Žatečtí vojáci pomáhají proti koronaviru, kde se dá. Dovedou fungovat nad rámec svých sil, říká vrchní praporčík F. Němec

Vývoj ohledně koronaviru se v České republice v posledních dnech zlepšuje. Na několika místech je však stále potřebná pomoc armády. Zapojeni jsou také vojáci z 41. mechanizovaného praporu ze Žatce. O jejich aktuální práci v sociálních zařízeních, ale také o modernizaci vojenské techniky, Pandurech, fluktuaci vojáků, veteránství, praporních cvičeních, ženách v armádě i zahraničních misích jsme si povídali s vrchním praporčíkem 41. mechanizovaného praporu 4. brigády rychlého nasazení Františkem Němcem.

• Jak dlouho jste ve funkci vrchního praporčíka?

Ve funkci jsem necelé čtyři roky.

• Co považujete ve svém působení za stěžejní?

Určitě práci s lidmi. Vrchní praporčík působí především jako pravá ruka velitele. Je to zejména personální práce. Snažíme se o to, aby dobří kluci rostli nahoru a také se více zaměřili na slabší kluky a pomohli jim, což se doufám daří.

• Co vlastně znamená vrchní praporčík?

Těžko se to vysvětluje. Tato funkce zde nebyla. Vznikla z amerického vrchního praporčíka, kde mají ,,sergeant majory“ a je to něco jako ,,staršina“. Slangově je to taková ,,holka pro všechno“ (smích). Zároveň také hlavně pravá ruka šéfa, velitele. Někdo to může brát jako asistentku, což je špatně, ale ve finále by to měl být ten nejzkušenější chlap, který řekne velitelovi všechny okolnosti dané situace, aby se mohl rozhodnout co nejlépe, nebo co by se dalo udělat trochu jinak a o čem by se mělo ještě popřemýšlet.

• Váš pracovní den tedy vypadá pokaždé jinak?

Určitě! A je to velmi různorodé! Když to jde, jdu si ráno zasportovat, pak si na chvíli sednu v kanceláři na židli, ale pak už jsem na nohou a pracuji s lidmi. Neustále se něco řeší. Hlavně nesmí mít nikdy člověk zavřené dveře.

Lidé přicházejí a řeší, já chodím mezi ně a probíráme, co je aktuálně trápí a netrápí. Hlavně mě zajímá, čeho se jim nedostává a co potřebují. Každý chce totiž v určitou dobu svou práci změnit. Nikdo nemá dané, že přijde do armády a bude například celou dobu střílet z pušky. Funguje to jinak, pyramidově. Dobří kluci se zespoda vytlačí až na maximální možnost svého kariérního růstu. Pak se právě stane, že se někdo za patnáct let objeví v Žatci, jako já (smích).

• Co když se voják dostane do maléru? To pak máte na stole také vy?

To dostane velitel jako statutární orgán, ale já s ním o tom mluvím, protože chce znát můj názor.

Maléry řešíme individuálně podle člověka. Máme svého právníka, který nám řekne, co a jak. Když je třeba přestupek v dopravě, řeší ho velitel – například když mě chytne policie, že jsem překročil rychlost za volantem, musím říci, že jsem voják a policie musí poslat spis na útvar a tam to podle zákona řeší velitel. Vojákem jsem totiž všude, ať jsem oblečen maskáčích nebo v civilním oblečení.

• Máte nějaký osobní cíl v armádě?

Žádný nemám. Já jsem nikdo netoužil po kariéře. Mě akorát tlačila již zmiňovaná pyramida, chtěl jsem být jenom bojovník.

• Už nikam výš nechcete?

Nechci, ale ať chci nebo nechci, zase mě to vytlačí (smích). Půjdu dál.

Nyní se to láme. Čtyři roky jsou rozhodující doba – buď se prodlužují nebo se člověk posune výš. Střídá se to: bojovník, kancelář, bojovník, kancelář,… A to na různých úrovních velení armády, aby člověk získal největší rozhled pro co nejlepší rozhodování.

Z Tábora do Žatce

• Vy pocházíte z jižních Čech, kde jste také dříve působil. Co vás vlastně zavedlo do Žatce?

Ano, před tím jsem působil v Táboře. Zde v Žatci předchozí vrchní praporčík končil a šel do Prahy na nynější velitelství pro operace.

• Profese vojáka je v tomto zřejmě v neustálém střídání pracoviště náročná… Vy žijete v Žatci?

