Na Ukrajině je to horší než ukazují zprávy. Dobrovolníci popisují léto v zemi války

Máma a syn Marta a Martin Mrnkovi ze Žatce místo klidných prázdnin odjeli na sever Ukrajiny, kde pomáhali stavět domy lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou. V rozhovoru popisují improvizované hřbitovy, každodenní minutu ticha i okamžiky, kdy nad nimi létali drony. „Člověk tam získá pokoru. Uvědomí si, že se u nás máme skvěle,“ říká Marta.

    • Co vás přimělo strávit prázdniny právě na Ukrajině?

Martin: Začnu já.

Marta: Začni ty, protože ty jsi s tím přišel. (smích)

Martin: (smích) Myšlenku jsem dostal, když jsem se bavil s kamarádem z univerzity, který tam byl už loni. Když mi popisoval, co se tam děje a co práce dobrovolníků znamená, nadchlo mě to. Řekl jsem si, že přesně takhle bych chtěl strávit prázdniny.

Marta: Ale řekni taky, kdy jste se o tom s Ondrou bavili.

Martin: Bylo to na začátku ledna, možná ještě o něco dřív. A někdy na jaře jsem přemýšlel, jak to říct mámě. Šel jsem na to chytře – ukázal jí webové stránky a pak se zeptal, jestli už ví, co bude o prázdninách dělat, a jestli nechce jet se mnou.

Marta: A já jsem nadskočila. Všichni ví, že prázdniny nesnáším! Jsou strašně dlouhé. Nudím se, otravuju se a přijde mi to jako ztráta času. Tohle mi ale připadalo skvělé. Konečně budu mít prázdniny smysluplné! Začala jsem víc sledovat situaci, abych věděla, do čeho jdeme.

    • Jak jste se připravovali na cestu do země, kde probíhá válka?

Marta: Neměli jsme vůbec nic, takže jsme začali shánět vybavení. Museli jsme koupit stany, spacáky, karimatky a batohy, protože se spalo v kempu. Také pracovní věci – rukavice, boty, oblečení, abychom mohli být na stavbách užiteční. V květnu jsme si rezervovali jízdenky a začátkem července vyrazili.

    • Jak probíhala cesta?

Martin: Jeli jsme RegioJetem, který končí v Přemyšli u polských hranic. Odtud se přestupuje do vlaku ukrajinské společnosti, který jede přes Přemyšl a Lvov až do Kyjeva. Během cesty probíhaly ve vlaku kontroly – chodili celníci a armáda. Kontrolovali pasy a zjišťovali, jestli nevezeme třeba drogy.

Marta: Kontrolovali nám i léky. Na předpis jsme nesměli mít nic bez potvrzení od lékaře. A od kamaráda Ondry jsme byli předem instruovaní, jak to bude probíhat. Jasně nás varoval: „Nehlaďte ve vlaku psy!“ V životě by mě nenapadlo hladit služební psy! Jenže tihle byli takoví plyšáci, že by si je člověk nejradši vzal domů. Byli roztomilí!

Cesta a místa pobytu

    • Kde všude jste na Ukrajině byli?

Marta: Nejprve jsme jeli do Kyjeva.

Martin: A prohlédli jsme si město.

Marta: Na mnoha místech na Ukrajině jsou místa, kde je vystavená ruská technika, zničená ukrajinskou armádou. Taky jsme v Kyjevě viděli symbolický hřbitov, kde jsou vlajky a fotky lidí z různých zemí, kteří ve válce zemřeli.

Martin: Pak jsme jeli vlakem do Anysivu, což je severovýchodně od Kyjeva k běloruským hranicím. Cesta trvala tři hodiny.

Marta: Dorazili jsme do kempu - starého sadu, který propůjčila organizaci jedna místní paní. Odtud jsme pak dodávkami vyjížděli pomáhat do okolních vesnic, třeba do Lukashivky, Baklanovy Muraviiky nebo Ivanivky.

Martin: V Lukashivce, která byla pod okupací 21 dní, je dodnes vidět spousta stop po kulkách a šrapnelech – na domech, na plotech… prostě všude. Příběhy z té vesnice jsou dost drsné. Zahynulo tam mnoho civilistů. A jeden z místních, pan Vitaly tam ukryl ve sklepě několik desítek lidí.

    • Jaká organizace tuto dobrovolnickou pomoc zajišťuje?

Martin: Organizace Repair together, což je charitativní organizace pro Ukrajinu a pod ně spadá INBUT (International Building Camp), v němž jsme byli my.

Marta: Byli tam lidi z mnoha zemí – Australané, Němci, Švédi a jeden Francouz, Portoričan, Nizozemec, Fin, Nor, Američan a samozřejmě Ukrajinci a Češi.

    • Jak vypadaly vaše dny?

Marta: Snídali jsme v osm a pak byli dobrovolníci rozděleni do skupin. Tři vždy zůstali v kempu a vařili, ostatní vyjížděli pomáhat do vesnic.

Martin: V devět hodin je na Ukrajině oficiálně minuta ticha. Jsou na to i cedule v hospodách a v metru – po celé zemi se tak vzdává úcta padlým.

Marta: Čas se zastaví a lidé to opravdu dodržují.

Martin: Těm, co pracovali na stavbách, se oběd dovážel z kempu, protože se kvůli úspoře času do kempu nevraceli. Někdy nám dokonce vařili lidé, pro které jsme dělali.

Dobrovolnická práce

    • S čím konkrétně jste pomáhali?

Marta: Dělali jsme hlavně elektroinstalace – vysekávali díry na zásuvky, vypínače, rozvaděče a kabely.

    • Na jakých budovách to bylo?

Marta: Na rodinných domech pro lidi, kteří o ně přišli v roce 2022. Rusové si chtěli přes Černihiv prorazit koridor na Kyjev. Neprošli, ale oblast těžce poškodili. Rodiny tam od té doby žijí v unimobuňkách. Dobrovolníci jim postupně staví nové domy. Protože se v zimě stavět nedá, jde to pomalu. Ti před námi postavili zdi, krovy a střechy, my navazovali vnitřními pracemi – hlavně elektroinstalací.

Také jsme zateplovali stropy skelnou vatou. Měli jsme ochranné obleky, respirátory, brýle a rukavice. A venku bylo čtyřicet stupňů! Po obědě, když jsem se do toho znovu navlékla, jsem zkolabovala. Další den jsem proto raději šla dělat elektroinstalaci na jiné domy.

V sobotu přijížděl takzvaný „tolog“ – lidé, kteří jezdili jen na víkend pomáhat přímo anysivské komunitě, tedy v místě, kde jsme bydleli. Spolu s nimi jsme například opravovali fotbalový stadion, dělali jsme nové lavičky, nebo pomáhali v mládežnickém centru.

    • Kdo zajišťoval materiál, který jste na stavbu a opravy, měli?

Martin: Nářadí, ochranné pomůcky, ale taky potraviny nebo hygienické potřeby pro dobrovolníky pořizovala organizace z peněžních darů.

Marta: Byl na to systém. Řídili to pověření lidé.

    • Vy ale přeci nejste žádní stavaři, truhláři ani elektrikáři. Jak jste věděli, co dělat?

Martin: Kamarád Ondřej ale je elektrikář. My jen poslouchali jeho pokyny.

Marta: On nás vlastně dirigoval. A tak to tam fungovalo u všeho. Dobrovolníci dodali práci, ale vždy byl přítomen odborník, který tomu rozuměl. S nářadím jsme se učili zacházet přímo na místě.

    • A co místní? Jak reagovali na vaši pomoc? Přikládali taky ruku k dílu?

Martin: Stala se jedna úsměvná věc. Když jsme zateplovali, zapomněli jsme si vzít žebřík, přestože jsme měli pracovat na střeše. Volali jsme, aby nám ho někdo přivezl, ale nakonec přišel majitel domu, pro kterého jsme pracovali, vytáhl prkna a sám nám žebřík postavil. Díky němu jsme mohli pokračovat.

Marta: Někteří lidé pomáhat nemohli. Třeba paní Olena byla už hodně stará a špatně chodila. Paní Inna se starala o postiženého syna a nemocnou matku. A většina ostatních chodila normálně do práce, takže na stavbě být nemohli.

Jinak ale lidé byli nesmírně přívětiví a komunikativní. Děkovali nám, že jsme přijeli. Když jsme se s někým mimo práci dali do řeči a vysvětlili, že jsme dobrovolníci z Česka, byli dojatí a vděční. My se pak skoro zdráhali to říkat, protože jsme měli pocit, že to působí, jako bychom si pro ta poděkování přijeli. Bylo nám až hloupé, že nám děkovali i ti, pro které jsme přímo nepracovali.

Náročnost a nebezpečí

    • Bylo období, kdy jste cítili skutečné ohrožení života? Například odstřelování nebo letecký poplach?

Marta: Ani jednou. I když první den, když jsme byli v Kyjevě, jsme šli večer do hospody. Země žije dál, i když je válka. I za druhé světové se žilo. Místní jsou na útoky už celkem zvyklí. Já jsem se dost bála, protože se znám, co se mnou udělá první siréna. Když jsme byli na pivku, šli jsme na cigáro před hospodu a přišel první poplach. Podívali jsme se na sebe a čekala jsem emoci, která přijde, jestli to bude strach nebo co. Ale jediná emoce, kterou jsem cítila, byla zlost. Byl to vztek. Ale nebála jsem se.

    • Jak se postupuje v případě, že zazní siréna? Museli jste se schovat do krytu?

Martin: V hotelu, kde jsme bydleli, nebo ve velkých budovách, jsou kryty. Jako kryt slouží i metro. Ale většina lidí už je nepoužívá, poplachy berou jako součást reality.

Marta: Ano, pro ně už je to norma.

Martin: V oblasti, kde jsme pracovali, létaly drony většinou dál na Černihiv nebo Kyjev. Jednou, když jsme vykládali materiál, proletělo nad námi během chvíle pět dronů. Za celý pobyt nepočítaně.

Marta: Kolem Anysivu byli rozmístění ukrajinští odstřelovači, kteří drony sestřelovali. Byli opravdu blízko. Slyšeli jsme jejich střelbu a v noci ji i viděli. Poplach jsme zažili i v hotelu. Na Ukrajině platí stanné právo – od půlnoci do šesti ráno zákaz vycházení. Pod hotelem vedla rušná silnice, která přesně o půlnoci ztichla. Hotely mají nucený rozhlas, takže při poplachu personál hostům oznamuje, že mohou využít kryt. My jsme ale nešli. Hotel nám doporučil kamarád Ondřej, protože hned vedle stojí gruzínská ambasáda, a tu Rusové opravdu trefit nechtějí.

Martin: Ukrajinci musí drony sestřelovat nad neobydlenými oblastmi, aby nedopadly mezi lidi.

Marta: Už to mají vypilované a většinu zneškodní. Přesto občas něco dopadne. Většina útoků přichází v noci. Na hotelu jsem chtěla vyvětrat, otevřela okno, zahlédla záblesk a myslela si, že je bouřka. Ale Martin hned řekl, že to bouřka nebyla. V tu chvíli zrovna něco v Kyjevě zasáhli.

A nezapomenu ani na zážitek z taxíku. Spustila se siréna, řidič se podíval se na telefon a řekl: ,,Tri migy“. A my jsme si říkali, že tři migy, to už je docela vostrý a on na to: ,,To nic. To dobre. To normálno.“. Takhle to tam místní vnímají. Je to na denním pořádku.

Měli jsme i aplikaci, která hlásila útoky. Člověk v reálném čase vidí, kde je Ukrajina napadená.

Zážitky a emoce

    • Co byl nejsilnější zážitek z celé cesty?

Marta: Pro mě situace u paní Inny. Lidé na Ukrajině dostávají od státu peníze na obnovu domu. Koupí si materiál, ale řemeslníků je málo, jejich práce je drahá a pracují hlavně ve městech, proto tam jezdí dobrovolníci.

K paní Inně omylem přivezli špatný balík kabelů. Patřil k jiné stavbě. Když jsme odjížděli, museli jsme jí ho vzít. Byla to nesmírně hodná žena. Jak už jsem říkala, žila jen se synem s postižením a starou matkou od roku 2022 v unimobuňce. A my jsme jí v tu chvíli brali drát, bez kterého by neměla elektřinu. Rozplakala se. A rozplakala i mě. Bylo mi jí strašně líto, bála se, že se stavba zastaví. Později se to samozřejmě vyřešilo, ale ten moment pro mě byl nejsilnější.

Martin: Každý den s těmi lidmi, pro které jsme stavěli domy, mi něco dal. Je těžké zaměřit se na jeden okamžik, protože toho bylo hodně. Ve zkratce bych řekl, že naše práce mi dodávala sílu. Lidi, pro které jsme stavěli, jsem obdivoval za to, že měli vždycky úsměv na tváři a byli milí. Mezinárodní lidi a také Ukrajinci, kteří s námi byli na kempu, pro mě byli nejlepší lidé, které jsem v životě potkal.

Marta: Za mě taky!

Martin: A celkově velká zkušenost. Pak se člověk vrátí sem a je to opravdu velký kontrast.

Marta: Když jsem se vrátila, hrozně se mi stýskalo. Stýskalo se mi po kempu, po práci, po těch lidech. Strašně mi tady vadilo to nicnedělání. Chtěla jsem zpátky, být užitečná.

Reflexe a dopad

    • Jak tato zkušenost změnila váš pohled na Ukrajinu, válku nebo život obecně?

Marta: Můj pohled to nezměnilo. Já jsem nepochybovala o tom, že tam ta válka je, že je tam zlo a že tamější lidé potřebují pomoc. Já se v tom jen utvrdila.

    • Nebyla spíš realita horší než očekávání?

Marta: Ano. Většina lidí, které zajímá moje zkušenost, se ptá: ,,A je to na té Ukrajině opravdu tak strašný jako ukazují v televizi?“. A já odpovím, že ne, že je to horší. Co v televizních spotech mohou ukázat? Nejde to zprostředkovat. Jen mě to utvrdilo v tom, že by tam mělo jezdit pomáhat víc lidí.

Martin: Já po té zkušenosti tuto zemi obdivuji ještě víc než předtím. A když teď slyším názory některých našich lidí na válku a Ukrajince, tak za mě jsou to arogantní ignoranti.

Marta: Zlí!

Martin: Zlí a nelidský. Frustruje mě to zdaleka víc než mě to frustrovalo dřív.

    • Tomu rozumím, že to pro vás musí být mnohem náročnější…

Martin: Dobře, lidi mohou mít vlastní názory, ale nebyli tam!

Marta: Myslela jsem si, že mě už nic nemůže překvapit, ale mýlila jsem se. Na Ukrajině jsem získala určitou dávku pokory. Prostě se tady s lidmi hádat nebudu. Nehádám se, nevnucuji svůj názor, a když někdo začne slovně útočit, že bych měla radši pomáhat našim lidem a kolik to stojí peněz, jednoduše hovor ukončím. Nenechám se vtáhnout do hádky. To je můj posun, který jsem tam získala.

Martin: Nechat se stáhnout takovým člověkem na jeho úroveň… Nestojí to za to. Kdyby byla šance někomu otevřít oči, byl bych rád, ale upřímně v tomhle ohledu nejsem moc optimistický. Tito lidé jsou přesvědčení o své pravdě a většinou svůj názor nemění.

Marta: Zasekaní.

Martin: Ano, zasekaní v averzi vůči Ukrajincům. A zůstanou v tom.

    • Je něco, co byste chtěli, aby čtenáři v tomto ohledu pochopili?

Marta: Že my se tu máme opravdu velmi dobře. Určitě nejsme bez starostí, ale máme tady sakra mír! Nelítá nám nad hlavou žádná zbraň, nikdo nás neohrožuje, nikdo nám nebourá domy a nemusíme posílat syny na frontu. Máme se tady skvěle! Měli bychom být vděční a podat pomocnou ruku alespoň tím, že se nebudeme koukat skrz prsty na skutečný válečný uprchlíky. Nic víc po našich lidech nechci. Jen, ať se chovají slušně.

Martin: Jsou to lidi. Jsou to lidi jako my. Jsme si neskutečně podobní. Máme podobný jazyk.

Marta: I humor!

Martin: Jsou to lidi, kteří prošli podobnou historií jako my, hlavně, co se týče boje proti autokracii. Mají stejný černý humor jako my. Stejné babičky, stejné dědečky,...

Marta: Stejné děti.

Martin: Určitě tam bude i pár hloupých lidí jako u nás. Pointa je taková, že si myslím, že kdyby si nějaký člověk, který má vůči Ukrajincům averzi, s některým sedl a promluvil si, našel by v něm někoho, koho zná. Byl by podobný jeho strejdovi, tchánovi,…

    • Co byste doporučili lidem, kteří uvažují o dobrovolnictví v krizových oblastech?

Marta: Poradit se s někým, kdo už tam byl. Ne jet na blind a nepřipravený. A určitě ne na vlastní pěst, ale přes nějakou organizaci.

Martin: Ano, je více organizací než Repair together. A člověk ani nemusí jet do oblastí jako je Černihiv, může do Kyjeva nebo do Lvova, který je dál od fronty. Je třeba dobrovolnická skupina, která pomáhá šitím kamufláží. Ale jinak jsou to hlavně sezónní práce. Už teď v srpnu mi tam byla ve stanu zima (smích).

    • Vrátíte se?

Marta: No samozřejmě! Dokud bude potřeba.

Martin: Určitě!

    • I když válka skončí, bude tam stále potřeba pomocná ruka…

Marta: Ano, těch rozbitých domů a rodin, které budou potřebovat bydlet, těch budou tisíce. Dokud mi to moje tělo dovolí, jezdím!

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková