Na silničním kole se cítím jako ryba ve vodě, říká Jaroslava Mojžíšová

Mistrovství ČSSR a po letech Mistrovství České republiky Masters v silniční cyklistice, Českolipský silniční pohár, Severočeská amatérská liga, Extraliga Masters, Nova Author cup a mnoho dalších závodů absolvovala dnes pětašedesátiletá cyklistka tělem i duší Jaroslava Mojžíšová z Podbořan. Žena, jejíž celý život provází kolo.

Stále aktivní závodnice v minulosti dlouhá léta spolu s manželem Jaromírem vedla cyklistický oddíl v Podbořanech. Již téměř třicet let funguje ve městě i jejich prodejna Kola Mojžíš, kde zákazníci mají skvělou výhodu, že je může obsloužit a poradit závodní cyklistka. Příběh Jaroslavy Mojžíšové je o to pozoruhodnější, že poté, co v mládí svou aktivní cyklistickou kariéru ukončila a pak se věnovala trenérství, až ve svých 55 letech poprvé jela závod, a to hned ten z nejtěžších – na šedesát kilometrů. A závodí stále. Paní Jaroslava nám vyprávěla svůj příběh, který si zaslouží pozornost a obdiv.   

Jak dlouho se cyklistice věnujete a jak jste se k tomu dostala?

V roce 1968, to mi bylo třináct, založil v Podbořanech cyklistický oddíl Dukla Podbořany pan Jan Bráblík. O rok později se tento oddíl přejmenoval na TJ ZKZ Podbořany a já byla jeho zakládající členkou ještě s několika cyklisty.

Vzpomenete si na svoje první kolo?

Ve svých čtrnácti letech jsem dostala k Vánocům kolo Favorit na pláštích, které jsem si v následujícím roce předělala na kolo galuskové a první moje závody s ním byly na silnici.

První závod před 50 lety

Kdy a kde jste začínala svou cyklistickou kariéru?

Můj první závod byl v roce 1970 a o rok později jsem začala dojíždět na velodrom do Loun, kde se mě ujal lounský trenér Jiří Levínský, a začala jsem kombinovat silniční závody s dráhovými.

Jaký byl váš největší úspěch?

Mým asi největším úspěchem bylo 3. místo na mistrovství ČSSR na silnici. V roce 1973, vlastně ve svých 18 letech, jsem cyklistickou kariéru ukončila.

Co následovalo pak?

Protože jsem k cyklistice tíhla i nadále, po odchodu Jana Bráblíka do Prahy jsem se ujala spolu s manželem výchovy mladých sportovců a předsedkyní oddílu se stala bývalá reprezentantka Jana Polanská. Až do roku 1990 jsme se spolu s manželem starali o výchovu několika generací mladých cyklistů. Organizovali jsme s nimi tréninky, jezdili po závodech, dělali jim mechaniky i trenéry v jedné osobě.

Na koho nejvíce vzpomínáte ze svých odchovanců?

Asi největším talentem, který jsme v oddíle za ta léta měli, byl Kamil Ausbuher. Velký dříč. Ten pak ve svých 15 letech odešel jezdit pod vedením trenéra Milana Chrobáka za TJ Stadion Louny a společně to dotáhli až na titul mistra světa juniorů v cyklokrosu v Itálii v roce 1993.

Dvacet let na kolo nesedli

Kdy vznikla prodejna Kola Mojžiš?

V roce 1991 jsme si otevřeli v Podbořanech obchod s jízdními koly. Na cyklistiku pak již nezbyl čas. Dlouhých dvacet let jsme na kolo s manželem nesedli, protože podnikání nás velmi zaměstnávalo. Když přišel věk okolo padesátky, začaly se přidávat nemoci a já si musela vybrat. Omezila jsem podnikání a po dlouhé době opět skočila na kolo a začala popojíždět.

Takže jste nechala obchod na manželovi?

Teď už je to jednodušší, máme v obchodě dobrého následovníka. Náš syn nás v prodejně již zdatně zastoupí.

Usedla jste opět na silniční kolo?

Zkusila jsem jezdit na silničním kole a následně i na kole horském. Ve svých 55 letech jsem poprvé zkusila jet závod, a to hned vel-mi těžký – Nova Author cup na 60 kilo-metrů. Ten závod byl pro mě jako netrénovanou cyklistku nesmírně náročný a téměř jsem ho nedojela.

To vás odradilo, nebo naopak?

Právě že naopak! To byl velký impuls, zkusit příští rok trénovat a na start tohoto závodu se postavit v lepší kondici. A to se podařilo a následující rok jsem si tento dlouhý a těžký závod v Jizerských horách konečně užila. A aby toho nebylo málo, ve svých 59 letech jsem se postavila poprvé na start silničního závodu v České Lípě. Odvahu mi dodal vedoucí českolipského týmu, sám také závodník Josef Semerád, a to byl další zlom, kdy jsem si zkusila závodit i na silnici.

Tedy takový druhý životní start?

Dá se to tak říci. Od té doby jsem začala trénovat systematicky a každým rokem jsem se snažila zlepšovat. Uplynulé dva roky jsem si dokonce našla profesionálního trenéra a začala trénovat pod jeho vedením. Povedlo se mi za poslední léta několik pěkných výsledků, ale mým zájmem v mém věku už je hlavně závod dojet do cíle.

Ve dvojici s Věrou Ježkovou

Setkáte se na závodech s někým, s kým jste začínala?

Ano. Třeba v roce 2016 v časovce dvojic jsem jela ve dvojici se skvělou Věrou Ježkovou, která kdysi začínala s cyklistikou právě v Podbořanech. Byla z toho stříbrná medaile.

Jak moc se změnilo kolo za tu dobu, co závodíte? Jaké máte dnes?

Když se podívám zpět, v 59 letech jsem měla silniční kolo s hliníkovým rámem a železnou vidlicí, pak jsem si pořídila kolo s AL rámem a AL vidlicí. Následovalo kolo s karbonovým rámem a karbonovou vidlicí, které už bylo v hodnotě 50 tisíc korun, nyní jezdím na karboňáku s kotoučovými brzdami a cenou převyšující 100 tisíc. Tím jsem se dostala na úroveň ostatních sportovců, se kterými se potkávám na závodech.

Ale špičkové kolo ve vašem případě asi není ten hlavní důvod úspěchu, že?

Ano, mít špičkové kolo je jen jedna z možností, jak jít kupředu. Vše ostatní je na chuti porvat se o výsledek a nebát se postavit v tomto věku na startovní čáru. Mnohokrát do-jedu do cíle i poslední, není vůbec důvod se za to stydět. Roky ubíhají, a tak udržet si nějakou slušnou kondici je čím dál větší problém, ale důležité je, že mě to stále baví.

Jako ryba ve vodě

Silniční a horské kolo. Které u vás převažuje? Dělala jste ještě nějaký jiný doplňkový sport?

Na silnici se cítím jako ryba ve vodě, a tak horská kola moc nevyhledávám. Přesto si během roku zajedu pět až deset závodů i na horském kole. Převažují však závody silniční. Doplňkový sport jsem nikdy nedělala, na nic jiného nezbyl čas.

Jaké je vaše oblíbené místo na projížďky?

Nejraději trénuji v okolí Podbořan nebo si také ráda zajedu do oblasti kolem Nechranické přehrady.

Držíme palce!

Jezdíte sama, nebo máte na výlety parťáka?

Preferuji jízdu na kole osamoceně, jen o víkendu se ke mně přidává manžel a vydáme se na nějakou delší projížďku.

Máte nějaké přání, další cíl?

Vše se odvíjí od pevného zdraví, to si přeji ze všeho nejvíc, ale dalším mým přáním by bylo, zkusit závodit alespoň do sedmdesáti. Tak mi držte palce.

Děkuji za rozhovor a ať to šlape!

Alla Želinská