Ne, já žiji v Táboře a do Žatce dojíždím. Přes týden jsem na ubytovně.

• A neuvažoval jste se zde usídlit?

Ani náhodou (smích), nejde to. Mám dům a rodinu na jihu, a to se jen velmi těžko mění.

• Kolikrát jste měnil působiště?

Zatím jen jednou. Před tím jsem byl u 42. mechanizovaného praporu, teď jsem u 41. praporu. Oba jsou úplně stejné jako vejce vejci. Z toho důvodu mohu lehce přeskočit, protože tu práci znám. Mění se jen lidé. Začínal jsem na základní funkci na praporu v Táboře a postupně postupoval. Pak už nebylo místo a bylo jasné, že skončím v Žatci na vyšší funkci.

• Můžete tedy mezi Táborem a Žatcem srovnávat…

To můžu. Je ale zajímavé, že Tábor a Žatec má spoustu společného. Jsou to města s dlouhou vojenskou tradicí, v Táboře je tedy ještě o něco delší než tady. Společná je oběma městům také husitská historie.

• Když byste měl na výběr. Vrátil byste se raději zpět do Tábora?

Já jsem v Žatci velmi spokojen. Na praporu jsou skvělí lidé, perfektní parta. Vše bezvadně funguje. Oproti Táboru zde lidé více společně mluví a více si rozumí.

• Je v Žatci velká fluktuace vojáků?

Na hlavních místech se moc lidi nemění. Celkově je ale v armádě fluktuace obrovská. Nám se zde za poslední tři roky spoustu lidí obměnilo. Zároveň se budeme tabulkově navyšovat a přibude nám dalších asi sto padesát lidí.

• Chybí nám na některých místech u praporu lidé nebo jich je všude dostatek?

Myslím si, že aktuálně netrpíme v žádném oboru nedostatkem. Možná celkově armáda trpí tím, že nemá tolik IT specialistů. Potřebujeme ,,hlídače“. Některé máme, ale chtěli bychom jich víc, protože doba jde dopředu.

600 vojáků

• Prapor, pluk, brigáda, rota… Mám v tom trochu hokej. Můžete mi to jako laikovi vysvětlit? Jak je to v Žatci?

V Žatci je 41. mechanizovaný prapor ,,generála Josefa Malého“ pod velením 4. brigády rychlého nasazen. Brigáda a pluk jsou víceméně to samé.

Brigáda má momentálně tři prapory – Tábor, Žatec a Jindřichův Hradec. Velitelství brigády se nachází zde v Žatci, a to je právě ta menší nevýhoda. Například 7. mechanizovaná brigáda má všechny prapory v blízkosti jedné velké dálnice – Hranice na Moravě, Přáslavice a Bučovice. Velení je v Hranicích, jsou schopni si lidi přesunovat z praporu na prapor nebo na velitelství. Když bude voják bydlet třeba ve Vyškově, je to zhruba někde uprostřed, takže může dojíždět všude bez problémů. U 4. brigády rychlého nasazení musí zpravidla vojáci dříve nebo později část své kariéry sloužit v Žatci.

• Kolik vojáků v žateckých kasárnách působí?

Když budu mluvit za prapor, tak je v něm zhruba 600 vojáků.

• A co ženy? Kolik jich v Žatci na praporu máme?

Žen moc nemáme. Může jich být zhruba třicet. Jsou většinou v oboru logistiky, která je pro nás důležitá a u zabezpečovacích jednotek, třeba jako spojařky nebo kuchařky.

• To se musí tedy mít. Třicet žen obklopených stovkami mužů...

Ano, ženy se mají dobře jako v každém mužském kolektivu (smích).

• A jsou u praporu nějaké ženy bojovnice?

Ženy bojovnice žádné nemáme. Pamatuji si, že nějaké byly, ale moc dlouho nevydrží a posunují se na další funkce v armádě. Obecně všude na světě v armádách moc bojovnic žen není.

• Myslíte si, že je to pro ně, co se týče psychické odolnosti, náročnější?

Ne, ne, dnes už je jiná doba a spousta dříve mužských pracovních pozic zastávají ženy. Stejný vývoj je i v armádě a všechno je dnes stejné pro muže i ženy.

• Kolik je aktuálně žateckých vojáků na zahraničních misích?

Momentálně nikdo, prapor je totiž vyčleněn pro síly rychlé reakce NATO.

• Vy sám jste se také zúčastnil několika zahraničních misí…

Ano, byl jsem dvakrát v Kosovu a třikrát v Afghánistánu.

• Jak se stavíte k názoru některých občanů, že naši vojáci v zahraničních misích nemají co dělat?

To my neřešíme, jsme vojáci. Jsme apolitičtí. Armádu řídí vláda, která rozhoduje, jak co bude. My politiku neřešíme a neřešíme, jestli tam máme či nemáme co dělat. Pouze děláme svoji práci.

• A máte také vojáky, kteří odcházejí do civilu? Jak se o ně staráte?

Ano, samozřejmě. V armádě máme rekvalifikační kurzy. Je to obrovský soubor, který se vydává vždy na rok. Jsou to různé řidičské, svářečské a další průkazy, pak třeba kancelářský balík a další. Je to rozdělené podle toho, kdo co potřebuje a co chce dělat po působení v armádě.

Voják nastupuje do rekvalifikačního kurzu zhruba půl roku před tím, než z armády odchází. To však jen v případě, že má zájem. Spousta kluků si třeba nachází práci před známé nebo rodinu a odchází rovnou ze systému pryč. Občas se i stane, že někdo zavolá, že chce do armády zpátky. Zkrátka si to rozmyslí, když zjistí, že jim v armádě bylo dobře.

• Je daný nějaký věk, kdy vojáci z armády odcházejí?

To ne. Lidé mohou zůstat v armádě do důchodu. Může přeskočit na jinou pozici a dělat třeba kancelářskou práci.

Armáda chce atlety

• Ale přeci i voják, který je v kanceláři, podstupuje nejrůznější cvičení a musí mít nějakou fyzičku, ne?

Ano, to musí mít všichni. Úměrně s věkem se fyzička snižuje. Jak člověk stárne, pochopitelně se snižuje jeho fyzický výkon. Vojáci se ale udržují v kondici pořád, takže zvládají hodně. A když nezvládají, trochu potrénují a přezkoušení zpravidla zvládnou.

• Jak často probíhá takové přezkoušení fyzické zdatnosti?

Fyzické prozkoušení probíhá jednou do roka.

Pro obyčejného člověka by tyto zkoušky byly nadlidský výkon. Na to, aby byl člověk ve dvaceti letech hodnocen ,,výtečně“, je tam třeba potřeba uběhnout za dvanáct minut tři kilometry, což je v podstatě sprint. Dále se musí splnit třicet kliků, padesát leh-sedů nebo si lze místo toho vybrat shyby na hrazdě. Z toho vyplývá, že armáda chce atlety. Nepotřebujeme ,,nabušené“ borce, kteří v posilovnách zvedají těžké činky, a pak nezvládnout ujít dvacet kilometrů s batohem na zádech. Potřebujeme šlachovité kluky, kteří vydrží a makají.

• Když voják fyzické zkoušky nesplní, musí z armády odejít?

To ne. Začneme s ním pracovat, trénujeme ho a věnujeme se mu.

• Voják by měl být ale v pořádku nejen fyzicky, ale také psychicky, že?

Určitě ano. Než kluci vstupují do armády, mají soubor testů, včetně psychotestů.

Chodí k nám kluci se základní fyzickou kondicí a při příjmu do armády mají i menší normy.

Nováčci si splní základní normy ve tříměsíční přípravě ve Vyškově, pak přijdou k nám a dostanou vyšší normy určené pro všechny vojáky. S realitou se tedy setkávají až u nás. Není se proto čemu divit, že jsou mírně v šoku. Naši kluci se jim ale věnují, cvičí je a vychovají k tomu, aby zvládli dosáhnout alespoň na průměr fyzické připravenosti.

• A vy jste ještě prožil klasickou vojnu? Neberete kluky po tříměsíčním Vyškovu za takové rychlokvašky?

Já jsem si základní vojenskou službu řádně odsloužil. Bylo to skvělý a hodně mi to dalo dále do života.

Je pravda, že je to dnes takové zrychlené, ale problémem je, že k nám nastupují kluci od počítačů, kterým se moc dělat nechce. Představují si, že svět je takový, jak ho ukazují sociální média. Pak se ale setkají s realitou, kdy třeba poprvé spí venku, když prší a je zima, což z domova neznají.

