Vladimír Drápal se loučí s ředitelskou židlí

Vážení přátelé, milí divadelní hosté, s novým rokem nastává ve Vrchlického divadle a několika dalších kulturních příspěvkových organizacích změna na postu ředitele.

Já jsem tuto funkci vykonával 15 let a věřím, že po mně snad zůstává kus dobře odvedené práce, kterou jsem po většinu času vykonával s chutí, radostí a nadšením. A abyste měli z práce potěšení, musíte ji mít rádi. Nebál bych se říci, že já tuhle práci miloval.

Ale na druhou stranu vím, že žádný strom neroste do nebe, žádný pohár není bezedný a každá legrace jednou skončí.

Jsem ve své práci i životě obklopen uměním, ale také vím, že jedním z největších umění je umění včas odejít. Pocit, že ten čas nastává, se dostavoval pomalu, ale o to usilovněji, a když jsem sečetl plusy a mínusy, jsem rád, že konečný výsledek je v báječném, skvělém plusu. Mohu na svoje působení nejen v divadle, ale i mezi obrazy v Galerii města Loun anebo ve víru rok ´n rollu na parketách kulturního domu Zastávka vzpomínat s potěšením, ba dokonce s hrdostí.

Musím říci, že mi bylo ctí Vám sloužit – protože já tuhle práci bral vždy jako službu veřejnosti.

Vrátím-li se k samotnému počátku, v mém srdci už navždy zůstanou dvě dámy – Věra Mirvaldová a Milena Zikmundová – možná si to ani neuvědomují, pokud ano, o to víc klobouk dolů, ale musely mít velkou odvahu, když mě před lety prosadily na tento post, který dodnes považuji za dar. Dnes se to zdá samozřejmé, ale tehdy rada města stála snad proti všem. Ale myslím, že můj divadelní příběh s dobrým koncem byl nečekaným překvapením. Nejen pro ně, ale pro všechny. Pro mě asi nejvíc.

Bylo mi také ctí spolupracovat s tolika skvělými lidmi, ať již s těmi, kteří sem přijížděli jako umělci a naši hosté, tak s těmi, kteří jim po celou dobu nezištně připravovali zázemí a servis.

Na spolupracovníky a dobré duše jsem měl štěstí, myslím, že vztahy byly přátelské a korektní i směrem k mým kolegům na městském úřadě. Všem čtyřem starostům, s kterými jsem spolupracoval, bych rád poděkoval za důvěru, kterou mě poctili, a svobodu, kterou mi nebrali.

Bylo pro mě potěšením sloužit tisícům, statisícům návštěvníků, usilovat o jejich přízeň, ať už jako člověk – jak si jistě mnozí čtenáři vybaví – ještě nedávno temné pověsti a rebelsky zvlčilých mravů, neboť ani jedno se neslučuje s českým, neřku-li lounským, průměrem. Ale také jako bláznivý nadšenec, milovník umění, fanoušek hudby, literatury a humoru, jež jim chce projasnit životy radostí, smíchem a kulturou, neboť ta smývá z duše prach každodennosti. A obě tyto zdánlivě neslučitelné tváře se mi povedlo propojit a vytvořit v Lounech místo pro společenství lidí oddaných umění a věrných síle lidskosti. Prostor, který sloužil všem a vážil si každého hosta.

Na úplný závěr musím říci, že jsem rád, že jsem se k tomuto dobrovolnému a přátelskému odchodu odhodlal. Můžu být totiž častěji se svou rodinou, která pro mě dnes znamená nejvíc, ačkoliv tomu tak nebylo vždy. To je možná ten největší - a o to nečekanější – dar, který mi divadlo na rozloučenou dalo.

Děkuji Vám všem za dlouholetou přízeň a prosím Vás zároveň, abyste zůstali věrni kultuře, kterou Vám Louny nabízejí. Jsou v tomto směru výjimečným městem.

Vladimír Drápal, do 1. 1. 2019 stále ještě ředitel Vrchlického divadla, Galerie města Loun a Kulturního domu Zastávka.

P. S. Pokud se o divadle, jeho historii i současnosti chcete dozvědět víc, doporučuji publikaci "15 let Vrchlického divadla", která je ke koupi v divadelní pokladně.