Tajnej rada, pivní inženýr a vědátor

Martin BENEŠ ze Žatce je mladý muž vysoké štíhlé postavy a já, když někdo někde vysloví jeho jméno, ho vždy vidím v bílém laboratorním plášti na sobě, který k němu patří stejně tak jako ke kytaristovi Guns N‘ Roses Slashovi vysoký klobouk nebo ke kytaristům skupiny ZZ Top dlouhé plnovousy.

Ahoj Martine, když jsem se tě ptal, kde se spolu setkáme, tak nám oběma bylo jasné, že v hospodě, ale tys navrhl konkrétně předzahrádku minipivovaru Pioneer. Proč?

Ahoj Aleši, představuji si, že se mnou povedeš kulervoucí sedmidílný životní rozhovor, ve kterém prozkoumáš nejtemnější zákoutí mé duše. A kde jinde se sejít, než právě tady, na Prokopáči, kde se kdysi formoval můj vztah k životu, chmelu a vůbec?

Hele, nejsi na takový hluboký rozhovory moc mladej?

Díky, Aleši, takový kompliment mi už dlouho nikdo nevysekl! Beru tě za slovo, za tímhle účelem se tu sejdeme za 42 let. Tak mi tedy pověz, co pro mě máš za otázky.

Vezmu to hezky postupně od podlahy. Kdy a kde ses narodil? Předpokládám, že jsi rodilý žatečák.

Přesně tak. Prý jsem byl počat při cvičení Štít 84 kdesi v Doupovských horách a po devíti měsících jsem se poprvé nadechl žateckého vzduchu. Pojď postupně probrat školy.

Kam jsi chodil na základku a jaký jsi byl žák?

První stupeň ZŠ jsem chodil na 5. ZŠ, druhý stupeň jsem chodil na Komeňák do matematické třídy a byl jsem hodný šprt. Ačkoliv i nějaký ten větší průser by se našel.

Na jaké střední škole jsi studoval a jaký jsi byl student?

V ústavní výchově jsem pokračoval na žateckém gymplu. Postupně jsem se učil mít věci na háku a užíval si ten všeobecný rozpuk (zejména spolužaček). Skvěle nám to v partě šlapalo, prostě zlatý časy!

A do třetice – jakou vysokou školu jsi absolvoval, jaký máš titul a jaký jsi byl posluchač?

Poslední vysvědčení jsem si odnesl z ČVUT v Dejvicích. Je na něm napsáno Ing. v oboru radiotechnika. První tři roky byly úplně zbytečný - asi jako pro vaši generaci vojna. Dodnes nevím, jak jsem to vydržel. Později už jsme začali řešit smysluplný věci, což mě bavilo.

Po škole ses vrátil zpět do Žatce, což v dnešní době není úplně běžné. Co tě k tomu vedlo?

Matička Praha mi tehdy nedokázala nabídnout čepovanou Žateckou 11°, což mé rozhodování o dalším životě velmi usnadnilo. Je fakt, že když se ohlédnu, tak si říkám, jestli jsem ještě hrdina, nebo už troska z Ústeckého kraje. Ale utéct umí každej.

Po škole jsi nastoupil do své první práce. Do jaké firmy a co jsi měl na starost?

Nastoupil jsem do ČEZu, do elektrárny v Tušimicích. Začínal jsem jako topič a strojník. Později jsem přešel na pozici technologa. Elektrárna procházela obnovou a já měl za úkol vyladit provoz nových turbín a kotlů, aby byl co nejspolehlivější.

To zní, že jsi měl asi velký hračky, co?

To si piš! Někteří chlapi si v garážích leští své výkonné motorčičky – cha! Já měl na starosti hned čtyři mašiny - a tisíckrát silnější!

Zůstal jsi u jedné firmy nebo jsi své zaměstnání měnil?

Jak roky plynuly, věcí k řešení ubývalo a rutiny přibývalo. Cítil jsem na sobě, že potřebuju změnu a rozhodl se odejít na volnou nohu.

Co je vlastně tvé současné povolání? Můžeš to čtenářům nějak objasnit?

Moji práci nejde zaškatulkovat, mám to rád pestré a vždycky mě bavilo dělat věci, o které se ještě nikdo nepokusil. Pohybuji se v energetice a mým hlavním zdrojem obživy je, velmi zjednodušeně řečeno, aby nenastal blackout. Takový stav si můžeš představit, jako když tě z ničeho nic srazí auto - během několika sekund jsi ve zcela nové situaci. Je důležité, aby v takovou chvíli dobře zareagovaly jak stroje v elektrárnách, tak i lidé, kteří budou poruchu řešit. A musí být dobře nastavená pravidla. Tomu se věnuji. Ale když zmiňuješ povolání, tak to je ještě něco víc než práce. Čím jsem starší, tím mě to více táhne od strojů k lidem. Mám koučovací výcvik, a kdo ví, kam mě život ještě zanese.

Pamatuji si tě, Martine, téměř z každého Chmelfestu, kde jsi soutěžil v rámci Memoriálu Lojzy Lupulína, a to v týmu Pivní inženýři. Kolikrát jste jako Pivní inženýři soutěž vyhráli?

Celkem čtyřikrát, naposledy v roce 2014.

Můžeš zmínit jména kluků, kteří s tebou byli v týmu?

Moc rád, Aleši. Kostra týmu byla složená z kamarádů ze základky – Ondra Dvořák, Karel Piwko, Michal Karabec. Když někdo nemohl, tak pohotově zaskakovali další borci jako Jirka Slach, Béďa Musel, Petr Pukl, Vašek Piwko…

Součástí této pivní soutěže je i štafetové pití půllitru piva na ex. Za kolik vteřin, tedy správně za kolik sekund dokáže vypít jedno velké pivo Martin Beneš?

Rekord mám okolo tří sekund, standard do 5 s. Ale kdysi jsem v jedné Brněnské putyce exoval malé pivo (tak tam říkali tupláku) za 8 sekund. Celkem jsem si tam získal respekt.

Když už jsme u Chmelfestu, tak krásně navážeme na Chmelobranu, která vlastně Chmelfest pořádá. Od kdy jsi členem Chmelobrany?

To ti řeknu přesně, od prosince 2008.

A prozradíš, co pro tebe Chmelobrana vlastně znamená?

Každý člen to vnímá jinak, ale pro mě je to především parta lidí, kteří sehráli v našem městě významnou roli v záchraně chmelařských památek. Může to vidět každý, kdo si vzpomene, jak vypadalo Náměstí Prokopa Velkého před 20 lety. Klíčové bylo vůbec upozornit na to, že tady máme unikátní chmelařské dědictví a přinést konkrétní návrhy, jak s ním naložit.

Jednoho dne se Tajný rada, kterým byl od založení Chmelobrany Jirka Vaníček, své funkce vzdal a za svého nástupce navrhl právě tebe a tys funkci přijal. Bylo to tak? A pokud ano, tak kdy se to stalo?

Přesně jak říkáš, je to asi sedm let. Ale Jirka je jenom jeden, takže si spíš nechávám říkat Tajný Beny.

Co funkce Tajného rady obsahuje, není-li to tedy u takovéto funkce tajné?

To je tak tajné, že to můžu pošeptat do ouška jenom Lojzovi Lupulínovi, který to nikde nevykecá. Ale v zásadě mi jde o to, abychom stále udržovali odkaz Homolupulů a měli nějaký směr.

Když jsi zmínil nejstaršího pivaře na světě, nesmíme zapomenout také na Muzeum Homolupulů, ve kterém tě návštěvníci mohou potkat při komentovaných prohlídkách. Ano, muzeum je výkladní skříní Chmelobrany. Čtenářům, kteří u nás třeba ještě nebyli, můžeme prozradit, že Homo Lupulus namená člověk chmelový a tato kultura obývala Žatecko před několika tisíci lety. Návštěvníci bývají z příběhu Homolupulů nadšení a téměř vždy v sobě najdou jejich geny!

Co má Chmelobrana před sebou a mohou se třeba přihlásit i noví členové?

Po počátečních bouřlivých letech se činnost stabilizovala a hlavně se soustředíme na pořádání Chmelfestu, provoz Muzea Homolupulů a náš tradiční ples. I nadále chceme připomínat Žatečanům jedinečnost chmelařských tradic. Vizí je například oživení dalších chmelařských zákoutí. To nejde bez členů, kteří přinesou svůj zápal. Každého, kdo do toho chce jít s námi, přiložit ruku k dílu, ale taky si užít spoustu legrace, rádi uvítáme!

Kolik má k dnešnímu dni Chmelobrana členů a hlásí se do spolku i noví a mladí adepti či adeptky?

Členů máme okolo 80, z toho je 5 z tvé rodiny! Aktivních nás je přibližně 15.

Vím o tobě, že máš rád degustace, a protože se v pivu vyznáš, tak si tyhle akce náležitě vychutnáváš.

Spolu a s dalšími kamarády jsme absolvovali degustace ve výzkumáku a degustace v Chmelařském muzeu.

Degustuješ i mimo Žatec?

No jasně, ta rozmanitost mě baví! Kam přijedu, tam hned strčím sosák pod pípu nejbližšího minipivovaru.

Když mi někdo položí otázku, kolik je v Žatci pivovarů, tak mu odpovím, a pokud chce, tak mu je i vyjmenuji , a rád na závěr seznamu dodávám, že máme v Žatci ještě jeden domácí minipivovárek, ve kterém právě ty vaříš své pivo s názvem Rektor. Říkám to správně?

Správně, Aleši – ostatně u sklenice Rektora jsme se kdysi seznámili! Jedná se o spodně kvašený ležák a vařím ho nepravidelně jednou za čas, když se cítím 100% připraven poskytnout mu maximální péči. Nesmíš nic podcenit, jinak to skončí špatně.

Pojďme k tvému soukromí. Jsi ženatý a dětný. Říká se to tak, že jo? Když někdo děti nemá, tak je bezdětný, a když má, tak by měl být dětný, že jo? Představ nám tedy, prosím, svou manželku a vaše děti. Děkuji.

Tvůj výraz dětný se mi líbí, je to o moc lepší, než kdybys mě označil třeba za fotříka. S manželkou Terezou, toho času učitelkou na gymplu, máme jedenáctiletou Barču, devítiletého Ondru a šestiletého Alberta.

Nedávno jsme se synem Dominikem pokřtili knihu 777 autorů s názvem Žatecký román. A o tobě jsem se shodou okolností dozvěděl, že ses rozhodl navštívit všechny kopce v České republice, které jsou vysoké 777 m. Jak tě to napadlo?

Podobně jako ty jsem načichlý sedmičkovou soustavou. Když jsem cestoval prstem po mapě a objevil jeden takový vrchol nedaleko Nového Města na Moravě, hned mě napadlo, jestli tam nejsou stopy po osídlení Homolupuly.

Kolik kopců už máš za sebou a co jsi všechno objevil?

Celkem jsem už objel 7 kopců z celkových 15. Víceméně všude se dají nějaké stopy osídlení nalézt – někde se dokonce dodnes chová dobytek. Umíš si představit guláš z hovězího, které vyrostlo na kótě 777 m?

Sbíhají se mi sliny… Ale jaké máš, Martine, kromě piva a kola, ještě koníčky?

Před dvěma roky mě Vláďa Valeš požádal, abych pomohl s výukou páťáků z Komeňáku v rámci tak zvaného projektového týdne Žatec – město chmele. Vrhlo mě to do historie chmelařství, která je krásná tím, jak odráží celosvětový vývoj v mnoha oborech. Není to jen zemědělství, ale hlavně lidé a třeba i ekonomika. Na přelomu 19. a 20. století se obchod s chmelem bouřlivě rozvíjel a investice do chmelařských skladů byly obrovské – s trochou nadsázky to můžeme přirovnat k dnešnímu boomu umělé inteligence. A vše máme v Žatci dokonale hmatatelné! Takže se bavím čtením starých knih, rozhovory s pamětníky apod.

Vidím na tobě opravdové nadšení. Vznikají z tvého studia také nějaké výstupy?

Jasně, rád se podělím o nabyté znalosti. Přes zimu probíhá v Žatci cyklus přednášek Chmelařské dědictví v jednom žoku, hlavním organizátorem je Petr Bažant. Loni jsem měl přednášku na téma síření chmele a letos se mají návštěvníci také na co těšit.

Dostáváme se k tématům, která jsou mojí parketou. Co ty a literatura? Čteš? A co čteš?

Čtu hlavně literaturu naučnou společenskovědní. A z beletrie jsem fanoušek kratších formátů, třeba od mistrů povídek Stroukala nebo Švandrlíka – mám rád jejich nadsázku.

I ty lichotníku. Druhou mojí parketou je rocková hudba. Jakou muziku poslouchá Martin Beneš? Máš své oblíbené skupiny či interprety? Zkus dát sedmičku těch nejoblíbenějších, děkuji.

Hudbu poslouchám podle nálady – co ve mně nevyvolá emoce, mě nezajímá. Takže když chci zapařit, pustím Horkýže Slíže nebo Tři sestry. Když potřebuju uronit slzu, sáhnu po Floydech a Oldfieldovi. Když chci povznést, postará se o to Vlasta Redl nebo Mňága. A když chci slyšet ženskou, bude to Belinda Carlisle.

Martine, díky za rozhovor, a ať ti pivo nikdy nezhořkne, tedy právě naopak. Děkuji, Aleši, nápodobně a dáme si ještě jedno, ne?