Zavřou se do zkušebny a namlouvají knihy pro nevidomé. Na projektu ,,Slyším, tedy čtu“ se dobrovolně podílí desítky lidí

Hedvika Mašková 2020-02-03 14:00:00

Jak čtou knihy nevidomí? No přeci ušima! Slabozrakým a nevidomým, kteří nemohou číst sami, knihy zprostředkovává projekt ,,Slyším tedy čtu“. Desítky dobrovolníků namlouvají knihy pro neslyšící v Lounech. Prostřednictvím jejich webových stránek odebírají nahrané knihy zrakově postižení z celé republiky. V rámci projektu jsou vydávány také nahrávky na CD, které putují do domovů pro seniory, speciálních škol, domovů se speciální službou a dalších zařízení. O nahrávání knih, práci s dětmi, financování neziskového projektu a plánech do budoucna jsme si povídali se zakladatelkou projektu ,,Slyším tedy čtu“ Romanou Annou Novotnou a zakladatelkou jeho dětského týmu Marií Annou Černou.

• Romano, jste zakladatelkou dobročinného projektu „Slyším, tedy čtu“. Popište, o jaký projekt se jedná…

Romana: V rámci projektu nahráváme knížky pro zdravotně postižené, především pro zrakově postižené, ale i pro lidi, kteří mají fyzické postižení (nemohou hýbat rukama atd.). Stejně tak jsou námi nahrávané knížky určeny lidem, kteří postupně o zrak přicházejí vlivem vyššího věku a dalších faktorů.

To je náš první cíl. Druhým cílem je osvětová činnost, máme stánek s různými hmatovými aktivitami. Stánky máme na nejrůznějších akcích. V Lounech například na charitativní akci ,,Dobrodění“, které pořádá spřátelený spolek Dobroděj. V našem stánku si mohou zájemci vyzkoušet různé skládačky, ale také jak se čte a vyučuje Braillovo písmo. Dobroděj pro nás rovněž pořádá dobrodějnou cyklotour, na níž účastníci ujedou stovky kilometrů. Náš stánek se členy spolku jede v doprovodném vozidle a po cestě na několika zastávkách předvádí aktivity a besedují na školách a v domovech pro seniory.

A v poslední době nám vzkvétá dětský tým, jehož zakladatelkou a hlavou je právě Anička. V dětském týmu se snažíme nejen o to, abychom získali další čtenáře, ale také o to, aby děti četly s nadšením. Chtěla bych ukázat dalším dětem, že není těžké začít něco dělat z vlastní iniciativy. Nemusí to být nic velkého.

Mají poslání

• To mě na Vašem projektu obzvlášť zaujalo. Myslela jsem si, že dnešní děti mají úplně jiné zájmy než dobročinnost…

Romana: Maličké děti se k nám častokrát přidávají právě z důvodu, že je zajímá, jaké to je sedět u mikrofonu a mít na uších obří sluchátka. U větších dětí opravdu vidím touhu pomoci a nadšení pro činnost. Nejen že si vyzkouší, jaké to je být ,,hercem“, ale mají poslání.

Samozřejmě je to sobecká záležitost. To víme všichni. Když dělám pro někoho něco dobrého a on z toho má následně radost, tak z toho mám také radost a dělám to vlastně pro sebe (smích).

• Jak dlouho již projekt funguje? Kdy vznikl?

Romana: Projekt funguje od léta 2013.

• Co vás k tomuto nápadu přivedlo?

Romana: Byla jsem tehdy v Irsku, kde jsem se dostala do jednoho malého antikvariátu. Jde o místo, které zmiňuje James Joyce ve svém Odysseovi. Dříve to bývala lékárna. Dodnes se tam pořád prodává citronové mýdlo, které je zmíněné v knize. Každý den tam probíhá čtení z jiného Joyceova díla.

Mně se společné čtení a střídání se v něm strašně zalíbilo, takže mě napadlo přivézt něco podobného do Loun. Chtěla jsem, aby byla činnost zároveň něčemu užitečná. Aby se nejednalo jen o veřejné čtení. Volala jsem hned z Irska nevidomé kamarádce, která byla zrovna na soustředění slepeckých psů v autobuse plném nevidomých. Zeptala se všech, jestli by se jim nápad líbil, a oni jásali. Měla jsem hned posvěcené, že odbyt bude.

Dala jsem se do toho hned, jak jsem se po létě vrátila, a v roce 2016 se k nám přidaly děti.

• Kdo vymyslel název pro projekt a jak vás napadl? Co představuje?

Romana: Název pro projekt vymyslela Milena Syrovátková, která dlouhá léta vede dramatický kroužek v Základní umělecké škole Louny a je jednou z účastnic projektu.

Potřebovali jsme název, protože jsme projekt zakládali oficiálně se vším všudy. Název samozřejmě vychází ze známého Descartova ,,Myslím, tedy jsem“. Jde o to, že číst opravdu mohu díky uším.

Vlakové nádraží

• Kde knihy nahráváte?

Anička: Nahráváme na vlakovém nádraží (smích). Když jede zrovna vlak, tak uděláme pauzu a počkáme, až přejede.

Romana: Jde o zkušebnu jedné kapely, kdy nám technicky pomáhá zvukař a tak dále. Jde o punkovou kapelu, takže když do studia děti občas přivedou rodiče, tak udiveně koukají (smích).

• O aparaturu se tedy dělíte s kapelou, nebo máte svojí?

Romana: Část je naše a postupně dokupujeme zbytek. Díky kampani Hithit se nám podařilo vybrat potřebnou částku na techniku.

Pravděpodobně se ale z vlakového nádraží přestěhujeme. Když budeme mít veškerou techniku vlastní, tak nás tam nic nedrží. Ne, že by se nám tam nelíbilo, ale zkušebna je odhlučněná spíše směrem ven než dovnitř. A pro většinu z nás je to i dost daleko.

Nicméně zvukař už teď pláče. Jeho knížky sice vůbec nezajímají, ale kvůli nám studio pravidelně uklízí. Navrhla jsem, že budeme chodit alespoň na čaj, aby měl stále důvod uklízet. A z něj vylezlo, což je efekt, který jsem od projektu nečekala, že by chtěl, když ho budeme navštěvovat, abychom mu vyprávěli o knížkách, protože on po celou dobu díky nám vlastně četl. Předtím k tomu neměl vztah, ale od té doby, co jsme s ním nahrávali, ho knížky začaly zajímat. Bez nás číst nebude.

• A jaká technika je vlastně k nahrávání knížek zapotřebí?

Anička: Mikrofon a pak taková věc, která ho chrání před prskáním…

Romana: Ano, máme několik pop filtrů.

Anička: Jo, pop filtry. A potom ještě počítač.

Romana: Ta nejdůležitější věc je však mix. Teď nahráváme přes mixážní pult, ale už budeme nahrávat rovnou do počítače. Takhle nahráváme v Praze, kde máme druhý tým. Jde o profesionální herce, kteří nahrávají pro změnu ve sklepě Národního divadla (smích).

• Kolik lidí se na nahrávání knížek podílí?

Anička: Spousta!

Romana: Loni jsme to zkoušeli počítat a došli jsme k nějaké šedesátce lidí, kteří se do projektu průběžně zapojovali.

Anička: Někteří přijdou třeba jen jednou a pak už ne. Jiní přijdou jednou, pak nepřijdou a pak zase přijdou. A někteří dochází pravidelně.

Romana: Pravidelně nás chodí cirka deset, ale k tomu je spousta lidí, kteří pomáhají s věcmi okolo. V Praze pak máme tuším dvanáct herců.

U dětí se to hodně mění. Ke stávajícím deseti jich přibylo deset dalších. Nejmladší je pětiletá Matylda. Ta ještě neumí číst, ale děláme to tak, že maminka pasáž přečte a ona to po ní zopakuje. Hlas dospělého se potom vystřihne.

Práce s dětmi

• Jaká je práce s dětmi?

Romana: Úžasná!

Anička: To byla teda rychlá odpověď!

• A Aničko, jaká je práce s dospělýma?

Anička: Těžká…

• Čekala jsem, že odpovědi budou naopak (smích). Ale čtení knih v rámci projektu není přeci jako být ve škole…

Anička: To ne.

Romana: I když já Aničku kdysi učila angličtinu (smích). Ale při nahrávání knížek je ohromná zábava.

Anička: Je to něco, co nás baví. Do školy musíme chodit. Nahrávat knížky chodíme dobrovolně.

• Čtete knihu ještě před nahráváním? Procvičujete doma?

Anička: Někdy jo, ale když není čas, tak ne. Romča má vždycky více knížek. Dvě nám dá do vedlejší místnosti, kde se je můžeme naučit. Někdy ale přijdeme a čteme rovnou.

Romana: Já třeba čtu z listu vždycky, protože knížky znám. Texty si dopředu nepřipravuji, protože nikdy nevím, kdo zrovna přijde. Při čtení se střídáme. Vždy se po chvíli mění hlas, což je pro nás super z logistického hlediska, protože dopředu opravdu nevíme, kdo dorazí. Až na místě rozdáváme úseky textů, které bude kdo číst, a můžeme tím pádem pokračovat dál a na nic čekat.

Ve vedlejší místnost, jak říkala Anička, je několik knížek, kde si může každý, než přijde na řadu, text přečíst. Já většinou sedím u nahrávání a kontroluji člověka, který čte. Nemám čas si svoje úseky připravit (smích).

• Kdo a podle čeho vybírá tituly, které se budou nahrávat?

Romana: Když někdo narazí na nějakou pěknou knížku, tak ji nahrajeme. V poslední době se snažíme vybírat ne tolik známé tituly, zvláště co se týče knížek pro dospělé. Velká část je již nahraná od profesionálů, takže není důvod je nahrávat znovu.

• Jak je to v tomhle případě s autorskými právy spisovatelů, vydavatelů,…?

Romana: My čteme pod licencí pro zdravotně postižené, což znamená, že když vyrobíme kopii, audio nahrávku knížky, neporušujeme autorské právo, pokud je to výhradně pro lidi s postižením a nevyděláváme na tom.

Knihy zdarma

• Knihy jsou tedy k dostání zdarma?

Romana: Ano, máme je dostupné ke stažení u nás na webových stránkách. Stáhnout je však lze pouze po vytvoření uživatelského účtu, ke kterému je třeba mít heslo. Heslo zřizujeme, když člověk pošle potvrzení, kopii ZTP nebo kopii lékařské zprávy. Na jejich základě lidem uděláme účet. Nebo CD s audioknížkami posíláme do institucí, jako jsou domovy pro seniory a jiné organizace.

Anička: Lidé si mohou na webu ukázky knížek i poslechnout.

• Kolik knih už jste za dobu trvání projektu nahráli?

Romana: Já mám v počítači rozdělanou devětadvacátou knížku, včetně těch dětských. V Praze jsou další, takže jich je něco málo přes třicet.

• Jak dlouho trvá práce na jedné knize?

Anička: Jak na které… A taky, jak se Romče chce (smích).

Romana: Anička si teď oblíbila říkat na veřejnosti, že dělám práci hrozně nerada. Nedávno jsme spolu byly v Praze na akci Pecha Kucha a Anička řekla, že veškerou práci kolem nahrávání dělám já a vlastně mě to vůbec nebaví (smích).

Záleží na spoustě faktorů. Často děláme i dvě knížky zároveň. Čteme průběžně, ale na každé knížce je práce jiná. Jsou knížky s lehčími texty, které se čtou snadno. Pak jsme ale třeba četli ,,Utrpení knížete Sternenhocha“, které bylo skutečně utrpením, zvláště střih (smích). Je to nádherná knížka, ale jazykově velmi náročná.

• Jak často nahráváte?

Romana: Snažíme se jednou týdně. Většinou v neděli. Ne vždy to však vyjde. U dětí je to nárazové podle toho, jak mají volno.

Ocenění

• Kde berete na svou činnost potřebné finance?

Romana: Získali jsme peníze z již zmiňovaného Hithitu a samozřejmě něco dostáváme od našich příznivců, ať už jsou to větší nebo menší částky. Velkou část máme také od Města Louny. Podporuje nás kulturní komise.

• Dívala jsem se, že jste za svůj projekt získali již několik cen, pochlubte se…

Anička: Jako dětský tým jsme byly v roce 2018 ve finále Ceny Gratias Tibi.

Romana: To je cena, kterou dává organizace Člověk v tísni. Byli jsme před lety nominováni i jako dospělý tým.

Předloni se nám podařilo zvítězit v soutěži Brána k druhým, opět jako dětský tým.

• Audioknihy jsou velmi oblíbené i u vidomých lidí. Liší se tedy nějak vámi nahrané knihy pro nevidomé od těch standardních?

Romana: Naše knihy se liší v tom, že právě střídáme hlasy.

Anička: Klasicky čte každou postavu jiný člověk. My to děláme tak, že jednu kapitolu čte jeden člověk, druhou kapitolu čte druhý a tak dále.

Romana: Nejsou to dramatizace, což vychází i z licence, kterou máme. Musíme předat knihu tak, jak je napsaná. Neděláme žádné úpravy, nezkracujeme.

Střídání hlasů je praktické pro nás a od začátku jsem také chtěla, aby projekt byl hromadnou aktivitou.

Anička: Lidem se střídání hlasů líbí, třeba někteří mají i svůj oblíbený.

Romana: Jedna z mých kamarádek mi říkala, že některé hlasy se jí líbí a některé zas moc ne, ale že si vždycky počká a těší se na svůj oblíbený. Je to vlastně výhodnější, než když je kniha načtená jedním člověkem a jeho hlas vám nesedne.

Střídání hlasů velmi kvitují starší lidé, kteří mi říkali, že jim často upadá pozornost a ve chvíli, kdy se změní hlas, je to opět probere.

• A čemu se ještě ve svém volném čase rády věnujete?

Anička: Já hraju na kytaru a pracuju doma na farmě. Mám toho celkem dost. Ve škole mě nejvíce baví matematika a samozřejmě čtení.

Romana: Já učím na částečný úvazek angličtinu, jsem v invalidním důchodu. Jinak zpívám v kapele, ráda pracuji s dětmi, čtu,…

• Plánujete s projektem v brzké budoucnosti ještě něco dalšího?

Romana: Ráda bych navázala větší spolupráci s knihovnami a stále je ve hvězdách, jestli se vydáme za dětmi do Dětského domova v Chrudimi, kde bychom si společně popovídali o svých aktivitách.

Potom musíme dotáhnout do konce literární soutěž, kterou jsme měli vyhlášenou. Máme už vybrané texty, ale musíme je s dětmi nahrát. V soutěži šlo o to, že nám děti posílaly vlastní texty a my z vybraných vytvoříme autorské CD.

Začínáme také spolupracovat se Základní uměleckou školou v Lounech.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková



Komentáře

Nabídky práce

Pracovní nabídka pro osoby se zdravotním omezením (ZTP, změněná pracovní schopnost)

Veřejné stravování CZ a.s. přijme zaměstnance na pozice POMOCNÁ KUCHAŘKA, POMOCNÁ SÍLA DO KUCHYNĚ, POKLADNÍ, VÝDEJČÍ OBĚDŮ, UKLÍZEČKA. Místo výkonu práce - Louny, Žatec a okolí, Slaný. Požadujeme samostatnost a spolehlivost, praxe v oboru není podmínkou.
Kontakt: p. Krupka
Tel.: 603 267 370


BRIGÁDA V CHRÁNĚNÉ DÍLNĚ

Chráněná dílna Tuchořice hledá pracovníky na HPP na tyto pozice PŘÍPRAVA PROVÁZKU NA NAVAZOVÁNÍ/UZLÍKOVÁNÍ, STROJNÍ NAVAZOVÁNÍ UZLÍKU NA DRÁTEK, STROJNÍ PŘEVÍJECÍ CHMELOVÉHO DRÁTKU (VHODNÉ PRO MUŽE). 20 hodin týdně, odměna 7 - 10 tisíc, dopravní spojení z Loun, Žatce i Podbořan. Nástup možný ihned.
Tel.: 723 588 312


ŘIDIČ - STŘÍDAČ

Pracovní příležitost pro lidi z Chomutova a okolí! Hledáme zaměstnance na pozici ŘIDIČE - STŘÍDAČE. Vhodné pro důchodce.
Tel.: 607 218 078


ZAMĚSTNANCI

Hledám zaměstnance všeho druhu (pekař, zedník, tesař, dělník, zdravotní sestra atd.) na práci do Německa. Požadujeme základy němčiny. Zajímavé platové ohodnocení, ubytování zajištěno, proplácení pohonných hmot. Možnost pohovoru na uvedeném telefonu.
Tel.: 0049 179 607 373


ČÍŠNÍKŮ/SERVÍRKA

Restaurace a bowling Nový svět přijme číšníka/servírku na HPP. Nástup možný ihned.
Tel.: 603178361
E-mail: info@restaurantlouny.cz

Poslední videa

Kněžické rybníky: žabí koncert na začátku května

Poslechněte si žabí sbor :-)

Přehrát video
MŠ Blšany - roušky pro děti i paní učitelku

I když děti již v budově školky nemusejí nosit roušky, venku je potřebují. Drahomíra Gramskopfová z Blšan jim i paní učitelce a kuchařce věnovala vlastnoručně ušité roušky.

Přehrát video