Mám pocit, že k nám děti v některých případech přicházejí příliš pozdě, říká ředitel Výchovného ústavu v Pšově Sáva Arabadžiev

Pasťáky budí mezi lidmi často hrůzu, jelikož za jejich zdmi mnohdy končí velice drsné dětské příběhy. Negativní konotace ,,polepšoven“ se snaží vyvrátit Výchovný ústav a středisko výchovné péče v Pšově, kde se specializují na realizaci ústavní a ochranné výchovy, ale také na léčbu závislostního chování. Zde kariéru v oblasti ústavní péče započal v roce 1988 Sáva Arabadžiev, který tu od roku 2002 působí ve funkci ředitele. Ptali jsme se ho, z jakých důvodů se děti do pšovského zařízení dostávají, kolik z nich má za sebou kriminální minulost, jak často dochází k útěkům i podle čeho jsou vybíráni zdejší zaměstnanci.

• Pane Arabadžieve, představte nám v úvodu ústav, ve kterém působíte jako ředitel. Na webu jsem se dočetla, že se jedná o významné a v mnoha aspektech zcela jedineční etopedické zařízení. V čem?

Náš ústav je významný v tom, že se u nás kumulují děti ze závažnými poruchami chování, a to i z jiných výchovných ústavů, v nichž v nějaké formě selhávají nebo mají například problém s pedagogickým sborem. Jde obvykle o problémy s kázní či problémy v dětských kolektivech, často jsou to útěky, agrese nebo nadužívání omamných a psychotropních látek. V tom je možná naše specifikum, že bereme děti jak z civilního prostředí, tak minimálně z padesáti procent i z jiných výchovných zařízení.

Specifičnost v práci je v jinak nastaveném systému. Když k nám přijde dítě z jiného výchovného zařízení a nastoupí do systému, kde stejné děti fungují, tak je úspěch znatelný.

• Když mluvíte o jiných výchovných zařízeních, které máte na mysli?

Jsou to jiné výchovné ústavy, dětské výchovné ústavy nebo i dětské domovy. Když v těchto zařízeních dítě selhává a je předpoklad, že je pro ně do osmnácti let problematické, jde do našeho zařízení. Nebo jde i o jiná výchovná zařízení, kde jsou děti od patnácti do osmnácti let, které mají nějaké velké porušení vnitřního řádu nebo konflikt s dospělými. Možná je to i proto, že jsou u nás rovněž pracovně výchovné skupiny, do nichž lze dítě zařadit, pokud se nechce vzdělávat a dítěti tedy více vyhovuje.

 • Můžete charakterizovat děti, které přicházejí do vašeho ústavu? Z jakých důvodů se sem dostávají?

Důvodů je asi více. Častokrát je to rozsáhlá trestná činnost a rozsáhlá násilná činnost. Pak se jedná o krádeže, tedy majetkovou trestnou činnost a často užívání a distribuce omamných a psychotropních látek. Jde o děti obvykle z nefunkčních rodin.

 • Co třeba sexuální deviace?

To také.

• Jsou ve vašem ústavu jen chlapci nebo také dívky?

Od patnácti let nejsou zařízení našeho typu koedukované. Naše zařízení je tedy určeno jen chlapeckou část populace, ale máme jedno oddělení střediska výchovné péče, které je smíšené a jsou v něm chlapci i dívky. Do střediska se k nám dostávají děti od šesti až do osmnácti let, a to do šestitýdenních programů.

• A ve výchovném ústavu jsou chlapci od kolika do kolika let?

Od patnácti do osmnácti let. Pobyt může být z nějakých důvodů prodloužen i do devatenácti let. Když děti třeba studují, tak zde mohou být až do 26 let.

• Je ještě možnost v tomto věku dítě napravit?

Já mám pocit, že k nám děti v některých případech dochází příliš pozdě, ale to jde o nastavení celé společnosti, kdy se věnuje hodně času dětem v primární prevenci a někdy by už měla přijít intenzivnější péče. Máte dítě, u něhož se vám od patnácti let nepodaří žádné zázraky, ale pak máte třeba dospívajícího muže, kterému je skoro osmnáct a udělá kus progrese. Je to vždycky na osobnosti daného dítěte.

