ANKETA: 30 let od „sametu” aneb Jak jsme prožívali listopad 1989?

CHOMUTOVSKO (soš, tos) — Už za čtyři dny si připomeneme 30. výročí 17. listopadu 1989, který předznamenal pád totalitního režimu v tehdejším Československu. Při této příležitosti jsme se několika našich spoluobčanů zeptali: 1. Kolik vám bylo v listopadu 1989 a co jste v tu dobu dělal(a)? 2. Jak jste prožíval(a) události po 17. listopadu 1989? 3. Co pro vás znamená slovo svoboda?

Hana Ulrychová Jáchymová, pokladní z Jirkova

1. Bylo mi 24 let. Už pár měsíců před revolucí prosakovaly informace, že se „něco“ velkého bude dít. Přesto naši političtí kádrováci v podniku obcházeli nadějné a uvědomělé mladé lidi pro vstup do KSČ. Pár týdnů před tím jsem musela nahlas vyslovit, že ještě stále nejsem dospělá a rozumná v takové míře, abych jim pomáhala ve straně, o převýchově jsem nechtěla vůbec slyšet. Jediným spojením v ony dny byla televize, která přinášela zprávy. Hltali jsme každou informaci a fandili změně politického systému s vidinou otevření hranic, svobody, dodržování lidských práv. Každé ráno jsem běžela koupit Mladou Frontu, Lidové noviny a také Rudé Právo, abychom mohli posoudit, jak se informace shodují či liší. V práci to samozřejmě vřelo, starší kolegyně nás varovaly, abychom zase tolik nejásaly, protože vývoj zatím nebyl úplně jasný. Hovory s rodinou se nesly opět v tomto tónu, kde nás maminka varovala, abychom nikam nechodili, nikde se veřejně neukazovali, protože by se to všechno mohlo obrátit proti nám. Strach neustále ovládal právě tu starší a obyčejně žijící populaci lidí.

2. Zpočátku kolem 17. listopadu vládlo velké a vzrušené napětí, když už to vše prasklo, euforie byla obrovská, a vidina lepších zítřků žít v demokratickém systému byla velmi lákavá. V tu dobu si zdaleka nikdo neuvědomoval, co vlastně demokracie znamená! Chtěli jsme volnost, ale snad jsme ani nebyli všichni připravení na velkou zodpovědnost, kterou také přináší. Prožívala jsem období revoluce pocitově velice intenzivně, na náměstí jsem stávala s velkou chutí a naslouchala všem lidem, kteří v tu dobu přednášeli své vzkazy z Prahy, a chomutovským aktivistům z čela Občanského Fóra. Ano, vládlo napětí a strach z očekávání příštích dní, ale nadšení všechny mrzké a ustrašené myšlenky převálcovalo.

3. Slovo SVOBODA pro mne znamená mnoho, snad hlavně i proto, že moji rodiče byli oba Němci a většinu rodiny jsme měli za hranicemi našeho státu s ostnatým drátem. O návštěvu třeba babičky se muselo v době totality žádat, nemohly jsme k ní jako děti běžet pomazlit se, když jsme měly touhu. Slovo „hranice” nemám ani dnes ráda, ať je na mapě, nebo je používaná ve formě omezování, zákazů a omezování. Přesto si uvědomuji, že některým lidem hranice a přísné předpisy třeba i vyhovují, protože neumí žít bez ovládání daným systémem. Všem lidem proto přeji především svobodomyslnost, zodpovědnost a aby si uvědomovali, že svoboda musí být spojená i s neustálým vzděláváním se a práci sama na sobě.

Roman Křelina, malíř a řezbář z Orasína

1. V listopadu 1989 mi bylo 23 let. V tu dobu jsem po vysoké škole sloužil varmádě, konkrétně na letišti Plzeň Bory u vrtulníků jako technik.

2. Byl velmi vzrušující pocit zažívat, co se děje. Na jedné straně naši generálové čekali, zda přijde rozkaz zasáhnout vojensky proti demonstrantům, na straně druhé jsme přinášeli do kasáren různé letáky — „Občanské fórum“, „Havel na hrad“… Vzpomínám, jak jsem prvně viděl Václava Havla, když jsem stál ve vojenské vycházkové uniformě na mítinku svobodného myšlení před plzeňským divadlem. Pokynul nám s úsměvem jeho vztyčenou rukou skrze otevřené střešní okénko auta. Zaujalo mne, že má na ruce obyčejné dětské barevné digitálky. Od první chvíle mi byl Havel sympatický.

3. Svoboda pro mne znamená volně cestovat po světě, svobodně tvořit a vystavovat. Žádná z těch věcí za „totáče” možná nebyla.

Milan Märc, náměstek primátora města Chomutova

1. Bylo mi 23 let a byl jsem v základní vojenské službě v Lounech. Sloužil jsem jako „lapiduch“ na ošetřovně a byli jsme v kasárnách jediní, kteří měli na plášti trikolóry.

2. Prožíval jsem tu dobu velmi intenzivně a bylo mi líto, že jsem se dění nemohl účastnit přímo v ulicích. Tyto události jsou pro mě velmi důležité, také jejich připomínání a nezapomínání na život před sametovou revolucí.

3. Svoboda je pro mě možnost myslet si, co chci, říkat, co chci, ale také odpovědnost k ostatním lidem.

Hana Zvalová, ředitelka Mlýnského spolku z Jirkova

1. Bylo mi 29 let a revoluční týden po 17. listopadu jsem strávila na paragrafu s mladší dcerou. Televizi jsme měli, ale moc jsme se nedívali. Když jsem zaslechla cosi o čemsi na Národní… no byli jsme zvyklí na přehánění. Po nějakých deseti dnech jsem přišla do práce a tam se mě jedna kolegyně u podpisové knihy dost bojovně zeptala: „Tak co, jdeš s námi?“ Byla jsem absolutně mimo realitu, takže jsem reagovala asi hodně vyjeveně: „Jako kam?“ Následovalo patetické: „Jdeš s námi bojovat, nebo chceš dál hrbit hřbet?“ Do smrti nezapomenu tuhle větu a její výraz, se kterým by zabodovala i na barikádách. V kanceláři jsem od spřátelených stran dostala patřičné školení, co se ve státě děje; s tím, že snad v deset se odchází demonstrovat na náměstí. Některé zážitky tam byly spíš humorné, ale to není do svátečních novin. Jedna perlička za mnoho: v momentě, kdy náměstí skandovalo směrem k radnici „demisi, demisi!“, dáma stojící vedle špatně slyšela a přidávala se: „dělníci, dělníci“. Jinak tam bylo co do atmosféry opravdu husto, přirovnala bych to ke Staromáku po návratu sportovců z Nagana, kde jsem také byla. A hodně se tomu blížil i letošní „koncert na Letné“ (kde jsme také nechyběli). Bohužel tohle pozitivní husto místy ředili někteří, kteří se na tom chtěli už tehdy přiživit. Bylo to škoda, ale tak to prostě je.

2. Myslím, že následující rok až dva byly daleko víc revoluční, než pověstný listopadový týden. Tím teď nemyslím změny ve státě, ale ve vztazích a chování mezi lidmi. Z vlídné a milé kolegyně, do té doby kádrově víc než vyhovující, se vyloupla „vlídná a milá kolegyně, kterou strana opravdu, ale opravdu zklamala, takže musela zdrceně položit průkaz; můžeme za to hlavně my ostatní, protože jsme na ně jako na stranu měli víc tlačit“. Z jednoho poměrně blízkého údajně dozorovaného člověka se vyloupnul estébák. Já jsem se dostala do problémů, protože manžela Laďu někdo označil za špiona vojenské kontrarozvědky. Naopak vynikající, špičkový, prostě můj nejlepší šéf (lidsky i profesně) dobrovolně složil funkci, protože hrozilo, že po něm půjdou jako po členovi KSČ. Policie si naráz nevěděla rady s trestnými činy, které si předtím nikdo nedovolil páchat, a policajti se báli to stíhat. Prudce se snížila kvalita legislativy; zatímco se dřív právní předpisy po odborné stránce velice pečlivě připravovaly, po revoluci bych tento proces přirovnala k „hrk na krávu a je tele“. Pravda, někdy třínohé, ale nevadí, vydáme opravu. Stávalo se nám, že nejhorší flákači, zloději, feťáci a šlapky nejtěžšího kalibru si připnuli trikoloru a to jim dávalo právo řvát a předvádět „sílu“ na kdejakém úřadě, ve škole, na soudě, kdekoliv, nikdo nic nenadělal, museli jsme si to nechat líbit. Ani jim tam nestálo za to, aby přišli aspoň umytí a střízliví.  Nadřízené orgány jim vždycky dávaly za pravdu… Ještěže to už máme za sebou. 

