Píše, hraje, režíruje, a pořád učí

Učitelka, která píše knihy. Muzikantka, která ráda jezdí na kole. Režisérka, která věří dětem. Jana Michalcová z Lubence ukazuje, že když máte chuť tvořit, není malé místo překážkou – spíš výzvou. S Janou jsme si povídaly o její nové knize Zvonili jste?, o začátcích a plánech kapely Modrá kost, o kouzelné okolní krajině a zahradě i o tom, co dětem dává divadlo.

Vaše nejnovější kniha je na světě – co v ní čtenáři najdou a jaký k ní máte osobní vztah?

Román Zvonili jste? je takovou malou generační výpovědí. Zachycuje příběh ženy, která se narodila v době normalizace a sahá do současnosti. Půl století osobní i naší historie. Hlavní hrdinka Johanka se snaží proplouvat svým životem s jistou dávkou sebeironie i sebelítosti. Řeší lásky i nevydařené vztahy, úspěchy i krachy, dramatické životní zvraty i všední jednotvárnost. Je to tak trochu můj osobní příběh, tak trochu příběh žen, se kterými jsem se potkala, a tak trochu i fantazie. Najdete tu humor, napětí i tajemství.

Píšete romány, povídky, detektivky... kde se rodí vaše nápady? Jsou inspirované životem, Lubencem, lidmi kolem vás?

Po pravdě, nejvíc mě inspirují lidé. Ti, které jsem letmo potkala, které jsem potkala blíž, i moji přátelé a rodina. Jejích příběhy se zhmotňují v mých představách a mísí s těmi mými. Něco si přidám, něco si úplně vymyslím, něco píšu tak, jak se to stalo.

Na některých knihách jste spolupracovala s manželem Liborem Michalcem – jak takové tvůrčí soužití vypadá?

Šlo o dvě knihy detektivních povídek. Vlastně jsme jich každý napsali pár, a vzájemně se moc neovlivňovali.

Manžel má na svém kontě víc knih než já, ale rozhodně to nevnímám jako nějakou rivalitu mezi námi. O své tvorbě se bavíme asi jako jiné páry se baví o tom, jaký měli den. Psaní je součástí našeho života, ale každý z nás píše jinak, má svůj styl.

Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste si poprvé řekla: „Já jsem spisovatelka“?

Upřímně. Ještě jsem si to opravdu nahlas a z plných plic neřekla. Jen tak potichu, pro sebe. I když jsem vydala dvě sbírky poezie, dvě sbírky povídek a dva romány (první: Lásky, cesty a pandemie před třemi lety), pořád se (i přes svůj věk) vnímám jako elév. Možná, až vyjde můj třetí román, který jsem nedávno dokončila (Kolona), dostanu odvahu se spisovatelkou hrdě nazývat. Uvidíme.

Ve škole i mimo ni vedete děti k divadlu. Co vás na tom nejvíc baví – ta práce s dětmi, příběhy, nebo to, když se všechno na jevišti konečně spojí?

Všechno tohle dohromady. Píšu dětem role přímo „na tělo“, a to mě baví. Je to hra s příběhy i trochu psychologie, ale hlavně zábava. Těmi scénáři, napsala jsem jich deset, jsem se taky cvičila v umění dialogu, který je hodně důležitý v každém vyprávění.

Máte za sebou už řadu představení s dramatickým kroužkem – na které vzpomínáte nejraději?

Nejraději asi vzpomínám na to první před 12 lety. Měla jsem pořád pocit, že to děti neumí, že se něco pokazí, že to nedopadne, jak bychom si přáli. A pak jsme to vystřihli a všichni koukali. Rodiče byli nadšení, ale nejvíc děti. Pořád o tom dokola mluvily. Byl to adrenalin, který ještě nezažily a pocit opravdového, reálného úspěchu.

Co se podle vás děti díky divadlu naučí, co jim třeba výuka ve třídě nedokáže dát?

Mnoha věcem. Sebeprezentaci, odvaze, kultivovanému projevu. Ale hlavně se naučí držet pohromadě. Že je potřeba dotáhnout věci do konce, protože se na ně ostatní spoléhají. Kamarádství a sounáležitosti. Zažijí pocit společného úspěchu i toho osobního. Nezáleží na tom, v čem jsou dobří. Tady něco předvedli a můžou být na sebe pyšní. Můžou být také pyšní na společné dílo.

Jste duší i hlasem kapely Modrá kost. Jak kapela vznikla a co je její „modrá duše“?

Když mi nakladatelství Votobia vydalo mou druhou sbírku básní Cestou divokou k pokoji (ilustrovala ji lubenecká malířka Kristýna Folprechtová), měla jsem najednou takový divný pocit zmaru. Psala jsem básničky, ale nikdo je moc nečetl. Napadlo mě, že když chci něco říct, nebo jen vyjádřit nějaký pocit či prožitek, že bych mohla texty zhudebnit a zpívat je. Že se tak dostanou k více lidem. Třeba i srozumitelnější a přijatelnější cestou.

Natočila jsem pak písničkářské CD Zrání, a moje kamarádka Dana Šašková se mě zeptala, co s tím hodlám dělat dál. A tak jsem založila kapelu Modrá kost, se kterou už hrajeme 14 let.

Zpíváte vlastní texty? Jak vznikají? Vzpomínáte si na ten úplně první koncert?

Ano, všechny texty i hudba jsou moje vlastní. Konečná podoba písnička je však dílem celé kapely. Většinou vznikají jako poezie, najednou mám takový silný pocit uvnitř, napíšu námět, hraju si s ním, pak vezmu kytaru a už to ze mě tryská.

Vzpomínáte si na ten úplně první koncert?

První koncert jsme měli v kapličce v Ležkách. Bylo tam dost lidí a nikdo nevěděl, co budeme hrát. Pak za námi všichni pořád chodili, jak je to překvapilo, jak byli nadšení. A my byli nadšení asi nejvíc. Hodně nás to motivovalo hrát dál a každý další koncert je pro nás silný zážitek, motivace i dobití energie.

Kdy jste koncertovali naposledy? Jaký to byl zážitek a kam se chystáte dál?

Poslední koncert jsme měli letos na zahájení turistické sezóny v Libyni začátkem května. Byla tam skvělá atmosféra a úžasné publikum. Většinou na nás chodí "naši fanoušci", kteří už jsou na nás takzvaně "napojeni". Moc jsme si to užili. V září se chystáme na Babí léto na Kyselce – festival v Bílině.

Modrá kost vydala už dvě alba – Hlavolamy a Létám. Bude třetí deska?

Mluvíme o tom, ale zatím musím víc tvořit, aby bylo z čeho vybírat.

Jak vypadá současné složení kapely? Došlo v poslední době k nějakým změnám?

Ano. Nově s námi hraje mladý kytarista Honza Štěch (učí na ZUŠ Podbořany), který dodal našemu hraní nový drive. Staronový je Vláďa Šašek na kajon. Ke stálicím, které jsou v kapele od začátku, patří Jana Kvěšová, která má hlavní podíl na aranžmá písniček, Víťa Šašek, který naše koncerty i moderuje a zpívá se mnou, a samozřejmě Dana Šašková.

Hudba, literatura, divadlo… přijde vám, že se to ve vás nějak spojuje, nebo jsou to samostatné světy?

Jestli se hudba, literatura a divadlo prolínají? Stoprocentně. Umění je živý organismus ve všech svých podobách. K tomu mě ještě napadá, že moje sestra Jitka Polenová je malířka a její obrazy se staly obálkou obou mých románů. Už mám vybraný i na tu třetí knihu.

S manželem rádi cestujete – a nejen do dálav, ale i po kraji. Kam se nejraději vracíte na Lubenecku a proč?

Lubenecko mě nepřestává okouzlovat svou krajinou. Jsou tu nádherné lesy, cesty, louky, potoky, skály. Když sjíždíte do obce z kterékoliv světové strany, je to jako když se otevírá štědrá dlaň půvabné země. Pravda, ať vyrazíte na kole z Lubence na jakoukoliv stranu, musíte pěkně šlápnout do kopce, ale když se pak ohlédnete za sebou, stojí to za to. Rádi jezdíme do Tisu, do Rabštejna a na Doupov – do Valče i dalších znovuobjevovaných míst.

Jak vypadají vaše „ideální“ výlety na kole? Do kopců, nebo spíš na pohodu s kávou a dortíkem na konci?

Tam, kde to ještě neznáme. Rádi objevujeme nová místa. A je to jedno, jestli je to do kopce nebo ne. Jen na tu kávu s dortíkem nás moc neužije.

Který výlet nebo dovolená vám v poslední době zůstala pod kůží a proč?

O jarních prázdninách jsme byli v Portu v Portugalsku. Tam se nám líbilo moc, příjemní lidé, lahodné víno a divoký oceán. Možná víc než loňské pyramidy v Gíze. A před dvěma lety mě manžel provedl Istanbulem, kde už před tím dvakrát byl. Sice nám moc neklaplo počasí, ale byl to obrovský zážitek.

V Lubenci žijete a pracujete – co máte na tomhle místě nejraději?

Nejraději si čtu anebo píšu na naší zahradě. Připomíná trochu divoký anglický park se sakurami, hrušněmi a bambusem. Je kouzelná a plná inspirace. Vyrostla jsem v paneláku a bydlela v něm v Litvínově, a pak v Ústí nad Labem, téměř do třiceti. Teď si ale nedokážu představit, že bych vyšla ze dveří do společné chodby. Zahrada je jako oáza, kde se člověk schová před nástrahami pouště.

Když máte volno jen pro sebe – co dělá Jana Michalcová, když si chce „dobít baterky“

Relaxuju na zahradě, v přírodě, čtu, píšu, jezdím na kole, hraju volejbal, chodím na výlety… ale úplně nejraději jsem se svou rodinou, raduju se z úspěchů našich dcer a těším se, až přijedou a popovídáme si, zahrajeme nějaké hry nebo třeba ogrilujeme něco dobrého, zkrátka „užijeme se“.

Kdybyste měla napsat knížku přímo o Lubenci – jaký by to byl příběh?

No to vážně nevím. Mohl by to být třeba příběh o minulosti, o prokletích a dramatech, která se tu otiskla, o lidech, kteří tu dřív žili, ale zmizeli, o křivdách, které se jim staly. Byl by to určitě silný příběh, ale nevím, jestli bych ho dokázala napsat. Když na to jenom pomyslím, cítím velký smutek.

Možná bych raději psala o veselých historkách ze školy, možná o kouzlu krajiny, možná o lásce.

Ale moje příběhy jsou spíš o lidech než o místech. Tak nejspíš o nich.

Děkuji za rozhovor i za všechno, co pro děti i kulturu v regionu děláte. Ať se daří dál!

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

1. Růže nebo tulipán? Tulipán

2. Slunce nebo měsíc? Slunce

3. Den nebo noc? Den

4. Město nebo vesnice? Vesnice

5. Činohra nebo muzikál? Činohra

6. Sever nebo jih? Jih

7. Osud nebo náhoda? Náhoda

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

1. Nejoblíbenější barva? Oranžová, červená, černá 

2. Nejoblíbenější číslo? 21

3. Jste ranní ptáče nebo sova? Ranní ptáče

4. Nejdůležitější vlastnost? Laskavost

5. Kam se ráda vracíte? Domů

6. Co jste přečetla naposledy? Historie včel od Maja Lunde

7. Máte oblíbený citát? Vlastně jsou dva: „To důležité je vidět pouze srdcem." (Exupery) a „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to dokázal." (Coelho)