• Kolik je v současnosti v ústavu umístěno dětí a jaký podíl z nich má za sebou kriminální minulost?

My máme kapacitu čtyřicet lůžek, jsme naplněni po strop. Určitě osmdesát procent tvoří děti, které experimentují nebo jsou uživateli omamných a psychotropních látek. Co se týče dětí s kriminální minulostí, těch je zhruba sedmdesát procent. Také jsme měli tu děti, které drogy jen užívali, ale kriminální činnost je s tím často úzce spjatá.

Teď je navíc naše zařízení v trošičku specifickém režimu, protože jsme vyhověli ministerstvu a přijímáme také děti cizinců migrantů, protože klíčové pracoviště v Praze je přeplněné. Jde o skupinu dětí, jejichž cílem jsou západní země.

Měl jsem trochu obavu, co bude říkat zdejší obec, protože se přeci jen jedná o uprchlíky, kteří budí negativní konotace. Nejedná se však o děti s poruchami chování a paradoxně práce s nimi není vůbec špatná. Naše vychovatele práce s nimi baví. Navíc je to pro nás poznání něčeho nového.

• Z jakých zemí tito uprchlíci pocházejí?

Z devadesáti devíti procent je to Afghánistán. Jde o uprchlíky zachycené většinou v kamionech. Po zachycení se zkoumá, zda jsou migranti děti nebo dospělí, takže se provádí vyšetření ze záprstních kůstek. Když se zjistí, že jde o dítě, putuje do našich zařízení. Dospělí jsou odděleni a jdou do azylových zařízení.

 • Jak dlouho je tady již máte?

Nyní to bude zhruba pět měsíců. Začalo to někdy před Vánoci.

• Jak s nimi pracujete a jak zvládáte jazykové bariéry?

Možností je několik. Oni umí pár slov anglicky a naši vychovatelé také. Pak máme také mobily, takže se snažíme při překladu do jejich nářečí, kterým je paštština, využívat online překladače. Máme v Praze také nasmlouvaného tlumočníka, který překládá a objasňuje jejich požadavky a dotazy. Dále jsme ve spojení s pražskou nadací, která se rozhodla, že by je učila základům češtiny.

• Kolik jich zde v ústavu je?

Některé, kteří z našeho ústavu odešli, máme již zachycené v Německu. Jinak pro ně máme vyčleněné dvě výchovné skupiny. V průměru jich tedy máme od dvanácti do čtrnácti, vyčleněná kapacita je však 16 lůžek.

• Zabýváte se ve vašem ústavu léčbou a prevencí závislostí na drogách?

Máme zde jedno oddělení výchovně-léčebné tedy jednu výchovnou skupinu, do které nám děti přiděluje soud nebo se to vyprofiluje dítě z těch našich, kteří jsou už na té hranici závislostního chování a je potřeba s nimi pracovat jinou formou. Ale jinak program reedukace a převýchovy zařízení je již samotným zaměřením specializován na omezení užívání drog.

• Dostávají se k vám děti na základních soudních rozhodnutí nebo sem jsou umisťováni děti, s nimiž si již rodiče nevědí rady?

Dříve se děti přidělovaly jen přes diagnostický ústav. Dnes je situace taková, že každé dítě s ústavní nebo ochrannou výchovou musí projít soudním procesem. Soud při rozhodování zjišťuje poměry rodiny, blízkost zařízení a nějakou formou to kooperuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Přihlíží se také na potřeby rodiče, takže i oni si mohou vybrat zařízení, kam bude jejich dítě umístěno. Stanovení je tedy vždy na soudu.

Jen co se týče střediska výchovné péče, šestitýdenního programu, do něho může také umístění jako výchovné opatření určit soud, ale devadesát procent je to dohoda mezi zařízením, rodičem a dítětem. Programy jsou dobrovolné.

• Jsou do vašeho výchovného ústavu umisťováni i dětští vrazi?

Zařízení pro dětské vrahy je v Boleticích, kde je oddělení pro chlapce s extrémními poruchami chování (EPCHO). Já jsem v pšovském ústavu třicet tři let, což je dlouhá doba, a na děti, které sem byly umístěny třeba za spoluúčast na vraždě nebo byli obviněni z té spoluúčasti, si také samozřejmě pamatuji. Dokonce zde byl umístěn jeden z chlapců, který se podílel na vraždě vychovatelky v Chrastavě.

• Dochází nebo došlo i zde někdy k extrémním situacím, jako je napadání vychovatelů dětmi?

My máme tradici přístupů k dítěti asi dobře nastavenou a musím zaťukat, že se nám to vyhýbá. Nechci, aby to vyznělo, že jsme zde takoví odborníci, že se nám nic takového nemůže stát. Někdy jde dítě do extrému vyhrožováním nebo se snaží vychovatele zastrašit, to se stává. Nyní máme zase období klidu, ale pro narušení stačí dva nebo tři chlapci, kteří autoritu neuznávají a jsou skupinou ostatních dětí obdivováni. K fyzickým napadáním u nás ale nedochází.

• A jaké jsou vztahy dětí mezi sebou? Potýkáte se s šikanou?

Když někdo řekne, že nikde nikdy není šikana, tak já vždycky říkám, že ti lidé, i když se jedná třeba o ředitele základních škol, neříkají pravdu nebo to nevědí. Během mé praxe se objevily náznaky nebo šikana v nějaké formě, o které jsme třeba i po delší dobu nevěděli. S šikanou ale umíme dobře a aktivně pracovat.

Aspekty šikany rozhodně nepřehlížíme a myslím si, že je mezi námi a dětmi tradicí přístupů vybudovaná nějaká důvěra, takže se o takových věcech dozvídáme, pokud jsou velmi brzy.

• Jak se do kolektivu začleňují nováčci, kteří do ústavu přijdou?

Dnes jsou výchovné skupiny po osmi dětech. Jeden vychovatel má tedy na starosti osm dětí s poruchami chování. My to máme na budovách dobře situováno. Vychovatel je přímo u skupiny, dá se říci, že tam bydlí. Má tedy o dětech přehled, takže moc prostoru pro šikanu ani není.

Novým dětem se dává velký důraz na začlenění, což vychovatelé od počátku hlídají a snaží se utvořit vztahy mezi dítětem a ostatními dětmi ve skupině.

• Podle čeho usoudíte, že už se dítě může navrátit do normálního života? Nebo je čas, který zde stráví, předen daný?

Dnes je takový trend, že soudy nařizují ústavní výchovu do osmnácti let nebo devatenácti let. Je pak na řediteli zařízení, Orgánu sociálně-právní ochrany dětí a rodičích, abychom proces vyhodnocovali a popřípadě svými návrhy zkracovali.

Specifikem našeho zařízení je, že když u nás dítě udělá progres v krátké době, tak jsme to my, kteří navrhují, aby bylo z procesu vyřazeno. Zrušení ústavní výchovy, tedy soudní proces, však nějakou dobu trvá. My tedy využíváme institutu podmínečného propuštění a umístění dítěte mimo ústav. Máme však podmínky a pravidla, která jsou zákonem daná. Dítě musí mimo progrese studovat, nebo musí mít nějaké zaměstnání. Když dítě do našeho ústavu nepatří nebo už je u něho veliká naděje na zlepšení, je podmínečně propuštěno. Když by ve společnosti nebo v rodině selhávalo, tak ho z podmínky můžeme stáhnout a můžeme pokračovat ve výkonu ústavní výchovy.

• Mladým chlapcům pomáháte začlenit se i tím, že jim dáváte možnost udělat si rekvalifikační kurz, je to tak?

My máme pracovně výchovné skupiny, kde jsou děti, kteří se nechtějí z nějakého důvodu vzdělávat. U chlapců, kteří se chtějí vzdělávat, máme dobrou spolupráci se středními školami z okolí – Podbořany, Žatec, Kadaň, Chomutov, Most a Lubenec. Když děti chtějí studovat, tak mohou na středních odborných učilištích nebo i na oborech s maturitou. Takových dětí ale není moc.

A jak říkáte, máme zde i rekvalifikaci na vysokozdvižné vozíky, křovinořezy a motorové pily.

• Pomáhají vaši chovanci při technických pracích třeba v okolních obcích? Stává se to?

Ano, takové pracovní příležitosti pro děti jsou. V současné době máme smlouvu asi s pěti obcemi v okolí, jimž děti pomáhají s úpravami zeleně a podobně, zaměstnávány jsou také soukromými firmami.

• Jak často a za jakých podmínek mohou mít děti návštěvy rodičů?

My bychom chtěli, aby rodiče za dětmi docházeli častěji. Rodiče mohou své děti navštěvovat kdykoli ve frekvenci i dvou návštěv týdně.

Náš ústav je mimo hlavní trasy, takže návštěvy rodičů přizpůsobujeme dostupnosti autobusů a podobně. Také chceme o návštěvách vědět dopředu, aby dítě nebylo někde mimo areál, protože má nějaké sportovní aktivity a vycházky.

• Říkáte ale, že za dětmi rodiče moc často nedocházejí…

Nedocházejí. Je to spíše výjimkou. Zájem má možná čtvrtina ze všech rodičů, a to i když jim to nabízíme.

• Mohou za dětmi docházet jen rodiče nebo i rodinní příbuzní a kamarádi?

Z rodiny může dítě navštívit podstatně kdokoli, když jsou to příbuzní. Co se týče vrstevníků, tak je vždy vyhodnocováno, jestli návštěva není v rozporu s reedukací dítěte. Kdyby ji návštěva nějak narušovala nebo se jednalo o kamarády z party, ze které bylo dítě vytrženo, tak určitě návštěvy doporučovány nejsou. Samozřejmě, když jsou to chlapci ve věku sedmnácti let a mají nějaké vztahy, určitě není problém, když je navštíví jejich přítelkyně. Je to dokonce i žádoucí.

• Museli jste v posledním roce přijmout asi i nějaká opatření ohledně koronaviru, co se týče návštěv. Jak zde poslední rok probíhá?

V posledním období rodičům přístup k dětem není zamezen, jenom požadujeme, aby měli negativní test na covid do 48 hodin. Snažíme se rodičům říkat, aby příliš necestovali, protože stav byl omezen celorepublikově. Děti ale také mohou využívat sociální sítě a telefonovat.

• Takže chlapci mohou využívat svou osobní elektroniku?

Styk dětí s okolím na sociálních sítích a využívání mobilních telefonů je jejich nárok. My můžeme využívání elektroniky omezovat v nějakých výchovných aktivitách, aby děti nenarušovaly vyučovací hodinu, stejně jako ve škole, ale ve svém osobním volnu mohou telefony mít. To jim umožňuje zákon.

 • Mají vaši chovanci také vycházky? Mohou se volně pohybovat po okolí?

Mají vycházky, pouze přes týden jsou jeden den vzdělávací činnosti, kterých chceme, aby se jich účastnili. Jinak vycházky jsou vesměs každý den. Když děti porušují vnitřní řád zařízení, tak jim ve výchovném opatření může být pohyb omezen.

Ale nemáme zrovna pocit, že by děti vycházek na sto procent využívaly a byly stále pryč. Vycházky jsou pro ně atraktivní, když mají například dívku někde v okolí nebo, když je hezké počasí. Aby masově denně odcházely na vycházky a využívali je, se nestává. Raději využívají volný čas pro sport v zařízení nebo využívají čas na sociálních sítích a komunikují se svým okolím.

• Nesetkáváte se s obavami místních občanů, když chlapci odcházejí na vycházky ven z areálu ústavu?

Jak říkám, já zde působím třicet tři let a za tuto dobu jsme nikdy nebyli v nelibosti. Ba naopak a shodou náhod zde byl před nedávnem jeden občan ze Pšova, se kterým jsme se bavili a mám od něj také zpětnou vazbu, že místním lidem určitě nevadíme. Je to asi i tím, že když lidé potřebují pomoc, tak se kluci v rámci nějaké občanské výpomoci rádi zapojí a v obci nic negativního neprovádí.

• A co útěkovost? Dochází k ní často?

Výchovná zařízení jsou školská zařízení, tudíž nejsou represivní a je vlastně vnímáno jako pomoc dítěti.

Útěk ze zařízení není nějakou formou sankcionován, ani nemůže být, ale k útěkům ze zařízení moc nedochází. Dochází spíše často k nevracení se z dovolených. Když má dítě splněné podmínky, může navštěvovat svou rodinu, což je podpořeno i zákonnou formou. Pokud se ale dítě nevrátí včas a nepodaří se nám ho kontaktovat, musí být automaticky nahlášeno do celostátního pátrání. Dítě se vrátí třeba o dva dny později, ale už dva dny bylo na útěku.

• Bráníte útěkům i opatřeními, jako jsou třeba mříže v oknech?

Oddělení, které máme na faře, je oddělení, které je trošičku zpřísněné. Útěkům se totiž brání všemi možnými prostředky, jako je komunikace s pedagogy – vysvětlování, objasňování a přemlouvání.

Zábrany na oknech máme, protože do našeho zařízení někdy přiveze policie dítě po útěku, které je pod vlivem omamným a psychotropních látek. Docházelo k případům, že i z horního patra kluci skočili z okna. Nikdy jsme žádné zranění za tu dobu neměli, ale dětí z oken za moji kariéru vyskočilo docela hodně. Prostě to risknou a vyskočí. Člověk má také odpovědnost za jejich zdraví a jejich celkový vývoj, takže opatření máme z toho důvodu, aby chlapci pod vlivem alkoholu a omamných a psychotropních látek hledali spíše cestu ze schodiště dolu a byli v kontaktu s vychovatelem. Tady je prostor, se kterým můžeme pracovat.

• Máte zde kamerový systém?

Kamerový systém může v zařízeních být, ale my ho nemáme, protože mohou být monitorovány jenom chodby a společné prostory. Kamerový systém nemůže být na pokojích nebo na sociálních zařízeních, kvůli soukromí. Zřejmě by nějaký význam měl, ale určitě by neřešil útěkovost.

• Po kolika lidech jsou rozdělené pokoje? A máte zde i samotku?

Po dvou až po třech. Samotku zde nemáme. Zákon nám umožňuje oddělenou místnost, kam se umisťuje dítě, které je nebezpečné okolí nebo ničí majetek nebo z nějakých důvodů ohrožovalo zdraví a život ostatních. Když ale osmnáctiletý chlapec, co má sto dvacet kilo nebude na místnost ve změněném způsobu vědomí jít, vychovatel ho těžko přinutí. Já se domnívám, že je lepší ho nechat vyspat a řešit to s ním, až když vystřízliví nebo řešit alternativou – vzít chlapce ven a podobně.

• Jací jsou zdejší pracovníci? Máte v týmu i ženy?

Na středisku výchovné péče, které je koedukovaným zařízením, jsou noční i denní vychovatelky. Je zde tedy zařazen i ženský element.

Ve výchově máme jednu vychovatelku, jinak máme jen samé vychovatele. Tím důvodem, proč preferujeme, aby vychovatelé byli muži je ten, že děti často využívají slabostí dospělých. Žena třeba nemůže vstoupit ani do koupelny, což je trošičku kontraproduktivní. Je pravda, že se k nám ženy na pozice vychovatelů dnes už moc nehlásí. Dříve, když bylo u skupiny více vychovatelů a byla mezi nimi i žena, bylo to pro ni bezpečnější. Když se ke mně dnes přijdou ženy ptát na místo, vysvětlím jim veškerá rizika. Je třeba si uvědomit, že jde o práci se sedmnáctiletými kluky, kdy žena může být třeba i obviněna z nějakého sexuálního obtěžování, a to je pak problém.

• A celkově zde máte kolik zaměstnanců?

Dohromady nás je 49, včetně střediska výchovné péče a počítám i údržbáře, kuchařky, pradleny, švadleny, sociální pracovnice, psychology, etopedy,…

Ve výchově to funguje tak, že na osm dětí je jeden vychovatel. Někdo může říci, že je to málo, ale když budete mít doma tři děti, z nichž jedno bude mít poruchu chování, tak má maminka co dělat, aby vše zvládla. Osm dětí s poruchou chování na jednoho vychovatele je tedy dost.

• Podle jakých kritérií vybíráte zaměstnance? Jaký by měl být člověk, který chce ve výchovném ústavu pracovat?

Pro mě jedno z kritérií je, že musí splňovat vzdělání. Musí být vzdělaný v oboru nebo musí být alespoň zahájeno studium v oblasti speciální pedagogiky. Když se dívám na osobnostní nastavení, tak je mou vizí vybírat takové muže, kteří by trochu nahradili otcovskou autoritu. Muž by měl být pro děti příkladným člověkem, aby na něm děti spoustu věcí uznávali. Vím, že jim otce nenahradíme, ale chci, aby to byl podobně vyprofilovaný člověk, ze kterého čiší čestnost, spravedlnost, odvaha a podobné atributy.

• Zmínil jste, že zde v ústavu pracujete již třicet tři let. Jak dlouho působíte na pozici ředitele?

Ano, já jsem zde historicky nejstarším zaměstnancem. Nastoupil jsem ve svých 23 letech, tedy v roce 1988. Dlouho jsem pracoval jako vychovatel, potom jako vedoucí vychovatel a od roku 2002 jsem ve funkci ředitele. Před tím jsem působil na letišti, byl jsem vojákem z povolání. Systém armády mi pro mnohé věci v té době nevyhovoval, takže jsem se snažil uplatnit v civilu.

• Vy máte na Českou republiku takové netradiční příjmení. Odkud vlastně pocházíte?

Já jsem se narodil v Chomutově. Moje maminka je Česka a tatínek byl Bulhar. Můj původ je ale z Turecka, odkud utekl můj prapradědeček do Bulharska za prababičkou.

• Věnujete se také prevenci rizikového chování? Vyjíždíte do škol?

Středisko výchovné péče, kde je část pedagogů, kteří zajišťují práci s dětmi, uzavírá se základními školami smlouvy, a když je na školách třeba šikana nebo problém dítěte s učitelem, snažíme se nějakou intervencí na školách pomáhat. Oslovují nás školy z Kadaně, Žatce, Lubence, Podbořan a dokonce i Chomutova. Rozsah je tedy veliký. Snažíme se je vždycky v co nejkratší době uspokojit, ale nejde to úplně vždy.

• Dívala jsem se, že je váš ústav také velmi aktivní na sociálních sítích. Co je jejich cílem? Co chcete lidem ukázat?

Cíl je asi jednoduchý. Já vždycky říkám, že pokud chce někdo něco o našem zařízení vědět, dveře jsou mu otevřené. Chtěl bych, aby lidi z okolí získali trošku náhled a ztratila se nějaká zábrana. Když by někdo něco potřeboval a chtěl se na něco zeptat, může nám zavolat a objednat si návštěvu.

Nevědomostí se vytvářejí nejrůznější konspirace a mýty. Lidé vědí, že je zde nějaké zařízení, kde jsou uzavřené dveře, jsou tam mříže a nikdo tam nikoho nepustí. Já alespoň formou sociálních sítí v obecné rovině chci, aby lidé věděli, že děti, které tady jsou, nejsou vyvrheli společnosti. Je to část dětí, na které dosáhl zákon nebo si někdo všiml asociálnosti rodiny a propadli nějakým sítem. Jsou to také děti, které denně pracují možná i více než děti v normálních rodinách. Nevytvářejí nějaké veliké hodnoty, ale musí si uklízet, prát, vařit a připravovat dřevo na zimu, což ve spoustě rodinách v dnešní době děti nedělají.

• Když od vás děti z ústavu odejdou, víte, kam se jejich cesty ubírají? Máte od nich nějakou zpětnou vazbu?

Děti, co odejdou, se dají rozdělit na tři skupiny. Je část dětí, o kterých, bohužel, nikdy nevíme. Pak je skupina dětí, což je ta nejmenší část, o kterých víme, že končí ve výkonu trestu. A třetí skupinou jsou děti, které se zařízením udržují nějaký kontakt. Třeba potřebují poradit nebo se v něčem neorientují nebo se navázali na pedagogy a považují je za součást svého života.

Je takový zvláštní paradox, že když dítě opustí zařízení, my o něm obvykle jeden nebo až tři roky nevíme a po nějakém období se děti do našeho zařízení vrátí, napíší nebo zavolají. Zrovna včera jsem zde měl člověka, co odsud odešel před patnácti lety. Přišel sem poděkovat a říkal, že po odchodu z ústavu ještě dva roky lítal v nějakých průšvizích, ale pak vyzkoušel způsoby chování, které mu zde byly nepříjemné, o kterých jsme tu hovořili, a paradoxně to pro jeho osobu zafungovalo a zvládl kritickou situaci. Od té doby využívá, co se v něm zaselo.

Někdy jsou vychovatelé, kteří jsou zde krátkou dobu ve skepsi, protože nemají žádnou zpětnou vazbu, že se jejich práce daří. Za mnou za ta léta mého působení opravdu přijíždějí bývalí klienti, kterým je dnes třicet nebo čtyřicet nebo jsou už pomalu v mém věku. Jezdí po té dlouhé době a chtějí, abychom o jejich úspěchu věděli. Mají práci, mají děti a vychovávají je v duchu toho, jak jsme jim říkali.

• Má to tedy i šťastné konce, neznamená to, že děti z vašeho ústavu odchází automaticky do vězení…

To určitě ne. Jednou jsem zde měl novináře, který se měl ptal na úspěšnost a v té době jsme za rok přijali třeba šedesát dětí a těch povedených bylo dvanáct nebo čtrnáct. Říkal mi, že se mu to zdá málo a že je to podle něj zbytečné. Když si ale vezmu, že lékař vyléčí někoho z onkologického onemocnění a řekne, že to stálo miliony, tak všichni zatleskají, jak je pan doktor špičkový. Když se nám ve více než šedesáti zařízeních, které dnes v republice máme, podaří napravit alespoň deset dětí a vynásobíme to délkou mé praxe, výsledkem je jedno velké město. Tito lidé pak dál vychovávají svoje děti, takže to má nějakou rozbíhající tendenci. Určitě to má význam.

• Vybavujete si děti, které prošly vaším ústavem, a uvízly vám v paměti, něčím vás ovlivnily?

Samozřejmě ano. Více si ale pamatuji děti z mých začátků než ty poslední děti. Je to asi věkem a také tím, že se dnes už zabývám více administrativou a na děti mi zbývá méně času, než bych si přál. Člověk ale musí něco upřednostnit. Když jsem se o tom nedávno s pedagogickými pracovníky bavil, tak mi také říkali, že si ze začátků, kdy pro ně bylo povolání nové, více pamatují. V začátcích také dochází ke zklamáním, kdy si k dítěti utvoříte vztah a spoustu byste pro něj udělal a máte pocit, že vám to někdy vrátí.

Pamatuji si na spoustu dětí, které jsem ovlivnil ve svém začátku, kdy jsem ani moc pedagogické praxe neměl, takže se domnívám, že dobrý vychovatel by měl být dobrý člověk. Není to jen o speciálně pedagogických přístupech, které určitě mají v procesu výchovy své místo, ale také záleží, kdo vám je předává. Můžete mít deset vysokých škol, ale když neumíte své znalosti předat, je to k ničemu.

• Vy můžete zřejmě za ta léta také zhodnotit, zda jsou děti více problematické, zlobivější dnes než před lety. Je to tak?

Když jsem sem nastoupil, děti možná byly tvrdší a šly více do fyzických konfliktů. Dneska je klientela ovlivněná liberalismem v celé společnosti. Odezva potrestání životních selhání je strašně dlouhá, takže děti nemají zpětné vazby a mají pocit, že se nic moc neděje. V dnešní době je rozsáhlejší trestná činnost, která se ve společnosti stává normou a děti moc nevěří, že na ně zákon dosáhne. Důsledky by měly chodit dříve, to už bychom se ale museli bavit o přetíženosti soudů a nárůstu nějakých věcí ve společnosti, což však nedokážeme ovlivnit, je to celosvětový trend.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková