Krajina na Lounsku je dramatická

Dětství jsem prožil v Táboře a také jsem dost času trávil u prarodičů v Moravských Budějovicích na západní Moravě. Řekl bych, že jsem ho díky rodinnému zázemí prožil idylicky. Už v dětství jsem si začal budovat vztah k přírodě a k jejímu zvídavému objevování a postupně se do toho přidala potřeba pojmenovat různé rostliny a zvířata, která jsem během dětství potkával. Což vyústilo ve studium biologie na vysoké škole.

Po gymnáziu v Táboře jsem šel studovat tehdy ještě Biologickou, dnes už Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Už při návštěvě během gymnázia mi prostředí fakulty přišlo velice zajímavé, moderní a pokrokové, což se později během studia potvrdilo i na přístupu zdejších pedagogů. Navíc hned vedle fakulty sídlí Biologické centrum Akademie věd, se kterým byla fakulta vždy úzce spjata a původně zkraje 90. let 20. století z něj i vzešla. Také díky tomu zde vždy bylo pro studium biologických oborů výborné zázemí.

Před nástupem do lounského muzea jsem pracoval v České společnosti ornitologické na projektu Athene na záchranu sýčka obecného, naší nejohroženější české sovy, jakožto i jednoho z nejohroženějších českých ptačích druhů vůbec. Největší česká zbytková populace tohoto druhu je právě v regionu Poohří od Řípu po vojenský újezd Doupovské hory, takže jsem zde v regionu již před začátkem práce v muzeu strávil tři roky terénními pracemi při ochraně sýčka. Proto jsem zdejší oblast poměrně dobře znal a nabídka místa v muzeu mě zaujala. V noci při monitoringu sýčků jsem tu v jarních měsících navštívil několikrát snad každou vesnici, která se zde nachází v otevřené krajině mimo větší lesní celky. Sýčci totiž vyhledávají nelesní oblasti.

Nepřekvapivě mi učarovalo lounské Středohoří se svými výraznými čedičovými vrcholy a stepmi. A ten pohled na Oblík, Ranou a další kopce, když se sem vracím, mě nepřestává fascinovat dodnes. Během práce v muzeu jsem poznával hlavně krajinu v užším okolí Loun a tentokrát i více v denním světle, i když nočnímu monitoringu sýčků a dalších sov jsem se dost věnoval i v muzeu. Dost jsem také během terénní odborné práce v muzeu poznal přírodní park Džbán, který má se svými opukovými plošinami také hodně co do sebe, a navíc s mnoha unikátními druhy rostlin, které se tu vyskytují a často tu mají největší populace v rámci republiky, je doslova zahradou středu Čech. Je to mezi místními takový nedoceněný kus přírody, i když přírodovědci vědí...

Při objevování zdejší krajiny občas ano. Nejvíce mě asi překvapila industriální krajina podkrušnohorské pánve. Opravdu se už nejedná o zničený kout republiky, jak je stále konvenčně předkládáno. Těžební prostory, popílkoviště elektráren, mokřady na výsypkách a další extrémní biotopy vzniklé industriálním využitím zdejší krajiny se postupně proměnily ve specifické a v rámci naší země unikátní biotopy plné organizmů, které jinde buď ani nežijí nebo nedosahují zdaleka takových početností. Tyto unikátní biotopy jsou v současnosti nejvíce ohroženy paradoxně útlumem těžby uhlí, tlakem dělat všude drahé lesnické a zemědělské rekultivace, které napřímo devastují zdejší diverzitu, nebo i využitím těchto ploch pro stavby různých hal, nákupních středisek či satelitní zástavby. To je ale na delší povídání a už jsem se dostal na hony od původní otázky.

V muzeu jsem měl na starosti botanickou a zoologickou podsbírku, jejich správu, údržbu a rozšiřování. Dále přírodovědné výstavy a další přírodovědné programy muzea. Postupně jsem dostal na starost i velkou část propagace muzea, v níž jsem se angažoval i nad rámec povinností. Nebo jsem třeba byl tajemník komise pro sbírkotvornou činnost, zástupem za kolegyni na mateřské. Tato komise schvaluje všechny nákupy a dary do sbírek muzea. Také jsem z vlastní iniciativy začal neuměle vytvářet samostatné měsíční muzejní programy mimo Lounský měsíčník, které teď již pro muzeum dělají naštěstí mnohem lépe profesionálové. A hlavně jsem tu rozjel přírodovědné exkurze pro veřejnost, které se postupně dostaly lidem pod kůži a poměrně hojně je navštěvují. To je takové „moje dítě“, které po mně v muzeu zůstalo, a i na dálku z Tábora sleduji, jak exkurze dělají moji bývalí kolegové a nástupci a občas si tedy nějakou tu exkurzi i rád „střihnu“.

Za dva roky v muzeu jsem stihl připravit pět výstav. Jednu v roce 2021 a hned čtyři v roce 2022. Šlo vlastně vesměs o výstavy zapůjčené, ale vždy jsem se v nich snažil zanechat svoji výraznou autorskou stopu. První výstava v roce 2021 byla výstava papírových modelů skupiny modelářů Minibox, kterou jsem vinou zpoždění výstavního plánu covidem zdědil po svém předchůdci Zdeňku Kloučkovi. Modeláři zde vystavovali modely převážně vozidel a další techniky v měřítku 1:100, které často sami vytvářeli. Tato výstava mě bavila, protože jsem sám v mládí papírové modely lepil.

Zejména v druhé půlce roku to byla výstavní smršť. Začalo to výstavou Ptačí stavitelé o hnízdech a hnízdění ptáků, kterou jsem zapůjčil z Oblastního muzea a galerie v Mostě, a kterou vytvářel můj jmenovec a také ornitolog Jaroslav Bažant. Výstavu jsem doplnil o hnízda dalších druhů a výrazně ji přetvořil a dotvořil podle sebe. V současnosti již existuje třetí verze této výstavy, zase výrazně vylepšená, která loni byla u nás v Blatském muzeu v Soběslavi (pobočka Husitského muzea v Táboře) a letos ji návštěvníci uvidí na zámku v Dačicích a postupně bude putovat dále republikou podle toho, kde o ni bude zájem. Jednou se třeba zase ukáže v Lounech. Další výstava byla opět půjčená z mosteckého muzea jejím tématem byly památné stromy v Ústeckém kraji, na které je odborníkem mostecký muzejní botanik Vítek Joza, který byl i autorem této výstavy. Do této výstavy jsem, jsa zoolog, téměř nezasahoval. Sérii přírodovědných výstav pak uzavřela výstava „Ich bin ein vydra aneb jak vydra přes hranice přišla“. Tuto výstavu zase vytvářel kolega zoolog Václav Beran z ústeckého muzea. Zde jsem se již zase více vyřádil, protože výstava měla přesah od vydry a jejího života a života ve vodních tocích v Podkrušnohoří obecně i přes vodní ptáky. Navíc jsme na výstavě měli velká akvária s 9 druhy ryb. Byl tu tři čtvrtě metru dlouhý sumec a mnozí další. Vzhledem k počtu a velikosti ryb byla akvária velmi náročná na údržbu a čištění a o různé nečekané problémy nebyla nouze. Nakonec jsem vše i díky velké pomoci kolegů zvládl udržet v chodu. Výstava celá, ale hlavně akvária, měla velký divácký úspěch, a ještě půl roku po jejím skončení prý chodili do muzea lidé a ptali se, jestli se můžou jít podívat na ryby v akváriích. Poslední mojí, tentokrát autorskou výstavou, byla vánoční výstava Medové Vánoce, na které se autorsky podílel můj kamarád a dobrá duše lounského muzea Vlastík Ajksner, který v muzeu pracuje jako konzervátor a výstavní technik, a navíc se dlouhodobě věnuje rekonstrukci perníkářského řemesla. Vlasta měl tedy na starosti perníkářskou část výstavy s vyřezávanými dřevěnými formami, jejich otisky a dalšími perníkářskými proprietami a já část včelařskou, která byla o včelaření, medu, zpracování vosku a dalším týkajícím se chovu včel. Jsem totiž včelař, což jsem převzal po dědovi z Moravských Budějovic. Výstavu jsem navíc, opět hodně pozměněnou „zrecykloval“ v Blatském muzeu o adventu v roce 2023.

Takových míst jsem našel poměrně dost, samozřejmě, že jsem nebyl nějaký objevitel v tom primárním slova smyslu, nejsme v Amazonii ale ve střední Evropě, takže o těchto místech, alespoň mezi některými přírodovědci, bylo povědomí. Ale snažil jsem se prohloubit vědění o těchto místech, zejména tu zmapovat živočichy, hlavně ptáky, a poukázat na hodnotu těchto území. Ať už šlo o vojenský výcvikový prostor v Žatci, který armáda stále využívá, bývalý vojenský prostor u Podbořan, či popílkoviště Počeradské elektrárny. Většinou jde o místa, která jsou ohrožena zarůstáním. Přímo na ochranu jsem tato území nenavrhoval a mnohdy to vzhledem k jejich pokračujícímu využití ani nejde.

Státní ochrana jako taková není samospásná a nezaručuje to, že takový cenný kus přírody nedegraduje a nezanikne. Na údržbu, ve výše zmíněných případech hlavně zamezení zarůstání dřevinami, se musí najít peníze a musí se mu mít z úředníků kdo věnovat. To bývá často problém, protože finanční a lidské zdroje jsou omezené a většina úředníků např. na Krajském úřadě má na starosti i desítky různých přírodních rezervací a přírodních památek. I když je pravda, že třeba na Blšanském Chlumu vedla absence prostorově rozsáhlejší státní ochrany k zániku velké části této cenné lokality bývalého lounského vojenského výcvikového prostoru. Bylo to území s velkým přírodním potenciálem stejně jako je tomu u většiny vojenských či bývalých vojenských prostorů, které jsou často pozoruhodnými ostrovy biodiverzity v současné intenzivně zemědělsky a lesnicky využívané krajině. Na Blšanském Chlumu je bohužel jako přírodní památka vyhlášená jen menší část kopců a jejich bezprostředního okolí a na ně navazující rovina směrem k Lounům je rozparcelována a teď už i zničena podnikatelskými zájmy jako jsou právě parcely na satelitní zástavbu či fotovoltaická elektrárna. Dlužno říct, že toto se v Lounech úplně nepovedlo.

Jak už jsem zmínil výše, tak jsem se věnoval hodně sovám. Sýčkům a sovám páleným ve vsích v otevřené krajině a lesním druhům sov na Džbánu. Dále také výskytu pěnice vlašské v suchých křovinách na čedičových kopcích. Jde o vzácného šedě zbarveného pěvce, který připomíná malého jestřába nebo kukačku, jemuž se věnuji v rámci výzkumu už 13 let. Pak jsem také monitoroval šplhavce (datla, žluny a strakapoudy) opět na Džbánu. A dělal jsem obecně ornitologicky zaměřené průzkumy na zajímavých lokalitách, z nichž hodně jsem již zmínil, a které nejsou přírodovědci tak často navštěvované a je zde prostor pro objevování. Zajímavá jako tahová zastávka vodních ptáků je třeba i Lenešická rybniční soustava, kam jsem ale tolik nechodil, i když je to blízko Loun, ale chodí sem spousta dalších ornitologů. Rád sem ale dělám exkurze. Je toho tady hodně co ukázat veřejnosti na malé ploše. Při práci v terénu jsem se vždy snažil, aby moje činnost měla nějaký smysl a rozšiřovala poznání o méně známých lokalitách.

Teď mě úplně nenapadá žádná bomba. Ale v podstatě každá nová lokalita sýčků, kterých v republice zbývá už jen 100 párů a kteří historicky byli nejběžnějšími sovami na českém území, je asi takovou vzácností. Nebo třeba velikost populace vzácných korýšů listonohů a žábronožek na jednom ze zdejších vojenských prostorů je také takovou vzácností, na kterou se ptáte. Ale dost zajímavé mi přišlo i hnízdění racků chechtavých, kteří u nás hnízdí na rybničních ostrůvcích, na římsách čerpacích věží v laguně počeradského popílkoviště. Zdejší region je zajímavou směsí cenných přírodně původních a industriálně změněných lokalit, čímž je o přírodovědná překvapení vždy postaráno.

Nebylo v tom nic proti Lounům, mám tu stále přátele a jak mi čas dovolí, tak se sem vracím. Jsem také v kontaktu se zdejšími muzejníky a snažím se být zdejšímu muzeu užitečný v rámci svých možností i na dálku. Měl jsem ale možnost jít pracovat jako zoolog do Blatského muzea na Táborsko, kde mám větší materiální zázemí. Což je u špatně placené práce v kulturních institucích, jako jsou muzea, bohužel také důležitý aspekt. Krajina na Táborsku není tak specifická a dramatická jako ta na Lounsku, dalo by se říci, že je oproti ní i fádní, ale i zde existují pěkná a přírodovědně cenná místa a už jsem si i tu našel prostor pro další výzkum. Třeba Soběslavsko-veselská blata jsou dost unikátní... Lounsko mi ale zůstalo pevně pod kůží.

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor.