„Chci, aby Žatec už neseděl v koutě,“ říká starosta Radim Laibl v bilanci roku

Jsem pyšný na to, že se některé věci většího charakteru, které jsme udělat chtěli, už rozjely, jako je rekonstrukce bývalé věznice na byty nebo vybudování urgentního příjmu v nemocnici. Jsem rád, že se nakonec podařilo zrealizovat skatepark, který byl také dlouho diskutovaným tématem. Kolikrát ta rozhodnutí potřebují odvahu v tom, že se nezavděčíme všem. A to je pro mě to nejhorší, protože chci pomoci všem lidem.

No právě! Pak zjistíte, že lidé mají na věc jiný pohled, jiný názor a vy se musíte rozhodnout, i když víte, že část obyvatel šťastná nebude. Ale to rozhodnutí udělat musíte.

Chtěl bych lidi přesvědčit, že věci, které se podařilo vybudovat, jsou správné, jako třeba zmiňovaná věznice, skatepark nebo rekonstrukce hradeb, které byly také oříškem. Čekali jsme dlouho na dotaci a nakonec jsme se rozhodli, že do toho půjdeme za své, protože si to město zaslouží. Ex post jsme pak ve dvou letech od kraje dostali po sedmi milionech korun. Plánujeme i nově využít dotační titul, který bude jen pro obce v UNESCO. Člověk pak může dopředu lépe plánovat a hradit to i z těchto dotačních peněz.

Máme zpětnou vazbu, ať už pozitivní nebo negativní, že lidé si všímají, že se neustále něco staví a upravuje. A to je pro nás známka, že je to dobře, i když občané nadávají, že jsou nějaká omezení, dopravní objížďky a tak dále. Snižuje to komfort obyvatel, což nás mrzí, ale snažíme se je přesvědčit, že je potřeba to udělat. A odmítáme i časté tvrzení, že máme dělat věci postupně. My bychom nejraději udělali všechno hned, abychom pak měli klid a mohli si nové věci užívat co nejdéle.

Druhá věc je, že se pořád trápíme s obchodem s chudobou a některými nepřizpůsobivými obyvateli v centru města. Chtěli bychom, aby se to změnilo, ale zatím se nám to nedaří. Čekáme na pomoc shora, která zatím nepřichází. Snažíme se alespoň dílčími kroky dělat to, co město ovlivnit může. Věřím, že se to jednou zlomí.

Myslím si, že žádný z projektů není takový, že by na něj lidé čekali jako na smilování. Každý svým způsobem zlepší život a komfort třeba jen určité skupině lidí. Ale když se pak všechny spojí, bude celkově život ve městě lepší. Budu se opakovat, ale třeba zmiňovaný urgentní příjem, nové byty ve věznici, přebudování budovy PDA na kino, přístavba ZUŠ, dokončení revitalizace hradeb, hřišť… A pak běžné věci jako rekonstrukce chodníků, parkovišť, veřejného osvětlení a tak dále.

Každého trápí něco jiného, ale snažíme se uspokojit všechny. Postupujeme smysluplně, ne salámovou metodou. Neděláme nic bezmyšlenkovitě, pokud to nedává smysl do budoucna.

Méně viditelné projekty jsou investice do škol a školek. To lidé zvenku nevidí, pokud nejde o rekonstrukci fasády. Ale ve školách se opravují třídy, družiny, kabinety, hřiště. A to vytváří příjemné klima pro žáky a učitele. Je důležité, v jakém prostředí tráví velkou část dne. Úroveň vnitřního zázemí se o dost posunula. Není možné, aby to vypadalo stejně jako před třiceti lety.

Je pro nás důležité investovat do škol, které byly dříve podfinancované. To zajistí, že v nich budou chtít kvalitní učitelé zůstávat. A naše děti budou ve správných rukou. Je to řetězová reakce. Kvalita, která se do nich vloží, zůstane nebo se vrátí do města. A bude vytlačovat ty, kteří na lepším životě ve městě podílet nechtějí.

A jsem přesvědčen, že žatecké školy mají kvalitu a je potřeba na ní dál pracovat.

Skatepark. Je to neuvěřitelné. Na rovinu říkám, že jsem byl na začátku dost skeptický a byl jsem proti. Doba se ale změnila. Některé děti chodí na kroužky kolektivních sportů, jiné organizovaně nikam chodit nechtějí, ale chtějí sportovat. Pro ně je skatepark ideální. I učitelé říkají, že děti jsou už v sedm ráno na skateparku a čekají, než otevře škola. Chodí tam i o víkendu, i když je zima, což mě překvapuje. Samozřejmě větší provoz znamená i více nepořádku, to je jasné. Děti odpadky občas pohodí místo toho, aby je donesly do koše. Příští rok tam nově umístíme kamery.

Tyto volnočasové aktivity jsou klíčovou součástí města. Děti přijdou odpoledne ze školy, rodiče z práce, a vy jim máte nabídnout, co mohou dělat — od sportu po kulturu. To je prvořadá úloha města. Aby lidé vyšli ven a měli co dělat.

Přispívá k tomu hlavně to, že se s lidmi setkávám na nejrůznějších akcích. Povídají si se mnou o tom, co je trápí, a já jim zase vysvětluji, proč něco dělat nechceme nebo proč se něco zpozdilo. Často pak zjistíte, že to chápou, jen o některých věcech nevěděli.

Ano, děje se to hodně často. Paradox je, že ty lidi někdy ani neznám, nikdy jsem je neviděl, a oni ke mně přijdou a hned mě osloví.

Pomohla i větší medializace města. Začali jsme natáčet videa k tématům, která právě rezonují. Když je problém, chceme poskytnout objektivní informace rychle, aby lidé nepodléhali dezinformacím, spekulacím a drbům na sociálních sítích. Ač jsem extrovert, ze začátku jsem s tím měl trochu problém.

Vždycky jsem měl zkušenost, že když něco děláte na sto procent, dostáváte pozitivní zpětnou vazbu. A pak si čtete komentáře, kde vám lidé nadávají a urážejí vás. Čtete o sobě věci, které nejsou pravda.

    • Jak na kritiku reagujete? Co se osvědčilo?

Konstruktivní kritiku si beru k srdci, tu ostatní se snažím nevnímat, často je mířena osobně nebo politicky.

Devadesát procent lidí komunikaci oceňuje. Pořád je ale co zlepšovat.

Souhlasím. A je to jeden z mých cílů. Přitáhnout k sobě další lidi, přesvědčit je, že to myslíme dobře, a aby přiložili ruku k dílu. Mám pocit, že se ta skupina postupně rozšiřuje. Z toho mám radost, protože pak člověk ví, že bude moci radnici jednou v klidu opustit a město zůstane v dobrých rukou. Největší obavy mám z toho, aby se rozjeté věci nezastavily. Nejde o mě, ale o město. Aby šlo dál, ať ho řídí kdokoli.

Byli lidé, kteří nám na začátku nevěřili, ale myslím, že jich je teď méně. A konstruktivní kritiku vítáme – komunikujeme, hledáme kompromis, nebo se snažíme vysvětlit, že náš nápad je lepší.

Hrají nenahraditelnou roli. Spolky dělají činnost, kterou jako město sami nezvládneme. Je důležité, aby se lidé sdružovali, byli aktivní a říkali, co potřebují. My jsme tu od toho, abychom jejich nápady posoudili – zda na ně máme finance a zda jsou možné podle legislativy.

Stejně má fungovat participativní rozpočet. Lidé žijí v různých lokalitách a nejlépe vědí, co tam potřebují. Vyžadujeme kontakt s lidmi a chceme, aby nás přesvědčovali. Čím víc jich bude chtít pomáhat a navrhovat, tím se nám tu bude žít lépe.

My naopak chceme, aby mluvili.

To máte pravdu. Vážím si lidí, kteří jsou tak urputní a jdou si za svým. Sám jsem takový. Vyhodíte je dveřmi a oni přijdou oknem. Někdy je jejich nápad dobrý, ale narazí to na finance nebo jiné věci a my řekneme ne. Ale oni přijdou znovu za půl roku. A to je dobře.

    • Jaká je vaše vize pro město na příští rok? Na čem chcete stavět?

Rádi bychom pokračovali ve věcech, které už máme připravené. Chceme dokončit projekty, které jsou v investičním plánu. Nechceme zastavovat věci, o kterých se rozhodlo třeba před čtyřmi lety, a teď jsou těsně před dokončením. Chceme, aby Žatec už neseděl v koutě.

Myslím, že většinu věcí dřív nebo později dotáhneme do konce. Co se nám ale zatím nedaří, je oživení alespoň jednoho parku. Rozpočet na to byl obrovský.

Přehodnocujeme proto, jestli nejít cestou etap, nebo se vrátit k původní podobě parku a opravit alespoň cesty a mobiliář. Revitalizace byla pojatá velmi velkoryse a finančně jsme narazili. Vyšlo by to třeba na 90 milionů korun.

Nejoblíbenější kout je pro mě jakékoli hřiště. Sport je moje slabost. A kdyby přijela návštěva, vzal bych ji jednoznačně do Kapucínského kláštera. Je nádherný. Až někdo přijede v roce 2026, vezmu ho z kláštera projít se podél hradeb. Až jednou vznikne naučná stezka kolem celých hradeb, bude to impozantní.

To je zatím předčasné. Nebavili jsme se o tom, jestli budu kandidovat. Máme hodně práce a není čas to řešit.

Někdy toho mám dost, to je pravda, zvláště když se něco nepodaří a přijde období pochybností. Měl bych více práci delegovat, mít více důvěry a trpělivosti. Ta mi často hodně chybí. Nepotřebuji nutně být u toho, až se bude stříhat páska – pro mě má větší význam pomoci Žatci.

Kdyby přišel někdo, komu bych mohl důvěřovat, zvažoval bych, že pokračovat nebudu. Ve vedení města má být někdo, kdo má elán a chuť jít do všeho na sto procent. Já elán mám, ale jsem perfekcionista a někdy o sobě pochybuji.

Dokážu si představit město beze mě, protože vím, že díky naší urputné práci máme spoustu projektů připravených k okamžité realizaci, jakmile se objeví vhodný dotační titul. Ale jen za předpokladu, že žezlo převezme někdo s podobným myšlením, kdo to s městem myslí stejně dobře jako já. Kdybych o tom přesvědčený nebyl…

Ano. V takovém případě budu chtít, abych ve vedení města zůstal. Nebyl bych přesvědčen, že existuje někdo se stejným myšlením jako já. Možná to zní namyšleně, ale cítím to podobně, jako kdyby někdo přišel žádat o ruku mé dcery. Ten to se mnou nebude mít jednoduché. Musím mít jistotu, že bude v dobrých rukou. Možná se můžeme mýlit, ale na začátku musím mít vnitřní jistotu. A stejně to mám i s městem.

Přál bych si, aby k sobě byli lidé tolerantnější, projevovali si úctu a respekt. Aby se občas zastavili a jen si popovídali. Někdy stačí opravdu málo.

A přál bych si, abychom drželi spolu. Aby se občané zapojovali do výzev a věděli, že za námi mohou kdykoli přijít. Radnice je tu pro ně. Nechceme v tom být sami.