty 2+1 a 2+KK v Žatci na Jihu. Pouze pracujícím. Volejte 728 233 579 od 9:00 do 17:00, po-pá.

Vzpomínky

Oldřich Imr

Kdo Tě znal, ten v dobrém vzpomene, kdo Tě měl rád, nikdy nezapomene. Dne 24. 4. 2019 uplynou tři smutné roky, co nás navždy opustil pan Oldřich IMR z Touchovic. Stále vzpomínají manželka Božena, syn Zdeněk s rodinou a bratr Jaroslav s rodinou.

Jaroslav Hron

To, že čas rány hojí, je pouhé zdání, stále je v srdci bolest a tiché vzpomínání. Dne 27. 4. 2019 vzpomeneme první výročí, kdy nás navždy opustil náš drahý a milovaný manžel, tatínek a dědeček pan Jaroslav HRON. S láskou a úctou vzpomínají manželka Zdena a dcery Monika, Lucie a Jaroslava s rodinami.

Jan Dufek

Dne 26. 4. 2019 vzpomeneme již 12. smutné výročí, kdy nás navždy opustil náš drahý a starostlivý manžel, tatínek, dědeček a pradědeček, pan Jan DUFEK ze Žatce. Kdo jste ho znali, věnujte mu spolu s námi tichou vzpomínku. Děkujeme. Stále vzpomíná zarmoucená manželka, dcera s rodinou a vnučka s rodinou.