,,Nejraději rekonstruuji zchátralé domy. Jsou pro mě výzvou!“ říká umělecký štukatér Karel Kaliba ze Stebna

Uměleckých štukatérů je u nás jako šafránu. Památek a historických objektů, které by si zasloužily citlivou rekonstrukci, je však stále dost. Starým světským a sakrálním stavbám, ale i sochám v našem kraji, vrací jejich zašlou krásu umělecký štukatér Karel Kaliba ze Stebna. Pracuje srdcem a největší radost má z toho, když vidí, že se lidem jeho výtvory líbí.

    • Pane Kalibo, vy se věnujete řemeslu, které není, oproti jiným, až tak známé. Prozraďte našim čtenářům, čím se vlastně živíte?

Živím se jako umělecký štukatér. Původně jsem však vystudoval Střední zemědělskou školu v Žatci. Pak jsem dělal všechno možné, hlavně atletiku. Té jsem se věnoval vrcholově. Má práce se vždy přizpůsobovala tréninkům. Až teprve ve svých dvaatřiceti letech jsem nastoupil na Střední odborné učiliště uměleckořemeslné v Praze na obor umělecký štukatér. Od té doby toto řemeslo provozuji.

    • Před tím jste se tedy živil například čím?

Prostřídal jsem několik profesí. Učil jsem třeba na zvláštní škole, dělal jsem zahradníka, správce atletického stadionu, dokonce chvíli i městského policistu nebo také mistra v jedné strojírenské fabrice.

    • Nejdéle vás ale drží umělecké štukatérství…

Ano, to mě bude držet až do důchodu (smích). V tom jsem se našel.

    • Jestliže jste studoval v Žatci, pocházíte odtud?

Ne, já jsem původně z Teplic. V Žatci jsem byl na intru. Pak jsem se odstěhoval do Mostu za manželkou, se kterou jsem se minulý rok společně s dětmi přestěhovali do Stebna u Kryr.

    • Co vás zavedlo zrovna na Podbořansko?

Je tu příroda, což je super! Já jsem se popravdě v Mostě nikdy necítil moc dobře. Nikdy se mi nelíbil.

Jelikož se stále ještě věnuji atletice a trénuji děti, tak v okolí Stebna běháme v přírodě. Každý den můžeme do jiného lesa.

Fasády historických domů

    • Vraťme se k uměleckému štukatérství. Vysvětlete, co všechno umělecký štukatér umí, co je náplní vaší práce?

Záběr tohoto řemesla je obrovský! Každý se proto soustředí na jednu určitou činnost. Všichni nedělají všechno.

Umělečtí štukatéři opravují staré fasády, tedy všechny profilované prvky, které na fasádách jsou – římsy, ozdoby, parapety a tak dále. To je taková ta stavební část. Pak jsou vyloženě specialisté na interiéry. Ti dělají různé sádrové fabiony, klenby a podobně. Další částí je dokonce výroba kulis. Mnoho uměleckých štukatérů pracuje pro filmaře. Někteří štukatéři spolupracují také se sochaři, protože, když chtějí výtvarníci odlít třeba sochu z bronzu, štukatéři na ni vyrábějí formu. Také restaurují sochy a modelují části, které na nich chybí. Je toho hrozně moc!

Štukatérskou extraligou jsou pak umělé sádrové a malované mramory v kostelích. To už umí skutečně jen pár lidí v republice.

    • A vy se konkrétně zabýváte čím?

Já hlavně fasádami historických domů. Také modeluji sochy a vyrábím formy, jak na svoje sochy, ale také na prvky, která například na fasádách chybí. Přivezu si ,,zničený kus“ do své dílny, dám ho dohromady, zaformuji ho a naliji nový, který se pak na fasádu vrátí.

    • Jak dlouho se této práci věnujete?

Od roku 2001. Bude to tedy už dvacet let.

    • Dočetla jsem se, že jste vyjel na nějaký čas na praxi do Německa…

Původně jsem se ke štukatérství dostal přes tchána, který nedělal vyloženě štukatérské řemeslo, ale velmi podobné věci. Vyráběl formy a odlitky. Tím jsme se nějakou dobu živili, až jsem se dostal k Němci Jürgenu Schreiberovi, ke kterému jsem dojížděl na práci. Hodně mě naučil. Díky němu jsem přičichl k fasádám. Pak jsem si udělal školu a další kurzy.

    • Kolik vás bylo v ročníku ve vašem oboru? Je o umělecké štukatérství zájem?

My měli třídu sestavenou z vícero řemesel. Štukatéři jsme byli jen dva, ale byli tam s námi pozlacovači, umělečtí kováři, kovotepci nebo keramici. Bylo nás tam hodně.

    • Proč si myslíte, že mladé řemeslná práce v dnešní době neoslovuje a čím dál tím méně se jich na takové podobné obory hlásí. Přitom si nemyslím, že by o jejich práci byl menší zájem, ba naopak…

Dnes se na učňák hlásí převážně ti s nejhorším prospěchem. Navíc mladí nemají o řemeslo zájem. I já měl snahu zaučit mladé kluky z učilišť, ale moc to nešlo. Oni dělají pro peníze, jde jim hlavně o výdělek, nepracují srdcem. Nemají radost z toho, že něco vytvoří a lidem se to líbí. Pro mě je to na práci pořád to nejdůležitější. Peníze jsou samozřejmě hezký a jak se člověk vypracovává, může si říci i o vyšší ceny. Navíc je štukatérů čím dál tím méně a práce je spoustu. Dnes si už můžeme vybírat.

V Žatci i Lounech

    • Vzpomínáte si po absolvování školy na svoje začátky? Která byla vaše první zakázka?

Možná nějaká první fasáda v Mostě. Tuším, že jsme dělali nějakou pizzerii. Pak jsem dělal také na fasádách v Bílině. Fasádami to celé začalo. V Žatci jsem například dělal budovu stacionáře Kamarád LORM nebo dům ve Dvořákově ulici, kde se nachází kavárna Mlsná Koza, se kterou jsme vyhráli celorepublikovou soutěž. I v Lounech jsme dělali zhruba patnáct historických fasád.

Potom jsem pracoval pro štukatérskou firmu z Teplic, kde jsem odkoukal chod firmy – jak naceňovat, jak se zhruba ceny pohybují, jak organizovat práci.

Příkladem povedené rekonstrukce fasády historického domu, který prošel Karlu Kalibovi pod rukama, je budova ve Dvořákově ulici v Žatci, ve které se nachází kavárna Mlsná Koza. 

    • Na čem pracujete zrovna teď?

Teď se mi nahromadila spousta práce do dílny. Dělám pamětní desku do Kralup, pak mám ještě zrestaurovat sochu sv. Jakuba a Krista do Strojetic. Pak dělám betlém pro Bílinu, kde už je asi devět laminátových figur a teď jsem se ještě domluvil na postavách třech králů. Ty už bych měl také začít dělat. Ještě mám do Hrobčic k jezeru udělat sochu skokana v nadživotní velikosti, jak skáče do jezera. Odlitek by měl být ve finále také laminátový jako jsou figury v betlémech.

    • Kde lze ještě vidět vaše sochy?

V Hrobčicích na Teplicku jsme udělali pohádkový les a dinopapark, které jsou velkou turistickou atrakcí. Jezdí se tam dívat lidé z celé republiky. Modeloval jsem veškeré pohádkové postavy a také velkého dinosaura, který má pět metrů. Dělali jsme ho na kostru a modeloval jsem ho z betonu. Teď tam máme další projekt. Už máme připravenou kostru na sopku, která má nahoře hnízdo, v němž budou ptakoještěři. A budeme pokračovat dál zase každý rok novou figurou.

Něco podobného bych chtěl vytvořit i tady s tím, že bych rád zapojil i zdejší děti. Jsem v kontaktu také s Psychiatrickou léčebnou v Petrohradě, kde mají keramickou dílnu. Zkusíme spojit síly, protože mám nějaké nápady, že bychom začlenili děti a společně vytvořili něco, na co by se jezdili dívat lidi z širokého okolí.

    • Minulé Vánoce jste udělal také betlém pro Stebno, kde dříve žádný nebyl. A prý dokonce zadarmo…

Když jsem se do Stebna nastěhoval, tak jsem si říkal, že by bylo pěkné sem dát betlém. Rád dělám věci zadarmo a těší mě, když z toho mají lidé potom radost. Byl tam ale zatím jen Josef s Pannou Marií, Jezulátko, oslík a ovečka. Tento rok přibudou další.

Základní betlém je Bílině. Když se pak ozve nějaká obec, tak jim taky figury udělám. Jde o obce většinou na Teplicku – Krupka, Světec, Újezdeček,… Teď se mi dokonce ozval děkan kláštera v Mnichově Hradišti, že sbírá betlémy a že se mu ten můj líbí, takže i tam budu dělat a na jaře mu ho povezu.

    • Navrhujete si sochy sám?

Ano, beru si fotky z přírody nebo, když dělám betlém, zvířata, tak si koupím nějaké malé figurky, abych viděl rozměry jednotlivých částí těla, která pak násobím. Stáhnu fotky z internetu a dělám podle toho, protože je těžké si chytnout třeba živého býka a podle něho modelovat. I když jsem jednou vytvářel kočku a chytil si kocoura. Jednou rukou ho držel a druhou modeloval (smích). Když jsem ho pak pustil, týden jsem ho neviděl (smích).

    • To obdivuji. Já nejsem schopná nakreslit ani psa…

Nakreslit zvíře je pro mě také horší (smích). Na škole jsem se sice nějak kreslit naučil, ale hlína je úplně něco jiného. Rovnou modeluji. Výhodou u hlíny oproti kameni je, že se do ni neseká, takže když práci přijdu druhý den a zjistím, že jsem měl unavený oči a jsou tam chyby, mohu to předělat.

Zvířata jdou sami. Ty nemusím častokrát ani předělávat. Když ale dělám ženské tělo, je to horší. Teď jsem vyráběl takovou menší Pannu Marii, tak jsem její obličej předělával asi čtyřikrát. Pěknou ženskou udělat taky není legrace (smích). Každý totiž hledá chyby.

    • Když se něco nepodaří, můžete to brát jako úmysl a nazývat to abstrakcí, ne?

To nedělám. Když jsem například jezdil na sochařské kurzy, tak dotyčný, co nás učil, uměl samozřejmě sochařinu perfektně, ale už ji nedělal, protože ho to nebavilo. Abstrakci berou sochaři jako takový svůj únik. Odpočinou si u toho a realizují v ní své nápady. Pak to třeba ani jako klasická figura nevypadá.

Naprostá většina abstraktních umělců má klasické sochařské vzdělání, sochařinu umí a jsou v ní machři. Já bych se ani do žádné abstrakce nikdy nepouštěl. Stále se považuji za štukatéra a ne za sochaře. Nemám jako oni žádné vzdělání, dokonce jsem ani nikdy neprošel žádnou liduškou. Nikdy mě k tomu nikdo nevedl. Mě vždycky vedli ke sportu (smích).

    • Nemáte tedy v rodině žádné umělecké tradici?

Moje mamka byla umělecký keramik. Studovala v Bechyni a byla opravdu velmi šikovná.

Jemné a decentní

    • Prozraďte, je pro vás jako uměleckého štukatéra těžké, když procházíte ve městech ulicemi a vidíte historické domy s opadanými omítkami a zničenými architektonickými prvky? A že jich je požehnaně! Co si v takových situacích říkáte?

Za tu dobu, co se štukatérství věnuji, jsem prošel určitým vývojem. Už bych nedělal takové ty přezdobené věci, které jsme dělali dříve. Nebaví mě to a nedělal bych to už ani za peníze. Fasády se snažím dělat strohé, jemné, aby to bylo citlivé, decentní, a tak to mám i s těmi ulicemi. Když jdu po městě, vezměme si třeba Žatec, který si pamatuji, když v něm ještě nebylo nic opraveného, tak mě se tu a tam líbí i zničená fasáda. Má své kouzlo. Člověk to najednou vidí jinak. Samozřejmě, že se dá opravit, ale zase ztratí své kouzlo. Dříve bych opravil všechno hned, aby to bylo dokonalé. Teď už se přikláním i k tomu, že ve městech mohou být zničené domy, které mají patinu a vyšisované fasády.

