Někteří řidiči nás vybržďují nebo s námi chtějí dokonce závodit, říká žatecký řidič-záchranář

Práce řidiče záchranky rozhodně není pro každého. Samotné řízení sanitky je totiž někdy docela adrenalinové. Obzvlášť, když se střetnete s bezohledností ostatních řidičů. Avšak není to jen točení volantem a pohotovost, kterou musí řidič sanitkou dokonale ovládat. Většina řidičů jsou totiž zároveň i záchranáři. O fyzicky i psychicky náročném povolání jsme hovořili s žateckým řidičem-záchranářem Jaromírem Beranem.

• Kdy jste začal pracovat jako řidič-záchranář?

Téměř před deseti lety. Musel jsem samozřejmě projít několika školeními a sanitářskými kurzy. Pak jsem nastoupil jako řidič-záchranář, ale během toho jsem si musel dodělat školu v Praze. Tam je přímo dvouletý akreditovaný kurz, který probíhal každý pátek. Byly to opravdu galeje a já jsem přímo brečel, že tam musím jezdit. Vzdělání bylo ale důležité k tomu, abych mohl pracovat samostatně v posádce se záchranářem a ne být odkázán pouze na práci v tříčlenné posádce s doktorem

• Proč jste se rozhodl zrovna pro toto povolání?

Moje maminka pracuje ve zdravotnictví už třicet let, takže jsem k tomu tíhl už od malička. Mamka vždy vyprávěla, co se dělo v práci, a co tam měla za případy. Byť nedělala na interně nebo na následné péči, tak mě to pokaždé hrozně zajímalo.

Samozřejmě mám rád auta a jezdím rád rychle, tak jsem to spojil. (smích)

• Jaké byly vaše začátky?

Začátky byly těžký stejně, jako je tomu asi v každé jiné práci. Neznáte kolektiv a nevíte, do čeho jdete, a co přijde. Objevují se případy, se kterými jste se do té doby ani nesetkala. Člověk na to není zvyklý, protože do té doby řešil jen své vlastní problémy.

Nejprve jsem nastupoval v Lounech, kde mě zaškolili. Musel jsem jezdit s řidičem a záchranářem v autě, abych vše viděl. To jsem měl poprvé strach v autě, když jsem si sedl vedle řidiče dopředu a jeli jsme na výjezd do Prahy na majáky. (smích)

Navíc, když jsem před deseti lety nastupoval, tak se jezdilo úplně jinak, a to nejenom se sanitkou. Aut bylo na silnicích o dost méně. Ten provoz je šílený a není to vůbec jednoduchý.

• Jak vnímáte vztah „normálních“ řidičů a řidičů záchranky? Jsou k vám tolerantní?

Nemůžu všechny lidi házet do stejného pytle, ale existuje jich několik typů. Jedni vůbec nevědí, co mají dělat, když za nimi sanitka jede. Na to by se měl brát v autoškole větší zřetel a řidiči by se měli naučit, co mají a nemají dělat.

Najdou se i úplně bezohlední řidiči. Vybržďují nás nebo s námi chtějí závodit. Ti jsou nejhorší, protože i řidič záchranky musí během jízdy sledovat, co se děje uvnitř sanitky, a to moc dobře nejde, když musíte dávat pozor ještě na nepředvídatelného šílence.

A pak jsou lidé, kteří by asi chtěli nějak sanitce usnadnit jízdu, ale většinou udělají fatální chybu, například zabrzdí na horizontu, kde přes auto není vidět. Řidič sanitky to pak musí zašlápnout.

• A jaký je tedy správný postup?

Nejprve zvážit, jestli třeba není lepší v určitém místě, například na tom horizontu, spíše přidat na rychlosti a horizont přejet a zastavit u kraje až za ním. Nebo sledovat situaci před sebou, když třeba jede auto v protisměru. V tomto případě nesmím sanitku nijak zablokovat. Situací je několik a není na to žádná univerzální rada. Je důležité, aby ostatní řidiči dokázali situaci vyhodnotit a postupovat tak, aby sanitku nijak neomezili.

• Jak je to vlastně s ,,houkáním“?

Sanitka musí blikat pokaždé, když jede k nějakému případ a když veze pacienta. Když pacienta předáme do zdravotnického zařízení, tak se vracíme bez majáků. Pokud je při návratu potřeba jet na další výjezd, tak majáky zapneme. Proto třeba občas lidi nadávají, že doteď sanitka jela bez majáků a najednou si je zapne. Většinou k zapnutým majákům přes den i houkáme, aby si nás řidiči dřív všimli, ale ne vždy. Zejména mimo obec, když to nedělá dobře pacientovi, tak sirénu vypneme.

Nehoukáme třeba v noci, protože je to zbytečné. Je menší provoz a auto, když je rozblikané, tak je za tmy vidět na několik set metrů.

• Jaké dny jsou během roku nejhorší? Je to Silvestr?

Neřekl bych, že Silvestr je nejhorší. Během svátků, jako je například Nový rok nebo Vánoce, tak to jsou spíš takové ty ,,ošklivé“ výjezdy, než že je jich hodně. Nevím, kdo z kolegů to přizná, ale pro mě je čas vánočních svátků náročnější.

Pak když byly teď v letních měsících týdny úmorného horka, tak byl zvýšený počet výjezdů.

• Setkáváte se s agresivitou u pacientů?

Setkáváme. Většinou jsou to opilí lidé, kterým volá pomoc někdo jiný. Měli jsme i takový případ, že volali lidé, kteří jeli autobusem kolem parku, že tam někdo leží a vůbec nevědí, co mu je. My přijedeme, dotyčný o pomoc nestojí, přitom my ho potřebujeme alespoň vyšetřit, když už jsme tam byli vysláni. Navíc když mají například viditelné poranění hlavy, v terénu nevyloučíme poškození mozku, a proto je potřebujeme odvézt do nemocnice, což oni mnohdy nechtějí pochopit.

Někdy jsou případy opravdu ošklivé. A to do toho nepočítám lidi, kteří jsou například psychicky nemocní. Ti za to nemohou.

Také nám hodně pomáhá dispečink. Když slyší, že jsou lidé agresivní, tak tam rovnou pošlou i policii.

• Kam pacienta po ošetření převážíte?

To záleží na diagnóze. Někoho vezeme do nejbližší nemocnice, některé případy však patří hned z místa zásahu na nějaké specializované pracoviště. Jezdíme i do Ústí nad Labem či Prahy, například s akutním infarktem, závažným kombinovaným zraněním či rozsáhlými popáleninami.

• Máte možnost dozvědět se, jak to s odvezeným pacientem dopadlo?

Samozřejmě nás to zajímá. Někdy stojíme i na rentgenu a čekáme, jak snímek vyjde.

Stává se, že pacienta potkám v supermarketu a hlásím se k němu a on jen kouká a neví, kdo jsem. Když jsem ho totiž viděl naposledy před tím, tak byl v bezvědomí.

• K jakým případům jezdíte nejčastěji?

Nejčastěji se jedná o drobná poranění nebo interní věci – hypertenze, bolesti na hrudi.

Starší lidé volají záchranku, protože byli dříve zvyklí, že jezdila pohotovost, kde byl řidič a doktor, který jim mohl napsat třeba i potřebný recept.

• Je nějaký případ, který máte stále před očima?

Každý z nás si veze takovou tu kárku s výjezdy, který mu utkvěly v paměti. Já určitě nejeden mám. Ten, na který nikdy nezapomenu, proběhl ještě na kurzu v Praze, kde jsem musel odjezdit 240 hodin na záchrance. Tam se stal výjezd, při kterém jsem byl přesvědčen, že skončím. Když člověk některé tyhle věci nevidí, tak si ani neuvědomuje, co se okolo něj děje. Lidé dnes řeší hlavně hmotné věci. Ty se ale dají vždy něčím nahradit. Všechna ta auta, domy a tak dále, jsou jen bezcenné věci. Pak se může stát něco nenávratného a žádné peníze to nespraví.  

• Ve své práci vidíte a zažíváte věci, které byste vidět a zažívat určitě nechtěl. Jak se zbavujete stresu?

Někdy velmi těžko. Je ale dobré, když si o tom s někým promluvím. S někým blízkým, který si vše vyslechne a nemusí tomu ani rozumět. To člověku vždy pomůže.

• Je vůbec možné zažít ve vaší profesi něco úsměvného?

Když se například při výjezdu zjistí, že skutečně o nic nejde a byl to jen planý poplach. A některé výjezdy jsou i trochu k smíchu. Když si lidé volají záchranku na smutno, mokré nohy nebo zlomený gelový nehet.

Kolikrát si s kolegy říkáme, jestli bychom neměli napsat knihu. (smích)