• Divím se tedy, že do armády vůbec jdou…

Oni si mnohdy myslí, že nastoupí na mnohem lepší pozice. My ale momentálně úředníky nepotřebujeme, ty máme. Potřebujeme bojovníky. Kluci se tedy cíleně nabírají na bojové prapory, jako jsme my v Žatci. Na rekrutačních střediscích jim samozřejmě říkají, co budou dělat, připravují je na to. Oni si to ale asi nechtějí připustit.

• Stává se pak, že když okusí realitu práce vojáka, po chvilce odchází?

Řekl bych, že tak jedna maximálně sedmina nováčků z armády odejde. Snažíme se je ale udržet tím, že je trénujeme a vychováváme.

Není to už jako dřív, kdy se v armádě jen velelo. Teď se s lidmi hlavně mluví, vysvětluje se jim, proč co musí udělat.

Pomoc v domovech seniorů

• Letos nás všechny překvapila pandemie koronaviru, Armádu ČR nevyjímaje. Jak v nouzovém stavu armáda funguje?

Samozřejmě jsme museli jako armáda přijmout veškeré opatření, které vydala vláda, tedy ruce, rozestupy, roušky a fungujeme téměř normálně.

• Nijak zásadně se vás to nedotklo? Nemuselo být třeba něco zrušeno?

Moc ne. Teď ale mělo třeba probíhat cvičení celého praporu na Doupově, které muselo být zrušeno. Posunulo se ale na příští rok. Zvládli bychom to, ale teď jsme akorát rozdělili směny, aby se nám lidi tolik v práci nepotkávali. Jsme také teď hodně nasazení, což je důležitá věc, že jsme se mohli zapojit do pomoci.

• Ano, žatečtí vojáci aktuálně pomáhají v několika sociálních a zdravotnických zařízeních. Kde všude působí?

Začali jsme v covidovém centru v Zařízení následné rehabilitační a hospicové péče REHOS v Nejdku a covidovém centru v Mariánských Lázních. Pak jsme působili v Domově pro seniory v Podbořanech, kde jsme ale již nasazení v minulém týdnu ukončili. Dále máme vojáky v Jirkově, ve Vraném u Slaného a Terezíně. Ještě jsme posílali vojáky do nemocnic v Žatci, Chomutově a Mostě.

• S čím konkrétně pomáhají?

Pomáhají absolutně se vším, co je potřeba a co potřebuje stálý personál.

• Jaký je váš názor na tento obraz? Že se vojáci staví do rolí, které jim bytostně nepřísluší?

Vojáci jsou v tomto právě skvělí! Fungují jako rodina a dovedou fungovat nad rámec svých sil. Ze všech zařízení, ve kterých naši vojáci působí, máme proto velice pozitivní ohlasy. Naši kluci a holky se totiž snaží udělat maximum, když pomáhají. Stálý personál si je velmi chválí za jejich pozitivní přístup. Práce v těchto zařízeních není vůbec jednoduchá.

U našich vojáků se také najednou obrovsky zvedlo sociální cítění. Všichni, co se vrací, tak byli velmi rádi za své nasazení v domovech pro seniory. Cítí, že to v této době bylo a je velmi důležité.

• A jsou vojáci dostatečně proškoleni?

Školení dělá Červený kříž, učí nás, jak se chovat k pacientům a podobně. Práce bojového záchranáře – zdravotníka je ale jiná než práce sestřiček. Vojákům pak v každém jednotlivém zařízení ukáží co a jak. Nepustí je samozřejmě ke všemu samotné.

• Už jste někdy zažili takovou pomoc?

S ničím takovým jsme se ještě nesetkali. I armáda se této pomoci učí a celkově to velmi dobře zvládáme.

Většinou na Doupov

• Kolikrát ročně vyjíždíte na cvičení? Kam a na co jsou cvičení zaměřená?

Standardně velké praporní cvičení provádíme dvakrát/třikrát až čtyřikrát do roka. Většinou jezdíme na Doupov, který je pro nás nejblíže, tedy i ekonomicky nejvýhodnější.

Cvičení jsou zaměřené na komplexní výcvik vojáka v poli. Zpravidla je všechno dělané jako bychom působili nezávisle v boji - přesun jednotky, obrana, útok. Důležité je totiž sladit všechny naše jednotky dohromady a k tomu potřebujeme také velký prostor.

Pak je samozřejmě střelecký výcvik, který je velmi důležitý. Z Panduru totiž nemůžeme střílet v Žatci, protože střela letí deset kilometrů a mohla by někoho zranit. Proto potřebujeme velké uzavřené prostory.

• A nějaké další akce?

Standardně děláme výcvik k posádce. Velkou výhodou je, že v Žatci máme Pereč, kde se nechá procvičit úplně vše, co potřebujeme. Cvičíme tu třeba řidiče v terénu i základní dovednosti vojáků, a to i v noci. Tuto náplň vlastně cvičíme pořád dokola.

Poslední dobou se nám ale ve vojenském cvičiště pohybuje hodně lidí na procházkách. Neměli by zde vůbec být a mohlo by jim něco stát.

• Máte zde i střelnici?

Střelnice zde není. Jezdíme střílet do Vršovic u Loun. Máme čtyři bojové jednotky další zabezpečovací a každá dvakrát do měsíce jede na střelby. Prakticky se pořád něco děje.

Největší starost je ale o Pandury. Nebudeme si nic nalhávat, není to jako s autem, které večer zaparkujete a ráno jedete. Je to sofistikovaná technika, o kterou je potřeba se starat a vyžaduje spousta hodin pravidelné rutinní údržby.

• Kolik Pandurů v Žatci máme?

Téměř polovinu množství, které je momentálně v celé armádě. Další část je v Táboře a ve Vyškově.

Máme zde klasické bojové Pandury, ale také velitelské pro řízení boje a větší přehled velitelů na bojišti. Pak zde máme ve dvou verzích průzkumné Pandury, které mají například radiolokátor. Také máme ženijní Pandury a zdravotní pro přepravu raněných. Poslední Pandury, které jsme dostali, jsou KOVS a KOVVŠ. Je v nich moderní hardware a software, určený pro spojení a velení na dlouhé vzdálenosti.

• V jakém stavu se technika nachází? Jak je stará? Jak na to pohlížíte a co říkáte na vývoj modernizace vojenské techniky?

První Pandury už k nám přišly před deseti lety. V dalších letech se počítá s jejich modernizací. Moderní technika jde neustále dopředu, to vidíme všude kolem sebe. Nejnovější Pandury (KOVVS a KOVVŠ) jsou staré rok.

Armáda postupně techniku modernizuje. Pravidelně dostáváme třeba nové Tatry, kterými nahrazujeme naše nejstarší vozidla.

Velice se těšíme také na vozidla Toyota Hilux. Auta na běžný provoz nám totiž velmi chybí.

• Kolik kusů vozové techniky se v žateckém vojenském parku skrývá?

Opravdu hodně a určitě byste byli překvapení, ale přesná čísla vám neřeknu. Ne, že bych nevěděl.

• Odpovězte mi ještě na poslední otázku a zkuste vyvrátit názory některých lidí, kteří se domnívají, že armádu nepotřebujeme. K čemu je armáda?

To je jednoduché přeci – k obraně vlasti. A stačí se podívat co se děje v dnešní době, armáda pomáhá, kde je potřeba. Vojáci toho zvládnout opravdu hodně.

Máme ale skvělou vlastnost, a to, že jsme Češi. A Češi dovedou to, co jiné armády nesvedou – improvizovat a zapojit zdravý selský rozum do každé práce co dělají. Umíme se poučit z nezdaru a posunout se dál. To moc ostatních armád neumí.

Bohužel si zatím pořád nevážíme svých hrdinů. Máme kolem sebe spoustu válečných veteránů. Možná nám k tomu pomůže právě současná covidová krize a budou si lidé více vážit vojáků a veteránů.

• Čím to je?

Vzniklo to asi v dobách minulého režimu, kdy si armády nikdo nevážil, protože byla proti lidem. Byl to nástroj moci. Po revoluci se ale postoj lidí začal zlepšovat a pomalu stoupá.

Armáda má pořád největší důvěru lidí, o což se zasloužili právě vojáci, kteří v armádě působí posledních třicet let. Ti usilovně pracují na jméně armády a uvědomují si, že armáda tu je pro lidi.

Děkuji za rozhovor a všem vojákům za práci, kterou pro republiku vykonávají.

Hedvika Mašková

+ foto: Ve funkci vrchního praporčíka působí František Němec necelé čtyři roky. ,,Je to hlavně personální práce," říká. Foto: Hedvika Mašková

+ foto: V loňském roce oslavila 4. brigáda rychlého nasazení, jejíž velitelství se nachází v Žatci, 25 let od svého založení. Vrchní praporčík František Němec na fotografii vpředu. Foto: Hedvika Mašková