Jediné, co mě mrzí, když jedu a vidím historický dům, ke kterému přijde firma, co absolutně nic neumí. A teď je jich bohužel spoustu. Dům oklepou, nacpou na něj polystyrenové římsy a zničí původní profilaci, protože to jednoduše neumějí.

    • Některé rekonstrukce historických budov jsou skutečně hodně nepovedené. Já se častokrát nestačím divit nad barevností některých fasád…

Barevnost fasád je další věc. Já už jsem na některé barvy dokonce alergický! Třeba na oranžovou nebo svítivou žlutou. Takové barvy se už snažím vůbec nepoužívat. V tom jsem měl také určitý vývoj. Mám radši bílé kafe, šedivou nebo čistě bílou, prostě úplně jiné tóny, než jsem třeba dělal na začátku. 

    • Jak v tomto bojujete například s památkáři?

Občas s nimi mám problémy (smích). Památkáři jsou ale potřeba, protože kdyby nebyli, tak je tu velká divočina.

U kostelu třeba není co řešit. Když máte však historický objekt, který chcete využívat, tak už se k němu musí přistupovat jinak, alespoň v interiéru. Potřebuji mít dům odvlhčený a vyřešený systém vlhkosti, takže je třeba použít modernější technologie. To je jediný případ využití moderních technologií, které u mě připadají v úvahu. Památkáři jsou ale striktně proti a nejraději by, aby se udělalo vše jako bylo dříve. Když chci ale v objektu nějakou provozovnu, musím to mít přizpůsobené modernímu žití. V tomto s nimi narážím.

Další věc je, že za památky v jednom městě nebo okrese rozhoduje jeden člověk. Vadí mi, že není vícero lidí, kteří mohou dojít ke kompromisu. Je špatně, že se architektura v některých lokalitách již několik let odvíjí od jednoho člověka. Jinak mám své oblíbené památkáře a mám také své neoblíbené.

    • Jaké jsou vlastně nejběžnější příčiny poškození historických fasád, se kterými si setkáváte?

Určitě povětrnostní vlivy a vlhkost mají největší vliv. Problémem je třeba nedostatečné oplechování prvků, kam zatéká. Jinak jsou fasády tak kvalitně udělané, hlavně v začátku 20. století, kdy si myslím, že byl největší boom řemesla. Vše se dělalo kvalitně, drží to a vydrželo by staletí, kdyby do toho nezatékalo. A u všeho jsou navíc použité klasické materiály, které používám i já. Bráním se novým materiálům. Klasické materiály jsou prozkoušené staletími a není potřeba něco vymýšlet. Když někdo přijde s něčím novým, tak na to neslyším.

Další věc je vlhkost, která vždycky byla a bude. Většinou je to tak, že se se materiál zvyšoval, zvyšoval a zvyšoval. Když jsme třeba někde ve sklepě, tak zjišťujeme, že všude je v půl metru navezený materiál, který není odizolovaný vůči soklům. Proto se pak dějí neplechy. Potom jde o to, jestli nám památkáři dovolí dům odizolovat. Oni tvrdí, že sokl je obětní záležitost, že se prostě udělá a za dva roky se musí dělat znovu. To pro mě není dobře, protože mi to kazí jméno.

    • Přesně tak. Kolikrát vidím, že se nově opraví dům a za chvíli už opadává fasáda na soklu...

To je právě tou vzlínající vlhkostí. Na to už existují moderní technologie, které se dají použít. Ne každý památkář na to však slyší.

To jsou tedy dvě nejčastější příčiny, když někam zatéká a pak vzlínající vlhkost od domu zespoda tím, že se dosypávaly materiály a zvyšovaly chodníky a nikdo nepořešil vrstvu, která je na domě a není žádným způsobem odizolovaná. Dříve izolovali klasickým jílem, který byl vždy nejkvalitnější izolace a pořád to platí. Vždycky proto říkám, že všechno už je dávno vymyšlené a všechno funguje, protože je to prověřené staletími. Teď, když přijdou s něčím novým a nevědí, co to udělá za dvacet nebo třicet let, tak jsem k tomu pokaždé skeptický, viz. polystyren. Ten bych si nikdy domů nedal. Ani s ním nepracuji. Zateplování a jiné věci nedělám, to se mi příčí.

Všechno jde

    • Je nějaké poškození, které se již nedá navrátit?

Všechno jde. Dělali jsme například barokní kapličku v Dolánkách na Teplicku, se kterou jsme vyhráli celostátní soutěž ,,Má vlast cestami proměn“. Šlo o kapličku, u které jsme byli sami ve výběrovém řízení (smích), protože kterákoli firma k ní přišla, tak řekla, že ji za ty peníze raději zdemolují. My ji podle fotky kompletně udělali.

    • To byla tedy úplná ruina?

Úplně. Na štítu vepředu se modelovaly zcela nové prvky – pilastry, hlavice pilastrů. Vše podle fotky. Vše se tedy dá zrekonstruovat. Je to ale o čase a o penězích.

    • A máte pokaždé k dispozici obrazový materiál, jak objekt vypadal dříve?

Většinou ano. Pokud se jedná o památku, většinou k tomu obrazová dokumentace existuje. Nebo jsou vidět nějaké fragmenty, takže i od těch se dá svým způsobem odpíchnout.

    • Máte nějaký nejoblíbenější umělecký sloh, na kterém nejraději pracujete? Třeba baroko nebo secesi?

Žádný nejoblíbenější nemám. Taková secese, která není stále dostatečně doceňovaná, nebere se stále za sloh, který by měl být památkově chráněný, má vlastně nejsložitější fasády. Na barokním zámku je toho samozřejmě taky dost, ale třeba barokní kostely, jak já říkám, jsou pro nás nejlepší kšeft. Peníze na to většinou vyčleněné jsou a není na tom nic moc těžkého – nějaká horní římsa, šambrány kolem oken a to je všechno.

Nemám tedy vyhraněný styl. Mám rád zchátralé a rozbité domy, které jsou pro mě výzvou. Ty mě baví. Když je něco na lehkou opravu, tak to samozřejmě uděláme, ale nemám z toho takový pocit, jako když tam není skoro nic. Rozdíl je pak obrovský. I pro lidi, co chodí kolem.

V Mostě máme teď na jaře začít opravovat krásnou vilu z přelomu 19. a 20. století. Je zdobená, i hodně dobitá, ale důležité je, že se do ní nikdo nemontoval. Nejhorší je, když se do domů někdo v průběhu věků, hlavně v období totality, tlačil a různě je opravoval nebo zastříkal brizolitem, což je to nejhorší, co může být.

    • Ve Stebně se nachází Kostel svatého Jana Křtitele. V jakém ten je podle vašeho oka stavu? Slyšela jsem, že i ten byste prý chtěl z vlastní iniciativy a na vlastní náklady poopravit…

Podle oka lidí je ve špatném stavu, ale podle mě určitě ne. Jsou tam jen vnější opravy, což je hlavně o nátěru. Domluvil jsem se s církví, že na vlastní náklady udělám celou loď s průčelím a příští rok věž. Církev si zaplatí alespoň lešení. Jinak to bude v mojí režii.

    • A co doma? Také restaurujete nebo o vás platí kovářova kobyla chodí bosa?

Ve Stebně jsme koupili starý dům, na kterém jsem si dal opravdu záležet. Oklepal jsem ho na cihlu a udělat kompletně znovu. Myslel jsem si ale, že to bude jednodušší (smích). Při škrábání omítky v interiéru jsem narazil na staré klenby, musela se udělat celá nová střecha i krovy. Nechal jsem si vyrobit dřevěná okna, stejně tak i vnitřní dveře. Původně jsem chtěl objekt opravit a prodat, manželka se ale rozhodla, že by zde chtěli bydlet, takže to bylo vyřešeno (smích). A já se tomu nebránil.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková