Vladimír Petrů oslavil vznik největšího Československa po svém

55 dní a téměř čtyři a půl tisíce kilometrů v nohách. Vladimír Petrů ze Slavětína se před týdnem vrátil z cest po hranicích bývalého Československa. Z dlouhé poutě, kterou absolvoval na kole zcela sám, si přivezl spoustu zážitků. Jaká místa na něj udělala největší dojem, jak v lese přelstil medvěda a kam se chystá příště? Na to a spoustu dalšího jsme se zeptali nadšeného cyklisty, čerstvého důchodce, ale také zdatného básníka Vladimíra Petrů.

• Vrátil jste se minulé pondělí z cesty po hranicích Československa. Jak vás napadlo vydat se na kole na tak dlouhou pouť?

Předloni mě strašně štvalo, že se připravuje sté výročí založení Československa v roce 1918. Já jsem věděl, že o rok později se k Československu přidala Podkarpatská Rus, takže až v roce 1919 vzniklo historicky největší Československo, kam patřilo i dnešní Zakarpatí. Letos je teprve sté výročí největšího Československa, které trvalo od roku 1919 do roku 1939.

Řekl jsem si, že by bylo dobré oslavit to největší Československo, nejenom samotný vznik bez Zakarpatské Rusi. Hodilo se mi to, protože jsem šel letos v lednu do důchodu, takže jsem měl čas. Byla to v podstatě náhoda. Proto jsem ani nenasluhoval, což v práci chtěli, ale já řekl: ,,Ne, já budu slavit sté výročí největšího Československa.“.

• Kolik jste ujel kilometrů a jak dlouho cesta trvala?

Jel jsem 55 dní. Začal jsem 24. dubna a končil 17. června. Ujel jsem 4 404 kilometrů. Denně jsem najel přes 85 kilometrů.

Jel jsem ,,na špek“

• Dá se v krátkosti popsat Váš „klasický“ den na cestě?

Já ráno nemůžu spát a je mi jedno, kde jsem. V půl páté jsem nejpozději vzhůru, takže jsem vstal a většinou jsem si až ten den připravoval trasu podle nálady, situace, počasí,… Napsal jsem si ji na kus papírku, který jsem si dal na řídítka. Byl to takový tahák, abych nemusel pořád po cestě koukat do online map, protože mám brýle na dálku a na blízko a střídání brýlí je problém.

Mezitím, co jsem si připravoval trasu, jsem si uvařil. Většinou to byla polévka s chlebem nebo kaše, které jsem měl s sebou. V půl šesté ráno jsem vyjížděl.

Jel jsem, jak se mi chtělo. Měl jsem i velkou zásobu jídla, kdybych po cestě něco nesehnal.

Jel jsem, do kdy se mi chtělo. Když jsem se někde chtěl zastavit, tak jsem se zastavil, a když už bylo mezi čtvrtou/pátou hodinou, přemýšlel jsem, kde bych mohl přespat. Někde jsem si pak naplnil tři litry vody, abych měl na vaření a našel si místo na spaní. Pak jsem si zase vařil – rýži nebo čočku.

Celý květen, kdy byla zima jsem jel ,,na špek“, za což se mi kamarádi i smáli (smích). Když se ale špek nakrájí na kostičky, je hodně slaný a dáte ho do rýže, která slaná není a promícháte to, tak je to akorát a dá vám to sílu.

Na konci dne jsem poté dvě hodiny zpracovával daný den na webovky. Měl jsem s sebou tu největší powerbanku, mobil a tablet. Z mobilu jsem si nahrával fotky do tabletu, kde jsem měl novinářský program, kam jsem vše ukládal. Ze začátku jsem si dělal každý den koncept, a když jsem ukončil danou oblast, tak jsem vše odeslal na web, ale lidé, když jsem se třeba tři dny neozýval, se strachovali, co se mnou je. Potom jsem nahrával denně, aby mě mohli sledovat (smích). Byla to taková kontrola na dálku (smích).

• Měl jste trasu předem promyšlenou? Jak dlouho jste ji plánoval?

Udělal jsem si itinerář, který končil 16. července. Dal jsem si tam pauzy, které jsem potom nedělal (smích). Jel jsem pořád.

Itinerář byl jen takovým vodítkem. Přijel jsem například na Šumavu a cesta, po které jsem chtěl jet, byla zavřená, kvůli sněhu, takže jsem musel udělat změnu. V Krušných horách byl také zrovna sníh. Nebo polomy, které jsem musel také objíždět. Reagoval jsem na situace, ale v podstatě jsem se snažil jet s kolem, co nejblíže to kolem hranic šlo.

Cestu jsem plánoval dva a půl měsíce. Myslel jsem si, že pojedu 75 dní a ujel jsem to za 55 dní.

• Kudy vedla? Jaká místa jste navštívil?

Jel jsem ze Slavětína na Most, Horní Jiřetín a na Novou Ves v Krušných horách. Tam jsem začínal na hranicích a taky končil. Jel jsem proti hodinovým ručičkám, takže západní část Krušných hor, Český les, Smrčiny, Šumava a tak dále kolem jižní hranice až na konec tehdejší Podkarpatské Rusi, na Hoverlu. Tam jsem to začal po severní hranici točit domů.

Akorát mě to trochu převezlo, protože jsem počítal, že bude západní vítr, který byl touto dobou loni, ale on byl celou dobu, co jsem jel na východ, východní, takže jsem jel proti němu. Naplánoval jsem ale hory tak, že jsem věděl, že na Šumavě sleze sníh dříve než v Beskydech a Jeseníkách, což byla pravda, ale ne všude.

Návštěva medvěda

• Jaká místa na vás udělala největší dojem?

Musím říci, že Oravská Magura, ta mi naprosto učarovala, ale nejen kvůli tomu, že se na mě přišel v noci podívat medvěd. Je to prostě nádherná krajina. Všude pusto, nádherný kopce, klídek, krásná atmosféra, jak někde v kanadských lesích, kam když člověk zaleze, tak nikoho nepotká.

Pohraniční hory jsou všude moc pěkný. I Krušný hory jsou nádherný. Tam jsem se potkal s lidmi ze Šumavy a oni se divili, jak jsou pěkný.

• Ale vraťme se k medvědovi…

No, v jednu ráno se na mě přišel podívat medvěd. Spal jsem ve výšce 950 metrů v Oravské Maguře a nechtěl jsem spát u turistického domku, kde byly odpadky. Šel jsem asi o sto metrů dál do lesa na jehličí, protože jsem viděl podle internetu, že nebude pršet. Zabydlel jsem se, udělal si větve proti větru a lehl si. V jednu ráno přišel medvěd z druhé strany a šel po větru. Zřejmě mě cítil na poslední chvíli. Pravděpodobně šel na ty odpadky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Probudil jsem se a on strašlivě duněl, naštvaně, že tam někdo je. Mně jeden lesák poradil, že v lesích, co jsou medvědi, mám mít píšťalku. Vytáhl jsem ji a strašně nahlas jsem v tom lese zapískal a on zdrhnul.

Třeba, kdybych se nevzbudil, tak by mě obloukem obešel, ale nevím. Je pravda, že už se mi pak moc dobře nespalo.

• Jak moc je taková cesta finančně náročná?

Já jsem si řekl, že vyjedu a až se vrátím, tak budu mít na účtu stejně, jako když jsem odjížděl, že moje náklady pokryje důchod. Podle toho jsem cestu situoval. Měl jsem s sebou kuchyň – vařič, tekutý líh, kotlíky,… Vařil jsem si, čímž jsem ušetřil dost peněz. Spal jsem ve stanu nebo v nějakém přístřešku, i pod širákem. Někdy jsem byl v penzionu, abych si mohl občas v horké vodě vyprat. Nekupoval jsem žádné věci navíc. Kupoval jsem jen jídlo a pití, nic jiného.

Na kole mi, bohužel, odešla brzda, takže jsem si musel pořídit za patnáct stovek novou. To byly veškeré mé náklady. Padesát korun jsem dal ještě za opravu nosiče, když mě srazil Polák na kole na cyklostezce.

• Aha, jel moc rychle?

No, on koukal na vlčí máky, tak vjel do protisměru.

• Nic jste tedy nepodcenil, měl jste všechno?

Asi ne. Měl jsem i dost oblečení. Pořád jsem si schovával ve spacáku suché oblečení na spaní, to jsem nepoužíval na nic jiného. 27 dní jsem totiž jel v dešti, takže v podstatě půlku cesty. Kdybych neměl suché oblečení na spaní, tak by to nešlo.

Měl jsem ještě oblečení navíc. Ze začátku jsem si myslel, že je to zbytečný, ale počasí mi ,,moc nepřálo“, takže jsem ho využil všechno.

Ještě jsem si v Prachaticích dokupoval takzvané ,,prší kalhoty“, protože hlásili, že bude celý měsíc pršet. Jsou to takové lehoučké kalhoty, které si natáhnete na dres, aby vám necákalo na nohy, když projíždíte loužemi.

• Kolik jste s sebou měl tedy zavazadel a kolik to všechno vážilo?

Já jsem to nevážil, ale patnáct kilo jsem měl určitě. On jen nosič, který byl dost bytelný, vážil dvě kila. Samotné brašny taky vážily každá dvě kila. Ale nelituji toho. Když se mi rozbil nosič, tak se dal opravit, protože byl kovový. Brašny mi vydržely bez nějaké velké úhony taky úplně parádně.

Ani rýma, ani kašel

• Nezastihla vás nějaká nemoc, když vám během cesty tak moc pršelo?

Na cestě jsem neměl sebemenší problém. Neměl jsem ani rýmu, ani kašel, ani průjem, ani horečku nebo zimnici.

• A co úrazy?

No, ty jsem měl. Když mě v ghettu na Slovensku honili cikáni. Chtěli mě povalit s kolem a okrást mě. Já jsem jim začal ujíždět. Bylo to do kopce a já už měl v nohách sto kilometrů. Viděli, že už mě nechytí, a tak po mě začali házet kameny. Mám od kamene ještě díru v noze.

Bylo to pro mě něco naprosto nepředstavitelného.

Pak jsem měl ještě na boku klíště, které jsem si levou rukou vyřezával nožem. Strašně se totiž vpilo dovnitř a nešlo za nic vzít.

Plno historek

• A naopak nějaká vtipná historka?

Těch bylo plno! Nevím ale, jestli to můžeme dát do novin (smích).

Na Ukrajině jsem viděl stádečko koz, takových barevných, které u nás nejsou vůbec vidět. Měly takové kroucené rohy, jak kdyby byly křížený s těmi africkými. Pozoroval jsem tam ty kozy a fotil. Pak přišla paní od těch koz, která měla hodně vyvinuté poprsí a zeptala se mě, jak se mi líbí její kozy (smích). Já jsem se v tu chvíli začal strašně smát a ona nevěděla proč. U nich se to asi neříká takhle jako u nás (smích). Odpověděl jsem, že velmi, velmi a jel dál, protože jsem nemohl zastavit smích.

Pak jsem byl třeba v hospodě na Ukrajině a tam byli místní lidi, kteří byli o hlavu a půl menší než já. Ten jeden mi nevěřil, že je mi 64. Já jsem si myslel, že jemu je přes 70. Vytáhli jsme průkazy a on byl o čtyři roky mladší než já! Jmenoval se Vasil a klopil tam jedno pivo za druhým. Já jsem mu řekl: ,,Ty jsi Vasil, který žízeň pivem hasil.“. Oni mu to všichni opakovali dokola a on taky, hrozně se mu to líbilo. Pak se ptal, jak se jmenuju já, tak jsem řekl, že jsem Vladimir a on si ke mně stoupl a řekl: ,,Ty jsi Vladimir Veliký.“. Tak mi tam všichni říkali Vladimir Veliký, protože byli všichni malí. Když jsem odcházel, tak mi všichni mávali a volali: ,,Šťastlivo Vladimir Veliký!“ (smích).

Tam byli strašně družní lidé. Já mám nejlepší zážitky právě z Ukrajiny. Jel jsem a dva dny tam byla strašná průtrž mračen. V lese kvůli tomu ujela cesta, takže najednou byla třímetrová díra dolů za třicet metrů zase třímetrový svah nahoru na normální cestu. Dělníci to tam už opravovali a měli tam žebříky. Já jsem říkal: ,,Kluci, já se nemůžu vracet, já bych to musel dlouze objíždět.“. A oni mi to těžký kolo sami od sebe po těch žebřících přenesli.

Legrace pak bylo, což se mi stalo zase tady v Čechách v Jizerských horách, které začínají řekou Jizerou, a nebyl tam most, zrovna ho bourali. Byli tam dělníci, mladí kluci, a já říkal: ,,Jéžiš, kluci, to kdybych byl na Ukrajině,…“ a vyprávěl jsem jim, co se mi stalo. Oni mi kolo vzali, přenesli ho v gumách přes Jizeru, vynesli do svahu a já jsem jel dál (smích). Říkali: ,,Co umějí na Ukrajině, umíme v Harrachově taky.“.

Nebo se mě lidé ptali, kde mám doprovodné vozidlo, když už mi je tolik let (smích). To jsem se taky hodně smál.

• Jaké jste měl kolo?

Měl jsem treka – Meridu Twenty-Nine (29"). Kolo jsem si pořídil už před deseti lety od pana Fialy z Loun. On mi ho na cestu komplet připravil. Dal mi nové pláště Schwalbe Marathon, nový řetěz,… Vše suprově vydrželo. Když jsem přijel domů a zastavil se u něj v obchodě, tak tomu ani nechtěl věřit (smích).

Já jel totiž třeba po takzvaných signálních cestách, což byly dříve cesty pohraničníků. Dřív za socíků to bývaly krásný asfaltový silnice a teď jsou rozmlácený. Já jsem po těch signálkách jel, a to jsem si v podstatě nacvičil na Ukrajinu, protože tam byly silnice skoro všechny takové. Tam dostalo kolo strašných ran, a že přežilo ve zdraví, tak to musím zaťukat.

• Byla to vaše první dlouhá cesta nebo jste už nějakou takovou absolvoval?

Takhle dlouhá byla první, ale samozřejmě jsme dělali plno jiných cest na kole po nejrůznějších státech. S dětmi, kamarády, cestovkami,…

Ale takhle dlouhá souvislá trasa to byla první. Protože, kdo má dnes dva měsíce čas? Buď je to student, důchodce, nezaměstnaný nebo někdo, kdo je za vodou a může si to dovolit. Nikdo jiný.

• A poprvé jste jel sám?

Ještě jsem byl loni sám v Německu. To byla jen desetidenní akce.

Když se jede třeba ve dvou, tak se spousta věcí přehlédne, a když jsem sám, tak koukám, co kde je. Co mám jiného dělat, když jsem sám? Objevím plno věcí, plno věcí vnímám i víc s okolím komunikuju, takže se i víc dozvím.

Příště Bělorusko?

• Které země jste už všechny projel na kole?

Albánii, Makedonii, Skotsko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Itálii několikrát, Podkarpatskou Rus a Německo. Chybí mi ještě severské země, Pobaltí a mám chuť ještě na Bělorusko.

• Takže tam se chystáte příště?

No, to manželka ještě neví (smích).

• Stihnete to ještě letos?

To ne. Zase až po zimě.

• A jak vás rodina ve vašem koníčku podporuje?

Bez podpory rodiny by to nešlo. Kdyby nebyla manželka tolerantní, tak bych mohl cestu těžko absolvovat.

Podporovali mě všichni příbuzní. Psali mi denně. Vnuk mi dal na mobil WhatsApp. Já jsem se celou dobu neholil, tak koukali, jak mi to roste (smích).

Byl jsem celou dobu ve spojení s rodinou, kamarády a známými. Bylo to v pohodě. Nahrával jsem jim i legrační videa.

• Jak dlouho se věnujete cyklistice?

Když jsem byl svobodný, tak jsem dělal dálkové pochody, ale takové nesmysly, jako sto kilometrů a 24 hodinovku a takový. Vedl jsem Turistický oddíl mládeže Poohří a nosil jsem třeba čtyřicetikilovou krosnu, ve které jsem měl jídlo pro dvanáctičlenný oddíl.

Ve 35 letech jsem měl oddělaný kolena a doktor mi řekl, ať se na to vykašlu, skočím na kolo a kolena zachráním. Prý musím kolena točit, takže od 35 let točím a kolena se daly během pěti let dohromady.

Vandry a básně

• Jaký další sport vás baví?

Největší hobby je kolo. Víc než kolo není nic.

Přes zimu chodím ještě na vandry, protože od jara do podzimu jezdím na kole a od podzimu do jara jezdím na vandry.

• To je trochu zima, ne?

To je právě dobře, protože ostatní nejezdí.

My jezdíme do skal a spíme třeba pod převisem.

• Vím o vás také, že jste zdatný básník. Jak jde dohromady cyklistika a poezie?

Úplně s přehledem. Psal jsem i na cestách. Mám s sebou vždy nějaký sešítek a dělám si v průběhu cesty poznámky, abych na něco nezapomněl. Je to docela dobrá pomůcka, takový deníček. Píšu si i třeba nějaké špeky, co jsem zažil.

Když mi třeba manželka nadávala, proč jsem se na to nevykašlal, tak jsem o tom napsal báseň (smích).

Děkuji za rozhovor a přeji stále spoustu chuti do života!

Hedvika Fajkusová