Mým snem je lounská náplavka

Jan ŽALUD je velmi aktivní člověk - kromě rodiny, práce a sportu se věnuje Ejemově chatě na Červeňáku u Loun (pro odborníky Stříbrníku), otužování a dalším aktivitám. Po delší době, kdy byl pracovně plně vytížený, si udělal čas na rozhovor.

Žijete v Lounech od narození?

Já to tak beru, i když s rodiči jsme se sem přistěhovali až v mých zhruba 3 letech.

Jste inženýr, mohl byste popsat svou cestu ke vzdělání?

Vzdělání si vážím, titul ale nijak neřeším a nepoužívám. Na malém městě je podle mě stejně důležitější, kam člověk chodil na střední. Buď s elitou na gympl, nebo někam jinam, což byla v mém případě obchodní akademie. Je to pak dost o kontaktech. S jistou nadsázkou mi připadá, že gympláci mají na všech důležitých místech někoho, kdo chodil o třídu výš nebo níž. Ale já si naštěstí díky aktivitám v mládí na kontakty stěžovat nemůžu. Na VŠ jsem jezdil jako spousta louňáků na nedalekou ČZU, Provozně ekonomickou fakultu. Nejvíc ve mě paradoxně přetrvalo z okrajových předmětů, které všichni brali jako nutné zlo - ze zemědělství (rozuměj pole a dobytek) a ze sociologie.

Vy a pracovní kariéra?

R7 je můj úděl – po škole jsem chvíli bydlel v Praze a dojížděl do firmy mého táty v Lounech. Po necelém roce v Austrálii jsem se pak definitivně usadil tady a naopak začal jezdit do Prahy do korporátu. Od té doby jsem loajální zaměstnanec České spořitelny. Živí mě řízení IT systémů včetně velice pestré skupiny lidí, kterým se říká ajťáci.

Jak jste se v daleké cizině živil?

Různě a patřičně zemitě. V USA a Austrálii jako uklízeč kinosálů, myč nádobí, pomocný kuchař, řemeslník na stavbě restaurace jednoho afrického krále i jako dělník na ekofarmě. Spousta historek, zážitků a zkušeností na celý život. Vůbec na to nevzpomínám ve zlém.

Vy a zastupitelstvo?

Zamýšlím se nad tím, co člověka přivede k aktivnímu zájmu o veřejné dění. Strašně moc potřebujeme, aby těch lidí, hlavně mladších, bylo víc. U mě to zřejmě byla kombinace skautingu, kde se člověk naučí starat jak o sebe tak o ostatní, pak vzory na „vesláku“, kde jsem strávil mládí a kde jsme ve spolupráci s městem vymýšleli různé akce. A možná i ty havlovské ideály, s kterými naše generace vstupovala do dospělého života.V zastupitelstvu jsem působil 6 let, půlku předminulého a minulé volební období. Teď si dávám od komunálu odpočinek. Nebudu rozvádět proč, právě abych nikoho neodradil. Aktuálně si dávám čas na přemýšlení, co s tím veřejným angažmá dál.

Vy a Óbr louka?

To byl projekt ani ne můj, ale kamarádek, kterým jsem půjčoval velkou louku na dohled od hradeb města. Pole jsem původně scelil s myšlenkou, že je to vlastně součást veřejného prostoru. Děly se tam různé komunitní akce, výsadby rodinných stromů. Tyhle malé radůstky už spíš odvál čas. Zbyl z toho pěkný název a super místo pro vzlet horkovzdušných balónů. Teď se tam snažím v rámci možností hospodařit, dosazovat ovocné stromy a sít květenu pro hmyz. Aby to jednou mohl být pěkný kus země napohled. A navíc zjišťuju, že tady na poli mezi balíky sena je mi snad úplně nejlíp.

Vy a sport?

