Rozhovor: Zastoupení katolíků je v Chomutově nižší, než v Číně

Soňa Šímová 2020-02-26 10:44:00

CHOMUTOV — Do bývalého jezuitského areálu v Chomutově, který dnes slouží jako knihovna s přednáškovými sály, se jednou za dva týdny na chvíli vrací jezuita. Leopold Slaninka působí od loňského srpna v Chomutově a ve velkém sále knihovny vede přednášky s názvem Psychologie a spiritualita. Jezuita, kněz a psycholog (*1967) je prvním Slovákem, který promoval na Gregoriánské univerzitě v Římě v oboru klinická psychologie se zaměřením na spirituální formaci. Po studiu se stal členem italské asociace psychologů, a v Římě se věnoval psychologické činnosti čtyři roky. Po návratu na Slovensko, v letech 2011–2015 se stal ředitelem institutu pro psychologickou podporu kněží a řeholníků na Slovensku, a následně do roku 2019 byl ředitelem jezuitského centra pro spirituální rozvoj v Piešťanech. Nejen o tom, co ho do Chomutova přivedlo, jsem si s ním povídala na půdě jeho předchůdců.

Jak jste se ocitl v Chomutově?

„Když mi bylo 40 let, probudila se ve mně touha po misi. Uvažoval jsem o Číně, protože v této zemi je jen zhruba jedno procento katolíků a já chtěl hovořit o Ježíšovi k někomu, kdo to ještě neslyšel. Moji představení to zvažovali, dokonce jsem v Číně jistý čas byl. Ovšem hlavní páter naznal, že po čtyřicítce se už těžko naučím jazyk tak, abych mohl být v tom prostoru užitečný. Shodli jsme se, že by bylo lepší hledat v evropském regionu. Nějaký čas jsme uvažovali o misi do Brna. Tam je 10 tisíc Slováků a nemají svého kněze. Nakonec se ale ukázalo, že v tomto regionu v severních Čechách je jednak velmi málo kněží a zároveň jich je tu velmi potřeba. Biskup pak určil přímo Chomutov.“

Jak se vám tu líbí?

„Když jsem sem přišel, tak jsem měl velkou radost, protože jsem objevil, že tu jezuiti působili a zanechali tu hlubokou kulturní a vzdělávací stopu. Tyto prostory v knihovně jsou toho svědectvím. To mě velmi potěšilo, cítím tu takovou přítomnost. Jsem rád, že můžu takovou kapičkou pokračovat v kulturně vzdělávacím odkazu jezuitů a působit tu jako kněz. A co je ještě úžasné, když jsem si spočítal kolik je tu katolíků v Chomutově, tak asi půl procenta z celkového počtu obyvatel. To je méně než v Číně. Bůh je úžasný, že vyplnil i tuto moji touhu.

Jak vnímáte obyvatele Chomutovska?

Lidé tady na severu jsou velká záhada. První, co mě oslovilo bylo, když jsem přišel na úřady a lidé tam byli velmi milí a usměvaví. V bance mě dokonce pozvali na kávu. Krása tu je, ale celý ten region je velmi poznačený historií. Od příchodu husitů, potom po 2. světové válce až po příchod lidí, kteří zde hledali práci, ale možná se jim nedostalo hlubšího vzdělání a rozvoje v kultuře. Možná s tím souvisí i to, že jsou tu ve vztahu k Bohu a církvi opatrnější. Jak hovoří Sokrates, úlohou učitele není něco naučit, ale pomoci porodit tu pravdu, kterou mají všichni v sobě. Aby ji viděli. Možná i toto je o tom, že každý má krásu v sobě, ale nezjeví se, protože ten kontext, ve kterém žije, mu ji neumožní porodit. Ignáciánská spiritualita není o rozumu, ale hlavně o srdci a rovnováze mezi srdcem a rozumem. O vytváření vztahu lásky k bohu, který naplní člověka.

Třicet let jsem na cestě hledání a objevování, co mi spiritualita na té cestě k Bohu může přinést a zároveň se o své poznání dělím těmi lidmi.

A teď jsem přišel sem. To je úplně jiné prostředí, které je pro mě tak trochu šokem. Opravdu ještě nerozumím některým zdejším věcem. Například jsem sloužil vánoční půlnoční svatou mši v jedné malé obci v okrese. Bylo to kolem půl desáté, a co bylo zajímavé, přišlo tam asi 40 mladých lidí a každý měl s sebou kelímek se svařákem. Přišli tak slavit mši. Tomu jsem opravdu nerozuměl. Ale zajímavé bylo, že když jsem je oslovil, tak byli nesmírně milí posluchači. Měl jsem pocit, že mezi námi probíhá velmi hluboká komunikace. A co mě ještě více překvapilo, když jsem šel o půlnoci do jezuitského kostela který je největší v Chomutově.

Nebyla tu mše, ale koncert a i když tam byla zima, tak bylo plno včetně mnoha mladých lidí. Je to pro mě nesmírně velký otazník, protože cítím, že lidé v tomto regionu jsou velmi hlubocí a citliví. Nosí v sobě hluboký poklad. Možná nemají pozitivní vztah k církvi nebo těžko říci jaký, to jsem ještě jsem neodhalil. Do kostela tedy nechodí, ale přesto cítím, že jsou velmi hlubocí a věřící.

V zahraničí je obvyklé, že kněží chodí ven mezi běžné lidi a poskytují jim jistou formu psychologické pomoci, byť se třeba nehlásí k žádné církvi. I vy chodíte mezi běžné lidi mimo kostel. Našel jste inspiraci v zahraničí?

„Nejsem si jistý, zda je to věc zahraničí. Nazval bych to druhem spirituality. Diecézní kněží žijí na farách a starají se o jistý počet lidí, kteří chodí do kostela. Vyslovují jim tzv. svátosti — křtí, oddávají, pochovávají, vlastně jim slouží. A my jezuité nemáme tyto fary, nesloužíme tímto způsobem. Žijeme většinou v komunitách. Já jsem výjimkou, že jsem tu na faře sám. Na rozdíl od diecézních kněží se snažíme spíš o vzdělávání a duchovní formu, kterou působíme mezi lidmi. Jsme více přirozeně otevření světu vůči lidem hledajícím. Apoštol Pavel, který je mi blízký i tím, že se soustředil se spíše na pohany, řekl „jsem rád, že jsem sázel tam, kde ještě jiní nesázeli.“ My jezuité hledáme spíš misionářské působení tam, kde ještě nikdo nesázel a nestavěl.

Svatý Ignác pravil, že máme nacházet Boha ve všem. Abychom neoddělovali život se vztahem k Bohu a motlitbám a život potom, který je o práci a běžných věcech. Měli bychom se snažit vše spojovat, abychom to proudění boží lásky vlastně dokázali prožívat ve všem, co děláme, kde se pohybujeme, s kým se stýkáme, mluvíme… To je mým cílem a touhou, podělit se s lidmi o svých 30 let hledání a zároveň se nechat obohatit od nich.

Myslíte, že je možné přivést zdejší obyvatele k víře?

To je velmi hluboká otázka. Co to znamená přivést k víře? Myslím, že přivést lidi k víře Jěžíše Krista není možné, není to v lidských silách, je to dar boží. Ale můžu se podělit s lidmi o hodnoty, které každý z nás na té cestě životem hledá. Hledá něco, co je opravdové, hluboké, co dává životu smysl a radost. Kde se cítí člověk svobodnější a plnohodnotnější. O to bych se rád podělil a přinesl to lidem, kteří po tom také touží. Vzájemně se podělit. To stejné dělali moji spolubratři před mnoha lety, když tu působili. Pokoušeli se o to skrze vzdělávání. Zřídili tu gymnázium, měla tu být druhá univerzita v Čechách hned po Karlově univerzitě. Myslím si, že vést upřímný dialog v rovině vzdělání, kultury je něco, co je hodnotově vzácné hluboké a lidské. Ostatně myslím, že ta cesta k Bohu je v podstatě o lásce, takové té hluboké všeobecné lidské lásce. Vztah k Bohu a Ježíši Kristovi pomáhá člověku rozvíjet dimenzi lásky.

Kolik je vlastně u nás jezuitů?

Máme tzv. českou a slovenskou provincii. V rámci ČR je jich asi padesát, na Slovensku zhruba osmdesát, tedy celkem okolo sto třiceti aktivních jezuitů.

Proč jste se stal jezuitou?

Nebylo to přímočaré. Do svých 18 let jsem vyrůstal v typické tradiční katolické rodině na v Častej na Slovensku. V neděli jsme chodili do kostela, ale nijak jsme to nepřeháněli. Plně jsem se věnoval sportu, ve kterém jsem chtěl udělat kariéru. Můj soused z dědiny byl šestý na olympijských hrách, byl takovým mým velkým vzorem. Otec byl též sportovec, vedl mě k tomu odmala. Věnoval jsem se tomu tedy celé dětství a dospívání, toužil jsem se dostat do reprezentace. Když mi bylo 18, přišlo do mého života takové zvláštní volání. Netušil jsem, co se to děje, nikdy předtím mě to nenapadlo, přestože strýc je kněz. Moje cesta v té době byla jasná — sportovní kariéra, oženit se a vést takový normální život.

To volání bylo tiché a intenzivní, neustávalo. Pak když jsem byl v kostele, kdosi se přede mnou zmínil o jezuitech a skrze mě prošla taková elektřina. Nedávalo mi to pokoj. Dal jsem tomu čas a uvažoval nad tím tři roky. Už na začátku mě idea jezuitů přitahovala, i když jsem ještě žádného neznal a nevěděl jsem o nich vůbec nic. Jezuité byli v té době underground, byli zakázaní. Ten pocit stále sílil, až jsem je našel — jezuity zakopané na Slovensku pod zemí a dal se s nimi dohromady. Vstoupil jsem do tzv. noviciátu, to je přípravná doba. Měl jsem civilní zaměstnání a při něm jsem se tedy v tajnosti věnoval duchovní cestě.

Jak to vlastně před revolucí a po ní probíhalo?

Jezuité byli známí tím, že byli utajení. Nevím do jaké míry o nich StB věděla, ale každopádně pracovali pod jinými jmény. Františkáni byli veřejnější, ale často se také dostali do vězení. Mezi jezuity bylo hodně inženýrů, lékařů… Jednou za dva týdny jsme se střetávali individuálně. Zhruba jednou do měsíce pak ve větších skupinkách.

A skrze literaturu jsme poznávali ducha. V roce 1988 jsem započal explicitní cestu v rámci jezuitské řehole. Po revoluci už jsme přešli do normálních struktur. Zároveň jsem studoval v Bratislavě filozofii, pak jsem byl ve Vídni u zkušeného jezuity, který tam zakládal domy pro bezdomovce, tam jsem pracoval půl roku. Potom jsem studoval dva roky v Římě masmédia. To byla jiná parketa, než kněžská činnost. Následně jsem ještě na Slovensku studoval teologii. Deset let jsem působil v Římě, kde jsem vystudoval klinickou psychologii se zaměřením na spirituální formaci a potom jsem šest let pracoval ve vatikánském rozhlase. Čtyři roky jsem tam byl jako šéfredaktor slovenského programu. Potom jsem odešel do Piešťan, tam se mi to velmi líbilo, cítil jsem silný duchovní potenciál. Lidé tam po pádu komunismu byli hladoví po duchovních hodnotách. To je takové krásné na jezuitství, že je tam velký prostor pro rozvoj osobních darů a lidského potenciálu, který každý z nás má. Každý jezuita má alespoň dvě vysoké školy — teologii a filozofii plus nějakou specializaci. Já mám tedy psychologii a média. Je milé, když se střídá praxe se studiem; drželo mě to na zemi. Když jdete do nové kultury, musíte se učit jazyk a v novém prostředí a kultuře se cítíte se takový maličký. Když to prožijete vícekrát přichází k vám přirozeně pokora. To je též důležité pro dialog s lidmi, kteří jinak smýšlejí. I od nich je třeba se učit. Stejně jako od světových psychologů, kteří mají to vnímání jiné, než my.

Je pro vás tedy přirozené být otevřený lidem všech vrstev a vyznání?

Ignác z Loyoly, který založil naši řeholi, v 16. století zrušil oba prvky, které do té doby byly charakteristické pro řeholní život. Například řeholní roucho, z nějž bylo hned vidět, kdo kam patří. Ignác řekl: „nebudeme mít žádné roucho, nebudeme se oddělovat od okolního světa, chceme být jeho součástí”. Stejně jako Ježíš říká „buďte solí tohoto světa“. Sůl není vidět, ale cítit. Pomáhá tam, kde je. Pán též hovoří „buďte světlem“. Ale je důležité nesvítit nikomu do očí, ale na cestu. Působím tady tedy i mimo kostel a přemýšlím i do budoucna o nějaké alternativě, kterou bych nabídl lidem, jež nechodí do kostela. Možná najdeme společnou řeč a objeví „kostel“ v srdci, když budeme při společných prožitcích společně rozvíjet vztah k Bohu v tom, co je nejdůležitější. A to je právě ta láska. Jak hovoří Jan Evangelista „Bůh je láska“.

Ve velkém sále knihovny nyní pořádáte přednášky na téma Psychologie a spiritualita. Přiblížíte nám je?

Jde o cyklus čtyř přednášek. První byla zaměřená na základní psychologické aspekty duchovního života. Zda je vůbec v horizontu lidského života možná nějaká transcendece k Bohu a je to možný a akceptovatelný nějaký průsečík. Ve druhé jsme se věnovali citovému vývinu v prvních pěti letech života, který je predispozicí k tomu, aby člověk mohl rozvíjet i svůj vztah k Bohu. Například v prvním roce života si nic nepamatujeme, ale máme tzv. emoční paměť. Do té se kódují všechny naše pocity, které prožijeme, a potom ovlivňuje celý život. Tam se rodí základní důvěra, která ovlivňuje vztah k sobě i lidem. A samozřejmě vztah k Bohu. To je to základní. Přemýšlím, jak světoví psychoanalytici vnímají a charakterizují citový vývin a potom z toho udělám pomyslný most, jak to může napomáhat nebo naopak blokovat vztah k Bohu v dospělém věku. Zabývám se i pocity a jejich úloze ve spirituálním životě. Na předposlední přednášce jsme probrali třetí rok a na poslední (dnes 26. února) to, co se děje mezi třetím a pátým rokem v citové rovině. Plus přidám něco o krizi středního věku. Já to ovšem nazývám výzvy středního věku.

Proč výzvy?

Prožil jsem to a mám tedy osobní zkušenost. A je to ohromná výzva. Carl Gustav Jung říká, že do 35–40 let je člověk zvyklý přirozeně nabírat. Ať už jde o vědomosti a zkušenosti, založí rodinu, dělá kariéru v zaměstnání, zkrátka aktivně expanduje. Po čtyřicítce začíná pomalu ztrácet. Děti dorostou, odcházejí, práce ho už možná až tak nebaví nebo dovrší kariéru, začínají zdravotní těžkosti, až nakonec ztratí úplně všechno v okamžiku smrti. Jung říká, že je třeba se přeladit a transformovat svoje nitro na tu jinou dynamiku, protože když budem kráčet v té původní, pocítíme jen prázdnotu, protože nás to nenaplní. Opravdu ta krize středního věku přechází často do takové prázdnoty. Je zajímavé, že se v tomto období rozpadají mnohá manželství. Člověk cítí, že je tam nějaké vakuum a myslí si, že je to v tom vztahu, ale ono je uvnitř něj. Přirozeně se naplní a je potřeba se vnitřně se přeměnit na novou dynamiku myšlení, vnímání, cítění… A to je velká výzva. Dokázat přehodit výhybku a nasměrovat ten vlak na dalších 40 let.

Mohou lidé, kteří hledají, za vámi někam přijít?

Ano, stačí zazvonit na faru, mám na zvonku jmenovku. Pokud tam nebudu, jistě jim někdo řekne, kdy se vrátím. Kontaktovat mě mohou i telefonicky, e–mailem nebo přes facebook. Pár minut času mám i po mších, které sloužím v kostele Nanebevzetí panny Marie, občas v kostele svaté Barbory a také v kostelích v obcích v okolí. Samozřejmě se rád potkám s kýmkoliv, kdo touží hledat.

Lidé vás také mohou potkat při sportu. Pár dní po vašem příjezdu jste se účastnil chomutovského půlmaratonu…

Ano, zůstat ve formě pořád cítím jako potřebu. Nedávno jsem potkal v Praze kamaráda, který boxuje. Navrhl mi, zda si to nechci vyzkoušet. A tak tam, když mám jeden den v týdnu volno, zajedu a dám si hodinku boxu. Je to velmi psychohygienické, vyboxuji ze sebe zlé věci a je to dobré i pro kondici. Ale nejraději běhám. Můžete kdykoliv vyběhnout a za půl hodiny se ta chemická továrna v hlavě vymění a člověk se uvolní. Myslím, že každý z nás to potřebuje. Čím je starší, tím více. Na chomutovském půlmaratonu jsem byl asi devátý. Přiznávám, že se mi nedařilo. Tři měsíce předtím jsem udělal svůj osobní rekord v půlmaratonu, kdybych tento čas měl, byl bych druhý. Tak uvidíme příští rok.

Jak se díváte na současnou situaci ve světě — na nenávist vůči jiným druhům náboženství — islámu apod.?

Mám spolubratry, kteří jsou odborníci na islám, studují ho, aby mohli vytvářet dialog. Není to má specializace, ale osobně si myslím, že my jezuité jsme otevření pro lidi, kteří touží hledat něco vyššího. Nemáme s nikým problém, s žádnou kulturou ani náboženstvím.

Svět potřebuje nefalšovanou pravou lásku, zářící, která je plnou realizací všeho v nás a zároveň je i darem Ducha svatého. Nejsou to jen lidské síly, ty máme dost omezené, ale i boží dar, jeho přítomnost, která to ještě může posilnit. Bůh nechává svítit slunce na všechny lidi, proč bychom tedy nemohli být všichni bratry a sestrami.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

Foto: Leopold Slaninka při přednášce z cyklu Psychologie a spiritualita v Chomutovské knihovně. Další část se koná právě dnes. Foto: Soňa ŠÍMOVÁ

Napsal(a): Soňa Šímová

Komentáře

Nabídky práce

KUCHAŘ/KA

Volná pracovní v Žatci - pozice KUCHAŘ/KUCHAŘKA! Domov pro seniory v Žatci hledá do svého týmu KUCHAŘE/KU. Praxe vítána, dlouhý - krátký týden (12 hod. směny). - Více info na uvedeném telefonu.
Tel.: 725 895 664


ZEDNÍK

Sháním ZEDNÍKA. Vyžaduji samostatnost, pracovitost. Práce v Chomutově - celoročně. Plat od 120,- Kč/hodina.
Tel.: 776 113 389


ÚDRŽBÁŘ

Farma Xaverov a.s. Libočany přijme do pracovního poměru na farmě v Libočanech ÚDRŽBÁŘE. Požadujeme vyučení v oboru opravář/zámečník, ŘP sk. C, strojní průkaz případně průkaz na VZ a svářecí průkaz výhodou, flexibilitu, samostatnost. Nástup dle dohody/ihned.
Tel.: 723 948 710


ÚČETNÍ/FAKTURANTKA

REMEI CZ s.r.o. hledá komunikativní ženu na pozici účetní, fakturantka. Pracovní úvazek: 40 hodin/týdně. Požadavky: USO.
Kontakt: Šroufková Lenka
Tel.: 606 689 927
E-mail: sekretariat@remei.cz


STROJNÍK PÁSOVÉHO BAGRU

Pracovní nabídka na Žatecku! Do pískovny v Roztylech u Žatce přijmeme STROJNÍKA PÁSOVÉHO BAGRU. Strojnický průkaz podmínkou.
Kontakt: p. Sýkora
Tel.: 602 151 166

Poslední videa

Stavba sportovní haly v Podbořanech

Uvnitř se maká, takhle jsme zachytili pracovníky firmy Podhola na stavbě ve středu 1. července ráno...

Přehrát video
Farní zahrada Podbořany - agapé po mši ke cti sv. Petra a Pavla

Nedělní agapé po mši ke cti sv. apoštolů Petra a Pavla na farní zahradě v Podbořanech 28. června. Otec Alexander si zahrál s dětmi přetahovanou, v níž ochotně nechal vyhrát svou malou "soupeřku"...

Přehrát video