Z cest po Čechách J. Hiekové 2. díl

Na mých cestách po Chodsku mě doprovázel můj manžel a naši společní přátelé, Maruška s Pepa Helebrantovi. Hned napoprvé jsme se shodli na tom, že se ubytujeme v tradičním centru Chodska, v Domažlicích. Pokud si myslíte, že Domažlice a Louny nemají nic společného, tak vás ujišťuji, že mají.

      Tak za prvé, stejně jako Louny, byly vystavěny v 60. letech 13. století za vlády krále Přemysla Otakara II. Za druhé, stejně jako Louny, se v době husitské přidaly na stranu husitů, kteří pak v obou městech vyplenili místní kláštery. Na rozdíl od Loun však Domažlice svůj klášter později znovu vy-stavěli a mají ho dodnes. A poslední styčný bod je úplně z jiného soudku. Stejnou dobu ze svého života zde strávil známý básník a lounský rodák Jaroslav Vrchlický. V Lounech prožil první rok svého života a v Domažlicích pak, ten poslední.

     Domažlice byla původně trhová ves, přestavěná na královské město, které se stalo součástí velkolepého hraničního opevnění proti Bavorsku. To dnes samozřejmě již neplatí. Centrum Domažlic tvoří dlouhé náměstí - Mírové (opět stejný název jako v Lounech), jehož typickou dominantu tvoří věž kostela Narození Panny Marie. Na první pohled jsme ani nezaregistrovali, že je téměř o šedesát centimetrů vy-chýlená. Věž byla původně postavena jako hláska, odkud hlásný sledoval blížícího se nepřítele. S kostelem byla spojena až později. Do centra města jsme vjeli Dolní bránou, která pochází z doby založení města. Je tedy o téměř 250 roků starší, než ta naše, Žatecká. Náměstí lemují měšťanské domy ze 14. až 16. století. Původně byly gotické, ale většina z nich byla upravena renesančně. Před domy jsou podloubí, z nichž se vchází do mnoha obchůdků, kavárniček, cukráren a hospůdek. Podloubí mi zase velmi připomněla náměstí v Žatci. V jednom z gotických domů se nacházel náš penzion. A můžu vám s klidným svědomím říct, že dojít z recepce do našeho pokoje, byl hotový rébus. Do recepce v přízemí jsme vešli z Mírového náměstí. Náš pokoj byl však v prvním patře na opačné straně domu. Museli jsme projít labyrintem chodeb a chodbiček, úzkých a nízkých schodišť, kde jsme se několikrát praštili do čela, protože jsme málo sklonili hlavu. No zkrátím to, hledání pokoje trvalo asi deset minut, ale nakonec jsme se dopracovali do cíle. Výsledek však stál za to. Krásný apartmán s výhledem na dolní náměstíčko s Chodským hradem. Nádhera! A také jsme zjistili, že z této strany je druhý vchod do penzionu, o mnoho jednodušší. Ten jsme pak po celý pobyt využívali. Další boule na čele už jsme nechtěli riskovat.

     Cíl naší příští prohlídky byl tedy jasný. Chodský hrad! Hrad patřil ve středověku králi, který se zde zastavoval na svých cestách do Bavor. Sám Jan Lucemburský v něm několikrát přebýval. Mimo to byl sídlem purkrabího, který spravoval chodské vesnice. Po husitských válkách ho vlastnila šlechta a nakonec město. V současné do-bě je v něm umístěno muzeum Chodska. Ale o tom až příště. J. Hieková