Bude to znít jako klišé, ale sportu opravdu vděčím za hodně. Máma znala tehdejšího předsedu veslařů Zdeňka Helšuse, tak mě přivedla na veslák a řekla: “Sem budeš chodit!” Tak jsem chodil a dotáhl to až do repre a pražské Dukly. Získal jsem zase spoustu zážitků a zkušeností, užitečné návyky. Vím, že tělo vydrží třikrát víc, než si člověk myslí. Hlavně ale sport otvírá dveře. Kdykoliv jsem se protloukal někde ve světě, stačilo zajít na místní „veslák“ a našel jsem tam kus známého prostředí a lidi, kteří mě vzali mezi sebe. Dnes už se hýbu pouze rekreačně, sport bych tomu neříkal. I když sportovního náčiní na léto i zimu máme plný dům.

Vy a Ejemova chata?

Chata je hobby, kterému jsem věnoval určitě nejvíc času a energie v posledních deseti letech. Prostě jsem si tehdy vzal na hrb místo, které mě fascinovalo a které si zoufale říkalo o nějaký rozvoj. Tak jsem se o to pokusil, snad i trochu úspěšně. Podle zápisů v návštěvní knize lidi oceňují, že se tam podařilo zachovat původního ducha a zároveň nabídnout kvalitní občerstvení i popovídání s milou obsluhou. Je potřeba to celé dělat pro veřejnost a udržitelně, ustát provoz i v deštivý víkend, kdy přijdou dva výletníci a vybalí vlastní řízek. Na chatě není voda, což je taky trochu výzva. Energie se nám vrací v podobě nadšených návštěvníků, řekl bych, že jezdí víc a víc z daleka. Atmosféra místa je přímo stvořená pro hudební akce a setkání, které se snažím pořádat, v počátcích to byly ale i třeba běhy do kopce. V těsné spolupráci s KČT Louny a Sokoly to jsou další velké akce jako Halloween, Čarodějnice i Vzhůru na kopec ke dni dětí.

Chata patří turistům, že?

Asi by nikoho nenapadlo že to může být jinak, ale nepatří! To je problém, který aktuálně řešíme. Jako nájemce jsem vždy jednal s KČT, ale formálně chata patří spolku TJ Lokomotiva, kterého byli lounští turisté součástí při navracení majetku v roce 1991. Manželé Chaloupkovi, kteří desítky let obětavě pro turistiku pracovali, pak ale předávali vedení lounského KČT v tomto stavu majetkové paralýzy. Nebylo zbytí, vzal jsem vedení klubu jako dočasnou misi i kvůli kontinuitě rozhledny. Podařilo se (řekl bych na dnešní dobu až zázračně) sestavit mladé šikovné vedení, které nově pojalo akce, pochody, značení i celý chod klubu. Z organizace mám radost, KČT teď obrazně i doslova šlape, včetně nového členstva. Nebáli bychom se pustit do zásadnější obnovy chaty, uměli bychom v KČT i jinde sehnat peníze. Jen kdyby se podařilo srovnat majetkové poměry a chatu navrátit tam, kam historicky patří. To jest Klubu českých turistů, jednomu z nejstarších celorepublikových spolků. Ostatně to, jak lounští turisté první českou chatu v našem kraji vydupali ze země, je krásně vidět na výstavě fotografií Karla Goszlera v lounském muzeu. Jejím autorem je Martin Vostřel, člen našeho výboru. Budeme potřebovat i podporu veřejnosti, aby se historicky nezpochybnitelný majetek vrátil klubu. Právě proto, aby mohl veřejně sloužit všem i nadále.

Vy a otužování?

To tak nějak zapadá do aktivit kolem řeky. Ty začaly už dávno třeba spoluorganizováním vzpomínek na lounskou říční plovárnu. Pak dočasným přívozem přes řeku. Vždycky jsem chtěl přitáhnout lidi k řece, která je krásná a protéká nám tady lidem tak nějak bez většího povšimnutí. No a tak jsme začali veřejně lézt v zimě do řeky. Čistý punk bez přípravy, tenkrát to ještě nebylo tak módní jako dnes. Seriozně otužovat jsem se vlastně začal až později a tady v Lounech se pak utvořila stálá komunita. Vřele doporučuju, efekt na zdraví je nesporný.

Vedete si nějakou statistiku Zimního smočení v Ohři?

Máme kroniku která říká, že jsme začali v roce 2015, dvakrát vynechali kvůli vodě a covidu a letos byl 9. ročník. Největší účast byla přes 30 lidí ve vodě a několik stovek přihlížejících.

Řekněte nám , prosím, víc o zmíněném přívozu?

Jednou v létě se opravovala lávka přes řeku, tak mě napadlo, že tu dočasně zřídím přívoz. Na místním koupališti jsem si vypůjčil bytelnou pramici, vymyslel pár pravidel, nabral kamarády - dobrovolníky, kteří s ním střídavě převáželi. Bylo to tenkrát něco nového, neokoukaného, a zaujalo to jak lidi, tak média. Taková roztomilá blbost.

Vy a pojízdná sauna?

Otužování je samostatná disciplína, ale saunit se u řeky a pak do ní vlézt má taky kouzlo. První rok nám architekti z Prahy postavili nadivoko skládací saunu. Další rok jsem si půjčil saunu mobilní a pořád přemýšlel o tom, jak ji pořídit nastálo. Díky grantu „Dokážeme víc“, který podporuje sousedské projekty, jsme nakoupili materiál a pustili se do stavby sauny s dalšími pěti dobrovolníky.

Měli jste řemeslníky?

Kdepak. Sešla se kolem toho zajímavá parta lidí. Byl tam třeba ředitel továrny nebo pilot, jen řemeslník žádný. Dělali jsme všechno sami, každý šroubek prošel našima rukama. Hodně jsme se u toho naučili. Truhlář by asi zaplakal, ale hrdě mohu prohlásit, že i po dvou letech sauna funguje bez chybičky. Nyní fungujeme u řeky jako klubová sauna, vypisujeme termíny k rezervaci pro každého, kdo se nebojí výjimečných zážitků.

Vy a včelaření?

Na Červeňáku je spousta akátů, kamarád mě zasvětil do včelaření. Se vším respektem k přírodě vím, že vím jen zlomek. Zásobuju medem kolegy v práci a sladím čaj na Červeňáku.

Vy a něco, na co jsem se neptala?

Jako intenzivní uživatel aut i jiných dopravních prostředků se zajímám o udržitelnou dopravu. Zkrátka o to, abych se dopravil co nejsnáze a nejsvobodněji, kam potřebuju a přitom moc nezatěžoval prostředí. Často mi z toho hlavně po městech vychází nejlépe kolo. Asi nejsem sám, většina měst tomu jde naproti a snaží se o zlepšení podmínek pro dopravu bez auta. Takže občas se snažím nějaké myšlenky přinést i k nám. Bohužel tady je kolo pořád brané zejména jako sportovní náčiní.

Vy a vaše rodina?

Pořád doufám, že přes práci i všechny ty malichernosti, kterými tříštím čas, jsem svým třem dětem věnoval tolik, kolik potřebovaly a potřebují. Celá rodina mi pomáhá zejména s Červeňákem. Na rozhledně počítáme do party i rodinu paní provozní.

Jaké máte další sny v Lounech?

Pořád tu čekají ty břehy Ohře, na něco lepšího než ohlodávání nutriemi. Mým snem je pomoci prosadit něco jako lounskou náplavku. Tyhle věci jdou pomalu, ale nějaké dávné podněty už se zhmotnily. No a pak třeba nikdo moc neřeší adaptaci města na nové klima. To není o snech, ale o rizicích a odpovědnosti. Pořád je do čeho šťouchat…

Kde se lidé mohou dozvědět o vašich aktivitách a přidat se k nim?

Veřejné akce zpravidla vyhlašujeme přes FB stránku, která se jmenuje Přívoz LN. Už v tom naštěstí nejsem sám, za některými aktivitami stojí podobně naladění souputníci.