,,V dnešní době jsou vojáci natolik srdcaři, že by na misi odjeli i zadarmo,“ říká poslanec a bývalý voják Pavel Růžička

První říjnový víkend navštívil ministr obrany Lubomír Metnar s delegací české vojáky v Afghánistánu. Zde se seznámil jak s úkoly mise, tak i s příběhy vojáků a jejich motivací. Nechyběla ani vzpomínka na tři padlé vojáky a symbolické uctění jejich památky. Společně s ním se cesty zúčastnil také poslanec Pavel Růžička z Postoloprt, který je členem výboru pro obranu. Zeptali jsme se ho na to, co vojáci shledávají na zahraničních misích lákavého, zda je možné útokům sebevražedných atentátníků v Afghánistánu zabránit, a jak nazírá na lidi, kteří vnímají vojáky na zahraničních misích jako žoldáky. Také nám uvedl na pravou míru výsluhové příspěvky příslušníků bezpečnostních sborů, o nichž v posledních dnech kolovaly na sociálních sítích mylné informace.

Návštěva Afghánistánu

Před týdnem jste se vrátil z pracovní návštěvy Afghánistánu. Jak dlouho jste v zemi pobýval?

V zemi jsme byli jen dva dny.

Odlétali jsme v pátek večer, na letiště v Bagramu jsme přiletěli v sobotu ráno a v neděli večer jsme se vraceli zpět do České republiky.

Návštěva v Afghánistánu nemohla být delší, a to hlavně kvůli bezpečnosti. Zvládnout ochránit desetičlennou delegaci v čele s ministrem obrany je totiž pro vojáky celkem složité.

Jaký byl cíl vaší návštěvy?

Jednalo se o vůbec první návštěvu nového ministra obrany. Také šlo o navštívení vojenských jednotek po červencovém incidentu, při němž v Afghánistánu zemřeli tři čeští vojáci. Přiletěli jsme je společně s panem ministrem a dalšími poslanci podpořit v tom, co dělají a předat jim drobné dary.

Jak vypadal váš program?

Nejvíce času jsme strávili s českými vojáky. Navštívili jsme příslušníky 4. jednotky KAMBA (Kábulská ambasáda), prohlédli si zázemí místa velení strážní roty TOC (Tactical Operation Center), pracoviště bezpilotního prostředku SCAN EAGLE, ale i prostředí nemocnice ROLE 2 v Kábulu na základně HKIA.

Měli jsme také debatu s vojáky, kteří se nás ptali, jestli se bude něco dělat s výsluhovými příspěvky, protože měly informace o tom, že by se měly měnit. Za výbor pro obranu jsem je ubezpečil, že výsluhové příspěvky zůstanou takové jako nyní. Byly také dotazy k tomu, jestli nedojde ke zdanění výsluh, které jsou již přiznány. Znovu jsme je ujišťovali, že k žádnému opětovnému zdanění těchto výsluh nedojde, že mohou být naprosto v klidu a věnovat se službě tak jako doposud.

Netýká se to jen vojáků, ale i ostatních bezpečnostních sborů – policie, hasičů a vězeňské služby. Chceme, aby byly tyto sbory stabilizované, a aby nám lidé neodcházeli.

Zahraniční mise

Kolik zahraničních misí jste již absolvoval?

V roce 2005 a 2006 jsem byl na dvou půlročních misích v Iráku. Také jsem absolvoval dvě mise v Kosovu.

Jak vás pobyty v těchto zemích poznamenali?

Írák byl dost těžký. Člověk si zde zvykne na určitý stereotyp, a když se poté vrátí do České republiky tak se musí znovu začlenit do společnosti. Pokud ještě slouží v armádě, tak se tomu režimu poddá, ale horší je to v případě, když odejde do civilu. Mě to poznamenalo natolik, že jsem se rozvedl. Už jsem se neměl kam vrátit. A to je nejběžnější případ velké části válečných veteránů.

Záleží také na určitém jedinci, jak se se vším zvládne vypořádat. Někdo odejde do civilu, má skony k alkoholismu a nedokáže se do běžného života začlenit. Ten, kdo má dobré zázemí, většinou problémy nemá.

Já jsem odcházel do civilu v roce 2009 a skutečně mi tři až čtyři roky trvalo, než jsem se dokázal zcela úplně jinému světu přizpůsobit. Vojenský režim je totiž ojedinělý, je zvláštní. V civilu je vše jinak.

Nebezpečí

Jaká země, co se týče zahraničních misí, je tou nejnebezpečnější?

Já si myslím, že hodně nebezpečný je právě Afghánistán, a to vzhledem k činnosti Islámského státu. Většina obyvatelstva zde žije na velmi nízké úrovni. Nemají elektriku, ani vodu. Lidé nemají ani základní vzdělání, takže je zde obrovské procento lidí, kteří neumějí číst a psát. Nastává při tom problém, když mají naši vojáci frekventanty učit, vést mentorskou činnost nebo s někým spolupracovat.

Druhá skupina osob, která zastává vysoké pozice v armádě, je úplně na jiné úrovni než běžní lidé.

Jak se dá situace vyřešit?

Řešení není jednoduché. Je potřeba lidi naučit základním věcem, čtení, psaní a dát do Kábulu alespoň základní infrastrukturu, aby tamní život dostal úplně jiný směr, než který má dnes. Pokud budou mít občané nějaké vzdělání a motivaci, tak nebudou dělat to co doteď.

Sebevražedný útok na Čechy

Jak jste již naznačil, letos zemřeli v Afghánistánu po útoku sebevražedného atentátníka tři čeští vojáci. Dá se útokům nějak zabránit nebo se před nimi chránit?  

V Afghánistánu jsme měli možnost shlédnout několik teroristických útoků, které byly zaznamenané na kamerách, a musím potvrdit, že je to opravdu nevyzpytatelné. Těžko daného teroristu, ať už má na sobě vestu s výbušninou nebo odstřeluje nějaký prostor minometnou palbou či raketou, předvídat a odhalit.

Samozřejmě v Afghánistánu prvky jsou a koaliční jednotky je využívají, ale nedokáže se tomu předcházet.

Jsou dvě roviny. Jedna rovina je takzvaná zelená zóna, která skýtá bezpečností perimetry kolem základny, kde je propustné místo s kontrolou. Do tohoto prostoru se pustí prověřená vozidla i lidé. V zelené zóně dokážou koaliční vojáci incidenty řešit. Může se však stát, že do prostoru vjede vozidlo, v němž je člověk, který má na sobě výbušninu. Stává se to ale zřídka.

Potom je prostor vlastní základny, kam se dá dostat přes několik propustných míst. Je to tedy více bezpečné, ale nikdo nedokáže vyloučit to, že se nějaký afghánský pracovník nezradikalizuje a něco neprovede. I takové případy totiž jsou.

Nakonec je život za zelenou zónou, což je běžný svět, v němž si veškeré záležitosti řeší afghánská strana za podpory koaličních jednotek, které zde provádějí hlídkovou činnost. Provádí se pěší patrola i sjezd vozidel. Vše se dělá na základě informačních systémů kamer, které monitorují jednotlivé oblasti Kábulu. Když se zdá něco v nepořádku, tak na dané místo patrola jede a udělá hlídkovou činnost. Je odzkoušeno, že pokud se tyto patroly dělají, tak je četnost incidentů menší.

Jak tedy došlo k červencovému incidentu?

Když došlo k úmrtí třech vojáků, tak to bylo při vlastní patrole. Událost byla už několikrát popisována, ale bylo to opravdu tak nenadálé, že se tomu dalo stěží předejít. Jeden z vojáků – Američan – byl psovod a daný pes byl vycvičen na výbušniny. Když se objevil mladý atentátník, tak pes začal hlásit, ale než na něj stihli vojáci zareagovat, tak se odpálil.

Americký voják přežil, je v péči na území USA. Pejsek také přežil, ale přišel o přední nohu. Naši tři vojáci zemřeli a afghánský voják by měl být údajně také v pořádku.

Nejdou vojáci nebezpečí rovnou naproti, když dobrovolně vyráží na zahraniční mise?

Voják je voják. Každý podstupuje na misi nebezpečí. Všichni to vědí.

Je však důležité zmínit, že nálada v kontingentu je po posledním incidentu naprosto perfektní. Lidé dokázali situaci bezproblémově vstřebat a služební úkoly plní na sto procent.

Jsou si samozřejmě vědomi, že se může cokoli stát. Vojáci však mají veškeré bezpečnostní předpisy natolik nadrilované, aby dokázali nebezpečí předejít. Možnost, že po nich vystřelí nebo někdo spáchá atentát, tam však je. Existují také různé prvky, které naše jednotky používají, aby nebylo zcela jasné, kde se budou v daný okamžik pohybovat. Vše se provádí namátkově, aby neměl nikdo možnost vysledovat, jak se pohybují.

Jsou patroly opravdu tak důležité?

Patroly svůj význam určitě mají, a to například k odhalování výrobě zbraní nebo výbušnin pro teroristické útoky.

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že nechat Afghánistán být, znamená nechat prostor pro Islámský stát k tomu, aby se teroristické útoky dokázaly aplikovat všude na světě. V Afghánistánu se pěstuje například opium, z jehož celosvětové distribuce by pramenil dostatek peněz, z nichž by mohl být Islámský stát podporován. Je těžké proto nechat Afghánistán zcela bezprizorně.

Když se člověk zamyslí, tak cesta z Prahy do Kábulu trvá šest hodin, takže to není nějaký konec světa, kterým se nemusíme my zabývat.

Česká republika je samozřejmě v Severoatlantické alianci (NATO) a my určité závazky vůči alianci máme. Jedním z nich je podílení se na boji s terorismem. Každý normálně uvažující člověk musí pochopit, že určitý díl odpovědnosti máme a plníme ho.

Český voják není žoldák

Jak vnímáte lidi, kteří vás mají jako okupanty cizí země ve službách ,,amerického žoldu"? Čtete například internetové diskuse?

Vyslání jednotek na území cizího státu na návrh vlády schvaluje poslanecká sněmovna. My jsme byli vojákům v Afghánistánu za poslaneckou sněmovnu říci, že jsme na ně hrdí, že si vážíme toho, co dělají, a že také plně stojíme za tím, co dělají.

Názory jsme samozřejmě zaznamenaly. Mě osobně velice mrzely politické názory Komunistické strany a SPD, kteří to zpochybňují. Ostatní strany, včetně ODS, TOP 09 a ANO 2011, tyto mise podporují.

To, že někdo říká, že jsou vojáci na misi za peníze, tak to je snad jasné. Každý pracuje za peníze. Lékař léčí za peníze, učitel učí za peníze a voják bojuje za peníze.

Porovnávat vojáky se žoldáky je úsměvné. Žoldák je ten, který za peníze jiného státu bojuje pro věc dalšího státu. Český voják bojuje za český stát a za české peníze, takže není v žádném případě žoldák.

Co se týče komentářů na sociálních sítích, tak jsou většinou ze strany lidí, kteří mají zřejmě problém sami se sebou a ten nejsou schopni racionálně pobrat.

Z jakého důvodu vojáci na mise odjíždějí? Co je láká, když ne peníze?

Když jsem odjížděl na misi já, tak mohu z vlastní zkušenosti říci, že mě peníze nelákaly. Hrála tam roli osobní prestiž. Řekl jsem si, že to chci zkusit, jsem přeci voják. Peníze byly až na druhém místě.

V dnešní době jsou vojáci natolik srdcaři, že by na misi odjeli i zadarmo. Pro ně je to neskutečná zkušenost a práce, kterou mají rádi. Prostě jsou to srdcaři, srdcaři, srdcaři.

Zkušenosti k nezaplacení

Jaký mají zahraniční mise pro naše vojáky přínos?

Naši vojáci zúčastňující se zahraničních misí (území bývalé Jugoslávie, Perský záliv, Írák, Afghánistán, Mali,…) nasbírali za více než dvacet let obrovské zkušenosti z boje. Vojáci jsou perfektně vycvičeni, a to díky tomu, že jejich velitelé byli nasazeni na jiných misích, někteří vojáci prošli vícero misemi a noví lidé se mají od koho učit. Takovéto zkušenosti jsou k nezaplacení i pro vlastní výcvik na území České republiky.

Na základě misí navíc umíme vyspecifikovat vojenskou techniku, protože kde jinde ji ověříte než v reálném boji, kde potřebujete, aby technika plnila dané úkoly.

Jaké součásti výstroje (výzbroje) si na misi ceníte nejvíce?

Na první misi jsem byl před dvanácti lety a mohu říci, že za tu dobu udělala naše armáda obrovský skok dopředu, a to ve všem – v balistických prostředcích, osobním vybavení i v technice. My jsme válčili se samopaly vz. 58 a dnes už mají vojáci Breny i noční vidění. Mají speciální výzbroj i výstroj a také bezpilotní prostředky.

Ten, kdo říká, že se v armádě nic neudělalo, tak o tom nic neví nebo lže, protože vývoj je obrovský. Také zabezpečení vojáků se stoprocentně zlepšilo.

Souhlasíte s tezí, že armáda je tady proto, aby válka už nikdy nebyla?

Každý suverénní stát musí mít svou armádu, aby dokázal hájit demokratické zájmy doma. Aby dokázal vytvořit bezpečný autonomní stát.

Určitě máme armádu hlavně proto, abychom dokázali ubránit naše obyvatelstvo, a aby ke konfliktům na našem území nedocházelo.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Fajkusová