3. Svoboda? Napadá mě srovnání s venkovským fotbalem. V něm jsou taky přesně daná pravidla a já je chci dobrovolně dodržovat, protože jsem se dobrovolně rozhodla hrát právě na tomhle hřišti a s tímhle mančaftem. Zároveň chci a musím respektovat ostatní spoluhráče a protihráče, protože jsou na tom stejně, jako já. V rámci nastavených pravidel smím, musím a chci dělat úplně všechno, abych byla co nejlepší, používám kreativitu při hře, novinky. Při porušení pravidel — žlutá nebo červená. Nelíbí se mi něco — buď mě vezmou vážně, nebo mám přinejhorším možnost jít hrát jinam. Je to hodně zjednodušeně řečeno.

Otta Hercík, důchodce

1. V listopadu 1989 mně bylo 40 let. Byl jsem strojvedoucí ČSD a zaměstnán jsem byl v lokomotivním depu Chomutov.

2. 27 listopadu 1989 v době generální stávky jsme s průvodem zaměstnanců depa dorazili na zcela zaplněné chomutovské náměstí, kde jsem poprvé v životě pronesl projev na veřejnosti. V Chomutově v Nerudově ulici vzniklo Občanské fórum. Kancelář nám dala k dispozici Československá strana lidová. Strávil jsem tam s partou lidí z nichž některé jsem poznal až tam, veškerý čas až do vánoc. Spali jsme na zemi a domů jsme se chodili jen umýt a převléknout.

Nikdy nezapomenu na ty spousty lidí, kteří nás chodili povzbuzovat a nosili nám jídlo.

Velká většina členů OF založila místní sdružení (MS) ODS v Chomutově. Našlo se pár jedinců, kteří se přes ODS dostali k vysokým funkcím. Využili situace a starali se jen o svoje zájmy. Začali jsme na to poukazovat. Místo nápravy bylo MS Chomutov, které mělo 92 členů, pražským ústředím zrušeno. Bylo to dva měsíce před komunálními volbami, které proběhly v listopadu 1994.

Ačkoliv jsme se odvolávali, kde to šlo, nic nám to nebylo platné. Bylo nám nabídnuto členství v jiných MS. Skoro všichni z tehdejších členů toto odmítli a z ODS jsme vystoupili. Jak dopadla ODS v Chomutově, všichni víme. Nastala éra pana Nováka, paní Řápkové a pana Řeháka.  Trvalo to dlouho, než voliči prozřeli a postarali se o to, že ODS konečně v zastupitelstvu města skončila. 

3. Svoboda pro mě znamená hlavně to, že si mohu sám rozhodovat o svém životě.

Jiří Kulhánek, starosta města Kadaně

1. Bylo mi 27 let a byl jsem učitelem na 1. ZŠ v Kadani. Dnes mám několik svých žáků v zastupitelstvu.

2. Zapojil jsem se plně do veřejného dění, založili jsme v Kadani občanské fórum i na naší základní škole, postupně jsme na radnici v Kadani kooptovali nového starostu pana Václava Vaňase a začali se připravovat na první svobodné komunální volby na podzim 1990, kdy jsem byl poprvé zvolen do rady města; a kolotoč začal a zatím neskončil.

3. Svoboda člověka je základním předpokladem pro život. Bez svobody je to stejné, jako když zvíře zavřete do klece.