Eva Učíková z Petrohradu miluje životní výzvy

Když člověk dělá svou práci s přesvědčením, že to půjde, tak to prostě jde, je si jista

Učitelka, výchovná poradkyně, speciální pedagožka, předsedkyně spolku VEEV, zastupitelka obce Petrohrad Eva Učíková své dětství prožila v malinké vesničce Očihovec, na který má nezapomenutelné vzpomínky. Rodiče pracovali u Lesů ČR v Petrohradě, a tak většinu svého času Eva s bratrem trávili tam, chodili tam do školy a měli tam všechny kamarády. Petrohrad se nakonec stal i jejím domovem, jelikož tam rodiče postavili rodinný dům.

Evo, budu hádat – už jako malá jste chtěla být učitelkou.

Máte pravdu. Již od dětství jsem věděla, že bych ráda pracovala s dětmi, a to se mi splnilo. Svou profesní dráhu jsem započala v základní a praktické škole v Jesenici u Rakovníka. Po roce jsem musela odejít a zakotvila jsem v Bitozevsi u Žatce, kde jsem pracovala jako vychovatelka v družině. K pracovní pozici obec nabízela i byt, a tak jsem se stěhovala. Vzpomínám na těžké začátky. Odloučení od rodiny, strach z cizích lidí, samota. Práce vychovatelky mne však neuspokojovala, a tak jsem po několika letech kývla na nabídku pracovat v proslulé vyloučené romské lokalitě Chanov. Spousta lidí mne od tohoto rozhodnutí odrazovala, já však miluji výzvy. Nakonec jsem v Chanově pracovala téměř deset let. Chvilku jsem zastávala pozici zástupkyně ředitelky, než jsem otěhotněla a odešla na rodičovskou dovolenou.

Deset let na Chanově?..

Pro mnohé odpudivé, pro mne srdeční záležitost. Milovala jsem práci s touto skupinou dětí. Posledních 5 let jsem do své práce dojížděla z Petrohradu, kam jsem se zpátky vrátila. Tvrdím, že takovýmto typem školy by měl projít každý člověk, který chce vykonávat učitelskou profesi. Asi je to velmi troufalé, ale myslím se, že mnoho učitelů s romskými žáky neumí pracovat, nedokáže z nich vytáhnout jejich potenciál a nevědomky je utlačuje v jejich rozvoji. Myslím, že teď si získám další odpůrce.

Nicméně si za tím stojíte...

Jen pro představu, uvedu malinký příklad. Setkala jsem se s kolegyní, která hrozně řešila to, že její romský žák chodíval čas od času pozdě na vyučování, o 5 - 10 minut později. Samozřejmě, že to je určitě známka toho, že je to lajdák, záškolák a zaslouží si rozhodně sníženou známku z chování. Podotýkám, že to byl žák 1. stupně. Snažila jsem se ji vysvětlit, co asi všechno stojí za tím, že tento klučík chodí pozdě. Snažila jsem se ji osvětlit to, že chlapec má rodiče, kteří jsou zpravidla negramotní, neznají hodiny, nemají nastavený žebříček hodnot jako my, škola respektive vzdělání není pro ně na horním stupni žebříčku hodnot. Ten chlapec se budí sám, jelikož nemají doma budík, připraví si svačinu, obstará své sourozence, které odvádí také do školy. Škola je pro něj takový hnací motor, ví, že je mu tam dobře a proto přijde, i když o 5 minut později. My učitelé bychom měli mít radost z toho, že tento žák je správně namotivovaný, že škola je pro něj útočištěm, a na nás je, abychom s tím pracovali, buď se smíříme s tím, že bude chodit později, a nebo uděláme vše proto, aby chodil včas. Rozhodně ne ale trestem. Ve většině případů pak dochází k demotivaci, smíření se situací. Ne proto, že by pro to nechtěl nic udělat, ale protože jeho limity v jeho rodinné situaci jsou prostě na hraně a nedokáže sám je posunout.

Vy svou práci hodně milujete, že? Na mateřské jste dlouho nezůstala...

Ano. Když bylo mému synovi půl roku, uvolnilo se v místní ZŠ a MŠ Petrohrad místo učitelky. Po dlouhé rozvaze jsem nabídku přijala a od té doby působím zde, ve svém bydlišti jako učitelka, metodik prevence, výchovná poradkyně, speciální pedagog a logoped.

Za svou pracovní kariéru jsem pracovala s žáky s nejrůznějším znevýhodněním, ať zdravotním nebo sociálním, ale také žáky, kteří neměli znevýhodnění žádné. Možná si někdo o mne pomyslí, že jsem blázen, ale práce s žáky, kteří mají jakékoli znevýhodnění, je to, co mne naplňuje. Svou práci dělám s velkým nasazením. Nemám ráda zastaralé metody učení. Jsem otevřená všemu, co se nabízí. Nechtěla bych se moc rozepisovat o dnešním školství, jelikož by to bylo na dlouhé vyprávění, ale já vše, co přichází, beru. Vnímám to tak, že se s tím musím poprat a pro ostatní udělat maximum.

Inkluzi berete také tak?

Ne ve všem s ní souhlasím, ale přijala jsem ji. Vše se dá zvládnout, když si to srovnáte v hlavě, když budete pořád nadávat a stěžovat si, nic s tím stejně nezmůžete a odrazí se to negativně na vašich žácích. Inkluze pro mne znamená více času stráveného nad přípravami, asistentku ve třídě a asi nic více. Asistenta pedagoga vnímám jako nedílnou součást třídy. Jsem si ale vědoma toho, že při nesprávném výběru může velmi negativně ovlivnit celé vzdělávání. Já měla obrovské štěstí.

Jaké je složení vaší třídy v letošním roce?

Skladbu třídy tvoří 1. a 4. ročník. V prvním ročníku vzdělávám tři žáky se vzdělávacími potřebami, jedna z nich má sluchovou vadu. Ve čtvrtém ročníku jsou dva žáci, kteří jsou v péči poradny, jeden z nich je autista. Spolu s asistentkou se snažíme vytvářet přátelskou atmosféru a respektovat každého, kdo třídní kolektiv utváří.

Snažím se ke každému žákovi přistupovat jako k jedinci, který má své potřeby, své nedostatky, které plně respektuji a zohledňuji.

Setkáváte se s názory, že práce v malotřídce je pohoda, když máte malý počet žáků?

Jistě. A také slýchávám, že kdybych učila ve velké škole v narvané třídě, asi tolik elánu bych neměla, že by mě to donutilo využívat frontální výuku. I zde musím oponovat. Nezastávám tento názor. I já učila v početných třídách a je to podle mého názoru vždy o pedagogovi. Je to spíše lenost, vyhoření a stagnace. Když člověk dělá svou práci s přesvědčením, že to půjde, tak ono to prostě jde. Preferuji projektové vyučování, skupinové práce, zážitkovou pedagogiku, učení venku v přírodě. V naší třídě je vždy hodně živo. Snažím se, aby žáci využívali při vyučování celou třídu, nelpím na tom, aby při své práci seděli v lavicích, nepreferuji desetiminutovky ani diktáty. To, zda si žák probíranou látku osvojil, získám z jiných činností, které jim jsou příjemnější a tolik nestresují. Jsem si však vědoma toho, že žáci z naší školy odcházejí do pátého ročníku do jiné školy. Setkala jsem se s názorem, že žáci jsou pak vystavovány většímu tlaku, stresu. Nemyslím si to. Já žáky především učím, aby získali kladný vztah ke škole, aby se do školy těšili, aby respektovali jeden druhého, aby dokázali pomoci ostatním, když jsou v nesnázích, připravuji je, aby dokázali vnímat a řešit problémy a především je vedu k samostatnosti. Povinná školní docházka je dlouhý proces a každý, který když špatně nastavíme, nebude v budoucnu fungovat.

Co vše jste vystudovala?

Co se týče mého vzdělání, vystudovala jsem vysokou školu obor speciální pedagogika a učitelství pro 1. stupeň. Nejsem vyloženě studijní typ. Brala jsem to jako povinnost a podmínku k vykonávání mé práce. Před třemi lety jsem složila rigorózní zkoušku v sociální oblasti a mohu používat titul PhDr. Ve své práci jsem se zabývala závislostním chováním a jeho dopadem na rodinu. Další vzdělání beru spíše jako obohacování člověka, vzdělávání mi otvírá nové obzory, které poté aplikuji do své praxe. Je stále v čem se zdokonalovat.

Pojďme k vašemu spolku VEEV. Kdy vznikl a co znamená jeho název?

Psal se rok 2014 a já byla právě v očekávání svého již dnes pětiletého syna. Na počátku našeho zrodu jsem stála já s mou sestřenicí, která není místní, a protože k založení spolku bylo zapotřebí tří osob, přemluvila jsem mého taťku, který chtěl být pouze „papírový člen“. Název VEEV? Je to jednoduché, sestřenice se jmenovala Veronika a já Eva. Nic víc v tom nebylo. Prvotním impulsem, proč založit neziskovou organizaci, bylo to, že chceme pořádat pro děti příměstské tábory a pomoci místní škole se zájmovými útvary. Plán byl krásný a dosažitelný. Bohužel nebo spíše bohudík, jsme začali pociťovat, že v naší obci něco chybí. V našich očích chyběla kultura, akce, setkávání všech generací. S vedením obce jsme se moc nedohodli na četnosti pořádání nejrůznějších aktivit a v ten moment jsme věděli, že cesta ke kulturnímu životu bude muset jít přes VEEV.

Jakou akci jste uskutečnili jako první?

Turnaj ve stolním tenisu. Tehdy měl vysokou účast a akce byla brána za velmi vydařenou. V dnešní době však již tuto aktivitu neorganizujeme, jelikož o ni přestal být zájem. V roce 2015 jsme uskutečnili náš první příměstský tábor. Nabízeli jsme dva turnusy a zázemí nám poskytli pan a paní Učíkovi v tehdejší posilovně. Na každém turnusu jsme měli cca 15 dětí. Rok od roku byl o tábory větší zájem. V minulém roce jsme poskytovali službu cca 35 dětem na každý turnus. Největší problém, který vždy řešíme s pořádáním příměstských táborů, je vhodný prostor. V naší obci není místo, kde by se lidé mohli sdružovat, kde by se pořádali nejrůznější kulturní a společenské akce, kde by měly zázemí děti na nejrůznější aktivity. Jsme proto velmi rádi, že nám zázemí poskytuje místní ZŠ a MŠ Petrohrad.

Co děláte nebo chystáte v současné době?

Připravujeme se na další letní příměstské tábory. V letošním roce budeme realizovat 4 turnusy. Pravdou je, že o tento způsob vyplnění volného času je obrovský zájem. Je začátek března a my máme téměř plnou kapacitu. Snažíme se zkvalitňovat i náplň táborů. Každý den zajistíme účastníkům výlet nebo moderovaný program. Chceme, aby tábor nebyl pouze o hlídání, ale aby děti rozvíjel. První turnus bude zaměřen na zvířata. Účastníci se mohou těšit například na hipoterapii, canisterapii, oslíky na cestách, besedu o plazech atd. Druhý turnus jsme pojali v duchu řemesel, i zde na nás čeká například hrnečkohraní, korálkohraní, práce se dřevem, obklady, tetování. Třetí a čtvrtý turnus není tématicky vyhraněn, ale máme tam zajištěný workshop žonglování, kouzelníka, bubnování, indiánskou šou, chemické laborky atd. Myslím, že program je opravdu bohatý.

Váš spolek není pouze o táborech. Co kroužky a další akce?

Zajišťujeme také celoroční zájmové útvary převážně pro místní. Nabízíme sportovně pohybový kroužek, výtvarný a rukodělný kroužek, badatelský a kroužek angličtiny. Tak jako v minulých letech i letos se zaměříme na rodiny s dětmi. Budeme pro ně pořádat například Rodinnou olympiádu, Drakiádu, Lampionový turnaj, pohádkově strašidelný les. Hlavním cílem těchto akcí je především setkávání. Setkávání rodičů a jejich děti při společné aktivitě. Chceme, aby docházelo k vzájemnému dialogu, předávání poznatků a zkušeností, plnohodnotnému trávení volného času. Pro děti také pořádáme náš oblíbený Pojďme spolu na puťák. V letošním roce poprvé vyrazíme na tři dny. V rámci akce se děti především seznamují s přírodou, získávají poznatky o skautinku, budují dobré vrstevnické vztahy.

Pořádáte také dobročinný fotbalový turnaj. Letos bude již třetí ročník?

Ano, součástí našeho spolku je také organizace Fotbalového turnaje, kde opět budeme vybírat dobrovolné vstupné na onkologicky nemocnou Lynettku. Ta se stala nedílnou součástí turnaje, a kdo trochu sleduje naše aktivity, ví, že se konečně mohla fyzicky turnaje účastnit. Setkala jsem se s otázkou, proč pomáháme zrovna jí, že jsou i jiní, kteří potřebují pomoci a jsou na tom třeba hůře. Celý život někomu pomáhám a dnes už konečně vím, že i kdybych se rozkrájela, nepomůžu všem. Lynettku jsem si vybrala, jelikož její maminka pochází z vedlejších Kryr, dokonce v době minulé tvořila s mým bratrem pár. Mám k Markétě (mamince Lynettky) velmi blízko. Její osud mne velmi zasáhl i proto, že obě naše děti se narodily jen s dvouměsíčním odstupem. Vím, jak je drahá kvalitní péče a také vím, že nikdo netuší, zda vůbec zabere. Lynettka je spojená s fotbalem i proto, že všem ukazuje, jaká je bojovnice, že se nevzdává a jde pořád kupředu, i když to leckdy není lehké. Těším se na další setkání a věřím, že rehabilitace, na kterou jsme v rámci našich turnajů přispěli, je účinná.

Na jakou zajímavou akci pouze pro dospělé byste nás jako předsedkyně spolku pozvala?

Třeba na turnaj v šipkách, velikonoční tvoření nebo také oblíbenou degustaci vín. Tu nám zajišťuje Milan Rusnak, známý jako vynikající someliér a účastník Masterchef 2020. 

Kde se můžeme dočíst o činnosti spolku?

Náš spolek vydává svůj vlastní časopis Za plotem. Tam se dočtete například i o tom, že také každý rok vyhlašujeme celoroční Fotografickou soutěž. Vše je na našem webu veev.webnode.cz.

Fungujete téměř šest let, jak to vnímáte?

Po téměř šestileté existenci začínám vnímat velký zvrat v přístupu okolí. Nikdy se nezavděčíme všem, vždy budeme v některých očích zlatokopové, co si vydělávají do své kapsy, co nic nedělají atd. Vnímám pozitivně postoje obce k našemu spolku. Konečně nacházíme společná témata k vedení dialogu, místní spolky jsou nakloněny ke vzájemné spolupráci a komunikaci. Vidím v tom obrovský postup. Nikdy jsem nikoho nevnímala jako konkurenci a také jsem nechtěla nikomu škodit. Jen realizuji své myšlenky a nápady ostatních a nenechávám to jen v nedokončených větách.

Kde získáváte finance?

Jsme nezisková organizace, nemáme žádného stálého zaměstnance. Finanční prostředky získáváme pomocí dotačních titulů od sponzorů a ze členských příspěvků. Nejčastěji podáváme projekty vyhlášené Ústeckým krajem, MAS Vladař, Logit. Naším hlavním sponzorem je Obec Petrohrad, dále jsou to také Petr Čapek - Petrohradská společnost, Auto Kulíšek, OVB - Jiří Vrána, komu patří naše poděkování. A určitě skvělá spolupráce s Psychiatrickou léčebnou Petrohrad a ZŠ a MŠ Petrohrad.

Kolik členů nyní máte?

V současné době má spolek šest členů. Jako předseda spolku si jsem vědoma toho, že nemít kolem sebe správné nadšence, šlo by všechno hůře. Jsem vděčná za každého z nich.

Děkuji vám za rozhovor. Alla Želinská